Minulost je věc, která se vrací vždy, když ji nejméně očekáváš. Dej pozor, obyčejně je schopná zlámat ti vaz.

Holoubek

1. března 2012 v 18:49 | Rudolf z Falknova |  Povídky

"Tak hotovo, jede se domů. Tondo dělej, nebudu na tebe čekat věčně," volal na muže na střeše Luboš.


"Jo, jen to ještě zhlídnu," odpověděl Tonda, ale to už opatrně slézal ze střechy. Jemně našlapoval na čerstvě položené tašky a dával pozor, aby se mu nějaká pod nohama nezlomila a nebo aby neuklouzl. To by nebylo nic příjemného, protože budova, na kterou společně s Lubošem tašku pokládali, byla opravdu vysoká.


"Rodinej dům a má čtyři patra," kroutil hlavou Tonda.


Ale tady kousek od Prahy se už ani moc nedivil. Měl pocit, že Pražáci si svojí touhou po velikých a hlavně atypických domech něco kompenzují.


"To u nás na Vysočině sou aspoň domečky! Malý, milý, útulný a krásný chaloupky, ne takový obludy, ale hlavně že dobře platí," usmál se ještě Tonda pokrývač a už přelézal ze střechy přes měděný okap na lešení.


"Kurňa Tondo pohni," volal už netrpělivě zespodu Luboš.


"Jóó už jdu."


Byl pátek a oba pokrývači se již těšili domů. Strávili na té prokleté střeše skoro čtrnáct dnů. Tonda se nemohl dočkat, až obejme svou manželku Věru a pohraje si se čtyřletým synkem Rudíkem. Teď je ale čekala ještě vyčerpávající, nejméně tříhodinová jízda z Prahy k nim na Moravu.


"Jestli teda nebude D1 zasekaná, je pátek," poznamenal s obavou Ton­da.


"Nechápu, jak může vůbec někdo chtít poplatky za tu silnici, vždyť to chvílema připomíná polňačku. Ty vole, to je snad nejhorší silnice v Ev­ropě a ti blbouni v parlamentu se vůbec nestydí. Jen se tam dohadujou a navzájem se uráží, jak vůbec můžou spolu dělat, když se nemůžou ani dohodnout," rozčílil se Luboš.


"Můžou, dostanou za to královsky zaplacený," usmál se Tonda.


Debata o politické situaci jim vydržela skoro celou cestu. Cestu, která kupodivu probíhala klidně, přestože jejich auto poskakovalo po "pane­lové" dálnici D1, té ostudě Evropy. Oba spolupracovníci si prostě nene­chali zkazit radost z nastávajícího týdenního volna, které je čekalo a které stráví se svými rodinami.


Luboš řídil. Hnal jejich pracovní dodávku sto třicítkou a občas i víc (pokud to tedy "panelka" dovolila). Konečně se přiblížili ke sjezdu na Jihlavu, který oba netrpělivě vyhlíželi. Před sjezdem z dálnice stála benzínka.


"Dáme kakajíčko?" zeptal se Luboš.


Kakajíčkem oba nazývali tu obarvenou, přeslazenou vodu, která po vhození nejméně čtrnácti korun vytékala z automatu na každé benzínce. Jiní lidé tomu nápoji říkali káva, ale podle nich se kakajíčko kolem kávy ani neotřelo.


"Jo, proč ne," odpověděl Tonda a těšil se, že se po dlouhé cestě na panelové dálnici trochu protáhne. Však už ho taky pěkně bolely záda od neustálých, pravidelných otřesů. Taky se těšil, že si zapálí, neboť v autě nekouřili a jeho tělo si již žádalo nikotinovou dávku.


Luboš odbočil k benzínce. Dodávka vjela na upravený, hladký povrch odbočovacího pruhu a oddechla si. Za budovou čerpací stanice bylo vy­budované malé parkoviště. Dodávka zastavila a oba vystoupili.


"Vezmeš mi to?" zeptal se Tonda Luboše a zapálil si rozkošnicky ciga­retu. V Praze si pořídil značku cigaret od nějakého pouličního prodejce, kterou ještě nikdy před tím neviděl a nekouřil. Cigarety byly velice levné, bez názvu a kolku. Muž co mu je prodával tvrdil, že nebude li­tovat. Taky mu slíbil, že mu jich příště, pokud mu budou chutnat, prodá víc. Tonda byl zvědavý, jak chutnají. Jako silný kuřák prostě neodolal.


"Jasně závisláku," usmál se Luboš.


"Ale budu tam dýl, musím si odskočit."


"Aby ses neposral," odpověděl se smíchem Tonda. Ale Luboš už mizel za rohem.


Tonda se opřel o dodávku a vychutnával cigaretový kouř. Ty cigarety nebyly vůbec špatné, byly sice trochu sladší a trochu škrábaly v krku, ale chutnaly dobře.


Tonda pozoroval stromořadí na kraji parkoviště. Všiml si, že na jedné větvi stromu sedí nezvykle veliký holub. Tonda popotáhl labužnicky z cigarety.


"To je pořádná bestie," pomyslel si.


Připadalo mu, že holub ho pozoruje taky. Pořád naklání hlavu sem a tam a obrací oči jeho směrem. Možná se to Tondovi jen zdálo, ale vypa­dalo to, že ty ptačí bulvy co chvíli mění barvu. Tonda si nevěřícně pro­třel oči. Zadíval se na holuba pozorněji. Skutečně. Opeřencovy oči jako­by v jeden okamžik rudly do rubínové barvy a vzápětí zase bledly, až byly doslova průsvitné.


"Ty vole, co to je?" odlepil se Tonda od dodávky a udělal dva kroky směrem k holubovi.


Pták seskočil z větve, a přestože byla silná jako mužská paže, vystře­lila nahoru a hlasitě zasténala, jak si ulevila od zátěže, kterou pro ni ve­liký holub představoval. Tonda dokouřil cigaretu a nervózně si zapálil další. Sladká i trochu škrábavá chuť kouře ho trochu uklidnila. Holub ho ale nepřestal pozorovat. Poskakoval po asfaltu a blížil se k němu. Tonda pocítil zvláštní pocit strachu.


"Jedeš zmetku," snažil se zastrašit blížícího se ptáka.


Holub přihopsal k červenému autu značky Ford, které stálo mezi ním a pokrývačem.


Ptačí tělo na chvíli zmizelo Tondovi z výhledu. Tonda si oddechl a na­sál sladký kouř z cigarety do plic. Strach z holuba si nemohl vysvětlit. Pak se červené auto zachvělo.


"Ježiš marja," začal se rouhat pokrývač.


Červené auto se odlepilo od země. Tonda zřetelně viděl, jak se zadní kola pomalu točí. Pak auto vylétlo do vzduchu. Třikrát se v letu otočilo a začalo padat zpátky k zemi. Pták pod vozem zaklonil hlavu a otevřel zobák. Výhružně přitom mrkl na Tondu.


Demonstrace holubí síly se neminula účinkem. Pokrývač padl do ko­len. Klečel na parkovišti a s otevřenou pusou zíral na divadlo před se­bou.


Červené auto se řítilo k zemi. Padlo holubovi přímo doprostřed roze­vřeného zobáku. Pták trochu hodil hlavou a pak zobák sklapl. Auto zmizelo ve chřtánu okřídleného, holubího démona.


"Vrků, vrků...," jakoby se holub po plechovém soustu olízl a zaměřil se opět na Tondu.


"Proboha néé," vykřikl klečící muž když spatřil, že k němu hladový holub opět poskakuje.


Tondovi se téměř zastavilo srdce strachem. Potil se i takříkajíc "na pr­deli". Obludného ptáka to však nezastavilo.


"Vrků..." hladově zavrkal ze sotva metrové vzdálenosti od muže.


Tonda si vzpomněl na svoji rodinu. Pomyslel na svoji Věru. Už nikdy ji nebude moci obejmout, nikdy ji už nepolíbí, nikdy nepomiluje. Po­myslel na synka Rudíka, kterého tak rád vozil za krkem a dělal mu "ko­níčka", rád mu předčítal pohádky před spaním. Co si jen bez něj po­čnou?


"Vrků..." holub byl už půl metru od něj. Tonda se měl stát jeho dalším soustem.


"Tak to ne, mě nedostaneš!" vykřikl Tonda a v záplavě odvahy hrdinně povstal.


Holub hopsnul. Rozevřel zobák. Rozhodující chvíle nastala. Tonda vší silou vykopl bodlem před sebe. Zavřel oči. Cítil náraz. Opět oči otevřel.


Holub se před ním zmítal. Plácal křídlem do země a otáčel se dokoleč­ka. Jejich zraky se na okamžik střetly. Dva soci si hleděli do očí. Tonda viděl v ptačích bulvách... strach?


"Tu máš bestie," chtěl nakopnout poraněné zvíře podruhé, dokud to je překvapené. Ale holub z posledních sil mávl křídly, vznesl se a zmizel ve vzduchu. Tonda za ním ještě dlouho výhružně hrozil.


"Co tady děláš vole?" ozval se Luboš, který se vracel z prodejny pumpy.


V rukách nesl dva hnědé plastové kelímky plné kouřícího kakajíčka.


"Tomu bys neuvěřil," odpověděl Tonda a zatímco usedli do dodávky a pili ten sladký, hnědý nápoj celý svůj zážitek Lubošovi vyprávěl.


Luboš se rozesmál.


"Todle už raděj nekuř," naklonil se a sebral Tondovi cigarety pochybného původu.


"Bůh ví, co je v tom za šmejd," řekl a vyhodil je z okna.


Luboš nastartoval dodávku a vyjeli k domovu. Cesta domů jim trvala ještě něco přes hodinu. Tonda zatím vystřízlivěl z euforie způsobené kuřivem.


"Ty jo, já sem ale vůl," řekl a oba se rozesmáli.


Dodávka konečně dojela ke svému cíli. Luboš vyhodil Tondu u jeho domu.


"Užij si dovolenou," popřál mu.


"Ty taky," odpověděl Tonda a sledoval, jak jeho parťák odjíždí.


"Tatííí," ozvalo se za Tondou. Otočil se a chytil běžícího Rudíka do náruče.


"Tatíí ahoj, cos mi dovezl?" ptal se ho synek.


"Počkej až doma, jo? Ještě se přivítám s maminkou," vkročil pokrývač se svojí ratolestí v náručí do dveří.

* * *


Druhého dne po chutném obědě seděli společně v kuchyni. Tonda hou­pal Rudíka na klíně a sledoval Věru, jak umývá nádobí. Byl najedený a šťastný. Konečně byl doma. Konečně s rodinou.


"Jéé tati, hele," vykřikl najednou Rudík a ukazoval prstem z okna na plot.


Tonda se tam podíval.


"To je ale divnej holoubek, že jo tati?"


Na plotě seděl nezvykle veliký holub a výhružně se zadíval Tondovi do očí. Tonda ten pohled poznal.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rabe Rabe | Web | 11. března 2012 v 19:12 | Reagovat

ten holub je děsivej :D nechtěla bych ho potkat :D no jo to jsou ty kuřáci :D

2 Knedla Knedla | Web | 15. června 2012 v 19:46 | Reagovat

Skvele napsane krok za krokem, napinave, ha to posledni, co bych cekala od holuba je, ze sezere auto :-! Ale zrovna sem videla MIB3, tak uz se pro dnesek divim malo cemu. Sezere mu ten plot? :-?

3 Amia Amia | Web | 26. října 2012 v 23:11 | Reagovat

Au XD
No, chudák Tonda. Ale kouřit by to neměl  ;D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama