Minulost je věc, která se vrací vždy, když ji nejméně očekáváš. Dej pozor, obyčejně je schopná zlámat ti vaz.

POKLAD

23. října 2011 v 12:03 | Rudolf z Falknova |  Povídky

Tak tahle povídka byla kdysi dávno první. Dávám jí sem protože už brzo vyjde kniha která má s tímto příběhem mnoho věcí společného. Snad vás alespoň trošíčku navnadím.


Ruda měl dar. Říkal mu "Můj poklad". Měl dar fantazie. Dar velmi bujné fantazie.


Ruda byl básník, básník a spisovatel. Psal o všem a psal všechno. Když nepsal, tak na psaní alespoň myslel. Hlavou se mu neustále honily příběhy, většinou strašidelné, plné bojů a krveprolití. Někdy i krásné pří­běhy plné lásky a romantiky. Nemohl s tím přestat. Přestože měl jinou práci, práci manuální, těžkou a namáhavou. Domů kolikrát přišel vy­čerpaný a k smrti unavený. Vždy se nějak vybičoval ke psaní. Vždy otevřel tu pomyslnou skříňku k "Mému pokladu". Obyčejně si uvařil kávu, usedl ke svému počítači a prostě psal. Psal o všem.


Bylo mu třicet let, když začal s "opravdovým" psaním. Psal své básně a příběhy i dřív, ale hloubku a sílu to mělo až teď. Až teď začal mít "Můj poklad" nějakou cenu. Rudovi jeho psaní přinášelo uspokojení, jaké do té chvíle neznal. Vstupoval do světů a sfér, které sám vymýšlel a užíval si vítěství i prohry svých hrdinů. Každý, kdo jeho povídky a básničky četl, téměř všichni jeho přátelé, ho v jeho tvorbě podporovali a jeho psaní chválili, kde a jak mohli. Ruda byl velice nadějný spisovatel.


Psaní ho doslova a do písmene začalo ovládat. Když měl dobrou ná­ladu, tak psal. Když měl špatnou, taky psal. Nějak mu "Můj poklad" po­máhal vyrovnat se z životními problémy a strastmi. Ruda začal věřit tomu co psal. To by však bylo ještě v pořádku, stává se, že autoři knih, povídek a básní se se svým příběhem takzvaně "sžijí", ale Ruda jim nejen věřil, on své příběhy nebo lépe řečeno postavy ze svých příběhů, viděl.


Nějak, Ruda nevěděl jak, prostě nějak dokázal své hrdiny, ať už kladné, či záporné z děje přenést do přítomnosti. Tuto schopnost ne­dokázal ovládnout. Nedokázal se sám k tomuto záhadnému činu přimět. Nedokázal ani ovlivnit koho, nebo co ze svojí fantazie vynese.


Jednou například napsal děsu plnou povídku. Povídku o muži. Zka­ženém muži. Stvůře jménem Aland. Aland byl člověk jako každý jiný. Měl jen jednu zvrácenou vlastnost. Byl násilník a nelítostný vrah. Byla to povídka, která dala Rudově mysli opravdu zabrat. Hlavou mu doslova zněly nešťastné, bolestné výkřiky Alandem mučených lidí, hlavně krásných žen, plné hrůzy. Ruda prožíval ten příběh tak silně, že třetí noc svého psaní omdlel.


Ano Ruda omdlel. Padl do hlubokého bezesného kómatu. Spánku, kde mohl zapomenout na krvelačné Alandovo řádění. Probudil se až pozdě ráno. Naštěstí byla sobota a on nespěchal do své práce. Celé jeho tělo ho bolelo a sedací svaly měl otlačené od stejné polohy těla, která se během jeho záhadných mdlob nezměnila.


"Auuu....!" zvedl hlavu z klávesnice počítače, jejíž tlačítka se mu ob­tiskla na čelo.


Ruda se zvedl ze židle a bolestně protáhl ztuhlé svalstvo. Kosti mu zapraštěly a on cítil, jak mu do svalů proudí nová krev. Zadupal nohou, aby se zbavil "mravenců" a podíval se ospale na monitor počítače. Černé šmouhy, které spatřil na bílém podkladě se vůbec nepodobaly písmenům.


"Uááá..." zívl a rozespale rozpažil.


"Musím se probrat."


Rudu strašně bolela hlava. Moc ho bolela hlava. Odešel ke kuchyňské lince, kde si uvařil silnou kávu. Tmavý nápoj, nalitý v černé "Dalasce" provoněl za chvíli celý byt. Ruda sebral hrnek a odešel zpátky k počíta­či. Sedl si na židli, tedy spíš menší pohodlné křeslo, odložil chutný po­vzbuzující nápoj vedle klávesnice a hodil si nohy na "umak" což byla vlastně nízká dřevěná stolička, kterou měl zastrčenou pod počítačovým stolkem. Pojmenování "umak" vymyslel Ruda sám. Říkal tak všemožným udělátkům a věcem, které usnadňují práci.


"Tak copak jsme to včera napsali?" zamnul si ruce, ochutnal horký kouřící nápoj a začetl se do řádků příběhu, který tvořil. Ten příběh se jmenoval "Temno".


***


Temno:


… Ležel na chladné zemi.

Ležel na zemi a krvácel z ruky, kde ho po­škrábala. Hlava ho zas nesnesitelně bolela a ve spáncích mu tepala horká krev. Srdeční rytmus měl rychlý a splašený.


"Už je to tu zas," pomyslel si.


Měl na sobě tmavé, špinavé džíny, černé tričko s žlutým nápisem Iron Maiden na prsou a obrázkem jakési obludy pod ním.


Jeho krásná, nádherná, žádoucí láska ležela vedle něj a ještě tiše sténa­la po tom, co jí před chvílí dělal. Miloval ji, byla tak krásná a byla jen jeho.


Pak přišla ta bolest hlavy. Zavřel oči a když je opět otevřel, zdálo se mu, že sedí u ohně. Má kolem sebe přátele a rozmlouvá s nimi. Oslovova­li ho "králi", nebo "Rolande". Vzhlíželi k němu a milovali ho. On i oni byli divně oblečeni a měli u pasu meče. Mluvili o nějakém Siranovi, či co a dlouhém pochodu.


Zatřepal hlavou, a potáhl si z jointa.


"Ta je dneska nějak silná".


Překulil se k vedle ležící dívce. Pohladil ji po krví slepených, blonďatých vlasech.


"Ty pláčeš, lásko? Hned se ti budu věnovat!" políbil ji.


Po tvářích jí tekly slzy. Slíbal a olízal je všechny, ale objevily se další a pak další.


Nespouštěla z něj své velké, slzavé, vykulené oči. Znervózňovalo ho to.


Odvrátil se a vstal. Pořád na něj zírala.


"Nečum, děvko!" zařval na ni.


Měla roubík a na nohou i od cigaret popálených rukou, pouta.


Pořád na něj upírala svůj vyděšený zrak.


Podvědomým pohybem odhodil bezmyšlenkovitě nedopalek. Sáhl za pas a vytáhl ostrou, blýskavou čepel dlouhého nože.


"Musím jít krásko. Nezdržuj mě, chci za Siranem...!"


Pořád ty její vykulené oči. Ten její pronikavý pohled, kterým ho proná­sledovala a hlídala.


Dokonce i když jí řezal hlavu. …


***




"Ten zase řádí," usoudil Ruda.


Přečetl si řádky včerejšího zápisu povídky "Temno" ještě jednou. Něco v textu nechápal.


"Jací divně oblečení přátelé s meči u pasu, jakej Siran a vůbec jakej Roland?"


Ruda nepochopil svůj záměr, nevěděl co myslel tím Rolandem. Prostě se mu nějak v povídce objevilo něco, co tam snad ani nepatří.


"To jsem blázen."


Usrkl si kávy. Polkl a rozhodl se věty navíc prostě smazat tlačítkem Delete. Už pokládal na tlačítko prst. Už, už chtěl začít z výmazem slov. Pak si to rozmyslel.


"Uvidíme, co z toho bude. Vymazat to můžu vždycky," usoudil a opět se napil kávy.


Zavřel na monitoru "Temno" a otevřel Firefox Webový prohlížeč. Na­klikal Seznam. Jeho oči padly na novinky. Hlavní zpráva dne se jmenovala :


"Policie našla v brzkých ranních hodinách dívčí tělo bez hlavy...".


Ruda zprávu otevřel. Měl zvláštní nepříjemné tušení. Stálo tam:


"Brno Lužánky. Policie dnes v brzkých ranních hodinách objevila v městském parku mrtvé tělo asi dvacetileté dívky bez hlavy. Dívka muse­la podle všech zpráv před smrtí velice trpět. Její tělo bylo popálené prav­děpodobně od cigaret. Měla svázané ruce i nohy. Všude po těle měla krvavé kousance. Pachatel tohoto činu musel být velice brutální. Policie varuje občany, aby po setmění nevycházeli z domova sami a když už bu­dou muset, tak ať se zdržují raději v osvětlených částech města...."


Dál Ruda zprávu nečetl. Chvěl se po celém těle.


"To snad nemůže být ani pravda," šeptal pořád dokola.


Ruda si byl celkem jistý, že dívka se stala obětí jím vymyšlené a v povídce "Temno" ztvárněné, postavy Alanda. Ruda cítil veliký strach i zodpovědnost.


"Musím tam jet," rozhodl se, když se trochu uklidnil.


***


Ruda projížděl Brnem. Hledal Lužánky, hledal "ten" park. Neznal to město a proto co chvíli koukal do mapy, kterou koupil na jedné benzín­ce.


"Kurnik, kdo se tady má vyznat!" nadával sám k sobě za volantem auta. Nebyl zvyklý na život a provoz velkoměsta.


"Musím někde zastavit a zeptat se," usoudil.


Ještě než stačil zastavit, začal se mu někde hluboko v hlavě promítat děj. Děj pokračování povídky "Temno". Rudův "Můj poklad" začal pra­covat na plné obrátky. Ruda viděl obchodní dům, viděl krásnou dívku, která si kupuje moderní kozačky. Viděl i Alanda.


"Musím spěchat" uvědomil si.


Ruda přestal hledat v mapě. Chtěl Alanda zastavit a jeho "Můj poklad" mu ukázal, kde zrovna ten parchant je. Jeho tělo ho přestalo poslouchat a za "otěže" se posadil jakýsi autopilot. Teď už Ruda nebloudil. Jel na jisto.


"Tady to je," blesklo mu hlavou.


Zastavil auto na velkém parkovišti před ohromným obchodním do­mem. Vystoupil z vozu a spěchal do lidmi přeplněného obchoďáku. Přestože byl prosinec, chvíli před vánocemi, lidé byli oblečeni jen v krátkém rukávu. V Brně vládlo na prosinec nezvykle teplé počasí. Ruda, který přijel do města z Vysočiny byl oblečený ve svetru a bundě. Začal se hrozně potit.


"Tak kde je...?" pomyslel si, když konečně našel pavilon, kde pro­dávali boty a otřel rukávem bundy potem orosené čelo.


Nebylo mu tady moc příjemně. Bylo tady příliš mnoho lidí. Bylo tady i přes klimatizaci nesnesitelné horko. Rozhlížel se dokola a snažil se najít Alanda. Dav lidí do něho vrážel a Ruda na sobě cítil vyčítavé pohledy kolemjdoucích, kterým překážel v cestě.


"Promiňte, promiňte..." omlouval se co chvíli a pořád pátral v davu po Alandovi.


Ruda začínal být bezradný. Začínal dokonce přemýšlet o tom, že je blázen, že jeho "Můj poklad" ho zradil.


"No přece sem se nezbláznil."


Najednou zase spatřil obrazy v hlavě. Pohlédl doleva a ztuhl.


"To je on," poznal Alanda.


Aland byl přesně takový, jakého si ho představoval. Jakého ho popsal ve svojí povídce:


"Muž, postavou vysoký jak vzrostlý smrk


v ramenou šířku světa,


ženy padají mu k nohám, jen kdyby okem mrkl


jde světem však sám, již léta.


Úsměvem svede, věc je jistá


v očích však hrozba hadí


pozornost dam snadno získá,


třeste se dámy, když vás svádí.


Snad ďábel sám, snad démon jest,


erbem jeho rudá, horká krev,


prošel již stovky temných cest,


couvnul by před ním i silný lev.


Aland toť jeho jméno,


s ním k smrti je jen krok,


jeho stínem je kalné temno,


po krku jde mu snad jen cvok."


Vzpomněl si na úvodní báseň příběhu "Temno" a přejel mu mráz hrůzy po zádech. Musel toho chlapa zastavit, prostě musel. Ruda si všiml, že Aland nenápadně sleduje dívku. Krásnou, mladou dívku, která si kupovala kozačky.


"To jsem už viděl," uvědomil si Ruda.


Pochopil, co bude následovat. Šelma si právě vybrala svoji kořist. Aland se chystal na další svůj zvrácený kousek. Chystal se ochutnat další krvavé sousto. Tím soustem měla být právě ona.


"Hej, Alande...!" vykřikl Ruda, ale okamžitě toho litoval.


Veliký ramenatý muž svůj lačný a nějak hladový pohled obrátil od dívky k němu. Ruda se celý rozechvěl. Viděl, jak Aland ztrácí zájem o dívku a teď svoji pozornost obrací k němu. Veliký muž vykročil. Vykro­čil jeho směrem. Ruda zahlédl Alandův pohled. Byl to bezcitný a odhod­laný pohled. Pohled hladového lva upřený na mládě antilopy.


"Jde po mně," uvědomil si Ruda.


V první chvíli byl rád, že Aland ztratil zájem o dívku s kozačkami, ale když se ohromná postava vraha k Rudovi přiblížila na dva metry a Ruda spatřil ten děsivý, sebevědomý úsměv, začal svého rozhodnutí zastavit ho, litovat.


"Co zmůžu proti takovému chlapovi, jak se mu mám postavit?" pře­mýšlel zrychleně.


Aland už byl u něho. Natáhl pracku. Ruda se nemohl pohnout z místa. Sledoval, jak mu ohromná dlaň dopadá na rameno. Pohlédl do Alandových bezcitných očí.


"My se známe brácho?" zeptal se ho velký muž.


Ruda cítil sílu, s kterou mu Aland drtil rameno.


"Chtěl jsi ji zabít," uklouzlo mu.


Aland sevřel Rudovi rameno s ještě větší silou. Rudovi uklouzl bo­lestný povzdech. Měl pocit, že mu ten chlap rameno snad urve. Trochu se mu podlomily kolena. Aland si ho přitáhl k sobě. Cítil ve tváři jeho horký, smrdutý dech. Dech smrti. Aland si ho chvíli prohlížel.


"Já vím kdo seš brácho, to je tvoje jediný štěstí. Už se mi, ale nepleť do cesty," varoval ho Aland a pozvedl pěst.


Rána, kterou Ruda inkasoval do tváře jeho tělo nadzvedla a on letěl vzduchem dobré tři metry. Dopadl na tvrdou vykachlíkovanou podlahu obchodního domu. Nikdo z lidí, a že jich tam nebylo málo, mu nepřispě­chal na pomoc. Nikdo si nevšiml. Nikdo si nechtěl všimnout. Nikdo se nechtěl dostat do křížku s Alandem. Ruda cítil, jak mu z nosu doslova stříká krev. Neviděl nic, jen rudé kruhy.


"Co jsem si myslel, toho nemůžu zastavit, já ne," blesklo Rudovi hlavou.


Ruda se pomalu sbíral z podlahy. Rozhlédl se uslzeným pohledem. Spatřil už jen Alandova záda, jak odchází z obchoďáku a sleduje tu krásnou dívku.


"Já ho nezastavím," pomyslel si opět, ale vítězoslavně se při tom usmál.


"Já určitě ne."


Ruda odešel k autu. Jeho "Můj poklad" pracoval zas na plné obrátky. Jeho fantazie tvořila další, veliký příběh. Sedl do auta a nastartoval.


"Já ho nezastavím, ale on by mohl, ano Roland by mohl," usmál se teď už docela vesele Ruda.


Opustil město. Během řízení auta "Můj poklad" pořád pracoval. Ko­nečně Ruda přijel domů. Auto ani nezamkl jak moc spěchal. Usedl k po­čítači, a začal psát. ...

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Siwa Siwa | Web | 23. října 2011 v 12:47 | Reagovat

:D *vědoucí úsměv*

2 Rudolf z Falknova Rudolf z Falknova | 23. října 2011 v 12:52 | Reagovat

[1]: :-)

3 Monica Otmili Monica Otmili | Web | 9. ledna 2012 v 17:54 | Reagovat

Pojaté z dobrého úhlu. :) Silná návnada, zapůsobilo to, ale myslím, že bych se u knihy třásla.

4 Rudolf z Falknova Rudolf z Falknova | Web | 9. ledna 2012 v 18:08 | Reagovat

[3]: Děkuji za přečtení. To jestli by jsi se u knihy třásla nevím (pokud ano znamenalo by to, že se můj záměr povedl) Každopádně je fakt, že Krev země... není pro slabší nátury.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama