Minulost je věc, která se vrací vždy, když ji nejméně očekáváš. Dej pozor, obyčejně je schopná zlámat ti vaz.

Poslední verše...

15. března 2011 v 15:04 | Rudolf z Falknova |  Povídky

Tak trochu netradiční a rychlá povídka.




"A kam valíš?" zeptal se smutně Tonda Slávka, kterému se konečně podařilo, po menším, ale nervi drásajícím zápolení, přivázat barevnou gumou spacák k motorce.

"Fakt nevím... znáš mě, prostě pojedu a ono mě už něco napadne," pohlédl Sláva do očí svému kamarádovi.

"Kurňa jak bych jel s tebou," procedil tiše Tonda a pohledem zapátral v garáži, kde stála na stojanu jeho "mrcha", nyní bezmocně nepojízdná.

"Jo já vím."

Slávkovi bylo Tondy líto. Moc dobře věděl kolik už Tonda do té mašiny vrazil, jenže byla prostě už moc stará a vždy, když se na ní něco spravilo tak se v zápětí i něco hned pokazilo.

"To je k posrání, už jeď prosím tě," odvrátil Tonda tvář, přesto Sláva stihl zahlédnout jak jeho kamarád marně zamačkává slzu.

"Tak zdar."

"Zdar a jeď opatrně, vole."

Sláva otočil klíčkem, počkal až se na drobné palubovce jeho Hondy rozsvítí zelené světlo a zmáčkl tlačítko startéru.

"Blum, blum, blum, blum..." ozval se kouzelný, bublavý zvuk VTčka násobený ještě odrazem od stěn garáže.

Sláva si nasadil a zapnul helmu, natáhl kožené rukavice a už obkročmo sedal na toho "mazla". Levou nohou stáhl boční stojan motorky a zařadil první rychlostní stupeň. Trochu přidal plyn a opatrně pustil spojku. Motorka se zdánlivě líně rozjela kupředu, ven z garáže.

"Konečně," usmál se mladík pod helmou, odbočil na silnici, která ho měla vyvést z města a popustil "uzdu své vášni".

* * *

Jak příjemně plyn v dlani brní,

z lesklé trubky plameny,

motor ten si svůdně, temně vrní,

zas rozrážet vzduch rameny.

Pod sebou tu chtivou mrchu,

motor teď už v touze řve,

rad koukám se z tebe, z vrchu,

zas kolo asfalt dře.

Můj "mazlík" už si krajem pádí,

do dáli je slyšet jízdy ryk,

ta dálka přede mnou mě svádí,

miluji zadní gumy smyk.

Vůně benzínu, pach zplodin,

toť velká láska, toť má víra,

před silou tvou se rád skloním,

vem mě peklo, vem mě síra.

Slávek byl tak trochu básník. Nebyl básníkem v pravém slova smyslu to ne. Jen si rád hrál se slovy. Verše, říkanky a různé balady ho napadaly vždy, když se potřeboval na něco soustředit, třeba zrovna na řízení motorky. Čas od času psal básničky dívkám, kterým se to, jak Slávek rychle zjistil, velice líbilo, a které to po něm tak nějak i vyžadovaly.

"Potvory," pomyslel si mladík a podřadil, nahnul se mírně doprava, aby bezpečně projel zatáčku.

"Potvory jedny."

S dívkami měl Slávek problém. Veliký problém. Ženy se mu prostě líbily a on jim nikdy nedokázal odolat. Nikdy. Jenže vždy, když začal s těma básničkama, vždy se něco stalo. Sláva prostě a jednoduše do svých veršíků dával veškerej svůj cit. Říkal ty slova, slova kterým věřil. Ty dívky to těšilo. Jakpak by taky né, ale...

"Pro ně to jsou prostě jen a pouze bezvýznamná slova."

Už tolikrát se zklamal. Tolikrát.

Motorka teď letěla doslova s větrem o závod. Sláva zapomněl na své starosti a užíval si tu jízdu. Užíval si vítr ve vlasech. Ten adrenalin. Tu rozkoš. V dálce viděl jak se rovná silnice začíná klikatit. Neznepokojovalo ho to. Naopak. Miloval rychlé projíždění zatáček. Miloval ten blažený pocit rizika, když se kolenem v plné rychlosti téměř dotýkal asfaltu.

Zvláštní bylo, že zatáčky doleva se mu projížděly snáz, než zatáčky doprava, ale teď o tom nepřemýšlel. Neměl důvod se znepokojovat. Chtěl prostě jen jet a vyhnat z hlavy ty myšlenky na ní. NA NÍ!!!

První zatáčka byla snadná. Sláva měl na tachometru sto padesátku a jen trochu si musel najet. Zadní pneumatika motorky držela jak přibitá.

"S jarní touhou v tebe věřím,

princezno skláním hlavu ..."

Druhá zatáčka taky šla. Sice nebyla tak snadná, kroutila se vpravo a Slávek měl pocit, že se mašina trochu rozvlnila. Nemohlo ho to ale zastavit a ještě přidal. Tachometr ukazoval už skoro sto osmdesát.

"Jen za tebou lásko běžím,

jen ty záříš krásou v davu. ..."

Pak se před ním objevila zatáčka třetí. Zase šla doprava. Slávek se nahnul i s řítící se motorkou co nejvíc. Ucítil jak stupačka mašiny dře silnicí. To bylo zlé.

"Teď rád k tobě bych se rozběhl,

však odmítáš mou lásku. ..."

Stupačka nevydržela. V záplavě jisker odlétla někam dozadu. Slávkova noha se svezla a on ucítil hroznou bolest v kotníku. Motorka se celá rozvlnila a mladík pustil řídítka. Přes plexi helmy spatřil nádhernou břízu. Břízu, která se stále a stále zvětšovala.

"S tebou jsem si naběhl,

já dal jsem život v sázku. ..."

KONEC

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amia Amia | Web | 18. března 2011 v 21:28 | Reagovat

*Zarazila se u obrázku* Tos mi neměl dělat...

*O vteřinu a nějakých 10 minut později*
Slávek básnit, nebo říkankovat, umí. I když být jednou z těch holek tak ho, jakmile by se soustředil, zkopla z Hondy a ujížděla... ehm.
Tématem ses mi strefil do noty, oka, černého i srdce, takže já jen zamáčku slzu, utřu slinu, zastřu okno aby nebyl vidět sníh a díky němu nesjízdnost a asi půjdu pucovat toho svého fichtlíka.

Ale hlavně že to jezdí :D
pomalu a nebo rychle
v krajině či za zdí
...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama