Minulost je věc, která se vrací vždy, když ji nejméně očekáváš. Dej pozor, obyčejně je schopná zlámat ti vaz.

ZLATÝ KOLOVRAT

17. března 2011 v 16:33 | Rudolf z Falknova |  Povídky


Shlížel shůry na svět. Shlížel a bavil se. Tvor jehož nazývají bož­stvem.

Byl bůh? On o tom nikdy nepřemýšlel. Nezajímalo ho to. On sám se považoval za vše a za nic. Jeho tělo nemělo hmotu, tedy alespoň ne ta­kovou, na kterou jsme mi lidé zvyklí. Neměl tělo jako takové, necítil ho. Necítil bolest ani slast. Neměl chuť ani čich. Neměl ani hmat, ani zrak. Přesto nějak viděl a cítil. On znal emoce. Všechny emoce. Musel je znát, živil se jimi.

Miloval lásku, zbožňoval nenávist, nemohl se nabažit strachu a ne­odolatelně mu voněla zlost.

Dokázal stvořit a zabít vše, na co jen pomyslel. Dokázal ovládnout počasí na jakékoliv planetě, na jakémkoliv světě. On prostě byl stvořitel i ničitel v jedné jediné bytosti. On k tomu měl prostředky.

On měl velký "zlatý kolovrat". Měl zlatý kolovrat, přístroj, který dokázal všechno. Když ten stroj pracoval, odvíjela se z něj zlatá pavuči­ně podobná nit, nit osudu a jen on uměl tu nit směrovat a tvořit. On si rád při té práci zpíval:

"Kolovrátku zlatý můj

pracuj neúnavně, pracuj dál.

Vytvoř nyní na můj stůl,

sousto, jehož by se jiný bál.

Kolovrátku zapěj píseň,

osud vytvoř, dál si pěj.

Ukoj moji věčnou žízeň,

pro můj hlad teď pospíchej."

Zlatý kolovrat vždy klapal svoji práci a tvořil osudy celého bytí. On pak nasával každičké emoce a city, které vystoupaly až k němu. On byl vlastně taková bájná přadlena osudu. Přadlena? Ne, sám o sobě přemýš­lel v mužském rodu. On byl Přadlen. Bez něj a jeho práce na zlatém ko­lovratu by se nestalo a nebylo by vůbec nic.

Přadlen teď shlížel shůry na svět. Shlížel a bavil se. Bavil se a živil emocemi, které k němu vystoupaly. Nyní však byl nasycen. Se zájmem proto sledoval svět, jednu planetu, jedno město.

Byla noc. Světla města však zářila s takovou silou, že v ulicích vládlo téměř denní světlo. Přadlen fascinovaně zíral na tu krásu. Nad střechami domů se nesla narůžovělá mlha, která záři lamp odrážela a osvětlení města jen umocňovala. My bychom tu mlhu nazvali smogem. Přadlenův zrak však nemohl žádný smog zastavit. Přadlen se podíval níž, podíval se až do ulic města. Jeho smysly cítily lidské emoce a on najednou pocí­til nesnesitelnou touhu emoce zažít na vlastní kůži, ne je jen žrát. Tedy zažít než dostane zase hlad. Přadlen byl prostě jen zvědavý.

Rozhodl se. Svoji pozornost obrátil k velikému přístroji.

"Kolovrátku zlatý můj

pracuj neúnavně, pracuj dál

…"

Začal zpívat píseň. Kolovrat se rozběhl a z jeho útrob pomalu vylézala tentokrát ne jemná a tenká nit, ale naopak pořádně tlustý a pevný, zlatý provaz.

"Je čas se podívat dolů," rozhodl se Přadlen, když zlatý kolovrat dokončil svoji práci a kdyby to uměl, usmál by se.

* * *

Seděla za stolem. Byla krásná. Božsky krásná. Měla dlouhatánské blonďaté vlasy, které jí rozpuštěné pořád neposedně padaly do zeleno­modrých očí. Očí, které se obyčejně smály. Očí, z kterých vyzařovala energie a mladost. Chuť žít. I její úsměv byl nádherný, nádherný a svůdný. Když ukázala světu své jak perličky čisté a zářící, drobné zoubky, nezůstala nikdy bez povšimnutí. Když pozvedla v úsměvu koutky, vždy se každý muž, který ten úsměv spatřil, vnitřně zachvěl. Byla krásná, božsky krásná.

Teď se však nesmála. Nemohla. Její dobrá nálada byla ta tam. Seděla za stolem v jednom podniku. Přišla se sem bavit, přišla si zatancovat. Ale nebavila se, ani netancovala. S odporem sledovala, jak její přítel Pavel ponižuje a uráží Jindru, jejího spolužáka. Bylo jí to odporné.

Jindra byl zvláštní mladý muž. Nebyl ani silný, ani slabý. Nebyl ani chytrý ani hloupý. Jindra byl Jindra. Hodný Jindra. Občas jí připadalo, že ten chlapec je pomalejší, ale nebyl, to věděla dobře. Byl jen prostě strašně hodný.

Jindra do ní byl zamilovaný, i to věděla. Poznala to. Někdo jí tajně posílal krásné básničky a ona věděla, že ten někdo je Jindra. Teď však ten chlapec snášel hrozitánské ponižování od Pavla, snášel to a mlčel. Jeho hrdost, čest a vrozená slušnost mu nedovolovala takzvaně "opě­tovat palbu". Jindra by to dokázal, jen kdyby chtěl a to by se asi její Pavel hodně moc divil. Jindra však jen dál seděl za svým stolem, omluvně se díval na Pavla, který ho nepřestával slovně urážet a provo­kovat.

"Už toho nech Pavle, to stačilo," pokusila se zastavit svého přítele.

"Ty se do toho nepleť kotě, to je mezi mnou a tím srábkem," téměř ji poslal "do pryč" Pavel.

"Nech toho Pavle, seš mi tím odpornej," naštvala se.

"Tak já sem ti odpornej Lído jó, já sem ti odpornej, tak se dívej, jak moc sem odpornej," pohnul se Pavel směrem k Jindrovi.

"Pavle nech..." nestihla to doříct.

Pavel vystartoval na u vedlejšího stolu sedícího Jindru. Ach, nikdy ne­měla Pavlovi říkat o těch básničkách. Pavel už stál u Jindry. Popadl ho pod krkem a zvedl. Jindra se nestačil vzpamatovat, možná ani nechtěl. Pavel se napřáhl a udeřil. Pěst dopadla na Jindrovu tvář. Plesklo to. Jind­ra se překvapeně zvrátil dozadu a dopadl zpátky na židli. Pavel tu židli podrazil nohou. Jindra spadl na zem.

"Tu máš zmetku," zařval Pavel a vší silou nakopl Jindru do žeber.

"Nech toho, Pavle!" snažila se Pavla Lída odtáhnout.

"Di do prdele," odstrčil ji Pavel a nakopl Jindru podruhé.

"Tak dost!" ozval se hrubý hlas vyhazovače.

"Co se tady děje?" veliký muž popadl Pavla za límec.

"Půjdeme se zchladit mladej," a odtáhl ho z podniku pryč.

Lída se sklonila k otřesenému, zbitému Jindrovi.

"Promiň, jsi v pořádku?"

"Jo, snad jo," pokusil se usmát mladík na zemi, ale bylo vidět, že vý­prask mu moc dobře neudělal.

"Co jsem mu provedl?" zeptal se.

"To je moje vina, ukázala jsem mu ty básničky, vím, že jsou od tebe Jindro."

"Ach tak..." zabrblal potichu Jindra, sklopil stydlivě oči a vstal.

"Vypadá to ošklivě, ale krev ti neteče," prohlédla si Lída Jindrovu natlučenou tvář.

"To nic," zatvářil se Jindra hrdinně.

"Něco si dáme, jo?" nabídla Lída.

"Proč ne."

Objednali si pití. Lída si dala modrý míchaný nápoj a Jindra pivo. Sedli si spolu ke stolu a začali si povídat. Rozuměli si. Rozuměli si dob­ře. Pak se něco stalo. Jindrovi zničehonic padla hlava bezvládně na stůl.

"Proboha Jindro? Co je ti?" vykřikla Lída.

Jindra zase hlavu zvedl. Jeho pohled se zdál ale nějak kalný, nějak jiný.

"Kolovrátku zlatý můj

pracuj neúnavně, pra..." šeptal slova jakési písně.

"Co se ti stalo?" zeptala se s obavou.

Jindra - Přadlen se jí zadíval do očí. Zdálo se jí to nebo jeho oči oprav­du změnily barvu?

"Jsi tak krásná..." usmál se na ni sladce, tak nádherně sladce.

Lída si to nedokázala vysvětlit. Jindra nebyl žádný krasavec, ale najednou ji neobyčejně přitahoval, najednou k němu pocítila silnou touhu. A nebyla sama. Všimla si, že oči všech dívek a žen v klubu se k němu otáčí. Nebo se jí to snad zdálo? A nejen oči dívek. I muži pozo­rovali Jindru, ale ne s touhou, ale s jakousi nenávistí, jako by z něj cítili nějakou hrozbu.

"Jsi tak krásná," zopakoval Jindra - Přadlen a jeho hlas, medový hlas se jí zaryl do uší, rozproudil krev a Lída cítila mravenčení v celém těle.

"Děkuji," usmála se na něj a zčervenaly jí uši.

Jindra se napil piva. Napil se s takovou chutí, jakoby pivo pil poprvé v životě.

"Pojď, chci tě...," téměř poručil Jindra - Přadlen.

Šla, nemohla jinak. Jindra - Přadlen ji odvedl dozadu na záchodky. Cítila na sobě, jak ji vedl mezi lidmi, závistivé pohledy všech žen. Cítila to a nevadilo jí to. Zavřel dveře záchodků a okamžitě jí začal líbat. Bylo to něco neskutečného, závratného, něco nadpozemského.

"Ano, ano..." šeptala mu do ucha.

Třásla se, když ji svlékal. Třásla se, když si ji bral. Byla neskonale šťastná. Chtěla ho. Nikdy ji milování neuspokojovalo tolik, jako teď. Co na tom, že to dělala na smradlavých záchodcích podniku, co na tom, že vykachlíkovaná podlaha ji studila na holé kůži. Co na tom, že ta podlaha byla nějak vlhká. Lída byla prostě v jednom nebi, či v jednom ohni, prostě o tom nepřemýšlela.

Milovali se dlouho a bez přestávky. Pak, ale Jindra skončil. Cítila hroznou únavu. Bolelo ji celé tělo, přesto byla zklamaná, chtěla ještě, chtěla víc.

"Pojď!" zavelel a pomohl jí na nohy.

Lída se oblékla. Pozorovala ho. Byl tak úžasný.

"Mám hlad," usmál se na ni sladce.

Společně vystoupili z toalet. Klub byl tichý. Hudba nehrála. Všechny ženy zmizely. Muži je poslali pryč. Teď stáli bok po boku výhružně proti nim.

"Co se to děje?" zeptala se vyděšeně Jindry.

"Bude veselo, drž se stranou, mám hlad," usmál se jaksi sebevědomě Jindra - Přadlen a v očích mu zvláštně blýsklo. Zle blýsklo. Lída najednou pocítila strach a úzkost. Ne strach z těch mužů, ale strach z Jindry. Ustoupila.

Muži zaútočili společně, rychle a bez varování. Jeden z nich držel v rukách dřevěnou baseballovou pálku. Rozmáchl se s ní a vší silou udeřil Jindru - Přadlena po hlavě. Pálka se zlomila a rozlétla na drobné třísky. Krev vystříkla a nahodila stěny. Jindra - Přadlen se však ani nezachvěl. Jen natáhl ruku, sevřel mužův krk v dlani a zmáčkl. Muž zachrčel, vy­poulil oči a zemřel.

Další z mužů, ten veliký vyhazovač přiskočil k Jindrovi - Přadlenovi z boku. Nakopl ho mezi nohy a pěstí ho zasáhl do již pálkou rozbitého obličeje. Zase nic. Jindra - Přadlen se znuděně podíval vyhazovači do očí. Vyhazovač náhle ztratil odvahu. Chtěl couvnout, ale nestihl to. Jind­ra - Přadlen ho popadl za hlavu a jen trochu nadskočil. Křuplo to, jak se zlomily obratle ve vyhazovačově krku. Jindra - Přadlen hlavu však ne­pustil. Držel ji v dlaních. Vyhazovačovo tělo pod ní bezvládně viselo. Pak Jindra - Přadlen ruce zmáčkl k sobě. Hlava se rozskočila a pukla jako kokosový ořech pod parním válcem. Zbyla jen krvavá kaše smí­chaná s částečkami kostí a mozku.

Jindra - Přadlen se otočil k zbývajícím mužům. Cítil z nich strach, krásný, dobrý a chutný strach. Muži pobíhali v panice sem a tam. Žádný se už neodvážil. Cítil z nich to zoufalství.

"Budou hody," pomyslel si Jindra - Přadlen a hladově se usmál.

Emoce byly všude. Strach, panika, zoufalství i láska, která sem proudi­la ze záchodků. Přadlen chtěl už jíst.

"Huš," obrátil se k mužům.

Ti na nic nečekali a utekli pryč z klubu. Jindra - Přadlen pohlédl na Lídu.

"Měla bys jít, jsi krásná, asi tě ještě navštívím," pak Přadlen opustil Jindrovo zničené a zdevastované tělo. Tělo, ze kterého již život vypr­chal.

Přadlen začal žrát.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amia Amia | Web | 18. března 2011 v 21:16 | Reagovat

Ochuchu *slint*.

Em. Dostala jsem hlad, řekněme ,,probudili se mé zvířecí pudy" a dám si kolu, protože kokteily ani pivo nepiju.
XD

2 Avilan Avilan | Web | 19. března 2011 v 8:49 | Reagovat

Jojo, nejhorší je, když to zachutná... Tady u nás v malém městečku je to fakt zajímavé, že před pár lety se na základce fakt skoro žádnej kuřák nenašel, mezitímco dneska je jich tam pomalu víc než těch nekuřáků...

3 Lily Wednesday Addams Lily Wednesday Addams | Web | 19. března 2011 v 16:40 | Reagovat

V tom příběhu je velká myšlenka. Klobouk dolů. Líbí se mi :-)
P.S. Že by ta dívka - přízrak byla do něho zamilovaná, to není špatný nápad. Uvidím, co se s tím dá udělat.

4 Rudolf z Falknova Rudolf z Falknova | Web | 19. března 2011 v 21:29 | Reagovat

[1]: JJ emoce jsou dobré mňam...

[2]: když to zachutna tak to prostě chutna horsí sou pak ty nasledky... Kamarad je zdravotní bratr a uz mi vypravěl jak ten pitomej zlozvyk končí

[3]: No jestli je to velka myšlenka to nevím, každopádně Přadlen je dost podivnej chlapek (jestli se da o něm jako o chlápkovi smýšlet) každopadně je to bytost ktera je ukryta skoro v každem mem příběhu a dřív nebo později se projeví... časem   Ten tvuj přiběh je hodně zajímavej štveš mě:-), na tohle sem měl přijít já.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama