Minulost je věc, která se vrací vždy, když ji nejméně očekáváš. Dej pozor, obyčejně je schopná zlámat ti vaz.

Ukázka z knihy

17. prosince 2011 v 12:22 | Rudolf z Falknova |  Povídky

Ukázka první kapitoly z knihy Krev země-Králové bez panství. Snad tě tím, můj milý čtenáři, trochu navnadím. No a ten obrázek, který tuto kapitolku provází, nenamaloval nikdo menší, než-li tato osůbka.



Tmavá, až skoro černá a zlověstně temná oblaka
smíchaná s hustým, neproniknutelným, těžkým kouřem z
bitevního pole plynula líně podvečerní, nepřirozeně
ztichlou oblohou. Sychravě chladné a mokré počasí, jenž
ten den panovalo nad krajem, dodávalo krvavé scenérii
nádech až děsivé atmosféry. Hromady zkrvavených a
napůl ohořelých padlých válečníků se smutně tyčily k
temnotě mraků a z jejich pomalu již tlejících těl se tím
hrůzným místem linul nepříjemně nasládlý pach hnijící
krve. Krve, jenž se vpila hluboko a nesmazatelně do půdy.
Krve, která zbarvila celé toto místo do zlověstně temné
rudé barvy. Celému tomuto výjevu vládla toho dne smrt.
Vše se zdálo nehybné,... bez života,... mrtvé. Všechno
bylo nenávratně zničeno. Veškeré žití zde prohrálo svůj
zápas se smrtí. Nic nezůstalo. Jen odporný, všudypřítomný
puch štiplavého kouře a pár černých ptáků - havranů, kteří
snad jediní měli radost z takového množství pro člověka
nevábné potravy. Ano, jen pár havranů se slétlo na bitevní
pole ke kruté hostině.
Přesto mezi hromadami a hromadami padlých válečníků
tiše ležel jeden, v jehož žilách ještě malá a nepatrná
kapička života zbyla.
Válečník ležící na chladné půdě zpola zavalen ztuhlými,
již dávno nedýchajícími spolubojovníky pomalu otevřel
oči. Spatřil jen temnotu hustého dýmu, ze kterého se mu
zvedal žaludek a nebýt neskutečného vyčerpání a
nepředstavitelné únavy, jistě by potupně obsah žaludku
vyzvrátil. Oči mu slzely a celé tělo bolelo. Pokusil se
zhluboka nadechnout, ale váha těl na něm nakupených ho
svírala tak, že se jeho hrudník sotva pohnul.
"Musím ven...!"
Pokusil se vyprostit alespoň ruce z té ohromné tíhy
masy, jenž ho svírala. Šlo to ztuha. Už už začínal mít
nepříjemný pocit, že jeho snažení je marné, když konečně
ucítil, jak sevření ležící mu na pažích neochotně povolilo.
Pomalu a skoro až líně vyndal ruce z pod tíživé váhy těl.
Jeho dlaně byly ohromné. Byly veliké a silné. Veliké, silné
a mocné. Teď se ale třásly slabostí. Pozvedl ruce před
obličej. Byly odřené, zkrvavené a … A najednou tak slabé.
"Musím ven...!!!" skoro ho ovládla panika.
Jeden z hladových havranů se snesl kousek od jeho těla
k zemi. Zvědavě poskakoval sotva metr od něj a se
zájmem ho sledoval svým studeným a lačným pohledem.
Ten muž uvězněný pod hromadou mrtvého masa byl pro
něj velmi lákavým soustem. Soustem čerstvé a
nezavánějící krve. Stačilo jen chvilku počkat. Jen krátkou
chvilku, než vyčerpání udělá své a smrt přikryje svým
rudým pláštěm zraky i tohoto ještě dýchajícího muže.
"Ty mě nedostaneš."
Přestal si prohlížet třesoucí se dlaně a s neskrývaným
soustředěním se opřel do ohromné váhy, jenž ho tiskla k
zemi. Zavřel oči a zabral. Cítil, jak se mu chvěje celé tělo.
Homole mrtvol nad ním se sotva znatelně zachvěla. Muž
tlačil do hromady celou svou silou. Celou svou silou, jenž
mu v těle ještě zbyla. Cítil tu hroznou váhu a
NENÁVIDĚL JI. Věděl o tom havranovi a NENÁVIDĚL
HO. Poznal svoji slabost a NENÁVIDĚL JI.
"Mě nedostaneš!" vykřikl, ale znělo to spíš jako hrůzné
a nebezpečné zavrčení líté šelmy.
Hromada mrtvol se sesunula k jedné straně a její pohyb
provázely tupé zvuky přes sebe se valících těl a praskání
již mrtvých kostí. Válečník byl volný.
Konečně volný.
"Mě ne!"
Havran se zklamaně vznesl a odlétl o kus dál tam, kde
mu již mrtvá těla nemohou vzdorovat a bránit v jeho
hodování.
Muž se zhluboka nadechl. Vzduch mu bolestně naplnil
plíce a on ho vděčně a lačně přijal. Válečník pocítil po
prožité námaze silnou závrať. Cítil i jakousi bolest hlavy
tam někde vzadu, někde uvnitř, ale té bolesti nevěnoval
pozornost. Ta k němu patřila.
Zvedl opět ruku k obličeji. Tentokrát ne aby si ji
prohlédl. Pohladil se opatrně po tváři. Lepila.
"Krev."
Bolestně sykl a jeho prsty cukly, jakoby couvly od
poraněného místa. Ve válečníkově tváři zela díra krvavá,
dlouhá a hluboká jako samotné peklo.
"Pálí to jako čert."
Válečník si nemohl vzpomenout kde je. Nemohl si
vzpomenout, jak se tady ocitl. Nevěděl kde je, kdo je a
hlavně nevěděl "KDY JE".
Dlaní si promnul spánek. Bolestné píchání v lebce
zesílilo.
Muž měl náhle pocit, že zde není sám. Měl pocit, že je
někým nebo něčím pozorován. Něčím hodně
nebezpečným, něčím zlým. Promnul si spánky ještě
silněji. Bolest hlavy ustoupila a s ní i ten vtíravý pocit.
"Vstaň!"
Pokusil se vstát, ale tělo ho neposlechlo. Byl příliš
unaven.
"Vstaň!"
Pořád nic.
"Vstaň srabe!"
Jeho tělo se přece jen pohnulo a on se alespoň posadil.
Bolel ho každý sval v těle, bolela ho každá kost.
Válečníkovo tělo se chvělo. Byl podchlazený, hladový a
tak moc vyčerpaný. Zapátral rukama kolem sebe, hledal
nějakou oporu. Jeho prsty zavadily o něco chladného. O
něco chladného a ostrého. Uchopil to. Tělem mu projel
něco jako záchvěv. Nemusel se na onu chladnou věc ani
podívat a jeho tělo samo poznalo co to je a k čemu slouží.
"Alespoň že jsem nezapomněl všechno..." utrousil tiše a
prohlížel si lesklý meč, jenž teď třímal v dlani.
Chvilku ještě seděl. Smysly se mu trochu zostřily a
bolest zdánlivě ustoupila. Jeho oči pozorovaly obezřetně
okolí. Něco velmi důležitého mu unikalo, ale on si nemohl
vzpomenout co. Pátral pohledem a hledal. Instinkt ho
nabádal, aby byl na pozoru. Pořád měl ten pocit, že není
sám, že se dívá i někdo jiný... Někdo "Temný".
Nikde ale nezahlédl ani náznak života. Smrt, krev,
hniloba a hustý, smradlavý kouř - toho bylo v okolí
dostatek. A pak také pár havranů o kus dál, kteří hodovali
na těle jednoho z méně šťastných válečníků. Jinak nic.
Zhola nic.
"To by člověk nevěřil, že ptáci umí mlaskat..." otřásl se
a odvrátil oči od hrůzné podívané.
Opřel se o meč a postavil se. Píchání ve spáncích ho
málem posadilo opět na zem. Promnul si spánky a bolest
zahnal. Ne tak bolest zbytku těla. Ta se zahnat nedala. Ta
ne.
Vykročil... Bolelo to.
Krok... Bolest mu projela páteří.
Krok... Zatnul zuby.
Krok...
Krok...
Krok... Bolest snad konečně ustoupila.
Válečník přešel celé spálené, mrtvé pole. Našlapoval
opatrně. Bolest těla sice zmizela, ale on si moc dobře
uvědomoval, že je to jen zdánlivý pocit. Netušil, jak
dlouho ležel pod hromadou mrtvol a jeho zranění na tváři
stále silně krvácelo. Věděl, že jeho tělo je zesláblé a
nechtěl se vyčerpat příliš rychlou chůzí. Vytyčil si cíl. V
první řadě se chtěl dostat z tohoto místa jistě krutého a
krvavého střetu dvou armád a ukrýt se ve vzdáleném lese,
který se rýsoval na obzoru před ním. Až tam ve stínu
stromů se rozhodne co dál.
Vyhýbal se při své cestě zuhelnatělým, pomláceným a
zkrvaveným zbytkům těch méně šťastných válečníků,
kteří tuto jisto jistě krvavou řež nepřežili. Snažil se pořád
vzpomenout si co se vlastně stalo.
"Kdo tady bojoval...? Kdo a proč...?"
Všiml si, že mezi ostatky padlých válečníků se válí i
děsivé a lidské mysli téměř nepředstavitelné stvůry.
Trollové, skřeti i jiné bestie. Uvědomil si, že tato bitva
byla střetem lidí se zlem.
"Kdo zvítězil?"
Konečně došel svojí pomalou chůzí vyčerpaného
člověka až téměř na okraj hustého porostu pralesa. Spatřil
tam děsuplný obraz.
"Vlci!"
Ano vlci. Vlci tam ohlodávali mrtvolu velkého, padlého
válečníka. Rvali zběsile jeho maso. Škubali jeho vnitřnosti
a tahali je po okolí, jako by to byla pro ně jenom nějaká
krvavá, zvrácená hra.
Válečník vykročil jejich směrem. Dlaní sevřel pevněji
nalezený meč. Chtěl těm bestiím v jejich běsnění zabránit,
i když si moc dobře uvědomoval, že takový výjev prostě k
bitevním polím patří.
"Ať si hodujou, ale ne dokud tu jsem já," rozhodl se
pevně.
Smečka tří vlků si všimla blížící se hrozby. Vlčí bestie
se zkrvavenými čenichy se semkly. Svorně na něj
vycenily své krvelačné tesáky a z hrdel jim vycházel
nezaměnitelný, výhružný zvuk. Zvuk, který nažene strach
i tomu nejodvážnějšímu hrdinovi.
"Zmiz, vetřelče! Zmiz! Tohle je naše kořist. Zmiz …!"
říkaly mu jejich zelinkavé, šílené, hladem planoucí vlčí
zraky.
Válečník nezmizel.
Vlci zaútočili.
Veliký vlčí samec, zřejmě vůdce tříčlenné smečky,
vyrazil s tlamou doširoka rozevřenou vstříc své smrti
první. Odrazil se a skočil proti osamocenému,
vyčerpanému muži. Válečník nejistým krokem uhnul
stranou. Zdálo se, jako by byl neohrabaný a jeho únava
jako by byla tak veliká, že by snad mohl i upadnout. Vlčí
tesáky minuly jen o vlásek jeho již ošklivě poraněnou tvář.
Cítil dokonce zkažený, horký dech té krvelačné bestie.
Tak byla blízko.
Ten vlčí útok muže dokonale probral. Slyšel, jak ostré
zuby cvakly naprázdno. Muž pozvedl rychle ruku se
zbraní a máchl. Ostrá čepel uťala jedním rázem hlavu
statného samce ještě dřív, než jeho tělo dokončilo svůj
vražedný skok. Chlupaté torzo dopadlo na udusanou,
tmavou zem, kde se ještě chvíli bezmocně škubalo.
Oddělená hlava vydala i bez svého trupu dlouhé, bolestné
zavytí.
Další dvě bestie zaútočily společně. Ač otřeseni
hroznou smrtí svého vůdce, vrhly se na válečníka se
zuřivostí a odvahou vlkům vlastní. Prvního z vlků muž
kopl mocně do slabin, až ten bolestně vykvikl a druhého
rychle proklál mečem skrz na skrz přes břišní dutinu.
Pak už jen bylo slyšet kňučení, řev a tupé, strašné rány.
Pach zvířecí krve se smísil s opojnou vůní vítězství.
"Vítězství..."
Válečník si očistil čepel meče o srst jedné utlučené
bestie a kráčel dál. Neohlížel se. Nic a nikdo mu již nestál
v cestě. Zkrvavené bitevní pole plné smrti nechal za svými
zády.
Kráčel hustým porostem obezřetně. Tělo ho již tolik
nebolelo. Jen tu a tam ho píchlo v prostoru mezi spánky.
Jen tu a tam se pocit, že není sám vracel.
Šel dál a hledal v prázdné paměti. Pomalu mizel v
černém, hlubokém lese. Konečně pomalu začínal chápat.
Pomalu se mu v chladivém a osvěžujícím, čistém vzduchu lesa začala vracet paměť.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama