Minulost je věc, která se vrací vždy, když ji nejméně očekáváš. Dej pozor, obyčejně je schopná zlámat ti vaz.

Temnota - Vládce démonů

31. března 2011 v 22:59 | Rudolf z Falknova |  Povídky

Tak dnes je den, kdy jsem začal psát další knihu. Jak se bude jmenovat opravdu nevím, ale zaručeně vím o čem bude (mé malé tajemství ). Je to moje první práce na "objednávku" redaktora jednoho nejmenovaného nakladatelství a tak bohužel vše co jsem měl rozpracované teď musí jít stranou. Tady je asi první kapitola na ukázku a snad i někoho navnadím.

Hustotou černé a vlhké temnoty se nesl odkudsi, snad z hlubiny, vzdálený nářek lidských hlasů. Sténající výkřiky i zdrcující, rezignovaný pláč se odrážel ozvěnou od tvrdých, kamenných stěn jeskyně. Společně s výkřiky bolesti a neskutečného strachu bylo možno zaslechnout i chlípné a chtivé, snad hrdelní vrčení něčeho, co se dalo jen stěží považovat za živé, nebo dokonce lidské. Ano, se zoufalým nářkem se jeskyní nesl i odporný zvuk démoního sexuálního aktu a dokonce občas i zvuk srkání, či mlaskání. Těžká by byla pro obyčejného člověka jen pouhopouhá představa toho, co se tam dole, v hlubokých útrobách propasti utopené ve tmě, právě odehrává... Těžká by byla a zdrcující.

Z té bezedné díry se kromě zvuků sem nahoru líně, ale vytrvale táhl odporný, přesto v lahodném příslibu smrti zavánějící pach. Pach slaného potu, sladkosti krve a čerstvého, lidského masa. V rozlitém inkoustu vládnoucímu jeskyni se něco pomalu a líně pohnulo. Něco co bylo téměř hmotné, přesto víc patřilo tmě. To něco, co tmou bylo. V jeskyni se protáhla sama -Temnota-. Ten pohyb byl stejně nepatrný, jako náhlý a jak rychle začal, tak i ustal. Tmavý inkoust v jeskyni se opět ustálil a usadil. Nikde ani památky předešlého pohybu, či snad hemžení černého vzduchu. Pláč i hladové skřeky démonů se dál nerušeně vznášely tmou.

"Mé dědi hodují..." ovládla probuzenou Temnotu myšlenka a tu bytost zachvátila snad radost.

"Mé děti hodují a chutná jim."

Temnota -dávný démon-, tak starý, že ani on sám si nepamatuje svůj zrod, se opět protáhla. Ještě na okamžik se zaposlouchala zálibně do zvuků, které přicházely ze studené propasti kráteru, ale pak ji počínání jejího sémě přestalo zajímat. Vrátila se k důvodu svého procitnutí. Démon temnot věděl, že nenastal ještě čas vzít na sebe podobu mnicha a sejít dolů, pod horu, kde pokaždé, jednou v roce vybírá zástavu od těch ubožáků co tam v údolí ostrova žijí. Temnota se probudila pro něco jiného. Zburcovalo ji zvláštní snění... Prorocký sen... "On" ji probudil.

Hustá přítomnost tmava v jeskyni se znovu jakoby zachvěla.

"Ano... To On... To On mě probudil," myšlenku démonického stvoření bez hmoty obestřely snad obavy, nebo strach... city pro Temnotu v podstatě neznámé.

"... To On..."

Démon se zvědavě i s jistou bázní vrátil ke svému snu. Stalo se, že děj té můry se mu začal promítat v obrazech někde hluboko v mysli.

Temnota se zachvěla, když spatřila toho muže, jak si prodírá cestu hlubokým sněhem nahoru k ní. K ní do jejího království... Na její území. Přestože jeho tělo bičovaly mrazivé dechy prudkých větrů, On se ani nezachvěl. Ani jednou nezaváhal a vytrvale rázoval závějemi s hlavou jen mírně skloněnou. Jen dál za svým cílem.

"Pche... Jen člověk," vyprskla bytost v jeskyni a marně doufala, že ji její opovržení zbaví obav z toho muže.

Démonická existence se opět zahleděla, tentokrát do tváře svého prorockého snu. Zahlédla zarostlý a zjizvený obličej tvrdého válečníka. Ta tvář byla stará, zbrázděná vráskami věku. Tomu muži mohlo být tak pětapadesát, možná šedesát, přesto si Temnota uvědomovala, že pro toho člověka věk téměř nic neznamená.

"Téměř..." černou mysl ovládl skoro škodolibý úsměv.

Kráčející muž se i přes to posměšné slůvko nezastavil a naopak, zdálo se, že ve svém úsilí je o to víc urputnější. Temnota věděla, že to na co hledí je pouhým snem, přesto její bázlivost, jenž tu můru provázela, nezmizela. Něco na tom válečníkovi jí děsilo. Bylo na něm něco nezkutečného, až božského. Ač stár, vyzařovala z jeho těla mladická vitalita. Bylo docela určitě jasné, že válečník je stále v dobré kondici.

Temnota si všimla jeho dlouhých, kdysi bezpochyby černých, teď už stříbrnými nitkami propletených vlasů. Ty od mokrého sněhu zmáchané pletence poletovaly a tančily s větrem nad válečníkovou hlavou. Jeskynní nicota si uvědomila, že slyší velice jemný, až harmonicky zvonivý zvuk, jak se vlasy otíraly o hlavici velikého meče. Zbraně zavěšené za pomoci několika kožených řemínků na širokých - velmi širokých - zádech muže.

Válečník celý byl zabalen do teplých, chlupatých kožešin, ale Temnota přesto nepochybovala, že pod tím oděvem se ukrývají skoro až nadlidské, častými půtkami i tvrdým tréninkem vypěstované svaly. Přesto síla toho muže a ani nezvykle dlouhý a široký meč nebylo to, co jí na něm znepokojovalo.

"... Je jen člověk...?"

Démon si s hrůzou uvědomil, že se ve sněhu kráčejícího, starého válečníka opravdu bojí. Bál se jeho odhodlání. Jeho výdrže a divokosti. Děsil se tvrdohlavosti toho muže... Muže, který přicházel za ním nahoru s jediným cílem - Zabít, zničit... sprovodit ze světa Temnotu.

"To se nikdy nestane... To nedovolím," démon temna si dodal odvahy a jeho zvolání opravdu na krátký okamžik zabralo.

Strach stvoření z jeskyně zmizel a snad někam utekl. Nově nabytá odvaha však netrvala dlouho. Temnota opět pohlédla na muže ve vánici. Ten válečník se náhle zastavil. Zvedl do této chvíle trochu svěšeno hlavu a z mnoha bojů zjizvená tvář zapátrala studenou bělobou vloček. Pak starý válečník našel Temnotu. Zahleděl se démonovy do očí a strach, doprovázený neskutečným děsem se vrátil. Tvrdý, blankytně modrý, lidský pohled nesmlouvavě jeskynní bytost přikoval a svázal.

"... On je můj konec..." Temnota se zachvěla a odvrátila se.

Obrazy snění zmizely.

"Musím rozšířit své plémě..." zachvátila ji panika.

Inkoustová čerň v jeskyni se rozechvěla závratnou rychlostí a z hlubin kráteru se ozvaly zoufalé nářky lidí s ještě větší intenzitou. Temnota se rozhodla lidského návštěvníka, který si k ní dříve a nebo později najde cestu, přivítat jak se na vládce démonů sluší a patří.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Siwa Siwa | Web | 1. dubna 2011 v 14:52 | Reagovat

Hmm, to vypadá zajímavě. A psaní se mi taky moc líbí - zdá se mi to, nebo tam je méně chyb než dříve? :) Mě jsi navnadil...
Nebuď tajnůstkář! Ne, jen buď, v těchto věcech člověk musí být tajnůstkář, že? :D

2 Rudolf z Falknova Rudolf z Falknova | Web | 1. dubna 2011 v 19:13 | Reagovat

[1]: S tím pravopisem se snažím, ale nedovedeš si představit co mě to stojí sil :-)
Tajnůstkář budu-musím. Každopádně kniha, kterou jsem planoval vydat někdy na podzim vyjde i kdyby já nevím co (jen netusím jak to dopadne s jejím druhym dílem, díky tomu co sem začal psát ted nemám tolik času- no snad to zvládnu)

3 Amia Amia | Web | 2. dubna 2011 v 13:09 | Reagovat

Je tak hezké vědět, že klasická fantasy nemizí a naopak se rozvíjí. Ona fantasy celkově  :)

Vypadá to vážně zajémavě, taky bych chtěla vědět jak se to jmenuje a o čem to bude :D

4 Rudolf z Falknova Rudolf z Falknova | Web | 2. dubna 2011 v 13:40 | Reagovat

[3]: :-) no vidíš, a já doufám že moje fantasy příběhy zase tak "klasické" nebudou. Ale to pak nechám posoudit čtenáře. Každopádně ja osobně jsem klasickou fantasy odkojenej (taky ještě hororama většinou z dílny Stephena Kinga) takže je mi milejší psát famtasy (nebo horory) než třeba nějakej zamilovanej románek pro důchodce nebo zhrzená srdíčka. :-)

5 Amia Amia | Web | 4. dubna 2011 v 21:52 | Reagovat

Oh ano, zamilované románky upřímně nesnáším   XD
Promiň. Většinou ,,klasické" nepíšeš, ale tahle mi taková připadá, tedy alespoň ten úsek co vidím  :)

6 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 18. dubna 2011 v 16:04 | Reagovat

Mně to dost připomnělo dílo Roberta E. Howarda, takže klasiku ze všech nejklasičtější. Ostatní tvoje práce jsem zatím nečetla, takže nemůžu soudit. :-)
Jinak občas tam nerozumím těm zbytečným trojtečkám a pomlčkám, myslím, že by se to obešlo i bez nich a vypadalo by to daleko lépe.
Občas se ti tam opakují slova.
Potom bych měla ještě jednu připomínku, hodně subjektivní - démona bych nenazývala Temnota, to je ve fantasy děsně nadužívané slovo. Dala bych mu jméno, nebo bych říkala třeba On/Ona, ale Temnota mi fakt přijde takové béčkové.
Je to takový ten typ meč a magie, alespoň podle toho úryvku, takže tomu celkově ten styl a způsob vyprávění tak nějak odpovídá.
Dokázala bych si to představit v takovém tom paperbacku ve stylu "John Sinclair".

7 Rudolf z Falknova Rudolf z Falknova | Web | 18. dubna 2011 v 18:21 | Reagovat

[6]: Děkuji za návštěvu. Koukám, že máš opravdu dost načteno ;-) (to ten Howard) celkem jsi trefila hřebíček na hlavičku. "Temnota" to byt musí (tohle je jen jedna kapitola a asi to je vytržený z kontextu omlouvám se) ono to pak vše vyplyne z následného děje. A uznávám a děkuji za upozornění těch opakujících se slov a těch teček, až budu dělat stylistickou upravu celého textu tak si na tebe rad vzpomenu (asi tě i prokleju :-) néé děkuji za upozornění)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama