Minulost je věc, která se vrací vždy, když ji nejméně očekáváš. Dej pozor, obyčejně je schopná zlámat ti vaz.

Srpen 2012

Maminka

21. srpna 2012 v 1:50 | Rudolf z Falknova |  Povídky

Rád bych upozornil, že povídka "Maminka" není nic pro citlivé povahy. Přestože je to jen taková rychlovka na procvičení tak vy co máte slabší žaludky dál prosím raději nečtěte... Vstup jen na vlastní nebezpečí ;-)

Místnost byla přepadena až mrtvolným tichem. Od cigaretového kouře zažloutlým stěnám vládlo šedavé příšeří, které s plíživou jistotou halilo již poražený pohled zrudlého slunce ve špinavém okně. Den končil a kontrolu nad zemí přebírala zlověstná a chladná noc. V ponurém pokoji se nic nepohnulo. Přesto místnost nebyla prázdná a rozhodně ne osamocená. Nezdravou atmosférou tohoto potemnělého kousku světa líně poletovaly modravé kudrlinky tabákového dýmu. V temném rohu pokoje, na dřevěné, rozvrzané židli seděl hubený, nedbale upravený mladík a labužnicky pokuřoval z téměř vyhořelé cigarety.

"Maminka by s tím nesouhlasila," pomyslel si sedící muž a prohlížel si jasně rudý oharek nedopalku, který ho už začínal nepříjemně pálit do prstů.

"Určitě by jí to vadilo. Není to moc zdravé."

Dovolil si ještě jedno potáhnutí, které dlouho držel ve svých útrobách jakoby se s tou štiplavou pochoutkou nechtěl nikdy rozloučit. Pak zaklonil hlavu a z našpulených úst vypustil táhlý sloup dýmu, který se zastavil až u flekatého stropu. Mladý muž vstal, udělal tři kroky a ledabyle odhodil hořící nedopalek do plechového dřezu, který podle oprýskaného smaltu pamatoval už lepší časy.

"Tohle by maminka nesnesla," usmál se při pomyšlení na pořádkumilnost své maminky.

"Musím to pak uklidit. V kuchyni má být vždy pořádek."

Pohled muže zapátral po mramor imitující kuchyňské desce. Jeho ruka se pohnula a sevřela předmět. Velice ostrý předmět. Pozvedl tu věc do výše očí a tak nějak smutně se zahleděl do jejího lesku.

"Není už moc času. Maminka nemá ráda nedochvilnost."

Otočil se zpátky do místnosti a přestože tma již sevřela ve svém náručí každičký kousek pokoje on vykročil celkem najisto kupředu. Jen jednu ruku měl nataženou před sebe. Tu prázdnou... neozbrojenou. Jako by něco v husté temnotě hledal.

"Tak kde jsi?"

Ruka konečně pocítila teplou měkkost. Mladík se zastavil. Něco před sebou... něco ve tmě hladil. Cítil jemnost i jistou pružnost. Cítil teplo. Cítil slabý tep srdce. V místnosti viselo tělo. Bylo uvázané u stropu hlavou dolu. A dlouhé světlé vlasy mizely v plastovém lavoru modré barvy umístěném pod tělem.

"Nebude to trvat dlouho a probudí se," otřásl se, přesto věděl že na tu chvilku musí počkat. Těšil se.

"Maminka to tak chce... Maminka to tak potřebuje..."

Skoro konejšivě začal tělo hladit. Jako by se omlouval. Jakoby se pokoušel ospravedlnit z toho, co bude následovat. Jeho omluva se však brzo proměnila. Změnila se v chtíč. Jeho prsty nahmátly zaoblené, pevné polokoule a ve špinavých kalhotách se náhle necítil volný. Zavěšená, bezvládná dívka ho velice přitahovala... Vždy ho všechny přitahovali... Všechny... Z jejich bezmocnosti byl řekněme "trochu rozčílený" a věděl, že v tuhle chvíli jejího bezvědomí by se nebránila. Už, už se téměř rozhodl.

"Nehraj si s jídlem synu, není to slušné," zarazil se když zaslechl v mysli hlas své maminky jak ho kárá.

"Ne, není to slušné..."

Odtáhl šátrající ruku od pomalu se pohupujícího těla. Tlak v kalhotách trochu ustoupil a on se zas mohl normálně nadechnout. Čekal. V místnosti nebyli žádné hodiny, přesto nějak věděl, že se blíží půlnoc.

"Musím jí probudit."

Téměř surově strčil do zavěšené dívky. Trochu hekla, ale nezdálo se, že by opustila říši snění.

"Probuď se čubko," zařval a hned se provinile ohlédl k dřevěnému poklopu vedoucímu do sklepa pod kuchyní.

"Maminka nemá ráda když jsem hrubý."

Dívka se probudila

... Konečně...

Probudila se a začala se v panice kroutit. Sledoval ten marný boj a zdálo se, že je spokojený... že se baví.

"Už to bude maminko, už ..."

Jeho vnitřní hodiny začínali odbíjet půlnoc. Pod dřevěným poklopem se něco těžkého pohnulo. Ruka s nožem vyrazila ke krku nebohé oběti. Dívka se pokusila vykřiknout, ale přes utaženou látku na ústech se ozvalo jen zachroptění. Jemná kůže na hrdle se rozestoupila a pustila ven rudou záplavu. Krev pleskala do modrého lavoru a nasládlá vůně smrti prostoupila místností. Dřevěný poklop od sklepení se nadzdvihl. Něco velikého vstoupilo... Něco hladového... Krásného...

"Maminko pojď nebo ti to jídlo vychladne."


KONEC

Černá je...

16. srpna 2012 v 20:22 | Rudolf z Falknova |  Básně


Černé jsou dotyky

když láska náhle solí.

Černá je odvaha

když kopí reka skolí.

Černý je závoj.

Černá je noc.

Myšlenky černé

pro nevinnost.

***

Černá je duše

marnost je víra.

Černé je peklo

oheň a síra.

Černé je nebe.

Černý je zrak.

Vládce je Černá

svit přikryl mrak.