Minulost je věc, která se vrací vždy, když ji nejméně očekáváš. Dej pozor, obyčejně je schopná zlámat ti vaz.

TEMNOTOU...

14. února 2011 v 17:17 | Rudolf z Falknova |  Povídky
khjghfgdhjfkfkfj


Nad rychle spěchající hladinou dravého, až téměř hladového proudu říčky se pomalu a líně měnil horký, únavný, letní den v chladnější večer. Úlevná vlhkost nasytila těžký, dusný vzduch dne. Říčka, místními lidmi nazývaná Bystřičkou se odvážně prodírala mezi vysokými, hustým lesem porostlými kopci a vytrvale, snad již dlouhá staletí, prohlubovala ve svých četných, prudkých zákrutech malebné údolíčko pod stále patrnou zříceninou hradu Aušperk. Denní, prosluněné a jasné světlo ustupovalo společně s téměř nesnesitelným horkem večernímu, šedavému stínu.

Vysokou a až téměř vražednou teplotou těchto letních dnů omámená příroda se jakoby začala probouzet a všichni živí tvorové opouštěli své úkryty před horkem. Každý se chtěl nabažit lehčího, lesem vonícího vzduchu. Vzduchu, jenž nesl příslib dlouho postrádaného a očekávaného deště. Každičký tvor, co jich v okolí bylo, se chtěl nadechnout té spásné vlhkosti a osvěžit se průzračně čistou vodou z říčky.

Společně se zvěří se objevil i létající, bodavý a všudypřítomný hmyz. Hmyz, který se po dlouhém strádání v pekelné výhni dnů přilétl nasytit konečně sladkou a výživnou krví lesních obyvatel. Ovzduší bylo naplněno jakýmsi napětím a nenápadný, přesto vytrvalý a stále sílící vánek dával znát příchod změny. Změny snad k lepšímu.

"Blíží se bouřka," usoudil v duchu na velikém kameni sedící, vysoký, pohublí, vousem zarostlí, asi třicetiletý muž s úhledně sbalenou US tornou opřenou ledabyle o koleno levé nohy, když pozoroval velikou homoli nedaleko stojícího mraveniště, jehož drobní obyvatelé ve spěchu začali ucpávat a utěsňovat všechny vchody i východy do svého příbytku.

Muž mezi trampy a kamarády zvaný "Hubenej"se se zájmem zahleděl do modravé blankytnosti nebes. S tichým a snad i posvátným úžasem pozoroval, jak stále ještě teplý vánek nenápadně sílí. Jeho zrakům neuniklo jak se zelené špičky mohutných smrkových velikánů začaly nedobrovolně houpat ze strany na stranu a ohýbat. Jakoby se tyto vzrostlé stromy klaněly síle a mocnosti bouře, která se pomalu chystala převzít své žezlo vlády nad okolním světem. Větve naráželi hlasitě o sebe a kmeny sténavě vrzaly. Po mrtvém tichu horkého letního dne nezůstalo ani památky. Přesto se zdálo, že do těchto míst žádný zvuk, byť sebehlasitější, nedolehl. Vždy tomu tak bylo, vždy zde vládl až děsivý klid.

Hubenej se zachvěl. Nebál se bouře. Vůbec ne, naopak. Vítal tuto změnu, pro tento okamžik. Vítal tu změnu k lepšímu. Líp se mu dýchalo. Cítil se najednou plný síly a i přes nastávající večer, plný energie. Energie, kterou mu dodala právě opojná vůně blížícího se deště. Zachvěl se strachem. Strachem z jistého neznáma a jisté hrozby, kterou na tomto místě, mezi zdmi zbořeného, středověkého hrádku cítil. Oklepal se hrůzou z něčeho, co vyroste zalito právě blížícím se deštěm.

Moc dlouho navštěvoval toto místo. Až příliž dobře to tady znal. Moc dobře věděl, co se v bouři na hradisku a v jeho okolí děje. Ano, Hubenej věděl. Věděl a nebo spíše tušil.

Přestože bylo nebe pořád krásně modré a slunce ještě zcela nezapadlo, nastup noci byl již za humny. Noc doslova ťukala... Ne! Noc doslova hrozivě mlátila na dveře. Tmavnoucí stíny se značně prodloužily a v dálce na obzoru byla patrná hustá, černá, mocná a mohutná hradiska temných mračen.

Hubenej si se zájmem povšiml tenkého sloupu šedavého kouře, jenž stoupal mezi jehličím smrkových velikánů. Někdo dole pod hradbami v údolí tábořil.

"Musím dolů, do údolí," usoudil trochu vystrašeně muž a rozhlédl se bázlivě po zřícených a rozpadlých zdech kdysi bezpochyby majestátního a slavného hradiska.

"Tady nebude za pár chvil bezpečno. A musím dát pozor na ty dole."

Měl s tímto místem již značné zkušenosti a uvědomoval si, že za bouřlivého počasí, počasí plného hromů, blesků a deště není radno tady setrvávat příliš dlouho. Jak se rozhodl tak udělal. Spěšně vstal, nahodil US tornu na záda a opustil přízračně potemnělou, mlčenlivou zříceninu hradu Aušperk. Zříceninu, kde se stávali čas od času velmi, velmi špatné a děsivé věci. Hubenej zamířil po kamenité, jen těžko schůdné cestě dolů do říčkou Bystřičkou doslova obejmutého údolí, které se již začalo skrývat v zatím prořídlé temnotě.

Zvětrálé zdivo hradu osamělo. Tlumené kroky odchozího ztichly. Vládnoucí, nezvyklý klid pohltil a strávil všechen zvuk. Polorozpadlá strážní věž se pomalu, ale s jistotou začala topit ve stínu tmy. Tak jak nadcházející večer "oživil" celý horkem unavený les, tak tady najednou zavládlo nepřirozené, tajemné a mrtvé ticho. Jen v nehluboké díře u paty starodávné věže se nepatrně pohnula zem a těžký, velký kámen, na kterém ještě před pár okamžiky odpočíval nám již známí tramp se zachvěl. Ten kámen,... kámen, který byl na tom místě položen, snad aby zabránil něčemu pod ním se dostat nahoru,... kámen, který vlastně vypadal tak trochu jako hrubě opracovaný náhrobek,... kámen, který se nadzvedl...


                                                                       * * *


Hubenej rychle posbíral a nalámal suché větvičky v okolí. Již dávno měl rozbalenou svojí tornu. Již měl nachystané "spaní", zkušeně přikryté pod zavěšenou, těžkou, nepromokavou celtou. Jeho sousedé, mladý muž a sličná ještě mladší dívka o jeho přítomnosti neměli ani potuchy. On to tak chtěl. Neměl v úmyslu se prozradit a nechtěl ty dva zbytečně děsit.

"Třeba To tentokrát nepřijde..."

Bouře se hlasitě blížila a tmavá noc již téměř ovládla les. Muž potřeboval rychle rozdělat oheň. Potřeboval zažehnout tu oranžovou, kouřící růži. Ten pálivý květ plamenů. Horký zdroj tepla, světla a bezpečí. Ano zdroj bezpečí. Hubenej věděl, že jen světlo ohně dokáže zastavit … Tamto. Tamto co žije mezi rozpadlými zdmi hradu Aušperk. Tamto co občas sestoupí sem dolu.

Konečně se mu podařilo zapálit suché větvičky smrkového dříví. Plameny téměř vesele s tichým zpěvavým praskáním zatančily mezi nevelkými kameny zasazenými v pudě vyhloubeného ohniště. Muž ještě dvakrát dlouze dýchl mezi zatím drobné jazýčky ohně a pak přiložil větší kusy dřeva. V zemi zahrabaný a okolním zrakům skrytý oheň je hladově přijal.

"Už bude dobře... Snad..."

Hubenej zkontroloval motaný, konopný provaz napnutý mezi stromy, přes který byla přehozená zelená celta, jenž přikrývala jak jeho spaní tak i ohniště a pak se pohodlně usadil na rozprostřenou, vlněnou přikrývku.

"Za chvilku to začne, jen aby mi tě déšť nezhasil," poznamenal trochu bázlivě k plamenům a sáhl za sebe do chlebníku.

V rukou se mu objevila modrá krabička cigaret a neveliká kniha, snad deník. Hubenej se natáhl k ohništi a zapálil si jednu s cigaret. Sotva dvakrát, snad třikrát labužnicky potáhl ozval se z nebes burácivý, hrůzu nahánějící hrom a okolí na dlouhý okamžik prozářilo namodralé světlo klikatého blesku. Muž sebou rychle trhl v panickém úleku. Uklidnil se však a opět potáhl z cigarety. Ruce se mu chvěli rozčílením. Nebe se v tom okamžiku otevřelo.

"Je to tady," sledoval s jakýmsi bázlivým zájmem jak život ohnivého květu sousedících táborníků rychle zhynul.

"Teď se jim zle povede, to nemůže dobře dopadnout..."

Proudy a proudy vody se náhle řítili z nacucaných mračen k zemi. Jestli do té doby bylo možné zaslechnout nějaký zvuk lesa tak v ten ráz vše živé utichlo. Celý les se jakoby uklidnil a přikrčil před mocností přírodního živlu. Ohromné kapky bubnovali hlasitě, pravidelně a zuřivě do celty nad Hubeného hlavou a mocné, táhlé čůrky stékaly v proudech přes její okraje. Vyprahlá lesní půda sice lačně pila tuto dešťovou nadílku, ale průtrž mračen byla tak silná, že se za okamžik přesto začala všude tvořit hluboká temná jezírka kaluží. Jen pod celtou, pod tím improvizovaným, přesto zkušeně postaveným přístřeškem bylo pořád celkem přijatelné a útulné sucho.

Hubenej se zase naklonil k ohni a opět na plameny přihodil suché dřevo. Ruce se mu už přestaly chvět. Lesní temnota téměř ustoupila častým bleskům. Vítr, který se zatím přes husté, široké kmeny lesních velikánů nedokázal protlačit dolů do údolí, děsivě řval alespoň nad vrcholky stromů a nebezpečně ohýbal jejich špičky směrem k zemi. Temné, mocné praskání větví a kmenů prozrazovalo, že si tato náhlá, letní bouře začíná vybírat svou daň na okolním lese.

Muž naposledy potáhl z cigarety a nedopalek automaticky, bezmyšlenkovitě cvrnkl do plamenů ohně. Přestože se jeho tělo začínalo chvět chladem a snad i strachem, celkem klidně pozvedl deník a začal si v něm listovat. Záře ohně i modravé světlo blesků mu umožňovali téměř pohodlně číst řádky na ušmudlaných, místy zažloutlých stránkách té knihy. Hubenej přestal listovat a hlasitě se začetl do vlastní rukou napsaných veršů :


"Temnotou černé noci,

hlas děsu z dáli kvílí.

Strach duši má zas v moci,

třes rukou ve tmě sílí.


Snad štěkot vzteklých psů,

snad vlkodlačí křik,

je konec všech tvých dnů,

již blíží se ten ryk.


Přikrč se, stáhni strachem ramena,

za tebou větev praská,

ach kroky, ten zvuk, co to znamená?

Snad skřet smrti tu mlaská.


Pak slyšíš ten temný, krutý smích,

vrány nad hlavou už krouží,

v létě začne padat sníh,

na obloze blesky bouří.


A ten dětský pláč,

pak bestie řev,

co je to všechno zač?

Proč stydne v žilách krev?


Tělo tvé se silně chvěje,

není to chladem,

snad rusalka píseň pěje,

ty zalykáš se smradem.


V černém hvozdu teď tě lapí,

tady skončí tvoje bytí,

tvůj čas rychle někam kvapí,

něco vezme všeho žití."


Hubenej zmlkl a jeho mysl se ponořila do vzpomínek. Vrátil se do chvíle, kdy mu bylo dvacet. Vrátil se do časů, kdy navštívil toto místo poprvé. Vrátil se ve vzpomínkách do chvil, kdy poprvé a naposledy putoval se svou láskou. Kdy záhadně ztratil svojí milovanou a nikdy už nenahraditelnou dívku. Svojí Klárku.

"Jednou tě znovu najdu," povzdechl si a nervózně si zapálil další cigaretu.

Jeho vzpomínání na ty vzdálené chvíle však neskončilo. Naopak. Nabralo na síle a před očima se mu začali promítat téměř živé obrázky těch nejšťastnějších a zároveň nejkrutějších chvil jeho života.


                                                                      * * *


Byl pátek.

Byl pátek a Hubenej se na ten den neskutečně těšil už skoro celý měsíc. Poprvé vezme Klárku sebou na "Vandr". Poprvé jí ukáže a představí to pohádkové kouzlo toulek, to pohádkové kouzlo svobody a nespoutanosti. Poprvé jí poodhalí kousek sebe sama.

"Snad se jí to bude líbit," usmál se trochu nervózně, když utahoval poslední přezku své torny.

Jako cíl pro tento vandr vybral záhadami a tajemnem opředené místo. Klárka měla ráda tajemno a Hubenej to věděl. Měla ráda tajemno, dobrodružství i záhady. Alespoň tedy v knihách. Dlouho se rozmýšlel kam jí vzít, a dlouho se nemohl rozhodnout. Nechtěl nic uspěchat. Chtěl, aby její první vandr byl dokonalý. Nepřekonatelný. Snad osudem veden, dostal se mu do rukou jistý časopis. Časopis o tajemných a strašidelných místech naší země. Hubenej si v tom časopise přečetl o zvláštních úkazech, které ovládají hluboké lesy okolí Bystřice nad Pernštejnem, nenápadným městečkem na Vysočině. Bylo rozhodnuto. Bylo rozhodnuto a cíl cesty byl vybrán.

"Hejkal na Aušperku." Tak se ten článek jmenoval. Nutno poznamenat, že i Hubeného ten článek zaujmul. Příběh toho článku, nebo spíš bájná legenda vyprávěla o prastaré moci, která se ukrývá kdesi ve sklepeních a podzemních chodbách tohoto, nyní již už téměř zaniklého a zapomenutého, zchátralého hrádku. Hrádku Aušperk.

Vyprávěla o bytosti či záhadné moci, která je tam uvězněna. O tvor,u či mocnosti jenž trpí a hladoví. O obludě, které je jen v těch největších bouřích dovoleno opustit své vězení a nasytit se.

"Je to sice jen hloupá pohádka," usmíval se Hubenej na Klárku, když jí dával článek v časopise přečíst.

"Ale na každém šprochu, pravdy trochu."

Přesně jak Hubenej předpokládal, dívka se pro věc tak nadchla, že musel dokonce čas jejich odjezdu o celý týden přiblížit. Oba byli tak nedočkavý, že se doslova klepali touhou už, už vyrazit.

A teď byl konečně pátek. Ten dlouho očekávaný pátek. Den jejich cesty. Čas jejich prvního společného putování. Putování prvního a zároveň posledního.


                                                                     * * *


Byl krásný, horký, letní, zářivým slunkem prosluněný den. Hubenej společně se svojí milovanou Klárkou konečně po dlouhé, celodenní tůře spočinuli pod schátralou polorozpadlou věží zříceniny hradu Aušperk. Pospolu se usadili na veliký kámen u její paty. Pot se z nich řinul proudem a unavená těla vděčně přijala stín věže k chvilkovému odpočinku.

"Nemáš hlad Kláry?" zeptal se Hubenej a už rozdělával poutko od chlebníku, který téměř praskal ve švech, jak byl nacpaný nejrůznějšími pochutinami.

"Co si dáš?"

"Moc ne, ale můžeš rozdělat tu konzervu s jahodami," usmála se dívka a smyslně si jazykem olízla úzké, dokonalé rty na znamení toho, že právě jahody jí pro tento okamžik můžou osvěžit a uspokojit.

"Vaše přání je mým rozkazem madam," usmál se rovněž Hubenej a políbil skoro lačně tu zbožňovanou tvář.

Chladnější stín věže z nich obou skutečně sejmul tu únavnou horkost dne a oba mladí lidé pocítili vzájemnou touhu a vášeň, která jim jakoby vlila do žil novou, mocnou sílu. Sílu mládí. Polibek, který mladík uštědřil své milované byl téměř v okamžiku až zuřivě opětován. Pryč byly myšlenky na vysokou teplotu dne, pryč byla neskutečná únava svalů po předlouhém putování. Pryč byla chuť na opojnou sladkost jahod.

Dílem toho kouzelného okamžiku, mocným kouzlem lásky, v jeden ráz a v jedné vteřině objímali se u paty kamenné věže dvě nahá, vášní rozpálená těla. Spojili se a stali se jednou bytostí. Bytostí s údy v uzel propletenými. Bytostí sténající rozkoší i bolestí. Bytostí ležící, přesto v neustálém pohybu.

Oba se milovali. Dávali se jeden druhému s neskutečnou pravidelností a až zarážející výdrží. Ta touha po tom druhém je doslova ovládla. Stali se slepými. Stali se hluchými. Pranic je nezajímalo okolí. Nestarali se o případné svědky jejich neskutečné vášně. Naštěstí pro ně jejich milování žádné svědky nemělo. Tedy ne ty z masa a krve. Někde hluboko pod nimi, někde pod kamenem, na kterým právě popustili uzdu své vášni se probudilo něco...

...Něco co se zájmem zvedlo zrak. Planoucí pohled, který svým žárem vystoupil z hlubin a spočinul na vášnivý propletenec dvou milujících se těl. Něco, co lačně a hladově pohlédlo vzhůru k nim.


                                                                  * * *


Hubenej i Klárka zapomněli na čas. Zapomněli na okolní svět. Milovali se dlouho a bez ustání. Snad jen to prazvláštní ticho je mohlo vyrušit, jenže oni ten klid nevnímali. Jejich vášnivé pohyby plné touhy a lásky ukončily až studené kapičky deště, které zchladily jejich milováním rozpálená těla. Kapičky deště jenž usměrnily rychlost a sílu jejich zběsile tlukoucích srdcí.

"Ježiš, ono prší," rozesmála se Klárka a Hubenej měl sto chutí si jí vzít zase i přes nastávající večer a mokrý déšť.

"Pojď schováme se," rychle podával dívce její šaty a sám se neohrabaně nasoukal do svých kalhot.

Dešťové kapky již nabývaly na intenzitě a světlo dne ustoupilo šedému stínu bouřkových mraků. Za pár okamžiků byli již ti dva oblečení a společně ruku v ruce zbíhali kamenitou stezkou dolů do údolí.

"Roztáhni celtu," hodil Hubenej Klárce smotanou nepromokavou plachtu a snažil se v proudech nebeské vody rozdělat oheň. Marně.

"Hotovo," zvala ho se smíchem dívka pod improvizovaný přístřešek.

Mladík se ještě asi dvakrát pokusil škrtnout vlhkou sirkou, ale pak jen zakroutil hlavou a skoro střemhlav se vrhl ke své lásce.

Co na tom, že byli oba promáčení až na kůži. Bylo léto a noc i přes bouři, která nad jejich hlavami zuřila, se zdála horkou. Okolí již dávno přikryla hustá a neproniknutelná tma. Temná tma.

Zase se vedle sebe ocitli nazí, zase se vášnivě objímali a navzájem si nabízeli vlastní těla k ochutnání. Zase se na svých suchých přikrývkách milovali.

"Och lásko..."

"Ach drahý..." nesla se něžná slůvka lásky teď již běsnící, nemilosrdnou bouří.

Černa temnota dávno obestoupila jejich hříšné hnízdo. Tma je pohltila a oni se dokázali spatřit jen v občasných modravých záblescích blesků. Živel nad jejich hlavami proudil hněvem a oni k němu byli přesto neteční.

"Och lásko..."

"Ach drahý..."

Konečně si jejich až zběsilé milování vybralo svoji daň. Konečně po dlouhé a nekonečné době.

"Miluji tě," políbila ho něžně na ústa a v tom okamžiku vyčerpaně usnula.

Hubenej si olízl s chutí rty. Cítil její nasládlou chuť. Cítil její vůni. I on byl již vyčerpán. I on se chystal slastně omdlít a nabrat spánkem nových sil do druhého dne. Odvrátil se od její nádhery a pořád, stále nahý se zamyšleně zahleděl do vládnoucí temnoty.

"To by jeden nevěřil jak může být tma hustá," podivil se.

Vydatný déšť už ustal. Vzduchem se nesla jen všudypřítomná, vtíravá vlhkost. Hubenej zavřel oči a pokoušel se usnout. Pořád byl nahý, přesto mu nebyla zima. Nepotřeboval ani přikrývku. Zaposlouchal se do nočního ticha. Neslyšel nic. Neslyšel vůbec nic, jen tiché, spokojené oddechování jeho lásky.

"To ticho je zvláštní," pomyslel si.

"V lese nikdy nebývá takovéhle ticho."

Náhle si povšiml, že se mu sotva znatelně topoří chloupky na těle. Pocítil chlad. Nepřirozený, mrazivý chlad.

"Co se to...?" otevřel oči, ale v ten ráz téměř oněměl.

"Snih???" prolétlo mu to jediné slůvko myslí.

Opravdu. I přes vládnoucí temnotu spatřil bílé, ve vzduchu poletující, studené vločky sněhu.

"To není přece možný."

Hubenej se posadil. Zimní chlad se opřel do jeho těla plnou silou. Mladík začal jektat zubama. Otočil se ke Klárce. Chtěl jí probudit. Chtěl, aby i ona se stala svědkem té zvláštní anomálie. Té hříčky počasí.

"Úúúúú..." ozval se někde docela blízko zvuk, připomínající dost věrně pláč malého dítěte.

"Co...?" zarazil se vprostřed pohybu a jeho oči se zavrtaly do temnoty.

"Úúúúúú..."

"Haló...?" zašeptal opatrně do tmy a projel jím zvláštní mrazivý pocit, tentokrát nezpůsobený chladem.

Nic. Nic žádná odpověď.

"Asi se mi jen něco zdálo," usoudil.

"Vhauu, vrrr, Vhauu..." ozval se najednou hlasitý štěkavý hlas snad rozzuřeného, vzteklého psa.

"Ježiši..." Hubenej se tentokrát postavil, div že nestrhl celtu nataženou nad tím hnízdem lásky.

"Ježiši co to je?"

Vystoupil z přístřešku a pátravě se otáčel kolem do kola. Cítil na kůži jak na něj sedají sněhové vločky i jak se rozpouští. Přesto mu náhle nebyla zima. Jakoby jeho tělo vytěsnalo pocit chladu někam do ústraní a připravilo se samo na jinou hrozbu.

"Vhauu, vrrr...." ozvalo se tentokrát blíž.

"Haló...?"

Štěkot psa utichl. Mladík zaslechl jen jakési vzdálené čenichání.

"Proboha co se to děje?"

Tmavá temnota se zase uklidnila. Hubenej přešlápl z nohy na nohu. Cítil vlhkost jenž mu vytryskla mezi prsty. Cítil jak se mu zabodává spadané jehličí do bosých chodidel. Sníh náhle přestal padat. Najednouse zdálo, že nic z toho se nestalo. Mladík ještě chvilku přešlapoval nejistě na místě. Pak se zhluboka nadechl. Chtěl se vrátit na "lože" za svojí milovanou, ale něco mu v tom zabránilo. Něco tady bylo. Něco se neslo vzduchem.

"Fuj to je puch," odplivl si, ale odporného smradu který vdechlse nezbavil.

"Jako zdechlina."

Rukou si zacpal nosní dírky, ale nechutný puch ho nutil stále k dávení. Hubenej cítil jak mu slzí oči. Pokusil se chvilku nedýchat. Doufal, že ta odporná věc zmizí. Nezmizela.

"Ježíši co to je?" projela mu hlavou myšlenka a jak si s hrůzou uvědomil ta sama myšlenka ho ovládla tuto noc již několikrát.

Pustil si nos. Bylo to zbytečné. Ten zápach byl stejně všude. Zase se pátravě rozhlédl temnotou. Neviděl nic. Nic jen...

Jen ten pohyb. Pohyb, který v temnotě ani nemohl spatřit. Prostě nemohl. Jenže Hubenej ten pohyb viděl. Jakoby se pohnula sama ta temnota. Ta hustá, neproniknutelná temnota.

"Bože, to nééé..."

Mladík zkřížil ruce před sebou. Chtěl zastavit to něco co se k němu blížilo. Chtěl to odehnat. Jak bláhové. Jak marné. Temnota jej pohltila. Temnota jím prošla. Ten černý stín, stín jenž byl mnohem tmavší než okolní noc do něj vstoupil.


                                                             * * *


Hubenej se kolíbal pod celtou dopředu a dozadu. V očích se mu leskly slzy. Jejich slanost mu stékala po tvářích až do úst. Ano vzpomínal na tu chvíli, kdy se ráno probudil úplně nahý vedle improvizovaného přístřešku z celtoviny, kde měla spát jeho nádherná láska Klárka. Vzpomínal na ten prvotní pocit, kdy si uvědomil, že jejich lože je prázdné. Kdy si uvědomil, že jeho milovaná zmizela. Hledal jí dlouho a snad všude. Nikdy jí už nenalezl. Nikdy.

"Ach Klárko, ach má lásko," téměř vzlykal.

Jeho oheň již téměř uhasínal. Hubenej chtěl zase přiložit, ale nějak k tomu jednoduchému pohybu nenašel sílu. Jen tak mávl nepřítomně rukou a dál se utápěl svým žalem.

"Bože, je to tak dlouho..."

Déšť společně s bouří odtáhli někam daleko za kopce. Lesní temnotu ovládlo až nepřirozené ticho. Hubenej se přestal kolíbat. Jeho slzy náhle vyschly. Přestal vnímat realitu. Zorničky se mu rozšířili a on náhle prohlédl nocí.

"Klárka... Klárka... Klárka..." zaskřehotal zvláštním, výsměšným hlasem.

"...Klárka..."

Sáhl po své knize. Na tváři se mu rozlil krutý a nepřítomný škleb. Stránky jeho deníku se rozevřely na prázdných listech. Nějak se mu v ruce objevila obyčejná dřevěná tužka.

"...Klárka..."

Lačným pohledem propátrával okolní temno. Ruka držící tužku začala sama psát do prázdných stránek. Tužka se roztančila po papíře krutým, tvrdým tangem.


"Jsem jak padlý anděl, co ohryzává kost.

Jsem jak démon noci, co na všechny má zlost.

Jsem upír lačný, co rudou krev jen saje.

Jsem dobrodruh a vyhledávám taje.

Jsem Ďábel sám, slyšte můj krutý smích.

Jsem paní Zima, v létě sešlu sníh.

Jsem vlkodlak, hniju ve své noře.

Jsem bída vaše, přináším jen hoře.

Jsem běs mocný, život rád váš rdousím.

Jsem smrt, už brouskem kosu brousím...."


Tužka dál psala po papíře slova děsu. Pak se náhle zastavila. Temnotou se začalys tichostí snášet k zemi veliké vločky sněhu. Muž hladově pohlédl v místa, kde cítil sousedící táborníky. Pohlédl v místa kde cítil svojí kořist. Své žrádlo.

"...Jsem TEMNOTA..."

V zemi ukrytý oheň náhle zhasl.

Temnota povstala.

Temnota pocítila hlad.

Temnota vyrazila na lov.

V dálce se ozval zvuk, jakoby plakalo dítě.


kkkkkkk
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amia Amia | Web | 4. března 2011 v 19:46 | Reagovat

Ohohó.. kde bereš nápady? To by mě fakt zajímalo... No, asi si zajdu na vandr ;D

2 Rudolf z Falknova Rudolf z Falknova | Web | 4. března 2011 v 20:17 | Reagovat

[1]: :-) udeřilas hřebíček na hlavičku, ano vandry tam je moje múza. Vysedávat doma a čekat až "to" přijde moc nefunguje. Jen škoda že si většinu svých nápadů nepamatuju...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama