Minulost je věc, která se vrací vždy, když ji nejméně očekáváš. Dej pozor, obyčejně je schopná zlámat ti vaz.

Pro lásku - rytířská balada

11. ledna 2011 v 19:00 | Rudolf z Falknova |  Básně

 Třicet roků, vrásky v čele,
 nyní sám kráčí k hradu.
 Zrazen trpí to je celé,
 krvavou má celou bradu.
 Souboj cti o krásnou paní,
 jeho meč tam chutnal krev,
 však platí nyní krutou daní,
 když odcházel od ní zaslechl řev.
 "Bijte ho parchanta, bijte ho nešetřte."
 Vlastní přítel postavil se mu v cestu.
 "Jeho tělo na kusy rozřešte,
 tys zneuctil mojí dceru."
 Šest chlapů, zbroj se jim leskla,
 v očích jim vyčetl nenávist, smrt.
 Šest zbraní, vydina nehezká,
 osud se nyní zdál toliko krut.
 "Nedám se pánové, nedám se lehce."
 Pozvedl odvážně, pozvedl meč.
 "Mě zmírat se příteli opravdu nechce." 
 Obrátil směle se připraven na lítou seč.
 Čepele zvonily, praskaly kosti,
 rudou krev přijala úrodná zem.
 On snadno zvítězil, k přítele zlosti.
 "Za dceru mizero, pojď tady jsem."
 "Já nechci se s tebou, nechci se bít,
 tvá dcera snad za mě se vdá,
 pojď raději budeme na svatbě pít,
 vždyť se mi o ní každou noc zdá."
 Přítel neslyšel, neviděl. Pohyb a útok.
 Jen obtížně tu ránu kryl,
 nestihl udělat do strany úkrok,
 přítelův meč, jizvu do brady vryl.
 Tak sekl ze shora, mocná to rána,
 přítel prohnul se v pase jak luk.
 Osudem veden, síla mu dána,
 prořízl příteli, čepelí prořízl krk.
 Teď k hradu spěchá za svojí láskou.
 Jak zjevit má, že zabil jí tátu?
 Zaslepen touhletou mladičkou kráskou,
 ten rytíř jenž přežil tu krutou mlatu.
 Ej ouha, nechce ho proradná paní,
 poklekl v kolenou, dýku pozvedl v ruce,
 s rozbřeskem a hustou mlhou ranní,
 našli ho, sám sobě probodl srdce. 
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama