Minulost je věc, která se vrací vždy, když ji nejméně očekáváš. Dej pozor, obyčejně je schopná zlámat ti vaz.

ZÁHOŘOVO LOŽE

8. srpna 2011 v 19:50 | Rudolf z Falknova |  Povídky

Tak po pár týdnech se vracím k počítači a samozřejmě i k vám, mým věrným čtenářům. Hned, abych vás moc nešetřil, přináším slabší hororek k večernímu počteníčku tak snad nezklamu ;-)



Karel ujížděl ve svém autě. Byla to bílá škodovka 120 z roku 1989. Snažil se ze starého auta vyždímat pokud možno co největší rychlost. Ujížděl před zákonem. Prchal před šťouravou policií, která mu již byla pravděpodobně na stopě.

Bezmála dvacetiletá škodovka dělala, co mohla. Její motor řval jak po­minutý a v převodovce auta to vždy výhružně zarachotilo, jak Karel zběsile řadil kvalty, aby z auta dostal co nejvíc. Přesto se vůz pohyboval nanejvýš tak padesátkou a ukazatel teploty na palubovce se nebezpečně přiblížil k červené barvě, tudíž bodu varu. Auto se jen líně škrábalo do táhlého kopce.

Muž sice prchal před spravedlností, ale nikdo ho zatím nehonil. Věděl však, že po něm pátrají. Věděl, že mu jsou již na stopě. Snažil se prostě zmizet a ukrýt se někde ve světě. A tady v horách by se mu to mohlo po­vést. Karel opět podřadil.

"GHRRRK..." ozvalo se v převodovce už po několikáté, přesto auto vyrazilo jako střela. Sice ne moc rychlá střela, ale aspoň, že zrychlilo.

"Čubka jedna," ulevil si Karel a vzpomínal, jak na něj přišli.

"Čubka...!"

Karel byl vrah. Karel byl sexuální násilník. Karel byl kanibal. Zavraž­dil šest žen. Před smrtí je mučil. Drásal jejich kůži. Řezal jejich maso nožem. S oblibou pil jejich krev. S oblibou i se zvrácenou chutí. Miloval jejich prosby. Ty ženské byly ochotné udělat vše, aby zachránily svůj život. Miloval jejich bolestné výkřiky, když za živa ochutnával jejich maso. Zbožňoval, když je znásilňoval a ony byly tak bezmocné. Ale úplně největší potěšení mu přinášelo, když je zabíjel. Ty jejich oči. Ty oči, které první pochopily, že nastává konec. Viděl v nich, jak duše opouští tělo. Viděl jak záře života uhasíná. Ano, Karel zabíjel jen pro tu chvíli. Jen pro ten okamžik příchodu smrti.

Ale ta jeho poslední, sedmá oběť. Ta proradná ženská. Ta čubka. Po­dařilo se jí utéct. Našla v sobě sílu i po krutém mučení v nestřeženém okamžiku uprchnout z jeho sklepa. Karel věděl, že zatím policii nic ne­prozradila. Upadla do bezvědomí a oni ji našli dřív než on. Našli ji a odvezli do nemocnice. Nic jim neřekla, protože upadla do kómatu. Ležela teď na jednotce intenzivní péče, doktoři se o ni starali a policajti čekali, až se probere.

Karel však nečekal. Ona je mohla zavést až k němu. Karel se rozhodl utéct a zmizet dříve, než u jeho dveří zazvoní. Pokud by vůbec zvonili.

"Čubka!" ulevil si opět.

Škodovka se konečně vydrápala na kopec. Muž zastavil. Musel. Z kapoty stoupala horká pára a v kufru auta to zběsile bublalo. Škodovka konečně rezignovala a přehřála se.

"Do prdele...!" praštil Karel vztekle do oranžovou chlupatinou omotaného volantu a vystoupil z vozu.

Zapálil si cigaretu. Čekal, až voda v chladiči auta přestane vařit. Pohledem pátral po hlubokém údolí, jenž se před ním prostíralo. Byl konec léta. Slunko ještě nádherně hřálo, ale večery už bývaly chladné. Silnice se klikatila mezi kopci dolů do údolí lemována již zralými jeřabinami. Údolí bylo téměř opuštěné, jen na úpatí jednoho z kopců v dálce se červenala střecha drobného stavení. Karel si všiml, že cesta vede těsně kolem této budovy.

Dokouřil. Zahodil nedopalek na rozbitou asfaltovou cestu a zašlápl jej. V autě pořád bublalo. Začínalo být chladno. Den ustupoval večeru a slunce pomalu zapadalo za vysoké vrcholky kopců. Stín dohnal i muže s jeho autem. Karel si zapálil další cigaretu.

"Neměl byste ještě jednu, prosím?" tichý ženský, téměř dívčí hlas při­nutil muže se bleskově otočit.

Na mezi za ním seděla mladá modrooká blonďatá dívka. Byla oble­čená ve westernovém šatu. Na nohou měla kožené jezdecké boty. Modré upnuté rifle, které prosvětlovaly z pod ošoupaných, hnědě zabarvených, kožených kamaší zdobeních třásněmi, prozrazovaly až příliš mnoho z jejích krásně tvarovaných nohou. Na těle měla jasně bílou, prošívanou košilku, ledabyle zastrčenou do kalhot. Knoflíčky u krku byly rozepnuté. Košilka se přímo vydouvala v místě jejích ňader. Karel s uspokojením usoudil, že dívka nemá žádnou podprsenku. Její svůdně hladký, až bledě bílý nahý dekolt ho přímo lákal. Přes košili měla přehozenou hnědou, koženou vestu, rovněž zdobenou třásněmi. Hlavu dívky kromě kouzelného úsměvu zdobil hnědý, široký kožený klobouk, který nemohl zakrýt zlatavou záplavu jejích vlasů. Karel v životě neviděl krásnější dívku, zvláště pak, když rozkošně našpulila rtíky, aby odfoukla neposlušnou šňůrku od klobouku, která jí na okamžik překážela ve výhledu.

Muž nemohl pochopit, jak mohl dívku tak přehlédnout. Musela tady sedět už když zastavil, on ji totiž neviděl a ani neslyšel přicházet.

"Jak dlouho jste tady?" zeptal se, když jí nabízel cigaretu.

"Co jste zastavil. Ráda sem chodím, je tu krásně a asi jsem tady usnu­la," usmála se kouzelně, když přijímala nabízené kuřivo.

"S tím autem je mi to líto," hodila smutně očima ke škodovce.

"To nic, už vychladlo, jen doliju vodu a zas pojede," připálil jí gentle­mansky a dával pozor, aby nespatřila jeho chlípný pátravý pohled.

Karel ji chtěl. Karel ji musel mít.

"Můžu vás odvézt domů, dovolíte slečno?" navrhl jí.

"Jé, to by bylo skvělé. Jmenuji se Vanda," přijala jeho nabídku a před­stavila se.

"Karel. Kde bydlíš Vando?" zeptal se muž a přijal dívčinu ruku.

"Támhle v Záhořově loži," ukázala Vanda prstem na jediné stavení v údolí. Na to stavení, kolem kterého vedla cesta.

Karel si všiml, jak je Vandina pokožka na ruce světlá, byla téměř prů­svitná a jemná. Úplně se mu sbíhaly sliny ochutnat tu krásku.

"Kde?" zeptal se, když doléval vodu do chladiče auta.

"V Záhořově loži. Tak se tohle údolí jmenuje," zasmála se kráska, když usedala na přední sedačku auta.

"A vůbec, je už pozdě a ty určitě nepohrdneš večeří, bydlím tady sama a mám ráda návštěvy. Budu ráda, když zůstaneš na noc," přitulila se k němu mazlivě.

"To i já Vando," odpověděl s předstíraným úsměvem. Odvrátil od ní ale rychle hlavu, aby nespatřila, jak mu v očích nebezpečně a zle blýsklo. Pak otočil klíčkem v zapalování. Motor neochotně naskočil.

"Proč se to tady jmenuje Záhořovo lože?" zeptal se muž dívky, aby řeč během jízdy nevázla.

"Ale, jen taková hloupá pověst o nějakém loupežníkovi a čertovi. Jeden slavný umělec o tom dokonce složil dlouhou báseň. Vůbec se tady o mém údolí vykládá hodně pověstí," odpověděla.

"Vážně? Jaké třeba?" dával si pozor, aby jeho otázka zněla zvědavě, ale odpověď ho vůbec nezajímala.

Už se viděl, jak si s Vandou hraje a nemohl se toho dočkat. Už chtěl ochutnat její krev.

"No říká se, že se tady občas zjevují duchové a démoni z dávných časů. Prý se tady skrývají upíři a vlkodlaci. Žiji tady už ale dost dlouho a nic podobného jsem neviděla," odpověděla trochu zamyšleně krásná dívka.

Cesta ke stavení na dně Záhořova lože uběhla bez sebemenší poruchy starého auta. Jen jeden reflektor přestal svítit jak si Karel povšiml, když v nastávajícím večeru musel rozsvítit světla. Konečně ale zastavil před nevelkou kamennou budovou.

"Jsme tady," oznámil zbytečně, neboť Vanda již vystoupila s vozu.

Karel vylezl také a následoval ji ke dveřím.

"Moment," řekla dívka, když vstoupili dovnitř a zapálila petrolejovou lampu.

"To víš, elektrika k nám ještě nedorazila," usmála se omluvně a záře z plamínku jí tančila v krásné tváři.

Muž si všiml při Vandině úsměvu, že její špičáky jsou maličko delší.

"Tak není úplně dokonalá," pomyslel si a usmál se na ni na oplátku.

Dívka ho přivedla ke stolu a usadila ho jemně na židli. Jen tak mimo­děk ho laškovně pohladila po zátylku.

"Vydrž Karle chvilku, donesu něco na zub."

Karel se rozhlédl po místnosti. Byla to rozsáhlá světnice, jejíchž domi­nantou byla veliká, kachlová kamna postavená na mosazných, lvích nohách. Sám seděl na dřevěné, vyřezávané sesli u masivního, dubového stolu umístěného u stěny s malým oknem. V rohu světnice stála dřevěná postel s vysokým, rovněž dřevěným čelem. Z postele doslova přetékala ohromná peřina povlečená v červeně pruhované látce. Vedle postele stá­la dlouhá, zdobená truhla trochu podobná rakvi. Karel usoudil, že náby­tek v místnosti nevyráběl žádný truhlář, ale spíš šikovný tesař.

"Mám tady lovecký salám, chleba a nějaké pivo," vrátila se Vanda asi ze spíže.

"Bude ti to stačit?" zeptala se, když pokládala jídlo na stůl.

"Bohatě," odpověděl Karel a pustil se do jídla.

"Ty nebudeš?" zeptal se, když si všiml, že jej dívka se zájmem pozo­ruje.

"Ne, ne už jsem jedla a navíc nechci přibrat," odmítla opět s kou­zelným úsměvem.

"Něco mi říká, že tě štíhlá linie zítra už nebude zajímat," pomyslel si Karel škodolibě a vypil lahvové pivo.

"Lehneme si?" zeptala se ho svůdně a sundala si košilku i s vestou.

Podprsenku neměla, přesně jak Karel předpokládal. Byla opravdu krás­ná. Karel vstal. Rozhodl se s Vandou pomilovat. Rozhodl se dívku potě­šit, než na ní ukojí své zvrácené tužby.

Milování s tou záhadnou dívkou bylo krásné. Vanda se nebránila niče­mu a byla povolná úplně ve všem, na co by si chlípná mužská mysl jen pomyslela. Byla tady v Záhořově loži asi opravdu dlouho a sama.

Asi po třech hodinách vášnivého, až zvířecího sexu se dvě upocená těla muže a ženy od sebe odtáhla. Karel si zapálil cigaretu.

"Teď mám hlad miláčku," oznámila mu s úsměvem.

Karel vstal. Zahodil zpola vykouřenou cigaretu do popelníku kach­lových kamen. Přistoupil ke svým věcem poházených na podlaze. Ohnul se a nahmátl rukojeť svého nože. Pak se narovnal. Vanda stála hned před ním. Zase neslyšel jak přichází.

"Já mám taky hlad Vando," usmál se na ni a ruka s nožem vystřelila proti jejímu břichu.

Vanda včas útočící ruku chytla a její jemná ručka zastavila Karlův po­hyb.

"Ty už jsi jedl Karle, teď je řada na mně."

Karel si najednou uvědomil, že ve Vandiných očích nevidí strach. Spatřil tam touhu a hrozný hlad. Byly to oči šelmy a on byl kořist. Vanda otevřela ústa. Zpoza svůdně rudých rtíků vylézaly dlouhé ostré špičáky. Karel se pokoušel Vandě vyškubnout, ale ona si ho jednoduše přitáhla k sobě. Byla velice silná. Silnější, než cokoliv, s čím se ve svém životě setkal. Karel poprvé a naposled ve svém životě pocítil opravdový a děsivý strach. Vanda se nad něj naklonila a zakousla se mu lačně do krku.

Údolím, jenž lidé nazývají Záhořovo lože se společně s černou tmou noci nesl kvílivý a zoufalý mužský výkřik, ale stejně jako tma ustoupí světlu i ten výkřik náhle ustal a ticho zavládlo nad horami.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amia Amia | Web | 8. srpna 2011 v 22:30 | Reagovat

Rudolf se vrátil a rovnou s upírem, kteréžto postavy mám nejraději :D :D :D
Ach, horůrky na dobrou noc mi TAK chyběly

2 Siwa Siwa | Web | 9. srpna 2011 v 0:22 | Reagovat

Hurááá! Jsi zpátky! :D
Konečně nějaká krvelačná upírka a ne okouzlující vegetariánský upír, který na slunci září jako křišťálový lustr. Díky, už jsem myslela, že praví upíři vymřeli. :D Zase jsi je oživil.
Teď se mi bude krásně spát. :)

3 Rabe Rabe | Web | 27. srpna 2011 v 18:47 | Reagovat

já to věděla že to bude upírka, no co dělal jiným se mu vrátilo :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama