Minulost je věc, která se vrací vždy, když ji nejméně očekáváš. Dej pozor, obyčejně je schopná zlámat ti vaz.

Prosinec 2011

Jablko nepadá daleko od stromu

31. prosince 2011 v 2:06 | Rudolf z Falknova |  Videa

Protože nemám momentálně moc času sem cokoliv psát (peru se a dokončuji další knihu a je to fakt na hlavu náročný) tak sem alespoň dám maličkou ukázku relaxace mého synka. (vlastně tím tak trochu oddáchnu i já Smějící se ) Slibuji, že příště už (asi někdy v novém roce) napíšu něco smyslplného.


VESELÉ METALOVÉ VÁNOCE

23. prosince 2011 v 20:22 | Rudolf z Falknova |  Videa

Tož jelikož Vám chci popřát opravdu ty nej... tak tady je i to fakt úplně nejvíc nej... :-)


A protože Vánoce mám rád tak ještě...


A tak na sebe hlavně dávejte pozor ;-)


Ukázka z knihy

17. prosince 2011 v 12:22 | Rudolf z Falknova |  Povídky

Ukázka první kapitoly z knihy Krev země-Králové bez panství. Snad tě tím, můj milý čtenáři, trochu navnadím. No a ten obrázek, který tuto kapitolku provází, nenamaloval nikdo menší, než-li tato osůbka.



Tmavá, až skoro černá a zlověstně temná oblaka
smíchaná s hustým, neproniknutelným, těžkým kouřem z
bitevního pole plynula líně podvečerní, nepřirozeně
ztichlou oblohou. Sychravě chladné a mokré počasí, jenž
ten den panovalo nad krajem, dodávalo krvavé scenérii
nádech až děsivé atmosféry. Hromady zkrvavených a
napůl ohořelých padlých válečníků se smutně tyčily k
temnotě mraků a z jejich pomalu již tlejících těl se tím
hrůzným místem linul nepříjemně nasládlý pach hnijící
krve. Krve, jenž se vpila hluboko a nesmazatelně do půdy.
Krve, která zbarvila celé toto místo do zlověstně temné
rudé barvy. Celému tomuto výjevu vládla toho dne smrt.
Vše se zdálo nehybné,... bez života,... mrtvé. Všechno
bylo nenávratně zničeno. Veškeré žití zde prohrálo svůj
zápas se smrtí. Nic nezůstalo. Jen odporný, všudypřítomný
puch štiplavého kouře a pár černých ptáků - havranů, kteří
snad jediní měli radost z takového množství pro člověka
nevábné potravy. Ano, jen pár havranů se slétlo na bitevní
pole ke kruté hostině.
Přesto mezi hromadami a hromadami padlých válečníků
tiše ležel jeden, v jehož žilách ještě malá a nepatrná
kapička života zbyla.
Válečník ležící na chladné půdě zpola zavalen ztuhlými,
již dávno nedýchajícími spolubojovníky pomalu otevřel
oči. Spatřil jen temnotu hustého dýmu, ze kterého se mu
zvedal žaludek a nebýt neskutečného vyčerpání a
nepředstavitelné únavy, jistě by potupně obsah žaludku
vyzvrátil. Oči mu slzely a celé tělo bolelo. Pokusil se
zhluboka nadechnout, ale váha těl na něm nakupených ho
svírala tak, že se jeho hrudník sotva pohnul.
"Musím ven...!"
Pokusil se vyprostit alespoň ruce z té ohromné tíhy
masy, jenž ho svírala. Šlo to ztuha. Už už začínal mít
nepříjemný pocit, že jeho snažení je marné, když konečně
ucítil, jak sevření ležící mu na pažích neochotně povolilo.
Pomalu a skoro až líně vyndal ruce z pod tíživé váhy těl.
Jeho dlaně byly ohromné. Byly veliké a silné. Veliké, silné
a mocné. Teď se ale třásly slabostí. Pozvedl ruce před
obličej. Byly odřené, zkrvavené a … A najednou tak slabé.
"Musím ven...!!!" skoro ho ovládla panika.
Jeden z hladových havranů se snesl kousek od jeho těla
k zemi. Zvědavě poskakoval sotva metr od něj a se
zájmem ho sledoval svým studeným a lačným pohledem.
Ten muž uvězněný pod hromadou mrtvého masa byl pro
něj velmi lákavým soustem. Soustem čerstvé a
nezavánějící krve. Stačilo jen chvilku počkat. Jen krátkou
chvilku, než vyčerpání udělá své a smrt přikryje svým
rudým pláštěm zraky i tohoto ještě dýchajícího muže.
"Ty mě nedostaneš."
Přestal si prohlížet třesoucí se dlaně a s neskrývaným
soustředěním se opřel do ohromné váhy, jenž ho tiskla k
zemi. Zavřel oči a zabral. Cítil, jak se mu chvěje celé tělo.
Homole mrtvol nad ním se sotva znatelně zachvěla. Muž
tlačil do hromady celou svou silou. Celou svou silou, jenž
mu v těle ještě zbyla. Cítil tu hroznou váhu a
NENÁVIDĚL JI. Věděl o tom havranovi a NENÁVIDĚL
HO. Poznal svoji slabost a NENÁVIDĚL JI.
"Mě nedostaneš!" vykřikl, ale znělo to spíš jako hrůzné
a nebezpečné zavrčení líté šelmy.
Hromada mrtvol se sesunula k jedné straně a její pohyb
provázely tupé zvuky přes sebe se valících těl a praskání
již mrtvých kostí. Válečník byl volný.
Konečně volný.
"Mě ne!"
Havran se zklamaně vznesl a odlétl o kus dál tam, kde
mu již mrtvá těla nemohou vzdorovat a bránit v jeho
hodování.
Muž se zhluboka nadechl. Vzduch mu bolestně naplnil
plíce a on ho vděčně a lačně přijal. Válečník pocítil po
prožité námaze silnou závrať. Cítil i jakousi bolest hlavy
tam někde vzadu, někde uvnitř, ale té bolesti nevěnoval
pozornost. Ta k němu patřila.
Zvedl opět ruku k obličeji. Tentokrát ne aby si ji
prohlédl. Pohladil se opatrně po tváři. Lepila.
"Krev."
Bolestně sykl a jeho prsty cukly, jakoby couvly od
poraněného místa. Ve válečníkově tváři zela díra krvavá,
dlouhá a hluboká jako samotné peklo.
"Pálí to jako čert."
Válečník si nemohl vzpomenout kde je. Nemohl si
vzpomenout, jak se tady ocitl. Nevěděl kde je, kdo je a
hlavně nevěděl "KDY JE".
Dlaní si promnul spánek. Bolestné píchání v lebce
zesílilo.
Muž měl náhle pocit, že zde není sám. Měl pocit, že je
někým nebo něčím pozorován. Něčím hodně
nebezpečným, něčím zlým. Promnul si spánky ještě
silněji. Bolest hlavy ustoupila a s ní i ten vtíravý pocit.
"Vstaň!"
Pokusil se vstát, ale tělo ho neposlechlo. Byl příliš
unaven.
"Vstaň!"
Pořád nic.
"Vstaň srabe!"
Jeho tělo se přece jen pohnulo a on se alespoň posadil.
Bolel ho každý sval v těle, bolela ho každá kost.
Válečníkovo tělo se chvělo. Byl podchlazený, hladový a
tak moc vyčerpaný. Zapátral rukama kolem sebe, hledal
nějakou oporu. Jeho prsty zavadily o něco chladného. O
něco chladného a ostrého. Uchopil to. Tělem mu projel
něco jako záchvěv. Nemusel se na onu chladnou věc ani
podívat a jeho tělo samo poznalo co to je a k čemu slouží.
"Alespoň že jsem nezapomněl všechno..." utrousil tiše a
prohlížel si lesklý meč, jenž teď třímal v dlani.
Chvilku ještě seděl. Smysly se mu trochu zostřily a
bolest zdánlivě ustoupila. Jeho oči pozorovaly obezřetně
okolí. Něco velmi důležitého mu unikalo, ale on si nemohl
vzpomenout co. Pátral pohledem a hledal. Instinkt ho
nabádal, aby byl na pozoru. Pořád měl ten pocit, že není
sám, že se dívá i někdo jiný... Někdo "Temný".
Nikde ale nezahlédl ani náznak života. Smrt, krev,
hniloba a hustý, smradlavý kouř - toho bylo v okolí
dostatek. A pak také pár havranů o kus dál, kteří hodovali
na těle jednoho z méně šťastných válečníků. Jinak nic.
Zhola nic.
"To by člověk nevěřil, že ptáci umí mlaskat..." otřásl se
a odvrátil oči od hrůzné podívané.
Opřel se o meč a postavil se. Píchání ve spáncích ho
málem posadilo opět na zem. Promnul si spánky a bolest
zahnal. Ne tak bolest zbytku těla. Ta se zahnat nedala. Ta
ne.
Vykročil... Bolelo to.
Krok... Bolest mu projela páteří.
Krok... Zatnul zuby.
Krok...
Krok...
Krok... Bolest snad konečně ustoupila.
Válečník přešel celé spálené, mrtvé pole. Našlapoval
opatrně. Bolest těla sice zmizela, ale on si moc dobře
uvědomoval, že je to jen zdánlivý pocit. Netušil, jak
dlouho ležel pod hromadou mrtvol a jeho zranění na tváři
stále silně krvácelo. Věděl, že jeho tělo je zesláblé a
nechtěl se vyčerpat příliš rychlou chůzí. Vytyčil si cíl. V
první řadě se chtěl dostat z tohoto místa jistě krutého a
krvavého střetu dvou armád a ukrýt se ve vzdáleném lese,
který se rýsoval na obzoru před ním. Až tam ve stínu
stromů se rozhodne co dál.
Vyhýbal se při své cestě zuhelnatělým, pomláceným a
zkrvaveným zbytkům těch méně šťastných válečníků,
kteří tuto jisto jistě krvavou řež nepřežili. Snažil se pořád
vzpomenout si co se vlastně stalo.
"Kdo tady bojoval...? Kdo a proč...?"
Všiml si, že mezi ostatky padlých válečníků se válí i
děsivé a lidské mysli téměř nepředstavitelné stvůry.
Trollové, skřeti i jiné bestie. Uvědomil si, že tato bitva
byla střetem lidí se zlem.
"Kdo zvítězil?"
Konečně došel svojí pomalou chůzí vyčerpaného
člověka až téměř na okraj hustého porostu pralesa. Spatřil
tam děsuplný obraz.
"Vlci!"
Ano vlci. Vlci tam ohlodávali mrtvolu velkého, padlého
válečníka. Rvali zběsile jeho maso. Škubali jeho vnitřnosti
a tahali je po okolí, jako by to byla pro ně jenom nějaká
krvavá, zvrácená hra.
Válečník vykročil jejich směrem. Dlaní sevřel pevněji
nalezený meč. Chtěl těm bestiím v jejich běsnění zabránit,
i když si moc dobře uvědomoval, že takový výjev prostě k
bitevním polím patří.
"Ať si hodujou, ale ne dokud tu jsem já," rozhodl se
pevně.
Smečka tří vlků si všimla blížící se hrozby. Vlčí bestie
se zkrvavenými čenichy se semkly. Svorně na něj
vycenily své krvelačné tesáky a z hrdel jim vycházel
nezaměnitelný, výhružný zvuk. Zvuk, který nažene strach
i tomu nejodvážnějšímu hrdinovi.
"Zmiz, vetřelče! Zmiz! Tohle je naše kořist. Zmiz …!"
říkaly mu jejich zelinkavé, šílené, hladem planoucí vlčí
zraky.
Válečník nezmizel.
Vlci zaútočili.
Veliký vlčí samec, zřejmě vůdce tříčlenné smečky,
vyrazil s tlamou doširoka rozevřenou vstříc své smrti
první. Odrazil se a skočil proti osamocenému,
vyčerpanému muži. Válečník nejistým krokem uhnul
stranou. Zdálo se, jako by byl neohrabaný a jeho únava
jako by byla tak veliká, že by snad mohl i upadnout. Vlčí
tesáky minuly jen o vlásek jeho již ošklivě poraněnou tvář.
Cítil dokonce zkažený, horký dech té krvelačné bestie.
Tak byla blízko.
Ten vlčí útok muže dokonale probral. Slyšel, jak ostré
zuby cvakly naprázdno. Muž pozvedl rychle ruku se
zbraní a máchl. Ostrá čepel uťala jedním rázem hlavu
statného samce ještě dřív, než jeho tělo dokončilo svůj
vražedný skok. Chlupaté torzo dopadlo na udusanou,
tmavou zem, kde se ještě chvíli bezmocně škubalo.
Oddělená hlava vydala i bez svého trupu dlouhé, bolestné
zavytí.
Další dvě bestie zaútočily společně. Ač otřeseni
hroznou smrtí svého vůdce, vrhly se na válečníka se
zuřivostí a odvahou vlkům vlastní. Prvního z vlků muž
kopl mocně do slabin, až ten bolestně vykvikl a druhého
rychle proklál mečem skrz na skrz přes břišní dutinu.
Pak už jen bylo slyšet kňučení, řev a tupé, strašné rány.
Pach zvířecí krve se smísil s opojnou vůní vítězství.
"Vítězství..."
Válečník si očistil čepel meče o srst jedné utlučené
bestie a kráčel dál. Neohlížel se. Nic a nikdo mu již nestál
v cestě. Zkrvavené bitevní pole plné smrti nechal za svými
zády.
Kráčel hustým porostem obezřetně. Tělo ho již tolik
nebolelo. Jen tu a tam ho píchlo v prostoru mezi spánky.
Jen tu a tam se pocit, že není sám vracel.
Šel dál a hledal v prázdné paměti. Pomalu mizel v
černém, hlubokém lese. Konečně pomalu začínal chápat.
Pomalu se mu v chladivém a osvěžujícím, čistém vzduchu lesa začala vracet paměť.


O VÁNOCÍCH

10. prosince 2011 v 21:00 | Rudolf z Falknova |  Povídky

23. PROSINEC


Sladká vůně pryskyřice se mu vtíravě zabodávala do nosu. David stál vedle čtyřmetrového těla stromu, který ležel na dvou na zemi položených kládách. Kmen byl právě tak veliký, aby s ním dokázal pohnout jeden urostlý člověk, i když by to byla pro něj vážně pořádná dřina. Cítil v botách studené vlhko od všudypřítomného sněhu smíchaného s dlouhými hoblinami smrkové kůry. Držel v rukách jako břitvu ostrý poříz a škrábal a škrábal.

David stavěl srub. Stavěl si chatu. Stavěl si útočiště. Teplý a příznivý koutek domova. Plnil si sen.

"Veroniky sen."

Ano plnil Veroniky sen. Sen své předrahé a milované manželky. Vždy toužila na tomto místě, tady vedle jezera, kterému se v okolí neříkalo jinak než-li Moře, vlastnit chatu. David škrábal kůru z kmene a s trochu smutným, nepřítomným pohledem vzpomínal.

"Ach Verunko... ach Davídku..."

Vzpomínal na časy, kdy sem společně jezdili trávit každičkou sobotu. On, jeho žena i jejich malý, sotva čtyřletý synek. Jezdili sem na tento osamělý kout, který společně koupili u jedné nejmenované realitní agentury a snili. Trávili tady u Moře veškerý svůj čas. V parných dnech léta se koupali v čisté, trochu temné a tak nějak slané vodě hlubokého jezera. Společně udržovali mnohdy těžkou prací tento zapomenutý kout. Vyžínali trávu, čistili vodu a srovnávali terén. Malému Davídkovi se tady obzvláště líbilo. Rád se se svými rodiči honil okolo jezera, rád s nimi vařil na otevřeném ohništi a rád spával se svojí maminkou a tatínkem ve stanu. Nic jim tady nechybělo... Nic kromě chatičky.

"To byly časy," skoro se David usmál.

Kůra ze stromu dál odpadávala odříznutá z ještě živého dřeva k zemi. Muž cítil jak mu od těžké dřiny téměř umdlévají paže. Vzadu za lokty ho svalová hmota nepříjemně a až pichlavě pálila. Vnímal jak mu jeho pracovní nástroj klouže v dlaních. Cítil jak mu praskly už tak nafouklé mozoly a viděl jak jeho vlastní krev odkapává na již očištěný kmen.

"Sakra," ulevil si a narovnal se.

Louplo mu v zádech a on div, že se nesložil do sněhu. Odložil poříz a opřel se jednou rukou o kmen. Oddychoval. I přes mrazivé počasí cítil, jak mu pod svetrem i trikem stékají šimravé čůrky potu. Pohlédl k nebi.

"Je pozdě," usoudil, když si uvědomil, že zimní, načervenalé slunko se kloní k západu.

Pohled stočil k Moři. Jestli byly jeho oči do této chvíle smutné, tak teď se zdály téměř až lítostivě zoufalé. Soukolí vzpomínek v jeho mysli spustilo obrazy toho nejhoršího divadla, které ve svém životě kdy spatřil.

"Proboha už ne," zahnal myšlenky pryč.

Teď nebyl čas si stýskat. Nebyl čas si zoufat. Musel udělat spoustu práce než se setmí úplně. Nesměl se zbytečně vyčerpávat psychickou slabostí. Za pár chvil se rtuť teploměru stáhne hluboko pod nulu a on se teď musel postarat hlavně sám o sebe. David na chvilku zavřel oči. Nasál čistý vzduch zimní přírody. Cítil okolní les. Ochutnával tu vůni. Představil si celé tohle místo, malý zelený palouk, nyní přikrytý ledovou peřinou vloček. Křišťálové, nikdy nezamrzající, bezedné jezírko a nevysoká, přesto mohutná skála u jejíž paty stál téměř dostavený sroubek. Večerní, odcházející slunko si pohrávalo se stíny toho malebného místa a David zjišťoval, že to tady miluje. Vše tu bylo přátelské a laskavé.

Oči zase otevřel. Pomohlo to. Rozhlédl se. Obraz byl přesně takový, jaký se mu promítl v hlavě. Jen to jezero se mu už nezdálo tolik přátelské... Jen to jezero ne. Zvedl odložený poříz a odešel ke stanu, svému prozatímnímu domovu.

"Je čas se vykoupat," usoudil, když se sehnul ke vchodu plátěného stavení a ucítil svůj vlastní pot.

Odložil poříz na pařez vedle stanu a vysvlékl se. Otřásl se chladem. Nerad se v tomto období koupal, ale uvědomoval si, že musí. Musí se zbavit zpocené špíny ze svojí dřiny.

"Jinak tady zhniju."

Ze stanu vyštrachal zelené mýdlo a zvalchovaný ručník. Spěchal. Denní světlo se již téměř loučilo a on se nechtěl koupat potmě. Vykročil. Studený sníh mu křupal pod bosými chodidly a on zvedal nohy vysoko jako čáp. Konečně byl u jezírka. Přestože vládlo absolutní bezvětří vodní hladina mírně slaného Moře se chvěla.

"Na tom jezeře je něco divnýho," pomyslel si, přesto s odvahou otužilce vstoupil do chladné vody.

Neodvážil se jít do hloubky. Nikdy od "Té doby" se neodvážil. Tady na kraji mu to stačilo a to jen protože "to muselo" být. Stál ve vodě a hladina mu sahala sotva po kolena. Tančící vlnky se rozběhly jezerem. Davidovi připadalo, že písčité dno, ve kterém měl teď zabořená chodidla, nějak vibruje. Jakoby celé to jezero bylo živé. Jakoby se ho snažilo vtáhnout. Pozřít?

"To je blbost... Jsem jen unavenej..." pomyslel si a vibrování opravdu přestalo.

Přesto David dál obezřetně sledoval tmavou, ve stínu lesa ponořenou hladinu. Dokonce byl i netečný k mrazivým jazykům, které ho olizovaly. Přidřepl si, až mu nahé půlky pleskly o vodu a rukama se rychle pocákal. Mokré kapky smáčely celé jeho tělo. David zapomněl na obavy a strachy, jenž jej před chvilkou ovládly. Rychle se namydlil. Cítil jak z upracovaného těla smývá špínu dne, a že i jistá část únavy společně se stékajícími kapkami odtéká pryč. Najednou se cítil tolik svěží.

Celé to místo... Celičký ten palouk náhle zahalila tma. David se ještě naposledy zrychleně opláchl a už dvěma dlouhými skoky překonal vzdálenost ke břehu. Voda cákala do stran a jak dopadala zpátky na hladinu dělala charakteristický hluk. Davidovi se snad na krátký okamžik zdálo, že za ním něco scvaklo. Něco, co po něm sáhlo. Něco hladového. Temného.

"Mám jen bujnou fantazii," řekl si, ale nenašel odvahu se ohlédnout.

Odešel ke stanu. Za chůze se utíral do ručníku, který pak přehodil přes stanovou šňůru. Věděl, že noční mráz vlhký ručník vysuší. Oblékl se rychle do hřejivé teplákové soupravy a už zase unaven se nasoukal do spacáku. Zažehl malý plamínek ve svém lihovém vařiči a chvilku vychutnával vzrůstající teplo. Pak se otočil na bok a vyčerpaně usnul. David už neviděl, že z hladiny se zvedly dvě tmavé postavy. Jedna větší, druhá drobná. Neviděl, že ty zvláštní věci natahují ruce jeho směrem. Neslyšel, že volají jeho jméno. David snil.

***


David hluboce spal a snil. Daleko, tam kdesi za zavřenými víčky, v prostoru mezi spánky se mu odehrával děj. Jeho sen ho zanesl zpět do nedaleké minulosti. Zpátky do letošního léta. Do chvil, kdy poprvé společně se svojí ženou začali pracovat na své chatě.

"Do vánoc to bude," usoudil David a pustil se do čištění prvního stromu.

"A tati, budu tam mít vlastní pokojíček?" zeptal se ho čtyřletý chlapec.

"To si piš bukanýre," pohladil hocha David po vlasech.

"Ale teď utíkej za maminkou, je u Moře, a tady mi teď budeš zavazet."

"Tak jo..." trochu zklamaně zabručel Davídek, ale přesto se rozběhl k jezeru za svojí matkou. Cestou se sehnul k zemi a zvedl z vonící trávy barevný, gumový míč.

"Mami. Pojď si házet do vody. Prosííím."

David chvilku pozoroval, jak jeho syn přemlouvá svojí matku k vodním radovánkám. Pousmál se když viděl jak se Veronika snaží Davídkovi jeho plán vymluvit. Nechtělo se jí teď vběhnout do chladné vody. Do této chvíle se oděná v černých dvoudílných plavkách vyhřívala spokojeně na sluníčku a užívala si chvilkového klidu. Ale když jí malý hoch jakoby náhodou pocákal z nedaleké hladiny Moře vodou vyjekla, rychle vyskočila ze své deky na nohy a rozběhla se směle do vln ztrestat toho neposedu.

"Miluju je," usmál se David a začal se soustředit na práci.

Zatímco muž oškraboval ostrým nástrojem kůru z pokáceného stromu, jeho rodina si hlasitě hrála ve vodě kousek od temné hlubiny jezera. David jen okrajově vnímal radostný křik chlapce i milující smích Veroniky. Přestože cítil jak mu v pažích tepá pulzující bolest přicházející únavy byl šťastný.

Pak se ale něco změnilo. David, aniž by spustil oči z práce zaslechl v tónu koupajících se nádech jistého zoufalství. Zpozorněl.

"Co se tady může stát?" ptal se sám sebe.

"Je tam přece Verča."

Přesto se neuklidnil. Odložil poříz a zvedl oči k jezeru. Co zahlédl do nejdelší smrti nezapomene.

"Proboha Davide POMOC..."

***

Muž zabalený ve spacáku se trhnutím vzbudil. Rozevřel do široka oči a zalapal po dechu. Ten krutý sen mu vše vrátil. Vrátil mu vzpomínku na nejhorší den jeho života...

24.PROSINEC

David se probudil do nepříjemné, vtíravé zimy. Jeho lihovému vařiči došla běhen noci náplň a zhasl. Ve stanu zavládl hluboký chlad.

"Bože to je kosa," při těch šeptem pronesených slovech mu z úst vystoupila pára a ve tvaru obláčku se vznesla až pod ostrý hřeben áčkového přístřeší.

"Jestli brzo nedodělám ten srub tak tady umrznu jako ňákej bezdomovec."

Posadil se a rukou zašátral kdesi u svých nohou. V dlani se mu objevila plastová nádoba s tekutým, topným lihem. Naplnil vařič a sirkou zapálil hořák. Nastavil plamen na maximum. Chlad se prozatím rezignovaně stáhl někam do ústraní. David vyštrachal jinou plastovou nádobu tentokrát s čistou, pitnou vodou.

"Tak už vstaň a udělej si kafe."

Obsah lahve přelil do hliníkového ešusu a dal vařit. Udělal si silnou kávu.

"To mě postaví na nohy."

Zatímco se voda ohřívala a on si chystal šálek v hlavě si srovnával plán dnešního dne. Hodlal dopoledne přemístit očištěnou kládu ke stavbě srubu a usadit ji. Býval by ji i opsal a snad vyřezal, ale...

"Ale dneska je přece Štědrej den a Oni by si jistě přáli stromeček."

Voda v ešusu se začala vařit. David si zalil kávu a labužnicky ji ještě horkou ochutnal. Zdálo se, že na sen, který ho v noci probudil zapomněl... Raději na něj zapomněl.

***

Byl Štědrý den. Vlastně nastával už skoro Štědrý večer. David stihl všechnu práci, kterou si na dnešek naplánoval. Poslední kládu úspěšně usadil a dokonce ji i, navzdory svému původnímu plánu, omaloval kopírovacím kružítkem. V nedalekém lesíku pak porazil menší jedličku a postavil ji poblíž Moře do improvizovaného držáku vyrobeného z prken. Teď, když nastával večer ten přenádherně vonící stromek zdobil.

"To by se Vám určitě líbilo," povzdechl si nahlas a zdálo se, že jeho slova patří hladině jezera. Voda mu jakoby čeřením odpovídala.

David pověsil na jedličku poslední oříšek. Uvázal poslední mašličku a naposledy obhlédl své snažení.

"Je to dokonalý."

Pohledem zkontroloval okolí. Denní světlo zase ustoupilo rychlé temnotě, přesto se nezdálo, že by dnešní noc měla býti tmavá. Nebe bylo bez mráčků a hvězdy svorně s velikým měsícem ozařovaly společnou silou téměř dokonale celý tento kout.

"Bude mrznout... Hodně mrznout."

David rychle k jezeru nanosil palivové dříví. Zažehl oheň. Plameny hladově zapraskaly. Naoranžovělá zář zatančila v odrazu hladinou Moře. Vánoční táborák zaplál. Zaplál a příjemně hřál.

"Měli by jste tu být se mnou," smutně si David povzdechl, zahleděl se na osvětlené jezero a posadil se.

"Měli by jste tu sakra být."

Muž sedící u hřejivých tanečníků, kteří lačně požírali a mučili dřevo si nevšiml že pláče. David ani nevěděl jak, ale jeho mysl navázala na sen, který se mu té noci zdál. Navázal na tu krutou vzpomínku.

***

..."Proboha Davide Pomoc..."

David se zahleděl směrem k Moři. Viděl svojí Veroniku, jak se rychle pohybuje po pás ve vodě a natahuje ruce tam někam k hlubině. Viděl svou ženu jak se k němu otáčí a něco volá. Pořád mu to nedocházelo.

"Co se děje?"

Pak spatřil jak se Veronika vrhá do temné vody. To byla chvíle, kdy svou ženu viděl naposledy. Vlny Moře se nad její hlavou zavřely a už nikdy jí nepustili.

"Už nikdy."

Ano, nikdy ji nepustili. Ji ani jejich synka Davídka. Než David doběhl k jezeru bylo po všem. Hladina se uklidnila a jen slabě se čeřila. Jakoby se ani nic nestalo.

"Jakoby..."

Jen ten Davídkův barevný, gumový míč se skoro až vesele pohupoval na hladině přímo nad tou temnou, bezednou hlubinou. David se vrhl do jezera.

"Veroniko... Veroniko... Davídku..." volal sice jejich jména pokaždé když se vynořil. Volal je a hledal. Už nikdy ty dva nenašel.

"Už nikdy..."

***

"Už nikdy," zasténal David, zíral do ohněm osvětlené hladiny a... BOLEL.

Ano BOLEL. Bolelo ho všechno. Tělo, duše, srdce. Těžko popsat tu bolest. Byla nepopsatelná. Stesk nemohly odehnat ani slzy, které stejně už vyschli.

"Verunko... Davídku."

Povzdechy i vzlyky letěly chladnou nocí. Letěly a odrážely se od vrcholků okolního lesa. Nikde nenašly sluchu. Nikde, jen hladina Moře se rozvířila v mnohem rychlejším tempu. Jakoby chtěla odpovědět.

"Davide..."

Vzlykající muž ztuhl.

"Tatínku..."

David zpozorněl. Byl to jen sen? Bylo to jen zdání vyprodukované nešťastnou myslí zlomeného muže?

"Pojď k nám, jsou přece vánoce..."

Jezero se začalo vlnit mnohem silněji. David vstal.

"Verčo?"

"Pojď, máme pro tebe dárek... Spoustu dárků..."

David vykročil k Moři. Ledová voda ho obestoupila. Sahala mu až k pasu. Byla tak mrazivá, až skoro nemohl dýchat.

"Tatínku, ještě kousek... Stýská se nám..."

David udělal ještě pár kroků. Moře teď už doslova bouřilo.

"Synku?"

Natáhl ruce před sebe. Voda mu sahala k prsům. Moře náhle utichlo. Hladina se ani nehnula a jen klidně zrcadlila hvězdnou oblohu.

"Ahoj tati," ozvalo se vedle něj a David ucítil něco chladivě mokrého v dlani.

"Pojď, maminka už čeká. My máme pod Mořem taky vánoce."

David šťastně sevřel ruku malého chlapce, který se vynořil vedle něho.

"Ano Davídku, půjdeme teď za maminkou."

Konec


KREV ZEMĚ - Králové bez panství

9. prosince 2011 v 12:39 | Rudolf z Falknova |  Vydané knihy

Ták, pokud jsem kdysi sliboval, že můj návrat sem po předlouhé sezóně bude provázet menší překvapení, tak tady je. Má dlouho připravovaná kniha je konečně v prodeji. Jmenuje se KREV ZEMĚ - Králové bez panství a jak už její název napovídá nejedná se rozhodně o příběh pro "slečinky".

Ano, je to kniha plná nelítostných a krvavých soubojů. Je to první díl příběhu naplněného černou i bílou magií. Dobrodružství dalekých cest, odvahy, cti a poznání. Nebudu se rozepisovat o ději této knihy. Pokud ovšem chceš, tak jakousi "větší" anotaci nalezneš můj milý čtenáři tady.

Rád bych ovšem poděkoval Vám všem známé blogerce Siwě, která mi celou knihu včetně obálky ilustrovala. Siwi děkuji. (Vím bylo to těžký udržet téměř celý rok jazyk za zuby :-D )

Nyní nezbývá než Vám knihu doporučit a popřát příjemnou zábavu i lehounké mravenčení v zádech.

"KREV ZEMĚ" je příběh plný nezapomenutelných a krvavých střetů se zlem. Vydej se a vpluj na stránkách této knihy do smyšleného světa neohrožených hrdinů a válečníků. Prožij společně s nimi veškerá úskalí a strasti, jenž na své dlouhé a nebezpečné cestě musejí překonat. Prožívej s nimi jejich netradiční dobrodružství a pomoz jim svým zájmem zvítězit v poslední kruté bitvě proti vyvržencům snad samotného pekla...

KREV ZEMĚ - Králové bez panství


Bytost nebeská?

6. prosince 2011 v 11:22 | Rudolf z Falknova

Pohled svůdností jenom září,

rty rudé, úsměv pln je kouzla.

Nepodlehnout té kráse tváři?

Utéct ze sna do nějž vklouzla?

Šaty v barvě krve rudé,

jen málo z těla ukrývají.

Snad dnešní noci mojí bude,

slzy touhy tváře zalívají.

Jemná kůže, dlaně drobné,

křídla její snad andělská,

nevinností záříš v písni skromné,

snad bytost jsi nebeská.

Pozor, pod maskou však něco skrýváš,

hlad hrozný tě uvnitř pálí,

po krvi jiných písně lačné zpíváš,

tvá krása se v čarách kalý.

Jak náhle změnil se ten tvůj úsměv.

Je konec, nahradil jej krutý škleb.

Jak ukončilas touhy marný úspěch,

sál milenců změnil se ve vlhký sklep.