Minulost je věc, která se vrací vždy, když ji nejméně očekáváš. Dej pozor, obyčejně je schopná zlámat ti vaz.

Vlkodlak

17. února 2012 v 12:49 | Rudolf z Falknova |  Povídky


Ukázka jedné z kapitol druhého dílu knihy Krev země -Králové bez panství-

Druhý díl snad vyjde na podzim tohoto roku, tak můj milý čtenáři neváhej... ;-)


Chlupaté stvoření noci kolem sebe zběsile, až chtivě čenichalo. Bylo téměř šílené. Šílené hladem. Touha lovit a rvát ještě pulzující, krvavé maso ho zběsile ovládala. Poslední zbytky lidskosti, které toho tvora kdysi naplňovaly byli utlačeny a poraženy lačnou a krutou bestií postrádající jakýkoli cit a smilování. Hladový tvor myslel jen na svoji kořist. Zběsilé, pátravé funění se rozléhalo hustou temnotou poraženou jen stříbřitou září luny v úplňku. Ano měsíc. Ta stříbrná tvář posvátné noci tomu tvoru dodávala sílu, naději i nepřekonatelný, chorobný vztek.

"Vládce měsíc," pojmenoval ten krvelačný tvor hlasitě svoji modlu, ale srozumitelná slova z jeho chřtánu nevyšla. Ozvalo se jen táhlé, mocné zavití, kterému vzápětí z dálky odpovědělo jiné, stejně hlasité zvolání.

Stvoření noci se náhle zastavilo. Jakoby ztuhlo v pohybu. Chlupatý noční tvor ucítil maso.

"Moje maso..."

Představa šťavnatého sousta spustila z ohromné tlamy proud smrdutých, jedovatých slin. Nemocná mysl tvora hladově zaplesala. Ohromné, bezpochyby velice silné tlapy se pevně sevřely a ostré drápy vyrvaly lehce z vlhké půdy chuchvalce trav, jakoby si nacvičovaly budoucí vražedný stisk. Pysky krvelačné mordy se ohrnuly a noční tmou se zlověstně zaleskla běloba dlouhých a vražedných zubů. Žlutý, vlčí zrak ztvrdl a pátravě se zahleděl temnotou někam daleko před sebe. Vztek chlupaté bestie doplnila vlkodlačí touha a zvířecí instinkt zatlačil poslední lidskou soudnost, která by snad dokázala přežít zákeřnou nemoc, jenž ovládla tělo této noční šelmy. Kořist byla nablízku.

"Moje kořist..."

Nedočkavostí šílené zvíře zavětřilo nocí. Chřípí se roztáhlo do šířky a syčivý, trochu mlaskavý zvuk prozradil, jak mu vůně, kterou nasálo chutná. Pach, který se k němu nesl temnotou byl přesně ten pach, který hledal. Kdesi vzadu v nemocí postiženém mozku tvora se vybavila vzdálená vzpomínka. Na kratičký okamžik se v mysli bestie zhmotnil obraz vysokého muže, ověšeného žlutým kovem s velmi krutou tváří. Vlkodlak vztekle zavrčel a potřepáním hlavy se snažil obraz zaplašit, ale nešlo to. Nenáviděl tu tvář a zároveň ji... Miloval?

"Gvrrr..." zavrčel opět tvor.

Ano nenáviděl toho muže, protože to on ho věznil hluboko ve vlhkých temných kopkách hradu. To on mu dlouhé měsíce nedovolil pozdravit svůj Měsíc. Ten muž ho spoutal.

"Gvrrr..."

Miloval ho, protože to on ho celou dobu krmil. Vlkodlak vzpomínal, jak muž s krutou tváří se zájmem pozoroval jeho běsnění, když mu vhazoval do pevné, temné cely kořist. To on ho ten dlouhý čas držel při životě. To on mu vládl. To on byl jeho pán.

"Gvrrrr..."

Bestie znovu nasála vzduch. Opojná vůně kořisti byla blíž. Ten svůdný pach spustil sled vzpomínek na předešlou noc. Noc, kdy poprvé po dlouhé době vlkodlak ochutnal svobodu. Ten muž s krutou tváří zase přišel. Nepřinesl maso, jen tiše hovořil a vlkodlak mu pozorně naslouchal. Pak mu jeho pán dal přičichnout k nějakému předmětu. Ta vůně ho naplnila... prostoupila jím.

"Běž!" zazněl šeptem pronesený rozkaz a zamřížovaná vrata jeho cely se s vrznutím otevřela.

"Konečně... Svoboda..."

Konečně svoboda. Svoboda a hlad. Hlad a touha splnit úkol jenž mu byl dán. Zavděčit se pánovi. Toho předešlého večera chlupatá bestie splynula s nocí. A teď.. Teď ta vůně stála kousek od něj. Byla přímo před ním. Vlkodlak byl ukryt ve stínu a ani stříbrná záře měsíce ho nedokázala prozradit. Bestie chtěla pozdravit tu milovanou tvář noci, ale na to teď nebyl čas. Teď nastal čas na...

"Vládce měsíc..." ozvalo se zavití jen malý kousek odsud. Chlupatý tvor noci si konečně uvědomil, že není na lovu sám. Musel spěchat.

Kořist již byla sotva tři kroky od něj. Zdálo se dokonce, že na něj hledí. Hledí na něj a... Usmívá se?

"Ahoj psíku, vracíš se brzo."

Svalnaté nohy chlupatého tvora se skrčily pod tělo. Hlad i vražedná touha zaveleli. Dlouhý ocas se rozčílením rozechvěl a chlupy na hřbetě se naježily. Kořit se dál dobrácky usmívala.

"Čekali jsme tě až ráno."

Vlkodlak se vztyčil. Udělal dva krátké, rychlé kroky. Pak přišel skok. Usměvavé oči kořisti ztvrdly v pozdním poznání omylu. Došlo ke střetu. Hrůzný tanec smrti se rozpohyboval a splynul s vítězoslavným řevem krvelačné šelmy...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Siwa Siwa | Web | 20. února 2012 v 13:21 | Reagovat

No nemůžu se dočkat. :) Vypadá to zajímavě, a pokud to bude tak, jak mě napadlo, bude to ještě zajímavější. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama