Minulost je věc, která se vrací vždy, když ji nejméně očekáváš. Dej pozor, obyčejně je schopná zlámat ti vaz.

O VÁNOCÍCH

10. prosince 2011 v 21:00 | Rudolf z Falknova |  Povídky

23. PROSINEC


Sladká vůně pryskyřice se mu vtíravě zabodávala do nosu. David stál vedle čtyřmetrového těla stromu, který ležel na dvou na zemi položených kládách. Kmen byl právě tak veliký, aby s ním dokázal pohnout jeden urostlý člověk, i když by to byla pro něj vážně pořádná dřina. Cítil v botách studené vlhko od všudypřítomného sněhu smíchaného s dlouhými hoblinami smrkové kůry. Držel v rukách jako břitvu ostrý poříz a škrábal a škrábal.

David stavěl srub. Stavěl si chatu. Stavěl si útočiště. Teplý a příznivý koutek domova. Plnil si sen.

"Veroniky sen."

Ano plnil Veroniky sen. Sen své předrahé a milované manželky. Vždy toužila na tomto místě, tady vedle jezera, kterému se v okolí neříkalo jinak než-li Moře, vlastnit chatu. David škrábal kůru z kmene a s trochu smutným, nepřítomným pohledem vzpomínal.

"Ach Verunko... ach Davídku..."

Vzpomínal na časy, kdy sem společně jezdili trávit každičkou sobotu. On, jeho žena i jejich malý, sotva čtyřletý synek. Jezdili sem na tento osamělý kout, který společně koupili u jedné nejmenované realitní agentury a snili. Trávili tady u Moře veškerý svůj čas. V parných dnech léta se koupali v čisté, trochu temné a tak nějak slané vodě hlubokého jezera. Společně udržovali mnohdy těžkou prací tento zapomenutý kout. Vyžínali trávu, čistili vodu a srovnávali terén. Malému Davídkovi se tady obzvláště líbilo. Rád se se svými rodiči honil okolo jezera, rád s nimi vařil na otevřeném ohništi a rád spával se svojí maminkou a tatínkem ve stanu. Nic jim tady nechybělo... Nic kromě chatičky.

"To byly časy," skoro se David usmál.

Kůra ze stromu dál odpadávala odříznutá z ještě živého dřeva k zemi. Muž cítil jak mu od těžké dřiny téměř umdlévají paže. Vzadu za lokty ho svalová hmota nepříjemně a až pichlavě pálila. Vnímal jak mu jeho pracovní nástroj klouže v dlaních. Cítil jak mu praskly už tak nafouklé mozoly a viděl jak jeho vlastní krev odkapává na již očištěný kmen.

"Sakra," ulevil si a narovnal se.

Louplo mu v zádech a on div, že se nesložil do sněhu. Odložil poříz a opřel se jednou rukou o kmen. Oddychoval. I přes mrazivé počasí cítil, jak mu pod svetrem i trikem stékají šimravé čůrky potu. Pohlédl k nebi.

"Je pozdě," usoudil, když si uvědomil, že zimní, načervenalé slunko se kloní k západu.

Pohled stočil k Moři. Jestli byly jeho oči do této chvíle smutné, tak teď se zdály téměř až lítostivě zoufalé. Soukolí vzpomínek v jeho mysli spustilo obrazy toho nejhoršího divadla, které ve svém životě kdy spatřil.

"Proboha už ne," zahnal myšlenky pryč.

Teď nebyl čas si stýskat. Nebyl čas si zoufat. Musel udělat spoustu práce než se setmí úplně. Nesměl se zbytečně vyčerpávat psychickou slabostí. Za pár chvil se rtuť teploměru stáhne hluboko pod nulu a on se teď musel postarat hlavně sám o sebe. David na chvilku zavřel oči. Nasál čistý vzduch zimní přírody. Cítil okolní les. Ochutnával tu vůni. Představil si celé tohle místo, malý zelený palouk, nyní přikrytý ledovou peřinou vloček. Křišťálové, nikdy nezamrzající, bezedné jezírko a nevysoká, přesto mohutná skála u jejíž paty stál téměř dostavený sroubek. Večerní, odcházející slunko si pohrávalo se stíny toho malebného místa a David zjišťoval, že to tady miluje. Vše tu bylo přátelské a laskavé.

Oči zase otevřel. Pomohlo to. Rozhlédl se. Obraz byl přesně takový, jaký se mu promítl v hlavě. Jen to jezero se mu už nezdálo tolik přátelské... Jen to jezero ne. Zvedl odložený poříz a odešel ke stanu, svému prozatímnímu domovu.

"Je čas se vykoupat," usoudil, když se sehnul ke vchodu plátěného stavení a ucítil svůj vlastní pot.

Odložil poříz na pařez vedle stanu a vysvlékl se. Otřásl se chladem. Nerad se v tomto období koupal, ale uvědomoval si, že musí. Musí se zbavit zpocené špíny ze svojí dřiny.

"Jinak tady zhniju."

Ze stanu vyštrachal zelené mýdlo a zvalchovaný ručník. Spěchal. Denní světlo se již téměř loučilo a on se nechtěl koupat potmě. Vykročil. Studený sníh mu křupal pod bosými chodidly a on zvedal nohy vysoko jako čáp. Konečně byl u jezírka. Přestože vládlo absolutní bezvětří vodní hladina mírně slaného Moře se chvěla.

"Na tom jezeře je něco divnýho," pomyslel si, přesto s odvahou otužilce vstoupil do chladné vody.

Neodvážil se jít do hloubky. Nikdy od "Té doby" se neodvážil. Tady na kraji mu to stačilo a to jen protože "to muselo" být. Stál ve vodě a hladina mu sahala sotva po kolena. Tančící vlnky se rozběhly jezerem. Davidovi připadalo, že písčité dno, ve kterém měl teď zabořená chodidla, nějak vibruje. Jakoby celé to jezero bylo živé. Jakoby se ho snažilo vtáhnout. Pozřít?

"To je blbost... Jsem jen unavenej..." pomyslel si a vibrování opravdu přestalo.

Přesto David dál obezřetně sledoval tmavou, ve stínu lesa ponořenou hladinu. Dokonce byl i netečný k mrazivým jazykům, které ho olizovaly. Přidřepl si, až mu nahé půlky pleskly o vodu a rukama se rychle pocákal. Mokré kapky smáčely celé jeho tělo. David zapomněl na obavy a strachy, jenž jej před chvilkou ovládly. Rychle se namydlil. Cítil jak z upracovaného těla smývá špínu dne, a že i jistá část únavy společně se stékajícími kapkami odtéká pryč. Najednou se cítil tolik svěží.

Celé to místo... Celičký ten palouk náhle zahalila tma. David se ještě naposledy zrychleně opláchl a už dvěma dlouhými skoky překonal vzdálenost ke břehu. Voda cákala do stran a jak dopadala zpátky na hladinu dělala charakteristický hluk. Davidovi se snad na krátký okamžik zdálo, že za ním něco scvaklo. Něco, co po něm sáhlo. Něco hladového. Temného.

"Mám jen bujnou fantazii," řekl si, ale nenašel odvahu se ohlédnout.

Odešel ke stanu. Za chůze se utíral do ručníku, který pak přehodil přes stanovou šňůru. Věděl, že noční mráz vlhký ručník vysuší. Oblékl se rychle do hřejivé teplákové soupravy a už zase unaven se nasoukal do spacáku. Zažehl malý plamínek ve svém lihovém vařiči a chvilku vychutnával vzrůstající teplo. Pak se otočil na bok a vyčerpaně usnul. David už neviděl, že z hladiny se zvedly dvě tmavé postavy. Jedna větší, druhá drobná. Neviděl, že ty zvláštní věci natahují ruce jeho směrem. Neslyšel, že volají jeho jméno. David snil.

***


David hluboce spal a snil. Daleko, tam kdesi za zavřenými víčky, v prostoru mezi spánky se mu odehrával děj. Jeho sen ho zanesl zpět do nedaleké minulosti. Zpátky do letošního léta. Do chvil, kdy poprvé společně se svojí ženou začali pracovat na své chatě.

"Do vánoc to bude," usoudil David a pustil se do čištění prvního stromu.

"A tati, budu tam mít vlastní pokojíček?" zeptal se ho čtyřletý chlapec.

"To si piš bukanýre," pohladil hocha David po vlasech.

"Ale teď utíkej za maminkou, je u Moře, a tady mi teď budeš zavazet."

"Tak jo..." trochu zklamaně zabručel Davídek, ale přesto se rozběhl k jezeru za svojí matkou. Cestou se sehnul k zemi a zvedl z vonící trávy barevný, gumový míč.

"Mami. Pojď si házet do vody. Prosííím."

David chvilku pozoroval, jak jeho syn přemlouvá svojí matku k vodním radovánkám. Pousmál se když viděl jak se Veronika snaží Davídkovi jeho plán vymluvit. Nechtělo se jí teď vběhnout do chladné vody. Do této chvíle se oděná v černých dvoudílných plavkách vyhřívala spokojeně na sluníčku a užívala si chvilkového klidu. Ale když jí malý hoch jakoby náhodou pocákal z nedaleké hladiny Moře vodou vyjekla, rychle vyskočila ze své deky na nohy a rozběhla se směle do vln ztrestat toho neposedu.

"Miluju je," usmál se David a začal se soustředit na práci.

Zatímco muž oškraboval ostrým nástrojem kůru z pokáceného stromu, jeho rodina si hlasitě hrála ve vodě kousek od temné hlubiny jezera. David jen okrajově vnímal radostný křik chlapce i milující smích Veroniky. Přestože cítil jak mu v pažích tepá pulzující bolest přicházející únavy byl šťastný.

Pak se ale něco změnilo. David, aniž by spustil oči z práce zaslechl v tónu koupajících se nádech jistého zoufalství. Zpozorněl.

"Co se tady může stát?" ptal se sám sebe.

"Je tam přece Verča."

Přesto se neuklidnil. Odložil poříz a zvedl oči k jezeru. Co zahlédl do nejdelší smrti nezapomene.

"Proboha Davide POMOC..."

***

Muž zabalený ve spacáku se trhnutím vzbudil. Rozevřel do široka oči a zalapal po dechu. Ten krutý sen mu vše vrátil. Vrátil mu vzpomínku na nejhorší den jeho života...

24.PROSINEC

David se probudil do nepříjemné, vtíravé zimy. Jeho lihovému vařiči došla běhen noci náplň a zhasl. Ve stanu zavládl hluboký chlad.

"Bože to je kosa," při těch šeptem pronesených slovech mu z úst vystoupila pára a ve tvaru obláčku se vznesla až pod ostrý hřeben áčkového přístřeší.

"Jestli brzo nedodělám ten srub tak tady umrznu jako ňákej bezdomovec."

Posadil se a rukou zašátral kdesi u svých nohou. V dlani se mu objevila plastová nádoba s tekutým, topným lihem. Naplnil vařič a sirkou zapálil hořák. Nastavil plamen na maximum. Chlad se prozatím rezignovaně stáhl někam do ústraní. David vyštrachal jinou plastovou nádobu tentokrát s čistou, pitnou vodou.

"Tak už vstaň a udělej si kafe."

Obsah lahve přelil do hliníkového ešusu a dal vařit. Udělal si silnou kávu.

"To mě postaví na nohy."

Zatímco se voda ohřívala a on si chystal šálek v hlavě si srovnával plán dnešního dne. Hodlal dopoledne přemístit očištěnou kládu ke stavbě srubu a usadit ji. Býval by ji i opsal a snad vyřezal, ale...

"Ale dneska je přece Štědrej den a Oni by si jistě přáli stromeček."

Voda v ešusu se začala vařit. David si zalil kávu a labužnicky ji ještě horkou ochutnal. Zdálo se, že na sen, který ho v noci probudil zapomněl... Raději na něj zapomněl.

***

Byl Štědrý den. Vlastně nastával už skoro Štědrý večer. David stihl všechnu práci, kterou si na dnešek naplánoval. Poslední kládu úspěšně usadil a dokonce ji i, navzdory svému původnímu plánu, omaloval kopírovacím kružítkem. V nedalekém lesíku pak porazil menší jedličku a postavil ji poblíž Moře do improvizovaného držáku vyrobeného z prken. Teď, když nastával večer ten přenádherně vonící stromek zdobil.

"To by se Vám určitě líbilo," povzdechl si nahlas a zdálo se, že jeho slova patří hladině jezera. Voda mu jakoby čeřením odpovídala.

David pověsil na jedličku poslední oříšek. Uvázal poslední mašličku a naposledy obhlédl své snažení.

"Je to dokonalý."

Pohledem zkontroloval okolí. Denní světlo zase ustoupilo rychlé temnotě, přesto se nezdálo, že by dnešní noc měla býti tmavá. Nebe bylo bez mráčků a hvězdy svorně s velikým měsícem ozařovaly společnou silou téměř dokonale celý tento kout.

"Bude mrznout... Hodně mrznout."

David rychle k jezeru nanosil palivové dříví. Zažehl oheň. Plameny hladově zapraskaly. Naoranžovělá zář zatančila v odrazu hladinou Moře. Vánoční táborák zaplál. Zaplál a příjemně hřál.

"Měli by jste tu být se mnou," smutně si David povzdechl, zahleděl se na osvětlené jezero a posadil se.

"Měli by jste tu sakra být."

Muž sedící u hřejivých tanečníků, kteří lačně požírali a mučili dřevo si nevšiml že pláče. David ani nevěděl jak, ale jeho mysl navázala na sen, který se mu té noci zdál. Navázal na tu krutou vzpomínku.

***

..."Proboha Davide Pomoc..."

David se zahleděl směrem k Moři. Viděl svojí Veroniku, jak se rychle pohybuje po pás ve vodě a natahuje ruce tam někam k hlubině. Viděl svou ženu jak se k němu otáčí a něco volá. Pořád mu to nedocházelo.

"Co se děje?"

Pak spatřil jak se Veronika vrhá do temné vody. To byla chvíle, kdy svou ženu viděl naposledy. Vlny Moře se nad její hlavou zavřely a už nikdy jí nepustili.

"Už nikdy."

Ano, nikdy ji nepustili. Ji ani jejich synka Davídka. Než David doběhl k jezeru bylo po všem. Hladina se uklidnila a jen slabě se čeřila. Jakoby se ani nic nestalo.

"Jakoby..."

Jen ten Davídkův barevný, gumový míč se skoro až vesele pohupoval na hladině přímo nad tou temnou, bezednou hlubinou. David se vrhl do jezera.

"Veroniko... Veroniko... Davídku..." volal sice jejich jména pokaždé když se vynořil. Volal je a hledal. Už nikdy ty dva nenašel.

"Už nikdy..."

***

"Už nikdy," zasténal David, zíral do ohněm osvětlené hladiny a... BOLEL.

Ano BOLEL. Bolelo ho všechno. Tělo, duše, srdce. Těžko popsat tu bolest. Byla nepopsatelná. Stesk nemohly odehnat ani slzy, které stejně už vyschli.

"Verunko... Davídku."

Povzdechy i vzlyky letěly chladnou nocí. Letěly a odrážely se od vrcholků okolního lesa. Nikde nenašly sluchu. Nikde, jen hladina Moře se rozvířila v mnohem rychlejším tempu. Jakoby chtěla odpovědět.

"Davide..."

Vzlykající muž ztuhl.

"Tatínku..."

David zpozorněl. Byl to jen sen? Bylo to jen zdání vyprodukované nešťastnou myslí zlomeného muže?

"Pojď k nám, jsou přece vánoce..."

Jezero se začalo vlnit mnohem silněji. David vstal.

"Verčo?"

"Pojď, máme pro tebe dárek... Spoustu dárků..."

David vykročil k Moři. Ledová voda ho obestoupila. Sahala mu až k pasu. Byla tak mrazivá, až skoro nemohl dýchat.

"Tatínku, ještě kousek... Stýská se nám..."

David udělal ještě pár kroků. Moře teď už doslova bouřilo.

"Synku?"

Natáhl ruce před sebe. Voda mu sahala k prsům. Moře náhle utichlo. Hladina se ani nehnula a jen klidně zrcadlila hvězdnou oblohu.

"Ahoj tati," ozvalo se vedle něj a David ucítil něco chladivě mokrého v dlani.

"Pojď, maminka už čeká. My máme pod Mořem taky vánoce."

David šťastně sevřel ruku malého chlapce, který se vynořil vedle něho.

"Ano Davídku, půjdeme teď za maminkou."

Konec

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kestrin Coleridge Kestrin Coleridge | Web | 12. prosince 2011 v 17:30 | Reagovat

No sice z tebou souhlasím, ale dizlektyk nemá ýádný problém ze psaní. Jen se čtení. Distografik jaká já má problem, ale jen jen s hačkami a čárkami.

2 anis-diy anis-diy | Web | 12. prosince 2011 v 19:35 | Reagovat

to je drsný, ten příběh, ale úžasný :) a to Moře je hodně strašidelné !! :D :(

3 Rudolf z Falknova Rudolf z Falknova | Web | 12. prosince 2011 v 21:38 | Reagovat

[1]: odpovím u  tebe

[2]: jsem rád, že příbeh na tebe působí drsně to je jeho účel. Jinak je psanej do této soutěže http://temnarka.blog.cz/1112/vanocni-soutez-o-knizky-aneb-jak-asi-slavi-svatky-podmorane u Temnářky proto to moře.

Děkuji za komenty.

4 Knedla Knedla | Web | 14. prosince 2011 v 10:21 | Reagovat

Zdravím, lovče starých článků. Povídka nejspíš nebude pokračovat, dokud se mi nesejdou tři věci.. jenomže už nevím jaké. Odhadem bych řekla: nápad, papír a pastelky. Chybí první a poslední ale bude toho asi mnohem víc. Temnářku už jsem nějakou dobu nenavštívila. :) Jinak máš pětku (hvězdiček samo)

5 Amia Amia | Web | 17. prosince 2011 v 21:08 | Reagovat

Jé, to začínalo tak pěkně. A pak hupne do jezerního moře :)

Asi je to tím, že nejsem manželka a matka, protože si nějak nedovedu představit, že by měl až TAK hrozný noční můry ,,jen" po tom, co mu zemřela rodina.
Je to strašné, to určitě ano, ale až tak děsivé ve smyslu strašidelném? Jen jestli to nedělalo to jezero ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama