Minulost je věc, která se vrací vždy, když ji nejméně očekáváš. Dej pozor, obyčejně je schopná zlámat ti vaz.

Duben 2011

Klíčník

28. dubna 2011 v 18:22 | Rudolf z Falknova |  Básně



Stálo na kopci stavení,

važ kroky našlapuj tam tiše.

Ten dům je zlé znamení,

žije tam Klíčník, Klíčník z temné říše.


Stálo na hoře černé cosi,

vyvaruj se zajít v ta místa,

tam temnota žití kosí,

tam zhyneš to věc je jistá.


Ten Klíčník má stále hlad,

zvědavostí láká kořist,

snad Drákula je, ten slavný Vlad,

chce tvůj život zbořit.


Sladká a rudá je lidská krev,

jen mlaskání v útrobách.

Mladých dívek v hrůze řev

a pak ticho, ticho na chodbách.


Klíčník ač nasycen, přesto pořád hlad,

lačně vyhlíží další oběť.

Ze zdí domu prostupuje chlad,

jak zrůdný je Klíčníkův oběd.


Nechoď tam, svých kroků se střes,

je tam jen peklo, bezmoc, zlo.

Raděj se tiše, strachem v koutě třes,

tam Klíčník stáhne tě na samotné dno.


CESTA

27. dubna 2011 v 15:28 | Rudolf z Falknova |  Básně
Já jen jestli to ještě umím... :-)




Noční zpěv sýčka,

na nebi odlesk hvězd,

vlhká jsou víčka,

jak vybrat z množství cest?


Je pravda vzdálená,

za kterou stojíš?

Osudná nit vřetena,

teď cestu zvolíš.


Je trnitá, dlouhá,

je však ta pravá?

Ta cestička pouhá

o tvou přízeň žádá.


Strom, víla. vlk a anděl...

25. dubna 2011 v 3:38 | Rudolf z Falknova |  Básně

To je jen takové kratičké povídání pro jednu mojí čtenářku, které jsem to slíbil. A já sliby plním. Pro koho že to je? Hm nevím jestli bych to měl prozradit netuším jestli si vůbec ta dotyčná osůbka přeje býti zvěčněna na tomto blogu. Moment zeptám se (Siwo? Můžu tě tady napsat? He co říkáš? ... Nic) Tak mi neodpověděla, asi spí. No tak já teda nepovím komu tuto báseň (příběh) věnuji. :-)


Prach u cesty stoletím se chvěje

a větry v zápřahu svých oblaků.

Stařičký strom strachům přeje

ten kmen zná příběh zázraků.


Ta pěšinu vprostřed lesa,

kde vlci vyjou dobrou noc,

tam o půlnoci naděj klesá,

a duch stromu získá zvláštní moc.


V měsíčním stříbře šeptem letí hlas,

tam v pokoře vše hlavu sklání,

dub pamětný procitnul, vypráví zas,

legendu, báj o krutém přání.


"Poslyšte zkazku, já povím vám hned..."

Větve stromu tam a sem mávaj.

"o tom jak krutý je tenhle náš svět...

A listy na větvích za pravdu dávaj.


"V dávných dobách, snad sto let, snad víc,

mladičká dívka ve vsi tu žila,

rozmilá byla, měla překrásnou líc,

otec byl člověk a matka víla.


Když byla děckem, jen robětem malým,

pro štěstí rodičů kvetla si dál,

ale odpusťte jestli teď to štěstí halím,

byl tu i někdo, kdo zkázu jim přál."


Vráskami kmene projel snad třes,

a strom se v bázni na chvíli odmlčel,

snad v napětí ztichl i celičký les,

pak ten dub dal slova legendy zamručel.


"Tu vílu lesa, matku dcery člověka,

v tajnosti sledoval proradný vlk,

již dlouho na vílu pomýšlel, ach chlípnost odvěká,

závist a žárlivost sevřela štěstěně krk.


I dívenka nádherná z roběte poupě,

po lese tančila písně si pěla,

však zlo na ní číhalo - Hle vlčí doupě,

marně se bránila, strachy se chvěla.


Když na ní skočil, zuby pronikly masem,

ach krev a bolest, jak blízko je smrt,

rval kůži z ní, těžko bojovat z rasem,

osud se náhle zdál toliko krut.


A v posledním výdechu, rty šeptem prosbičku praví

a vlčí spáry dál tělo rdousí

děvence rozmilé se modré zraky šedavě kalí,

a vlk si o její kosti už zuby brousí.


Pak stalo se co nikdo nečekal,

ta prosbička našla ten správný sluch,

vlk se náhle z hostiny vylekal

a z těla povstal dívenky duch.


I změnila se duše, náhle bestie tu stála,

a vlk ve strachu utíkal,

však karta se obrací, teď ona jeho krev sála

a vlk v bolesti naříkal.


Pak už byl konec, pravda odvěká

a dívenka nad zkázou stojí,

dítě to bytosti lesní a dcera člověka,

u těla svého slzu roní.


Zas modlitba letěla vyřčená nocí,

náhle se vlkodlak v anděla mění,

vzata na milost vznešenou mocí,

stala se bytostí, jenž hlídá snění."


Pak ztichl hlas vrzavého stromu,

noc pomalu vystřídal den,

a já tichý posluchač odcházím domů,

přemýšlím zda je to pravda a nebo sen?



Na hrobě citů...

23. dubna 2011 v 19:39 | Rudolf z Falknova |  Básně

Taková starší věc, která mi dnes kdoví proč vypadla z šuplíku... jo tenkrát jsem byl fakt v pr....

Noční motýl, snad smrtihlav,

kolem lampy tančí v temnotě,

Přadlen roztočil ten krutý příze stav,

teď zatančím Ti na hrobě.


Láska odešla, nevrátí se, je pryč,

kopat v zemi můžeš hluboko,

nepomůže ani zlatý rýč,

říká se "OKO ZA OKO".


Srdce krvácí, teplota a třes,

bože jak láskou trpím,

všude kolem hustý, tmavý les,

proč stále nad hrobem citů úpím?


Odejdi Ty, Ty příčino mého smutku,

táhni pryč já Tě tady nechci,

nebuď už strůjcem špatných skutků,

zmiz už vždyť dala jsi mi lekci.


Dál na hrobě smutně skáču,

i smrtihlav snad se zželý,

jednou se směju, jednou pláču,

to už stačí, to už je fakt celý.


Aland

22. dubna 2011 v 19:34 | Rudolf z Falknova |  Básně



Muž, postavou vysoký jak vzrostlý smrk,

v ramenou šířku světa.

Ženy padají mu k nohám, jen kdyby okem mrkl,

jde světem sám - již léta.


Úsměvem svede, věc je jistá,

v očích však hrozba hadí.

Pozornost dam snadno získá,

třeste se dámy, když vás svádí.


Snad ďábel sám, snad démon jest,

erbem jeho rudá, horká krev.

Prošel již stovky temných cest,

tvář v aktu smrti - krutý zjev.


Aland toť jeho jméno,

s ním k smrti je jen krok.

stín, druh jeho - kalné temno,

do cesty vstoupí mu jen cvok.


Rytíři Země zubra

14. dubna 2011 v 12:37 | Rudolf z Falknova |  Videa

Takhle nějak se trápím každou neděli se svojí skupinou. (jedna z největších mých lásek) Zajímalo by mě, jestli náš šerm dokáže oslovit širokou veřejnost...

:-) Houby s octem, jen se snažím skupině dělat nějakou reklamu. No doufám, že mi to odpustíte a snad naleznete inspiraci stejně, jako ji v šermu nalézám i já ;-)

Rytíři Země zubra


Jarní úplněk

13. dubna 2011 v 17:36 | Rudolf z Falknova |  Básně

Tak trochu zamilovaná, když tu je to jaro ;-)



Večer provází luny zář,

zelený koberec svůdně voní

a sinalá je dívčí tvář,

když slzy touhy pro Něj roní.

Chtivý pohled vášně vlka,

On démon dlouhé noci,

tma svědkem je, již na dveře ťuká,

On dívku má náhle v moci.

V polibcích dlouhých, jak zmrzl rázem čas,

minuta zdá se hodinou,

Ona dává se mu, On bere si ji zas

a vzdechy letí krajinou.

A tvář v úplňku opouští již kraj,

těla upocená v propletenci leží

a vášeň neodchází, tak hudbo hraj

a chlípný čas v úsvitu zas jinak běží.


Peklo - Lucifer

7. dubna 2011 v 19:44 | Rudolf z Falknova |  Básně



Na přilbici ostrý hrot

k černým mrakům trčí.

Žití je jen ohořelý knot,

ve strachu se před ním krčí.

Déšť naplnil proudem cesty,

po kolena ve vodě stojí,

duše čekaj tvrdé tresty...

Tresty, kterých se každý bojí.

Pod oblaky-temnotou pluje hvězda,

její zář hladinou se odráží.

On démonem zla jenž se nezdá,

kdo postavit se mu odváží?

Rudě planou jeho zraky,

snad pekelné to plameny.

Na brni své pekla znaky,

a srdce v tvrdém kameni.

Líce rohy zahlé kryjí,

na nebesích stále bouře,

v bahně pod ním jen mrtví ryjí,

povstal z ďábelského kouře.

Kam šlápne tam praskaj kosti,

hle- skeleti tu všude leží.

Síla vládne krutou zlostí,

čas pro něho jinak běží.

Kdy spočinout dá svojí zbrani?

Marně čekat na lítost.

Marně se světlo peklu brání.

On není z masa- jen ohně bytost.


Poslední bitva...

1. dubna 2011 v 19:06 | Rudolf z Falknova |  Básně


Čepel se leskne až přechází zrak,

zas havran má své hody,

k nebi stoupá hustý, mastný mrak,

již do Valhaly vidíš schody.

Tvůj pán, Ten ve svém sále,

Tvé jméno hrdiny šeptá.

Ten hlas temný, zve Tě teď dále,

co řekneš až osud se zeptá?

Tak kupředu vykroč, tam smrt je jistá.

Neupusť však svojí zbraň.

Běž tam kde nebezpečí své zuby chystá,

běž tam a svůj sen braň.

Teď kapky deště ať zchladí Tvé tělo,

poslední Tvá je to seč,

vím smutno je, žít by se chtělo,

je ale před Tebou hrdinská steč.

Jen na chvilku pohlédni k mrakům,

jestřáb na nebi krouží,

pak vysměj se soupeře zrakům,

teď po boji Tvé srdce touží.

Ať písně se jen o Tobě pějí,

teď máš tu moc, přijmi ten dar,

dej sokům svým co stejně chtějí.

Dej smrt jim - zoufalství - zmar.