Minulost je věc, která se vrací vždy, když ji nejméně očekáváš. Dej pozor, obyčejně je schopná zlámat ti vaz.

Březen 2011

Temnota - Vládce démonů

31. března 2011 v 22:59 | Rudolf z Falknova |  Povídky

Tak dnes je den, kdy jsem začal psát další knihu. Jak se bude jmenovat opravdu nevím, ale zaručeně vím o čem bude (mé malé tajemství ). Je to moje první práce na "objednávku" redaktora jednoho nejmenovaného nakladatelství a tak bohužel vše co jsem měl rozpracované teď musí jít stranou. Tady je asi první kapitola na ukázku a snad i někoho navnadím.

Hustotou černé a vlhké temnoty se nesl odkudsi, snad z hlubiny, vzdálený nářek lidských hlasů. Sténající výkřiky i zdrcující, rezignovaný pláč se odrážel ozvěnou od tvrdých, kamenných stěn jeskyně. Společně s výkřiky bolesti a neskutečného strachu bylo možno zaslechnout i chlípné a chtivé, snad hrdelní vrčení něčeho, co se dalo jen stěží považovat za živé, nebo dokonce lidské. Ano, se zoufalým nářkem se jeskyní nesl i odporný zvuk démoního sexuálního aktu a dokonce občas i zvuk srkání, či mlaskání. Těžká by byla pro obyčejného člověka jen pouhopouhá představa toho, co se tam dole, v hlubokých útrobách propasti utopené ve tmě, právě odehrává... Těžká by byla a zdrcující.

Z té bezedné díry se kromě zvuků sem nahoru líně, ale vytrvale táhl odporný, přesto v lahodném příslibu smrti zavánějící pach. Pach slaného potu, sladkosti krve a čerstvého, lidského masa. V rozlitém inkoustu vládnoucímu jeskyni se něco pomalu a líně pohnulo. Něco co bylo téměř hmotné, přesto víc patřilo tmě. To něco, co tmou bylo. V jeskyni se protáhla sama -Temnota-. Ten pohyb byl stejně nepatrný, jako náhlý a jak rychle začal, tak i ustal. Tmavý inkoust v jeskyni se opět ustálil a usadil. Nikde ani památky předešlého pohybu, či snad hemžení černého vzduchu. Pláč i hladové skřeky démonů se dál nerušeně vznášely tmou.

"Mé dědi hodují..." ovládla probuzenou Temnotu myšlenka a tu bytost zachvátila snad radost.

"Mé děti hodují a chutná jim."

Temnota -dávný démon-, tak starý, že ani on sám si nepamatuje svůj zrod, se opět protáhla. Ještě na okamžik se zaposlouchala zálibně do zvuků, které přicházely ze studené propasti kráteru, ale pak ji počínání jejího sémě přestalo zajímat. Vrátila se k důvodu svého procitnutí. Démon temnot věděl, že nenastal ještě čas vzít na sebe podobu mnicha a sejít dolů, pod horu, kde pokaždé, jednou v roce vybírá zástavu od těch ubožáků co tam v údolí ostrova žijí. Temnota se probudila pro něco jiného. Zburcovalo ji zvláštní snění... Prorocký sen... "On" ji probudil.

Hustá přítomnost tmava v jeskyni se znovu jakoby zachvěla.

"Ano... To On... To On mě probudil," myšlenku démonického stvoření bez hmoty obestřely snad obavy, nebo strach... city pro Temnotu v podstatě neznámé.

"... To On..."

Démon se zvědavě i s jistou bázní vrátil ke svému snu. Stalo se, že děj té můry se mu začal promítat v obrazech někde hluboko v mysli.

Temnota se zachvěla, když spatřila toho muže, jak si prodírá cestu hlubokým sněhem nahoru k ní. K ní do jejího království... Na její území. Přestože jeho tělo bičovaly mrazivé dechy prudkých větrů, On se ani nezachvěl. Ani jednou nezaváhal a vytrvale rázoval závějemi s hlavou jen mírně skloněnou. Jen dál za svým cílem.

"Pche... Jen člověk," vyprskla bytost v jeskyni a marně doufala, že ji její opovržení zbaví obav z toho muže.

Démonická existence se opět zahleděla, tentokrát do tváře svého prorockého snu. Zahlédla zarostlý a zjizvený obličej tvrdého válečníka. Ta tvář byla stará, zbrázděná vráskami věku. Tomu muži mohlo být tak pětapadesát, možná šedesát, přesto si Temnota uvědomovala, že pro toho člověka věk téměř nic neznamená.

"Téměř..." černou mysl ovládl skoro škodolibý úsměv.

Kráčející muž se i přes to posměšné slůvko nezastavil a naopak, zdálo se, že ve svém úsilí je o to víc urputnější. Temnota věděla, že to na co hledí je pouhým snem, přesto její bázlivost, jenž tu můru provázela, nezmizela. Něco na tom válečníkovi jí děsilo. Bylo na něm něco nezkutečného, až božského. Ač stár, vyzařovala z jeho těla mladická vitalita. Bylo docela určitě jasné, že válečník je stále v dobré kondici.

Temnota si všimla jeho dlouhých, kdysi bezpochyby černých, teď už stříbrnými nitkami propletených vlasů. Ty od mokrého sněhu zmáchané pletence poletovaly a tančily s větrem nad válečníkovou hlavou. Jeskynní nicota si uvědomila, že slyší velice jemný, až harmonicky zvonivý zvuk, jak se vlasy otíraly o hlavici velikého meče. Zbraně zavěšené za pomoci několika kožených řemínků na širokých - velmi širokých - zádech muže.

Válečník celý byl zabalen do teplých, chlupatých kožešin, ale Temnota přesto nepochybovala, že pod tím oděvem se ukrývají skoro až nadlidské, častými půtkami i tvrdým tréninkem vypěstované svaly. Přesto síla toho muže a ani nezvykle dlouhý a široký meč nebylo to, co jí na něm znepokojovalo.

"... Je jen člověk...?"

Démon si s hrůzou uvědomil, že se ve sněhu kráčejícího, starého válečníka opravdu bojí. Bál se jeho odhodlání. Jeho výdrže a divokosti. Děsil se tvrdohlavosti toho muže... Muže, který přicházel za ním nahoru s jediným cílem - Zabít, zničit... sprovodit ze světa Temnotu.

"To se nikdy nestane... To nedovolím," démon temna si dodal odvahy a jeho zvolání opravdu na krátký okamžik zabralo.

Strach stvoření z jeskyně zmizel a snad někam utekl. Nově nabytá odvaha však netrvala dlouho. Temnota opět pohlédla na muže ve vánici. Ten válečník se náhle zastavil. Zvedl do této chvíle trochu svěšeno hlavu a z mnoha bojů zjizvená tvář zapátrala studenou bělobou vloček. Pak starý válečník našel Temnotu. Zahleděl se démonovy do očí a strach, doprovázený neskutečným děsem se vrátil. Tvrdý, blankytně modrý, lidský pohled nesmlouvavě jeskynní bytost přikoval a svázal.

"... On je můj konec..." Temnota se zachvěla a odvrátila se.

Obrazy snění zmizely.

"Musím rozšířit své plémě..." zachvátila ji panika.

Inkoustová čerň v jeskyni se rozechvěla závratnou rychlostí a z hlubin kráteru se ozvaly zoufalé nářky lidí s ještě větší intenzitou. Temnota se rozhodla lidského návštěvníka, který si k ní dříve a nebo později najde cestu, přivítat jak se na vládce démonů sluší a patří.


Goryn a Přadlen...

20. března 2011 v 21:33 | Rudolf z Falknova |  Povídky

Ukázka kousíčku jednoho příběhu... Jedním z okrajových postav je Přadlen, bytost z povídky "Zlatý kolovrat" tak třeba vám moji mílí čtenáři maličko přiblížím kdo "Přadlen" vlatně je.

* * *

"Goryneee... Goryneee... ach Gory..." slyšel Veronin zoufalý nářek ze stále větší dálky.

Goryn, nebo tedy to co z něj teď bylo, se odpoutal a vznesl. Najednou vůbec nic necítil. Pryč byla bolest z hrozných ran, jenž jeho tělo utržilo. Pryč byla náhlá, vlhká a horká slabost. Byl volný. Gorynův duch (ničím jiným než-li duchem býti nemohl) kroužil trochu zmateně nad místem své smrti. Kroužil a sledoval dění pod sebou. Pozoroval, jak Roja uklidňuje jeho sestřičku. Viděl Rolanda, svého krále a přítele, jak vstává od jeho těla a nevěřícně kroutí hlavou. Královy rty bezeslov a tiše mumlaly jakási slova. Goryn si všiml, že veliký vlk Charkan smutně zírá svým zrakem vzhůru k němu, jakoby ho snad ty žluté oči mohly spatřit, a tesklivě kňučí. Vznášející se duch padlého válečníka zaslechl Toranem šeptaná, zdrcujícím hlasem se nesoucí slova.

"Ale ne... To ne..."

Goryn však ten smutek svých druhů nesdílel. Naopak, zdál se a připadal si volný a silný. Cítil se spokojený a... A smířený... Lehký. Nechápal smutek, jenž ovládl nitro těch lidí dole... Zatím to nechápal. Zatím necítil touhu po životě. Teď chtěl vykřičet svou úlevu, své štěstí do celého světa. Pokoušel se promluvit k Veroně a povědět jí ať nepláče, ať je šťastná. Šťastná stejně jako on. Nedokázal však z hrdla vydat ani slovíčko. Ani hlásku. Nic.

"Z hrdla?" pomyslel si.

"Z hrdla, které nemám."

Vznášel se nad tím místem a přestával chápat. Pokoušel se dotknout sám sebe, ale nebylo čím. Nebylo se dotknout čeho. Poletoval teď už téměř v panice nad hlavami přátel a snažil se zastavit jejich počínání. Viděl jak stavějí tu hranici a pochopil, že ji stavějí pro něj.

"Co to děláte? Já jsem tady!" křičel a projel jím nový cit. Snad vztek, snad nenávist. Nenávist? Ale ke komu?

Goryn se pokusil vrátit do svého těla. Přiblížil se k tomu chladnému cosi a... A najednou vše pochopil. Spatřil ty hrozné rány, které byly příčinou jeho smrti. Viděl zaschlou krev na vlastním krku, i obnaženou a přepůlenou páteř od hrozné Dánerovy zbraně. Opět pocítil ten vztek a nenávist. Nenávist ke všemu živému.

"NÉÉÉ..." řvalo celé jeho nynější bytí.

"NÉÉÉÉÉÉ..."

Odrazil se a stoupal někam vzhůru, dokud z těch lidí dole nezbyli jen drobné tečky. Goryn si uvědomil, že se vznáší teď už v temné nicotě. Kolem něj zářilo miliony hvězd a před ním se pomalu, děsivě pomalu otáčela ohromná koule... jeho domov, jeho svět. Byl v prostoru, bez času a bez existence. Byl nikde. Jen z dálky, odkudsi za ním, slyšel zvláštní, klapavý zpěv a rozuměl snad i podivným slovům:

"Kolovrátku zlatý můj

pracuj neúnavně, pracuj dál.

Vytvoř nyní na můj stůl,

sousto, jehož by se jiný bál.

Kolovrátku zapěj píseň,

osud vytvoř, dál si pěj.

Ukoj moji věčnou žízeň,

pro můj hlad teď pospíchej."

Duch válečníka se pokusil neposlouchat, ale ten zpěv ho pronásledoval - lákal. Odvrátil se od toho zvuku. Zpěvu, který mu byl tak nějak povědomý, nějak známí.

"Přadlen... to je Přadlen..."

-(Pravděpodobně ti teď můj milý čtenáři vyvstane otázka kdo, nebo co je Přadlen. Pokusím se ti tuto bytost, která sídlí kdesi v mezisvéře bytí a nebytí, trochu přiblížit. Přadlen je snad tvor, který za pomoci svého gigantického stroje - Zlatého kolovratu - vytváří osudy a běh světů, času a života. Je to bytost bájná a skrytá. Dala by se nazvat snad bohem, ale to není to správné přirovnání. Je mnoho světů a každý z nich má mnoho bohů. Je to skutečnost, o které se dají vést předlouhé spory a diskuze. Ovšem věz, můj milý čtenáři, že každičký z těch bohů, ať už velkých či malých, by se zpovídal právě Přadlenovi.

Ano Přadlen je vše. Bez něj by na tomto a ani jiném světě nebylo zhola nic. Nebudu tě tedy již zatěžovat povídáním o tomto stvořiteli. Prostě přijmi můj milý čtenáři fakt, že Přadlen je, byl a bude ten nejvyšší nad námi, ten kdo souká osud všehobytí, a pokračuj dál ve čtení.)-

Goryn náhle věděl, že za tím zvukem není radno jít, i kdyby zněl sebelákavěji. Odejít k "Přadlenovy" by znamenalo konec. Začal se soustředit na svět, který opustil. Přadlenovu melodii... vytěsnil. To co ale spatřil mu téměř vyrazilo dech. Viděl svou modrou planetu, pak druhou, pak další a další a další... Bylo jich tu nepočítaně. Všechny stejné a takřka identické. Některé se otáčely rychle, některé se jen líně pohupovaly zavěšené na neviditelném kyvadle snad času. Jiné se vzájemně dotýkaly a spousta z nich sebou navzájem prostupovala.

"Je mnoho světů..." vzpomněl si Goryn na Rojino vyprávění a na Přadlenův zpěv již téměř zapomněl.

Otočil se a zaměřil na jeden z modravě se otáčejících světů. Nějak si byl jistý, že to je právě ten jeho. Náhle pochopil, že se musí vrátit. Potřeboval se vrátit. Měl v sobě vztek a skrytou zlobu. Vztek, který musel pustit ven. Nechtěl ho dát Přadlenovi. Něco ho táhlo tam dolů, do toho světa. Goryn musel něco ještě vykonat....


ZLATÝ KOLOVRAT

17. března 2011 v 16:33 | Rudolf z Falknova |  Povídky


Shlížel shůry na svět. Shlížel a bavil se. Tvor jehož nazývají bož­stvem.

Byl bůh? On o tom nikdy nepřemýšlel. Nezajímalo ho to. On sám se považoval za vše a za nic. Jeho tělo nemělo hmotu, tedy alespoň ne ta­kovou, na kterou jsme mi lidé zvyklí. Neměl tělo jako takové, necítil ho. Necítil bolest ani slast. Neměl chuť ani čich. Neměl ani hmat, ani zrak. Přesto nějak viděl a cítil. On znal emoce. Všechny emoce. Musel je znát, živil se jimi.

Miloval lásku, zbožňoval nenávist, nemohl se nabažit strachu a ne­odolatelně mu voněla zlost.

Dokázal stvořit a zabít vše, na co jen pomyslel. Dokázal ovládnout počasí na jakékoliv planetě, na jakémkoliv světě. On prostě byl stvořitel i ničitel v jedné jediné bytosti. On k tomu měl prostředky.

On měl velký "zlatý kolovrat". Měl zlatý kolovrat, přístroj, který dokázal všechno. Když ten stroj pracoval, odvíjela se z něj zlatá pavuči­ně podobná nit, nit osudu a jen on uměl tu nit směrovat a tvořit. On si rád při té práci zpíval:

"Kolovrátku zlatý můj

pracuj neúnavně, pracuj dál.

Vytvoř nyní na můj stůl,

sousto, jehož by se jiný bál.

Kolovrátku zapěj píseň,

osud vytvoř, dál si pěj.

Ukoj moji věčnou žízeň,

pro můj hlad teď pospíchej."

Zlatý kolovrat vždy klapal svoji práci a tvořil osudy celého bytí. On pak nasával každičké emoce a city, které vystoupaly až k němu. On byl vlastně taková bájná přadlena osudu. Přadlena? Ne, sám o sobě přemýš­lel v mužském rodu. On byl Přadlen. Bez něj a jeho práce na zlatém ko­lovratu by se nestalo a nebylo by vůbec nic.

Přadlen teď shlížel shůry na svět. Shlížel a bavil se. Bavil se a živil emocemi, které k němu vystoupaly. Nyní však byl nasycen. Se zájmem proto sledoval svět, jednu planetu, jedno město.

Byla noc. Světla města však zářila s takovou silou, že v ulicích vládlo téměř denní světlo. Přadlen fascinovaně zíral na tu krásu. Nad střechami domů se nesla narůžovělá mlha, která záři lamp odrážela a osvětlení města jen umocňovala. My bychom tu mlhu nazvali smogem. Přadlenův zrak však nemohl žádný smog zastavit. Přadlen se podíval níž, podíval se až do ulic města. Jeho smysly cítily lidské emoce a on najednou pocí­til nesnesitelnou touhu emoce zažít na vlastní kůži, ne je jen žrát. Tedy zažít než dostane zase hlad. Přadlen byl prostě jen zvědavý.

Rozhodl se. Svoji pozornost obrátil k velikému přístroji.

"Kolovrátku zlatý můj

pracuj neúnavně, pracuj dál

…"

Začal zpívat píseň. Kolovrat se rozběhl a z jeho útrob pomalu vylézala tentokrát ne jemná a tenká nit, ale naopak pořádně tlustý a pevný, zlatý provaz.

"Je čas se podívat dolů," rozhodl se Přadlen, když zlatý kolovrat dokončil svoji práci a kdyby to uměl, usmál by se.

* * *

Seděla za stolem. Byla krásná. Božsky krásná. Měla dlouhatánské blonďaté vlasy, které jí rozpuštěné pořád neposedně padaly do zeleno­modrých očí. Očí, které se obyčejně smály. Očí, z kterých vyzařovala energie a mladost. Chuť žít. I její úsměv byl nádherný, nádherný a svůdný. Když ukázala světu své jak perličky čisté a zářící, drobné zoubky, nezůstala nikdy bez povšimnutí. Když pozvedla v úsměvu koutky, vždy se každý muž, který ten úsměv spatřil, vnitřně zachvěl. Byla krásná, božsky krásná.

Teď se však nesmála. Nemohla. Její dobrá nálada byla ta tam. Seděla za stolem v jednom podniku. Přišla se sem bavit, přišla si zatancovat. Ale nebavila se, ani netancovala. S odporem sledovala, jak její přítel Pavel ponižuje a uráží Jindru, jejího spolužáka. Bylo jí to odporné.

Jindra byl zvláštní mladý muž. Nebyl ani silný, ani slabý. Nebyl ani chytrý ani hloupý. Jindra byl Jindra. Hodný Jindra. Občas jí připadalo, že ten chlapec je pomalejší, ale nebyl, to věděla dobře. Byl jen prostě strašně hodný.

Jindra do ní byl zamilovaný, i to věděla. Poznala to. Někdo jí tajně posílal krásné básničky a ona věděla, že ten někdo je Jindra. Teď však ten chlapec snášel hrozitánské ponižování od Pavla, snášel to a mlčel. Jeho hrdost, čest a vrozená slušnost mu nedovolovala takzvaně "opě­tovat palbu". Jindra by to dokázal, jen kdyby chtěl a to by se asi její Pavel hodně moc divil. Jindra však jen dál seděl za svým stolem, omluvně se díval na Pavla, který ho nepřestával slovně urážet a provo­kovat.

"Už toho nech Pavle, to stačilo," pokusila se zastavit svého přítele.

"Ty se do toho nepleť kotě, to je mezi mnou a tím srábkem," téměř ji poslal "do pryč" Pavel.

"Nech toho Pavle, seš mi tím odpornej," naštvala se.

"Tak já sem ti odpornej Lído jó, já sem ti odpornej, tak se dívej, jak moc sem odpornej," pohnul se Pavel směrem k Jindrovi.

"Pavle nech..." nestihla to doříct.

Pavel vystartoval na u vedlejšího stolu sedícího Jindru. Ach, nikdy ne­měla Pavlovi říkat o těch básničkách. Pavel už stál u Jindry. Popadl ho pod krkem a zvedl. Jindra se nestačil vzpamatovat, možná ani nechtěl. Pavel se napřáhl a udeřil. Pěst dopadla na Jindrovu tvář. Plesklo to. Jind­ra se překvapeně zvrátil dozadu a dopadl zpátky na židli. Pavel tu židli podrazil nohou. Jindra spadl na zem.

"Tu máš zmetku," zařval Pavel a vší silou nakopl Jindru do žeber.

"Nech toho, Pavle!" snažila se Pavla Lída odtáhnout.

"Di do prdele," odstrčil ji Pavel a nakopl Jindru podruhé.

"Tak dost!" ozval se hrubý hlas vyhazovače.

"Co se tady děje?" veliký muž popadl Pavla za límec.

"Půjdeme se zchladit mladej," a odtáhl ho z podniku pryč.

Lída se sklonila k otřesenému, zbitému Jindrovi.

"Promiň, jsi v pořádku?"

"Jo, snad jo," pokusil se usmát mladík na zemi, ale bylo vidět, že vý­prask mu moc dobře neudělal.

"Co jsem mu provedl?" zeptal se.

"To je moje vina, ukázala jsem mu ty básničky, vím, že jsou od tebe Jindro."

"Ach tak..." zabrblal potichu Jindra, sklopil stydlivě oči a vstal.

"Vypadá to ošklivě, ale krev ti neteče," prohlédla si Lída Jindrovu natlučenou tvář.

"To nic," zatvářil se Jindra hrdinně.

"Něco si dáme, jo?" nabídla Lída.

"Proč ne."

Objednali si pití. Lída si dala modrý míchaný nápoj a Jindra pivo. Sedli si spolu ke stolu a začali si povídat. Rozuměli si. Rozuměli si dob­ře. Pak se něco stalo. Jindrovi zničehonic padla hlava bezvládně na stůl.

"Proboha Jindro? Co je ti?" vykřikla Lída.

Jindra zase hlavu zvedl. Jeho pohled se zdál ale nějak kalný, nějak jiný.

"Kolovrátku zlatý můj

pracuj neúnavně, pra..." šeptal slova jakési písně.

"Co se ti stalo?" zeptala se s obavou.

Jindra - Přadlen se jí zadíval do očí. Zdálo se jí to nebo jeho oči oprav­du změnily barvu?

"Jsi tak krásná..." usmál se na ni sladce, tak nádherně sladce.

Lída si to nedokázala vysvětlit. Jindra nebyl žádný krasavec, ale najednou ji neobyčejně přitahoval, najednou k němu pocítila silnou touhu. A nebyla sama. Všimla si, že oči všech dívek a žen v klubu se k němu otáčí. Nebo se jí to snad zdálo? A nejen oči dívek. I muži pozo­rovali Jindru, ale ne s touhou, ale s jakousi nenávistí, jako by z něj cítili nějakou hrozbu.

"Jsi tak krásná," zopakoval Jindra - Přadlen a jeho hlas, medový hlas se jí zaryl do uší, rozproudil krev a Lída cítila mravenčení v celém těle.

"Děkuji," usmála se na něj a zčervenaly jí uši.

Jindra se napil piva. Napil se s takovou chutí, jakoby pivo pil poprvé v životě.

"Pojď, chci tě...," téměř poručil Jindra - Přadlen.

Šla, nemohla jinak. Jindra - Přadlen ji odvedl dozadu na záchodky. Cítila na sobě, jak ji vedl mezi lidmi, závistivé pohledy všech žen. Cítila to a nevadilo jí to. Zavřel dveře záchodků a okamžitě jí začal líbat. Bylo to něco neskutečného, závratného, něco nadpozemského.

"Ano, ano..." šeptala mu do ucha.

Třásla se, když ji svlékal. Třásla se, když si ji bral. Byla neskonale šťastná. Chtěla ho. Nikdy ji milování neuspokojovalo tolik, jako teď. Co na tom, že to dělala na smradlavých záchodcích podniku, co na tom, že vykachlíkovaná podlaha ji studila na holé kůži. Co na tom, že ta podlaha byla nějak vlhká. Lída byla prostě v jednom nebi, či v jednom ohni, prostě o tom nepřemýšlela.

Milovali se dlouho a bez přestávky. Pak, ale Jindra skončil. Cítila hroznou únavu. Bolelo ji celé tělo, přesto byla zklamaná, chtěla ještě, chtěla víc.

"Pojď!" zavelel a pomohl jí na nohy.

Lída se oblékla. Pozorovala ho. Byl tak úžasný.

"Mám hlad," usmál se na ni sladce.

Společně vystoupili z toalet. Klub byl tichý. Hudba nehrála. Všechny ženy zmizely. Muži je poslali pryč. Teď stáli bok po boku výhružně proti nim.

"Co se to děje?" zeptala se vyděšeně Jindry.

"Bude veselo, drž se stranou, mám hlad," usmál se jaksi sebevědomě Jindra - Přadlen a v očích mu zvláštně blýsklo. Zle blýsklo. Lída najednou pocítila strach a úzkost. Ne strach z těch mužů, ale strach z Jindry. Ustoupila.

Muži zaútočili společně, rychle a bez varování. Jeden z nich držel v rukách dřevěnou baseballovou pálku. Rozmáchl se s ní a vší silou udeřil Jindru - Přadlena po hlavě. Pálka se zlomila a rozlétla na drobné třísky. Krev vystříkla a nahodila stěny. Jindra - Přadlen se však ani nezachvěl. Jen natáhl ruku, sevřel mužův krk v dlani a zmáčkl. Muž zachrčel, vy­poulil oči a zemřel.

Další z mužů, ten veliký vyhazovač přiskočil k Jindrovi - Přadlenovi z boku. Nakopl ho mezi nohy a pěstí ho zasáhl do již pálkou rozbitého obličeje. Zase nic. Jindra - Přadlen se znuděně podíval vyhazovači do očí. Vyhazovač náhle ztratil odvahu. Chtěl couvnout, ale nestihl to. Jind­ra - Přadlen ho popadl za hlavu a jen trochu nadskočil. Křuplo to, jak se zlomily obratle ve vyhazovačově krku. Jindra - Přadlen hlavu však ne­pustil. Držel ji v dlaních. Vyhazovačovo tělo pod ní bezvládně viselo. Pak Jindra - Přadlen ruce zmáčkl k sobě. Hlava se rozskočila a pukla jako kokosový ořech pod parním válcem. Zbyla jen krvavá kaše smí­chaná s částečkami kostí a mozku.

Jindra - Přadlen se otočil k zbývajícím mužům. Cítil z nich strach, krásný, dobrý a chutný strach. Muži pobíhali v panice sem a tam. Žádný se už neodvážil. Cítil z nich to zoufalství.

"Budou hody," pomyslel si Jindra - Přadlen a hladově se usmál.

Emoce byly všude. Strach, panika, zoufalství i láska, která sem proudi­la ze záchodků. Přadlen chtěl už jíst.

"Huš," obrátil se k mužům.

Ti na nic nečekali a utekli pryč z klubu. Jindra - Přadlen pohlédl na Lídu.

"Měla bys jít, jsi krásná, asi tě ještě navštívím," pak Přadlen opustil Jindrovo zničené a zdevastované tělo. Tělo, ze kterého již život vypr­chal.

Přadlen začal žrát.


Poslední verše...

15. března 2011 v 15:04 | Rudolf z Falknova |  Povídky

Tak trochu netradiční a rychlá povídka.




"A kam valíš?" zeptal se smutně Tonda Slávka, kterému se konečně podařilo, po menším, ale nervi drásajícím zápolení, přivázat barevnou gumou spacák k motorce.

"Fakt nevím... znáš mě, prostě pojedu a ono mě už něco napadne," pohlédl Sláva do očí svému kamarádovi.

"Kurňa jak bych jel s tebou," procedil tiše Tonda a pohledem zapátral v garáži, kde stála na stojanu jeho "mrcha", nyní bezmocně nepojízdná.

"Jo já vím."

Slávkovi bylo Tondy líto. Moc dobře věděl kolik už Tonda do té mašiny vrazil, jenže byla prostě už moc stará a vždy, když se na ní něco spravilo tak se v zápětí i něco hned pokazilo.

"To je k posrání, už jeď prosím tě," odvrátil Tonda tvář, přesto Sláva stihl zahlédnout jak jeho kamarád marně zamačkává slzu.

"Tak zdar."

"Zdar a jeď opatrně, vole."

Sláva otočil klíčkem, počkal až se na drobné palubovce jeho Hondy rozsvítí zelené světlo a zmáčkl tlačítko startéru.

"Blum, blum, blum, blum..." ozval se kouzelný, bublavý zvuk VTčka násobený ještě odrazem od stěn garáže.

Sláva si nasadil a zapnul helmu, natáhl kožené rukavice a už obkročmo sedal na toho "mazla". Levou nohou stáhl boční stojan motorky a zařadil první rychlostní stupeň. Trochu přidal plyn a opatrně pustil spojku. Motorka se zdánlivě líně rozjela kupředu, ven z garáže.

"Konečně," usmál se mladík pod helmou, odbočil na silnici, která ho měla vyvést z města a popustil "uzdu své vášni".

* * *

Jak příjemně plyn v dlani brní,

z lesklé trubky plameny,

motor ten si svůdně, temně vrní,

zas rozrážet vzduch rameny.

Pod sebou tu chtivou mrchu,

motor teď už v touze řve,

rad koukám se z tebe, z vrchu,

zas kolo asfalt dře.

Můj "mazlík" už si krajem pádí,

do dáli je slyšet jízdy ryk,

ta dálka přede mnou mě svádí,

miluji zadní gumy smyk.

Vůně benzínu, pach zplodin,

toť velká láska, toť má víra,

před silou tvou se rád skloním,

vem mě peklo, vem mě síra.

Slávek byl tak trochu básník. Nebyl básníkem v pravém slova smyslu to ne. Jen si rád hrál se slovy. Verše, říkanky a různé balady ho napadaly vždy, když se potřeboval na něco soustředit, třeba zrovna na řízení motorky. Čas od času psal básničky dívkám, kterým se to, jak Slávek rychle zjistil, velice líbilo, a které to po něm tak nějak i vyžadovaly.

"Potvory," pomyslel si mladík a podřadil, nahnul se mírně doprava, aby bezpečně projel zatáčku.

"Potvory jedny."

S dívkami měl Slávek problém. Veliký problém. Ženy se mu prostě líbily a on jim nikdy nedokázal odolat. Nikdy. Jenže vždy, když začal s těma básničkama, vždy se něco stalo. Sláva prostě a jednoduše do svých veršíků dával veškerej svůj cit. Říkal ty slova, slova kterým věřil. Ty dívky to těšilo. Jakpak by taky né, ale...

"Pro ně to jsou prostě jen a pouze bezvýznamná slova."

Už tolikrát se zklamal. Tolikrát.

Motorka teď letěla doslova s větrem o závod. Sláva zapomněl na své starosti a užíval si tu jízdu. Užíval si vítr ve vlasech. Ten adrenalin. Tu rozkoš. V dálce viděl jak se rovná silnice začíná klikatit. Neznepokojovalo ho to. Naopak. Miloval rychlé projíždění zatáček. Miloval ten blažený pocit rizika, když se kolenem v plné rychlosti téměř dotýkal asfaltu.

Zvláštní bylo, že zatáčky doleva se mu projížděly snáz, než zatáčky doprava, ale teď o tom nepřemýšlel. Neměl důvod se znepokojovat. Chtěl prostě jen jet a vyhnat z hlavy ty myšlenky na ní. NA NÍ!!!

První zatáčka byla snadná. Sláva měl na tachometru sto padesátku a jen trochu si musel najet. Zadní pneumatika motorky držela jak přibitá.

"S jarní touhou v tebe věřím,

princezno skláním hlavu ..."

Druhá zatáčka taky šla. Sice nebyla tak snadná, kroutila se vpravo a Slávek měl pocit, že se mašina trochu rozvlnila. Nemohlo ho to ale zastavit a ještě přidal. Tachometr ukazoval už skoro sto osmdesát.

"Jen za tebou lásko běžím,

jen ty záříš krásou v davu. ..."

Pak se před ním objevila zatáčka třetí. Zase šla doprava. Slávek se nahnul i s řítící se motorkou co nejvíc. Ucítil jak stupačka mašiny dře silnicí. To bylo zlé.

"Teď rád k tobě bych se rozběhl,

však odmítáš mou lásku. ..."

Stupačka nevydržela. V záplavě jisker odlétla někam dozadu. Slávkova noha se svezla a on ucítil hroznou bolest v kotníku. Motorka se celá rozvlnila a mladík pustil řídítka. Přes plexi helmy spatřil nádhernou břízu. Břízu, která se stále a stále zvětšovala.

"S tebou jsem si naběhl,

já dal jsem život v sázku. ..."

KONEC


Temná hrozba...

4. března 2011 v 11:26 | Rudolf z Falknova |  Básně
p { margin-bottom: 0.21cm; }

Temná hrozba v Rudé hoře číhá,

pocestný střes se bouře.

Tam v Pusté pláni za krk už ti dýchá,

vystoupí z hustého kouře.

Zlo bez jména, co po tvé krvi pase,

dej pozor nesmíš je vzbudit.

Není nakloněno lidské rase,

bude lidem zbraní škodit.

Nedá se zabít, neutečeš tomu.

Měl by ses jinou cestou dát.

Lidský červe, vrať se raděj domů,

než začne vichr z hory vát.

Neopovažuj se vstoupit na to místo,

proto nebyl život tvůj ti dán.

Smrt tam najdeš, jen v tom měj jisto,

to místo hrozné, život tam je brán.


HOLOUBEK

1. března 2011 v 19:28 | Rudolf z Falknova |  Povídky
(Tak si tak říkám milý čtenáři, že až budeš číst řádky této povídky, neubráníš se úsměvu, nemám ti to za zlé, protože i já jsem se při jejím psaní občas pousmál. No užij si to.)


"Tak hotovo, jede se domů. Tondo dělej, nebudu na tebe čekat věčně," volal na muže na střeše Luboš.
"Jo, jen to ještě zhlídnu," odpověděl Tonda, ale to už opatrně slézal ze střechy. Jemně našlapoval na čerstvě položené tašky a dával pozor, aby se mu nějaká pod nohama nezlomila a nebo aby neuklouzl. To by nebylo nic příjemného, protože budova, na kterou společně s Lubošem tašku pokládali, byla opravdu vysoká.
"Rodinej dům a má čtyři patra," kroutil hlavou Tonda.
Ale tady kousek od Prahy se už ani moc nedivil. Měl pocit, že Pražáci si svojí touhou po velikých a hlavně atypických domech něco kompenzují.
"To u nás na Vysočině sou aspoň domečky! Malý, milý, útulný a krásný chaloupky, ne takový obludy, ale hlavně že dobře platí," usmál se ještě Tonda pokrývač a už přelézal ze střechy přes měděný okap na lešení.
"Kurňa Tondo pohni," volal už netrpělivě zespodu Luboš.
"Jóó už jdu."
Byl pátek a oba pokrývači se již těšili domů. Strávili na té prokleté střeše skoro čtrnáct dnů. Tonda se nemohl dočkat, až obejme svou manželku Věru a pohraje si se čtyřletým synkem Rudíkem. Teď je ale čekala ještě vyčerpávající, nejméně tříhodinová jízda z Prahy k nim na Moravu.
"Jestli teda nebude D1 zasekaná, je pátek," poznamenal s obavou Ton­da.
"Nechápu, jak může vůbec někdo chtít poplatky za tu silnici, vždyť to chvílema připomíná polňačku. Ty vole, to je snad nejhorší silnice v Ev­ropě a ti blbouni v parlamentu se vůbec nestydí. Jen se tam dohadujou a navzájem se uráží, jak vůbec můžou spolu dělat, když se nemůžou ani dohodnout," rozčílil se Luboš.
"Můžou, dostanou za to královsky zaplacený," usmál se Tonda.
Debata o politické situaci jim vydržela skoro celou cestu. Cestu, která kupodivu probíhala klidně, přestože jejich auto poskakovalo po "pane­lové" dálnici D1, té ostudě Evropy. Oba spolupracovníci si prostě nene­chali zkazit radost z nastávajícího týdenního volna, které je čekalo a které stráví se svými rodinami.
Luboš řídil. Hnal jejich pracovní dodávku sto třicítkou a občas i víc (pokud to tedy "panelka" dovolila). Konečně se přiblížili ke sjezdu na Jihlavu, který oba netrpělivě vyhlíželi. Před sjezdem z dálnice stála benzínka.
"Dáme kakajíčko?" zeptal se Luboš.
Kakajíčkem oba nazývali tu obarvenou, přeslazenou vodu, která po vhození nejméně čtrnácti korun vytékala z automatu na každé benzínce. Jiní lidé tomu nápoji říkali káva, ale podle nich se kakajíčko kolem kávy ani neotřelo.
"Jo, proč ne," odpověděl Tonda a těšil se, že se po dlouhé cestě na panelové dálnici trochu protáhne. Však už ho taky pěkně bolely záda od neustálých, pravidelných otřesů. Taky se těšil, že si zapálí, neboť v autě nekouřili a jeho tělo si již žádalo nikotinovou dávku.
Luboš odbočil k benzínce. Dodávka vjela na upravený, hladký povrch odbočovacího pruhu a oddechla si. Za budovou čerpací stanice bylo vy­budované malé parkoviště. Dodávka zastavila a oba vystoupili.
"Vezmeš mi to?" zeptal se Tonda Luboše a zapálil si rozkošnicky ciga­retu. V Praze si pořídil značku cigaret od nějakého pouličního prodejce, kterou ještě nikdy před tím neviděl a nekouřil. Cigarety byly velice levné, bez názvu a kolku. Muž co mu je prodával tvrdil, že nebude li­tovat. Taky mu slíbil, že mu jich příště, pokud mu budou chutnat, prodá víc. Tonda byl zvědavý, jak chutnají. Jako silný kuřák prostě neodolal.
"Jasně závisláku," usmál se Luboš.
"Ale budu tam dýl, musím si odskočit."
"Aby ses neposral," odpověděl se smíchem Tonda. Ale Luboš už mizel za rohem.
Tonda se opřel o dodávku a vychutnával cigaretový kouř. Ty cigarety nebyly vůbec špatné, byly sice trochu sladší a trochu škrábaly v krku, ale chutnaly dobře.
Tonda pozoroval stromořadí na kraji parkoviště. Všiml si, že na jedné větvi stromu sedí nezvykle veliký holub. Tonda popotáhl labužnicky z cigarety.
"To je pořádná bestie," pomyslel si.
Připadalo mu, že holub ho pozoruje taky. Pořád naklání hlavu sem a tam a obrací oči jeho směrem. Možná se to Tondovi jen zdálo, ale vypa­dalo to, že ty ptačí bulvy co chvíli mění barvu. Tonda si nevěřícně pro­třel oči. Zadíval se na holuba pozorněji. Skutečně. Opeřencovy oči jako­by v jeden okamžik rudly do rubínové barvy a vzápětí zase bledly, až byly doslova průsvitné.
"Ty vole, co to je?" odlepil se Tonda od dodávky a udělal dva kroky směrem k holubovi.
Pták seskočil z větve, a přestože byla silná jako mužská paže, vystře­lila nahoru a hlasitě zasténala, jak si ulevila od zátěže, kterou pro ni ve­liký holub představoval. Tonda dokouřil cigaretu a nervózně si zapálil další. Sladká i trochu škrábavá chuť kouře ho trochu uklidnila. Holub ho ale nepřestal pozorovat. Poskakoval po asfaltu a blížil se k němu. Tonda pocítil zvláštní pocit strachu.
"Jedeš zmetku," snažil se zastrašit blížícího se ptáka.
Holub přihopsal k červenému autu značky Ford, které stálo mezi ním a pokrývačem.
Ptačí tělo na chvíli zmizelo Tondovi z výhledu. Tonda si oddechl a na­sál sladký kouř z cigarety do plic. Strach z holuba si nemohl vysvětlit. Pak se červené auto zachvělo.
"Ježiš marja," začal se rouhat pokrývač.
Červené auto se odlepilo od země. Tonda zřetelně viděl, jak se zadní kola pomalu točí. Pak auto vylétlo do vzduchu. Třikrát se v letu otočilo a začalo padat zpátky k zemi. Pták pod vozem zaklonil hlavu a otevřel zobák. Výhružně přitom mrkl na Tondu.
Demonstrace holubí síly se neminula účinkem. Pokrývač padl do ko­len. Klečel na parkovišti a s otevřenou pusou zíral na divadlo před se­bou.
Červené auto se řítilo k zemi. Padlo holubovi přímo doprostřed roze­vřeného zobáku. Pták trochu hodil hlavou a pak zobák sklapl. Auto zmizelo ve chřtánu okřídleného, holubího démona.
"Vrků, vrků...," jakoby se holub po plechovém soustu olízl a zaměřil se opět na Tondu.
"Proboha néé," vykřikl klečící muž když spatřil, že k němu hladový holub opět poskakuje.
Tondovi se téměř zastavilo srdce strachem. Potil se i takříkajíc "na pr­deli". Obludného ptáka to však nezastavilo.
"Vrků..." hladově zavrkal ze sotva metrové vzdálenosti od muže.
Tonda si vzpomněl na svoji rodinu. Pomyslel na svoji Věru. Už nikdy ji nebude moci obejmout, nikdy ji už nepolíbí, nikdy nepomiluje. Po­myslel na synka Rudíka, kterého tak rád vozil za krkem a dělal mu "ko­níčka", rád mu předčítal pohádky před spaním. Co si jen bez něj po­čnou?
"Vrků..." holub byl už půl metru od něj. Tonda se měl stát jeho dalším soustem.
"Tak to ne, mě nedostaneš!" vykřikl Tonda a v záplavě odvahy hrdinně povstal.
Holub hopsnul. Rozevřel zobák. Rozhodující chvíle nastala. Tonda vší silou vykopl bodlem před sebe. Zavřel oči. Cítil náraz. Opět oči otevřel.
Holub se před ním zmítal. Plácal křídlem do země a otáčel se dokoleč­ka. Jejich zraky se na okamžik střetly. Dva soci si hleděli do očí. Tonda viděl v ptačích bulvách... strach?
"Tu máš bestie," chtěl nakopnout poraněné zvíře podruhé, dokud to je překvapené. Ale holub z posledních sil mávl křídly, vznesl se a zmizel ve vzduchu. Tonda za ním ještě dlouho výhružně hrozil.
"Co tady děláš vole?" ozval se Luboš, který se vracel z prodejny pumpy.
V rukách nesl dva hnědé plastové kelímky plné kouřícího kakajíčka.
"Tomu bys neuvěřil," odpověděl Tonda a zatímco usedli do dodávky a pili ten sladký, hnědý nápoj celý svůj zážitek Lubošovi vyprávěl.
Luboš se rozesmál.
"Todle už raděj nekuř," naklonil se a sebral Tondovi cigarety pochybného původu.
"Bůh ví, co je v tom za šmejd," řekl a vyhodil je z okna.
Luboš nastartoval dodávku a vyjeli k domovu. Cesta domů jim trvala ještě něco přes hodinu. Tonda zatím vystřízlivěl z euforie způsobené kuřivem.
"Ty jo, já sem ale vůl," řekl a oba se rozesmáli.
Dodávka konečně dojela ke svému cíli. Luboš vyhodil Tondu u jeho domu.
"Užij si dovolenou," popřál mu.
"Ty taky," odpověděl Tonda a sledoval, jak jeho parťák odjíždí.
"Tatííí," ozvalo se za Tondou. Otočil se a chytil běžícího Rudíka do náruče.
"Tatíí ahoj, cos mi dovezl?" ptal se ho synek.
"Počkej až doma, jo? Ještě se přivítám s maminkou," vkročil pokrývač se svojí ratolestí v náručí do dveří.




* * *
Druhého dne po chutném obědě seděli společně v kuchyni. Tonda hou­pal Rudíka na klíně a sledoval Věru, jak umývá nádobí. Byl najedený a šťastný. Konečně byl doma. Konečně s rodinou.
"Jéé tati, hele," vykřikl najednou Rudík a ukazoval prstem z okna na plot.
Tonda se tam podíval.
"To je ale divnej holoubek, že jo tati?"
Na plotě seděl nezvykle veliký holub a výhružně se zadíval Tondovi do očí. Tonda ten pohled poznal.