Minulost je věc, která se vrací vždy, když ji nejméně očekáváš. Dej pozor, obyčejně je schopná zlámat ti vaz.

Goryn a Přadlen...

20. března 2011 v 21:33 | Rudolf z Falknova |  Povídky

Ukázka kousíčku jednoho příběhu... Jedním z okrajových postav je Přadlen, bytost z povídky "Zlatý kolovrat" tak třeba vám moji mílí čtenáři maličko přiblížím kdo "Přadlen" vlatně je.

* * *

"Goryneee... Goryneee... ach Gory..." slyšel Veronin zoufalý nářek ze stále větší dálky.

Goryn, nebo tedy to co z něj teď bylo, se odpoutal a vznesl. Najednou vůbec nic necítil. Pryč byla bolest z hrozných ran, jenž jeho tělo utržilo. Pryč byla náhlá, vlhká a horká slabost. Byl volný. Gorynův duch (ničím jiným než-li duchem býti nemohl) kroužil trochu zmateně nad místem své smrti. Kroužil a sledoval dění pod sebou. Pozoroval, jak Roja uklidňuje jeho sestřičku. Viděl Rolanda, svého krále a přítele, jak vstává od jeho těla a nevěřícně kroutí hlavou. Královy rty bezeslov a tiše mumlaly jakási slova. Goryn si všiml, že veliký vlk Charkan smutně zírá svým zrakem vzhůru k němu, jakoby ho snad ty žluté oči mohly spatřit, a tesklivě kňučí. Vznášející se duch padlého válečníka zaslechl Toranem šeptaná, zdrcujícím hlasem se nesoucí slova.

"Ale ne... To ne..."

Goryn však ten smutek svých druhů nesdílel. Naopak, zdál se a připadal si volný a silný. Cítil se spokojený a... A smířený... Lehký. Nechápal smutek, jenž ovládl nitro těch lidí dole... Zatím to nechápal. Zatím necítil touhu po životě. Teď chtěl vykřičet svou úlevu, své štěstí do celého světa. Pokoušel se promluvit k Veroně a povědět jí ať nepláče, ať je šťastná. Šťastná stejně jako on. Nedokázal však z hrdla vydat ani slovíčko. Ani hlásku. Nic.

"Z hrdla?" pomyslel si.

"Z hrdla, které nemám."

Vznášel se nad tím místem a přestával chápat. Pokoušel se dotknout sám sebe, ale nebylo čím. Nebylo se dotknout čeho. Poletoval teď už téměř v panice nad hlavami přátel a snažil se zastavit jejich počínání. Viděl jak stavějí tu hranici a pochopil, že ji stavějí pro něj.

"Co to děláte? Já jsem tady!" křičel a projel jím nový cit. Snad vztek, snad nenávist. Nenávist? Ale ke komu?

Goryn se pokusil vrátit do svého těla. Přiblížil se k tomu chladnému cosi a... A najednou vše pochopil. Spatřil ty hrozné rány, které byly příčinou jeho smrti. Viděl zaschlou krev na vlastním krku, i obnaženou a přepůlenou páteř od hrozné Dánerovy zbraně. Opět pocítil ten vztek a nenávist. Nenávist ke všemu živému.

"NÉÉÉ..." řvalo celé jeho nynější bytí.

"NÉÉÉÉÉÉ..."

Odrazil se a stoupal někam vzhůru, dokud z těch lidí dole nezbyli jen drobné tečky. Goryn si uvědomil, že se vznáší teď už v temné nicotě. Kolem něj zářilo miliony hvězd a před ním se pomalu, děsivě pomalu otáčela ohromná koule... jeho domov, jeho svět. Byl v prostoru, bez času a bez existence. Byl nikde. Jen z dálky, odkudsi za ním, slyšel zvláštní, klapavý zpěv a rozuměl snad i podivným slovům:

"Kolovrátku zlatý můj

pracuj neúnavně, pracuj dál.

Vytvoř nyní na můj stůl,

sousto, jehož by se jiný bál.

Kolovrátku zapěj píseň,

osud vytvoř, dál si pěj.

Ukoj moji věčnou žízeň,

pro můj hlad teď pospíchej."

Duch válečníka se pokusil neposlouchat, ale ten zpěv ho pronásledoval - lákal. Odvrátil se od toho zvuku. Zpěvu, který mu byl tak nějak povědomý, nějak známí.

"Přadlen... to je Přadlen..."

-(Pravděpodobně ti teď můj milý čtenáři vyvstane otázka kdo, nebo co je Přadlen. Pokusím se ti tuto bytost, která sídlí kdesi v mezisvéře bytí a nebytí, trochu přiblížit. Přadlen je snad tvor, který za pomoci svého gigantického stroje - Zlatého kolovratu - vytváří osudy a běh světů, času a života. Je to bytost bájná a skrytá. Dala by se nazvat snad bohem, ale to není to správné přirovnání. Je mnoho světů a každý z nich má mnoho bohů. Je to skutečnost, o které se dají vést předlouhé spory a diskuze. Ovšem věz, můj milý čtenáři, že každičký z těch bohů, ať už velkých či malých, by se zpovídal právě Přadlenovi.

Ano Přadlen je vše. Bez něj by na tomto a ani jiném světě nebylo zhola nic. Nebudu tě tedy již zatěžovat povídáním o tomto stvořiteli. Prostě přijmi můj milý čtenáři fakt, že Přadlen je, byl a bude ten nejvyšší nad námi, ten kdo souká osud všehobytí, a pokračuj dál ve čtení.)-

Goryn náhle věděl, že za tím zvukem není radno jít, i kdyby zněl sebelákavěji. Odejít k "Přadlenovy" by znamenalo konec. Začal se soustředit na svět, který opustil. Přadlenovu melodii... vytěsnil. To co ale spatřil mu téměř vyrazilo dech. Viděl svou modrou planetu, pak druhou, pak další a další a další... Bylo jich tu nepočítaně. Všechny stejné a takřka identické. Některé se otáčely rychle, některé se jen líně pohupovaly zavěšené na neviditelném kyvadle snad času. Jiné se vzájemně dotýkaly a spousta z nich sebou navzájem prostupovala.

"Je mnoho světů..." vzpomněl si Goryn na Rojino vyprávění a na Přadlenův zpěv již téměř zapomněl.

Otočil se a zaměřil na jeden z modravě se otáčejících světů. Nějak si byl jistý, že to je právě ten jeho. Náhle pochopil, že se musí vrátit. Potřeboval se vrátit. Měl v sobě vztek a skrytou zlobu. Vztek, který musel pustit ven. Nechtěl ho dát Přadlenovi. Něco ho táhlo tam dolů, do toho světa. Goryn musel něco ještě vykonat....

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amia Amia | Web | 30. března 2011 v 8:39 | Reagovat

Ola, že bych se právě dozvěděla copak Stvůru tak láká na zabíjení a pojídání mladého masíčka? No, možné je všechno, že, tak radšo zmlknu a budu se těšit na další část  :)

2 Rudolf z Falknova Rudolf z Falknova | Web | 31. března 2011 v 20:35 | Reagovat

[1]: jsem rád že jsem v tobě probudil tu potvornou vílu jenž si říká Fantazie, ale věz, že Stvůra (já ji nazývám ovšem jinak ty ukázky sem tak nazval jen tady) je prostě stvůrou nezávisle a bez příčiny, prostě taková je. Každopádně děkuji za přečtení teto ukázky, i když nezasvěcenému asi málo řekne.

3 Thanasis Thanasis | E-mail | Web | 29. června 2012 v 12:17 | Reagovat

Já se vrátím...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama