Minulost je věc, která se vrací vždy, když ji nejméně očekáváš. Dej pozor, obyčejně je schopná zlámat ti vaz.

VRBA

27. ledna 2011 v 20:49 | Rudolf z Falknova |  Povídky

Mladá, pořád usměvavá, přesto ne moc přitažlivá dívka kráčela ztichlou, šeravou ulicí. Bylo k večeru. Město ovládla bílá, vlezlá zima. Sněhová nadílka poletovala vzduchem. Třpytivé, pomalu a ladně tančící vločky sněhu líně, ale vytrvale zasypávaly chodníky i silnice.

"Brrrr to je zima," utáhla si dívka pruhovanou, dlouhou šálu, kterou si sama pletla.

Zima byla pořádná, jen co je pravda. Teploměry ukazovaly mínus dva­cet dva stupňů. Dívčiny tváře byly rudé od štiplavého mrazu. Cítila, jak se jí při každém nádechu slepují nosní dírky. Dívka spěchala domů. Domů do tepla.

"Lenko, Lenko počkej," ozvalo se za ní.

Dívka zastavila a otočila se. Běžel k ní mladík oblečený v černé péřové bundě. Sníh mu křupal pod nohama. Lenka sledovala, jak mu na jednom místě trochu podklouzla noha. Mladík však svůj pád vyrovnal. Dívka si všimla, jak se při tom usmál. Krásně a kouzelně usmál.

"Čau Leni, už jdeš domů?" zeptal se jí, když ji doběhl.

"Jdu, nebaví mě to tam," usmála se na něj nuceně.

"Teprve se to rozjede, pojď uvidíš,"chytl ji mladík za ruku a pokusil se ji přimět ho následovat na diskotéku, ze které před chvílí odešla.

"Ne Luboši, fakt nejdu, mám toho dost," odpověděla nekompromisně.

"Dobře, dobře, nutit tě nebudu. Můžu tě alespoň doprovodit, víš po­třebuju si promluvit," pustil její ruku a vážně se na ni zadíval.

"Jak chceš," pokrčila Lenka smutně rameny, otočila se a pomalou chůzí zamířila k domovu.

Mladík ji následoval. Muž, kterého milovala. Luboš, který se jí právě chystal svěřit, že miluje jinou.


                                               * * *

"Každej se mi jenom svěřuje, každej si u mě vylévá bolavé sdíčko, každej se mi chce jen vyzpovídat...," povzdechla si nešťastně Lenka, když lezla do horkou vodou napuštěné vany.

"Znám snad všechna tajemství," blesklo jí hlavou.

Lenka byla zamilovaná. Lenka toužila po Lubošovi.

"Dík seš fakt dobrá kamarádka," řekl jí po té, co jí svěřil své tajemství, tajemství, které ho tížilo a teď tížilo i ji.

"Kamarádka," kolikrát už tohle slyšela? Stokrát? Ne. Tisíckrát. Tolik kamarádů a kamarádek za ní chodí, tolik lidí jí vypráví svá tajemství. Proč? Proč to dělají?

"Něco na tobě je zvláštního, máš dar naslouchat," řekl jí asi před rokem Luboš.

Před rokem. To se do něho zamilovala. Před rokem, to poprvé pocítila touhu svěřit se někomu sama. Jenže ouha. Tolik měla kamarádů, tolik měla přátel. Žádný z nich jí nechtěl poslouchat, nikdo si na ni nenašel čas, každému bylo jedno, že snad prožívá i ona nějaké trápení.

Lenka si zacpala nos a potopila se ve vaně pod vodu. Dlouhé vlasy se rozběhly hladinou. Pokusila se pod vodou vydržet co nejdéle. Dokonce se snad nechtěla vynořit už nikdy. Stejně se opět vynořila.

"Všichni na mě serou...," skoro vykřikla a rozplakala se.

Měla trápení. Byla ošklivá. Byla tlustá a ošklivá. To jí však tolik netrá­pilo. Byla beznadějně zamilovaná. Ani to však nebyl problém. Nebyl nikdo, nikdo komu by to mohla říct a to ji ničilo.

Lenka si umyla vlasy šampónem. Spláchla si pěnu z hlavy a vylezla z vany. Vyčistila si zuby, vysušila vlasy a oblékla se do noční košile.

"Je čas to někomu říct...," zašeptala a odešla do svého obývacího pokoje.

Ležel tam na konferenčním stolku. Ležel tam a lákal Lenku k sobě.

"Tak jo, jde se na to," zvedla dívka červený sešit, který si dopoledne koupila v jednom papírnictví za dvanáct korun, ze stolku.

"Čím bych tak začala," zamyslela se a ocucávala přitom vypínátko propisky.

Po chvíli se sklonila nad sešit a na jeho obal úhledným písmem napsa­la:

"VRBA"

Byla s pojmenování sešitu, teď jejího deníku spokojená. Pak deník otevřela a začala psát:

...Miluji ho, miluji ho moc. A on má oči jen pro tu vychrtlou bloncku, pro tu krávu. Kašle na něho, ale to mu nevadí. Pořád za ní pálí. Pořád se pokouší. Vím, že z něj má jenom srandu, řekla mi to. Řekla mi spoustu věcí o něm. Směje se mu za zády. Kráva. Využívá ho. A on ji miluje. Ach jak bych chtěla, aby miloval mě. Ta blonďatá čubka za to může, kvůli ní ztratil hlavu, přeju si aby chcípla, přeju si aby i ona ztratila hlavu, aby byla mrtvá, přeju si aby byli mrtví oba...

Lenka dopsala do "Vrby" první zápis. Ulevilo se jí, vážně se jí ulevilo. Sice ji trochu zamrazilo z toho co napsala, ale za tu úlevu to stálo. Zved­la se od stolku. Odložila tužku a zavřela stránky "Vrby".

"Tak to by bylo," usmála se a odešla spát.

                                        
                                              * * *

"Včera se Lída zabila," neslo se místností.

Luboš tam stál a plakal. Lenka na něj vyděšeně zírala. Nikdy ho takhle neviděla. Stál tam, jednou rukou se opíral o zeď, třásl se a plakal.

"Sama sebe podřízla Lenko, chápeš to, skoro si uřízla hlavu, sama sobě."

Lenka se pokusila přistoupit k Lubošovi a obejmout ho.

"Nech mě," skoro vykřikl a v jeho hlase byla znát veliká bolest.

Lenka od něj ustoupila. Bolelo ji vidět ho takhle. Bolelo ji spatřit jeho slabost. Nebylo jí ale líto té děvky.

"Patří jí to," pomyslela si

"To bude zase dobrý Luboši," pokusila se mladíka opět utěšit.

"Hovno bude dobrý, je mrtvá, chápeš to?" vykřikl.

"Chápu, moc dobře to chápu," pomyslela si a v duchu si zamnula spokojeně ruce.

Cesta k její lásce je volná. Stalo se, co si včera přála, stalo se, co napsala "Vrbě".

"Musím ven...," zašeptal sám k sobě Luboš, ale Lenka ho slyšela.

Mladík se otočil a vyběhl ven z místnosti. Lenka se rozběhla za ním. V jeho pohledu se jí něco nelíbilo.

"Luboši, počkej," volala za ním.

Mladík na její volání nereagoval. Utíkal po chodbě ze schodů dolů. Bral schody snad po třech. Lenka slyšela na chodbě jak dupe, vysíleně funí a vzlyká. Snažila se ho dohnat. Marně.

"Luboši...," volala přes schodišťové zábradlí dolů.

Neslyšel.

"...přeju si aby byla mrtvá, přeju si aby byli mrtví oba..." vzpomněla si na poslední větu ve "Vrbě"

"To ne, takhle to nechci," blesklo jí hlavou v kruté předtuše.

Vrhla se schodištěm dolů. Běžela co jí síly stačily. Musela Luboše do­hnat. Slyšela, jak práskly vchodové dveře . Luboš už byl na ulici. Lenka téměř letěla chodbou. Konečně doslova vypadla na chodník před domem. Chvíli jí trvalo než se rozkoukala. Pohledem pátrala po Lu­bošovi.

"Luboši pozor...!" vykřikla, když ho spatřila.

Stál uprostřed ulice. Stál tam, koukal k nebi. Ruce měl rozpažené a snad se i usmíval. Stál tam a čekal. Silnicí se přímo k němu řítil veliký nákladní vůz. Řidič už Luboše spatřil. Kola řvala jak se zablokovala, ale třítunový vůz se hnal pořád kupředu.

"Lubo....!" nestihla ani vykřiknout jeho jméno.

Mladíkovo tělo se po nárazu nadzvedlo. Ozvala se tupá rána. Luboš jen krátce vykřikl. Jen hekl. Někde během svého letu ztichl. Dopadl zpět na vozovku. Pláclo to. Ten zvuk byl hodně nekompromisní. Dopadl pří­mo před kola, stále kupředu deroucího se náklaďáku.

Auto najelo na tělo. Byl konec.                                           


                                             * * *

Lenka byla uplakaná. Vrátila se z pohřbu domů. Bylo strašné co se stalo. Lenka cítila vinu. Velikou vinu. Nevěděla jak, ale věděla, že celé to neštěstí způsobila ona, ona a její deník. Její "Vrba".

Lenka si sedla ke stolu. Otevřela svoji "Vrbu". Nalistovala prázdnou stránku. Vzala propisku, sklonila se a začala psát.:

je mrtvý, skočil pod auto, zabil se. Umřel kvůli mně. Nechci už žít. Chci odejít za ním, chci umřít...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amia Amia | Web | 30. ledna 2011 v 15:14 | Reagovat

Hej ty hajzle   XD

Krásná povídka, typicky záhadná a mrtvol plná :)
Jenom se mi zdála docela zvláštní ta proměna hlavní hrdinky. Nebo to byla vždycky tak pomstychtivá, jen to nikdo nepoznal? Ale to by je poslala i s jejich tajemstvími někam už dost dost dávno, nebo by je naopak vužívala ne?
Asi to ale bylo jen malým prostorem, takže si mě nevšímej :D
Krásná povídka

2 Rudolf z Falknova Rudolf z Falknova | Web | 1. února 2011 v 12:52 | Reagovat

:-) no jsem rad že sem tě "naštval" ;-) s proměnou te hrdinky: je ja nevím osobně jsem tu dívku neznal a jsem tomu rad, co kdyby si na mě ve "Vrbě" vzpomněla... to bych asi nepřežil :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama