Minulost je věc, která se vrací vždy, když ji nejméně očekáváš. Dej pozor, obyčejně je schopná zlámat ti vaz.

LOVKYNĚ

19. ledna 2011 v 16:14 | Rudolf z Falknova |  Povídky

          

lovkyně

Tratón byl šermíř. Tratón byl velice dobrý šermíř a válečník. Alespoň se to o něm v celé Zubří zemi říkalo.

Tratón byl opravdu dobrý šermíř a věděl to. Od mládí ho zajímal boj. Od mládí trénoval a cvičil své tělo. A trénoval velice tvrdě. Šerm a boj. mu přinášely uspokojení jako nic jiného na světě. Bojoval za svého krále s urputností, kterou nikdy nikdo neměl. Bojoval za svého pána v turnajích i bitvách, proléval krev a vítězil. Byla to jeho přirozenost, jeho život.

Nikdo koho znal, nikdo se nedokázal doslova mazlit s chladivým me­čem i během souboje, tak jako on. Ano během souboje. Snad jen jeho starý učitel šermu, ale ten už dlouho nebyl na světě. A právě souboje bylo to, co Tratóna bavilo nejvíc. Ne souboje nacvičené, ty které předvá­děli jiní šermíři u dvora pro potěchu vladaře i dam, ale souboje volné, souboje, kde mohl uplatnit svoji pohyblivost i um, souboje, kde šlo opravdu o zdraví i život.

Nikdy ho nezajímaly styly šermu. Uměl téměř všechny, ale nikdy se jich moc nedržel. Vždy je během boje prostřídával a každou chvíli pou­žíval jiný, čímž své soupeře dokázal dokonale zmást a rozhodit. Tratón bojoval srdcem, bojoval tak, jak to prostě cítil. Nalezl si v podstatě svůj vlastní osobitý styl.

"Tratónův styl"

Soupeři, se kterými šermoval, se kterými, když bojoval, se ho báli a zároveň jej obdivovali. Obdivovali ho, pokud je tedy nezabil. Král si ho vážil. Cenil si jeho umění a posílal ho na všemožné šermířské turnaje, aby tam pod královským praporem vítězil a přinášel tak slávu a úctu své zemi.

Každý chtěl s Tratónem šermovat a každý se chtěl od Tratóna učit. A Tratón učil. Učil jak nejlépe dovedl, učil vše co uměl, vše co bylo v něm. Ale nešlo mu to. Žádný z jeho žáků, a že to většinou nebyli ořezávátka, nikdy nedocílili Tratónovy úrovně. Tratón, ať dělal co dělal, nedokázal předat ten svůj dar. Jeho žáci, přestože ve výborné kondici a velice snaživí bojovníci prostě nepochopili smysl šermu. Nepochopili smysl boje. Boje jak ho chápal právě Tratón. O to víc svého učitele obdivovali. Obdivovali ho a snad ho měli i rádi. Protože Tratón byl nejen skvělý bojovník, ale i vynikající přítel, na kterého bylo prostě spolehnutí.

Tratón měl ale jednu slabost. Slabost pro bojovníka velice závažnou. Tratón byl nenapravitelný snílek a beznadějný romantik. Fantasta, řekli bychom my. Moc věřil lidem. Lidem a jejich slovům. Pod slupkou drsného a ostříleného válečníka, pod tvrdou jakoby dračí kůží se skrýval mladý, nerozumný a věčně zasněný chlapec. Chlapec, který sice zabíjel a proléval krev svých soupeřů ve jménu krále, ale chlapec, který vždy vítězil jen v čestném boji. Nikdy nebyl záludný, vždy se snažil jednat rovně a čestně. Tratón byl rytíř každým coulem svého těla. Celou svojí duší.

Nikdo tuhle jeho stánku osobnosti neznal a bylo tomu dobře. Každý v něm viděl jen bitkami ostříleného a mnohdy i bezcitného muže. On sám si vždy dával pozor, aby jeho slabost zůstala skryta. Aby nikdo na něm nemohl pozorovat jeho city. Věděl, že by to byl konec jeho pověsti a možná i konec jeho síly a neporazitelnosti. Tušil že by to byl konec Tratóna. Skrýval to, protože si uvědomoval, že by to mohla být jeho zkáza. Skrýval to, tedy až donedávna.

Tenkrát v ten čas jeho pán, král a vladař uspořádal v milované Zubří zemi veliký a slavný turnaj. Mělo to všem okolním královstvím, všem nepřátelům ukázat sílu a neporazitelnost země.

"Musíme zvítězit Tratóne," nabádal král svého nejlepšího válečníka.

"Musíme zvítězit za každou cenu."

Tratón byl rozhodnutý přání svého krále splnit.

Nastal den zahájení turnaje. Nastal ten v celém království dlouho očekávaný den, den "D". Sjelo se mnoho válečníků z okolních zemí. Sjelo se mnoho statečných rytířů. Stáli seřazeni na šermířském kolbišti a herold představoval jejich jména. Každý z nich vystoupil vždy, když na něj herold ukázal, poklonil se divákům a ti mu vzdávali hold svým potleskem. Jako poslední byl představen sám Tratón.

"A zde je mi ctí, můj nejmilovanější králi,..." začal vykřikovat a klanět se směrem ke královské tribuně herold.

"... představit, toho nejudatnějšího, nejobávanějšího a nikdy neporaženého. Samotného vládce všech možných zbraní. Mistra meče. Přítele štěstěny. Velkého válečníka, který snad odkojen zubřím mlékem již mnohokrát prokázal své schopnosti. Ten, který vzešel z nejhlubších Zubřích hvozdů. Našeho oblíbeného, nejsilnějšího Tratóna. Hle tady je."

Po heroldových slovech z řady vystoupil Tratón v zářivé zbroji. Dav diváků začal jásat se silou, kterou by mu mohli ostatní představení bojovníci jen závidět. Válečník hrdě pozvedl nahý meč ostrou špičkou k nebi, otevřel hledí své přilbice a vykřikl mocným hlasem.

"Za čest a slávu," což bylo heslo, kterým se Tratón celý život řídil.

Silný válečníkův hlas překřičel i jásající dav. Jeho budoucí soupeři se uvnitř svých zbrojí zachvěli. Tratón si užíval podporu davu. Do srdce mu vstoupila hrdost. Očima přejížděl po tvářích jeho jméno skandují­cích diváků. Pak ji zahlédl. Poprvé zahlédl svoji zkázu. Zahlédl ji a téměř okamžitě se zamiloval.

Stála opodál. Neskandovala a neveselila se s ostatními. Byla lehce opřená o svůj luk a tak nějak se zájmem si ho prohlížela. Nebyla bůhví jak krásná, to ne. Byla prostě zajímavá. Byla svůdná. Tratón si ji za tu chvíli prohlédl úplně celou.

Byla vysoká, skoro jako on. Vlasy krásné, blonďaté měla rozpuštěné a vítr si s těmi pramínky pohrával a kolíbal je ze strany na stranu. Její po­hled byl modrý. Očima v barvě právě rozkvetlých pomněnek na něj hle­děla přímě a možná i trochu tvrdě, přesto se zájmem. Tvář měla kula­tější, jako ranní zářící slunko. Její rty se trochu pousmály, když si dívka všimla, že na ni Tratón hledí. Pousmály se a odhalily drobné zářivě bílé zoubky. Tratón si všiml, že zlatovlasá dívka s lukem má na levé straně horního rtu větší pihu. Pihu, která však její tvář nehyzdila, spíš naopak. Takové znamínko krásy. Kněží by řekli, že je to znamení ďábla a nebyli by daleko od pravdy, ale Tratón o tom v té chvíli nepřemýšlel. Tratón z dívky nemohl odtrhnout pohled. Nešlo to. Dívka ho pozdravila zvednu­tím ruky.

"Vlasy ti tančí s vánkem

má touho, ty a ne jiná.

Jsi mou múzou, jsi mým spánkem,

jsi krásná, jsi mým hříchem vinna."

Prolétly Tratónovou myslí najednou verše. Nevěděl, kde se vzaly. Prostě tam najednou byly a Tratón si uvědomil, že je lapen. Lapen touhou a snad i láskou. Do té chvíle ten pocit nikdy nepoznal, ale teď to najednou bylo tady a udeřilo to válečníka mocnou ranou i přes tvrdou zbroj do hrudi.

Turnaj však už započal. Tratóna ale přestalo vše zajímat. Přestal sle­dovat dění kolem sebe. Pátral v davu jen po té jediné, která v něm pro­budila onoho básníka. Tratón přestal sledovat celý turnaj. Nezajímalo ho, kdo nebo s kým bude bojovat, měl oči jen pro to dívku. Pro dívku, která se mezitím někam ztratila, jakoby se vypařila.

Herold přistoupil k Tratónovi a ceremoniální zbraní se dotkl jeho ko­rouhve. Korouhve s vyobrazením zubří hlavy. Dav začal opět bouřlivě jásat. Tratón se probudil ze svého opojení a vstoupil do kolbiště, kde už na něho čekal jeho první soupeř.

Tratón nasál vzduch. Bylo horko a válečník cítil, jak se jeho tělo pod zbrojí potilo. Udělal asi pět kroků po písčitém terénu kolbiště směrem ke královské tribuně. Uklonil se svému pánu a teprve, když mu ten po­kynul, obrátil se k soupeři, který jak se zdálo začínal být z Tratónova se­bejistého vystupování poněkud nervózní. Tratón rychle přestal myslet na dívku s lukem, teď se musel soustředit jen na svého soka a na boj s ním.

"Zdravím tě pane," pokynul mu Tratón srdečně.

"I já tebe," usmál se zarostlý válečník nejistě, sklopil hledí, pozvedl svůj veliký meč, který držel oběma rukama a připravil se k boji.

Tratón si bojovníka před sebou prohlédl. Opravdu se mu podařilo potlačit myšlenky na tu dívku, alespoň na chvíli.

Mladý válečník a mladý být musel, Tratón to poznal podle jeho po­stoje, byl neobyčejně veliký a jistě byl i mnohem silnější než on sám.

"Bude mě chtít povalit," usoudil a sám se připravil do střehu.

Tratón držel v pravé ruce jednoruční, velice lehký meč. Zbraň vypada­la spíš jako dětská hračka, zvláště vedle meče toho velikého bojovníka před ním. Tratón pokrčil nohy v kolenou, odpružil své tělo a aniž by sklopil hledí svojí helmice, vyzval mladíka k útoku.

"Áááá...," ozval se výkřik z pod zavřeného hledí mladíka, který si tím dodal odvahy a vzápětí zaútočil.

Boj započal.

Mladík vedl vší silou svým ohromným mečem sek shora, s úmyslem srazit svého soka jedinou dobře mířenou ranou do hlavy. Tratón poznal mladíkův úmysl dřív, než jej mladík sám vymyslel. Počkal, až se soupeř celkem neohrabaně přiblíží, zdánlivě ležérním pohybem zápěstí odvrátil letící těžkou zbraň od své hlavy a ukročil do strany. Vypadalo to tak lehce, že se zdálo jakoby Tratón tančil. Hned po úkroku Zubří válečník opět jen protočil zápěstí a čepel jeho meče břinkla do helmy pře­kvapeného mladíka.

"Bod pro mě," usmál se Tratón na soupeře.

Mladík něco vztekle zavrčel a opět máchl zbraní. Tratón v poslední chvíli uskočil a čepel velkého meče prosvištěla sotva dva centimetry od jeho břicha. Mladík mávl zbraní zpátky. Tratón tentokrát mocnou ránu kryl. Zapřel se proti seku celým tělem a jeho meč zastavil vražednou čepel v posledním okamžiku. Pak Tratón udělal další, podivný pohyb zápěstím. Mladík jen vykulil oči a sledoval, jak těžká zbraň opouští jeho ruce. Chtěl se za ní vrhnout, ale to už mu lehký Tratónův meč mířil na krk.

"Dost pane, uznejte svoji porážku," vyzval mladíka Tratón.

Mladík chvíli váhal. Pak přesto poklekl na levé koleno, sklopil hlavu a pozvednutím otevřených dlaní odevzdal svůj život Tratónovi.

Dav jásal. Tratón se otočil, oblékl čepel svého meče do pouzdra u pasu a zařadil se mezi ostatní válečníky, kteří k němu uctivě vzhlíželi. Tratón opět zamyšleně pátral v davu. Zase ho přestal turnaj zajímat. Hledal jen ji, tu dívku z lukem, která mu tolik učarovala. Nebylo však po ní ani památky. Ani vidu ani slechu.

Den pokročil. Pálící slunce se již klonilo k západu a turnaj skončil. Tratón vybojoval mnoho soubojů, v každém snadno zvítězil a stal se ví­tězem celého klání. Dav lidí ho opěvoval a jeho král ho chválil. Tratón však měl špatnou náladu. Dívka s lukem, ta úchvatná nádherná tvář, kte­rá ho tolik očarovala, zmizela. Tratón měl najednou těžkou duši.

Na počest vítěze byla u dvora uspořádaná velkolepá oslava, kde se společně sešli všichni bojující i se samotným králem. Sešli se proto, aby oslavili toho nejzdatnějšího válečníka v zemi. Tratón se však omluvil. Neměl náladu. Vymluvil se na to, že musí nechat zahojit svá zranění z bojů, přestože každý věděl, že žádná zranění neměl. Snad jen pár odě­rek. Přesto se nikdo moc nevyptával a oslava probíhala dál i bez jeho přítomnosti.

Tratón se nyní doslova šoural ulicemi města, v noční tmě, se svěšenou hlavou k domovu. V myšlenkách viděl pořád obraz té dívky.

"Byl to dobrej boj," promluvil ženský hlas v černém zákoutí ulice.

Tratón se prvně lekl. Viděl temnou postavu opřenou ve stínech noci o zeď domu. Jeho ruka se jen tak mimoděk dotkla jílce meče.

"Povídám, byl to dobrej boj Tratóne," odlepila se postava od zdi.

Do chabého svitu olejových pochodní, které byly rozestavěné po uli­cích města vystoupila ona. Tratón ji poznal a srdce mu poskočilo. Poku­sil se na dívku usmát.

"Asi jsi pro samé bojování zapomněl mluvit, no nebudu tě zdržovat," pokračovala dívka a otočila se.

"Počkej, kdo jsi?" vysoukal ze sebe konečně Tratón v obavě z toho, že dívka vážně odejde.

"Jmenuji se Lancia," usmála se mile.

Pokračovali spolu. Rozmlouvali a Tratón se choval v její společnosti opravdu jako chlapec. Tratón tu dívku vážně miloval takzvaně na první pohled. Nebyl nejmladší, s ženami valné zkušenosti neměl a přítomnost téhle krásky ho skoro zbavovala rozumu.

Lancia přijala jeho pozvání k němu domů. Vykládala mu cestou o svém bratrovi, o tom jak zahynul na ošklivou nemoc. Vyprávěla mu svůj příběh lovkyně. Lancia lovila šelmy, velké líté šelmy, ty které se stávaly pro lidi škodnou, i ty jejichž kůži pak mohla prodat na trhu jako trofej. Dokonce si ji i vyhlášení lovci najímali, aby jim ona ulovila kořist, lva, medvěda, nebo jinou šelmu, kterou pak vydávali za svou. Tratón jí se zájmem poslouchal, ale příliš ji nevnímal. Příliš mu z ní bušilo srdce a pálila hlava. Jen se na ni díval a vstřebával její úchvatnou vůni.

Tak společně došli k jeho domu. Dveře za nimi klaply. Stalo se, co se muselo stát. Milovali se se zuřivostí a touhou milencům vlastní. Lancia Tratóna vynesla do nebe a on zase ji. Jejich milostné půtky skončily až s raním kuropěním. Tehdy Tratón vyčerpaně padl do přikrývek, láskyplně pohladil dívku po tváři a řekl.

"Miluji tě Lancie."

"A já tebe," odpověděla mu s nádherným, svůdným úsměvem.

Toho dne napsal Tratón svoji první báseň.

Tak šel čas. Minuty po minutě, hodiny po hodině, den za dnem. Tratón napsal Lancii mnoho básní. Psal jí je, předčítal a daroval. Jako by jí tím daroval kus sebe. Byla to slova plná citu. Citu, který ten drsný muž tak dlouho hromadil uvnitř sebe, citu, který najednou vytryskl jako čarovná fontána v plné síle na povrch. Citu, který vyvěral z veliké a závratné hloubky jeho osobnosti. Celé hodiny, kdy nemohl z nějakého důvodu býti s Lancii, ať už se věnoval svým žákům, nebo plnil povinnosti ve stráži, jen tak bezcílně bloudil a občas si i něco tiše šeptal. Jeho známí i přátelé si na něm ničeho nevšimli. Nebo spíš si ani všimnout nechtěli. Tratón sám o Lancii nikomu neřekl. Nechtěl ukázat světu svoji slabost. Nechtěl, aby všichni poznali, že on drsný a obávaný bojovník je lapen v síti lásky. Celý den se jen těšil na chvilky, kdy mohl brát Lanciinu lásku. A Tratón bral. Byly to nejkrásnější chvíle, které v životě zažil. Chvíle nekonečného milování a bezmezné touhy. A ta slůvka "Miluji tě" ,ta jistota, ta víra.

Óóó jak moc se Tratón spletl.

"Pojeď se mnou dnes večer na lov," požádala ho jednoho dne Lancia.

Tratón nezaváhal ani chvíli.

"Budu lovit tu nejhorší šelmu jakou znám," pohladila ho mile po tváři.

"Medvěd?" zeptal se se zájmem.

Nedostal odpověď. Vlastně by ji zase asi ani nevnímal, protože se opět utopil v těch jejích pomněnkových, krásných očích.

Tak nastal večer. Lancia si přichystala luk a otrávené šípy a Tratón si připjal k pasu meč. Nevěděl, jak se takový medvěd loví, neměl s tím zkušenosti, ale důvěřoval svojí lásce a doufal, že jí bude nějak užitečný.

Opustili brány města. Přešli pole a vstoupili na lesní cestu. Ještě pořád bylo světlo, přesto je hvozd pohltil.

"Na něj," ozvalo se náhle ze strany, odkudsi ze křoví.

Tratón byl okamžitě v pohotovosti. Meč opustil svoji koženou košili v jednom okamžiku. Válečník se postavil lumpům, kteří si je dovolili pře­padnout. Ti parchanti byli čtyři. Čtyři po zuby ozbrojení lapkové. Tratón pocítil hrozný strach o Lancii.

"Uteč lásko," vybízel ji.

Dívka jen trochu popoběhla a sundala klidně luk z ramene.

První lapka mezitím zaútočil. Sekl svojí zrezivělou sekerou po Trató­nově hlavě. Byla to těžká rána, a odklonit již letící sekeru lehkým me­čem vyžaduje opravdové mistrovství. Naštěstí Tratón mistr byl. Čepele zbraní o sebe zazvonily a rezavá sekera neškodně odskočila od meče. To však už útočil další z neřádů. Rozpřáhl se dlouhým kopím a bodl vší si­lou proti Tratónovu břichu. Chrabrý válečník se ráně vyhnul otočením trupu. Jeho nohy provedly nepředstavitelnou rychlostí pár jakoby tanečních kroků a mizera s kopím se zhroutil k zemi s rozpolcenou lebkou. Pravděpodobně ani ránu, která ho zabila neviděl.

Tratón odskočil od tří zbývajících lapků a znalecky hodnotil situaci. Všiml si, že Lancia si již chystá luk ke střelbě a usmál se na ni povzbu­divě. Ona mu úsměv opětovala, i když úsměv trochu nervózní.

Tři chlapiska opět zaútočila. Tratón se však nedal zastrašit. Zatančil před nimi svůj osobitý tanec smrti. Jednou, možná dvakrát mávl svojí zbraní a další s těch zmetků šel k zemi s proříznutým hrdlem.

Lancia již stála s nataženou tětivou a založeným šípem. Mířila.

"Střílej, proboha střílej," zařval jeden z lapků, když Tratón opět vyrazil k útoku.

Válečník se zarazil.

"Co to...?"

Lancia vypustila otrávenou šipku.

Tratón se otočil čelem ke své lásce.

Ostrý šíp se válečníkovi zabořil přímo doprostřed hrudi.

Tratón klesl k zemi.

Byla to dobrá rána, to musel zasažený válečník uznat. Cítil jak mu ost­rý hrot přerazil žebro, jak mu rve plíce na kusy a jak se dřevěné tělo šípu opírá o stále pulzující, adrenalinem napumpované srdce. Válečník, který teď už klečel sražen šípem v lesním porostu pohlédl Lancii překvapeně s výčitkou do očí. Dívka s lukem k němu přistoupila. Vše přestalo existovat. Turnaje, láska, i zbylí lapkové za zády. Jen otázka.

Prostá otázka.

"Proč???" vypravil Tratón těžce z hrdla.

Válečník cítil, jak mu do krku stoupá sladká krev. Jeho krev. Srdce pořád tlouklo a šíp který mu trčel z hrudi tančil v jeho rytmu.

"Víš trochu mě to štve," naklonila se Lancia k němu se spokojeným úsměvem a on ucítil zase tu její opojnou vůni. Vůni smrti.

"Proč???" zeptal se znovu.

"Spi medvídku," pohladila ho něžně po vlasech.

Popadla tělo vražedného, otráveného šípu do dlaně a zatočila. Ostrý hrot protrhl konečně srdeční sval válečníka a krev zalila jeho hrudní dutinu. Byl konec. Lancia pořád držela ten vražedný nástroj v ruce. Opřela o mrtvého Tratóna chodidlo a trhla. Gejzír válečníkovi krve jí potřísnil ruce. Její oči, ty pomněnkové oči posměšně zamrkaly.

Válečník se zvrátil tiše dozadu. Ještě třikrát se v posmrtné křeči nadechl, ale vzduch už do plic neproudil a pak byl opravdu konec. Jen jeho pohled, ač mrtvý a bez života, pořád jakoby se marně tázal. Dílo zkázy bylo dokonáno. Ani odpověď na tu prostou otázku nedostal.

"Proč?"

* * *

Za hradbami města se přesně za rok pořádal další turnaj. Jako úvodem turnaje předstoupil před krále starý, slepý bard a začal zpívat píseň.:

"Sražen pěstí, k zemi obrací své staré údy,

mocná vlna nepřátel jej obstoupila.

Utekl by, však bez šance, není už kudy,

jen odvaha snad by ho vykoupila.

"Střes se pozvednout nahý meč"

varuje ho vůdce běsů.

"Já nebojím se chystej seč"

on válečník byl ze Zubřích lesů.

Tak začal tanec,

pěji mu chválu,

nepřátel ranec.

"Za čest a slávu."

Svistotem mečů prodíral se jako křovím

nejedna zbraň našla svůj cíl.

Nad jeho odvahou i silou hlavu teď kloním,

žádný z nás nevydržel by tu rvačku dýl.

Sám rány rozdával, ve vzteku je na kusy rval,

padlo mnoho záludných běsů.

Výhružný tón ten rek na ně řval,

vždyť povídám, válečník ze Zubřích lesů.

Byl by i zvítězil, snad kdopak to ví,

dívka však s lukem opodál stála,

nádherná, krásná co o ní muž ten jen sní,

jen v očích jí tichá hrozba plála.

Rdousil je, zabíjel, neměli šanci,

ta dívenka napnula svůj luk,

nemohli obstát v jeho vražedném tanci

a už šíp vylétl, nevydal ani muk.

Do srdce zásah, dobrá to rána,

válečník klesá tou dívkou sražen,

na šípu jed byl, rána nebyla sána,

jak mohl jí věřit ten starý blázen.

Teď tancují v radosti na jeho hrobu,

pod zemí spočinul válečník, je mu tam tíseň,

již neslyší řinčení zbrojného kovu,

tak končí tahle ta přesmutná píseň."

Píseň dozněla. Mlčícím davem, davem, který si snad vzpomněl na svého padlého hrdinu, se prošla dívka s lukem. Na rtu měla ďáblovo znamení. Se zájmem si prohlížela předstoupené válečníky a tiše odhadovala, který to bude tentokrát. Který bude další.

Byla lovkyně.

Byla na lovu.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Amia Amia | Web | 20. ledna 2011 v 4:31 | Reagovat

Oj
Oj oj
oj oj oj!

:D
Tak jo, sice jsem věděla prakticky hned jak to skončí, ale ani to mě neodradilo od toho si to jedním dechem přečíst. Doslova, jedním dechem (a to mám zápal plic, dlužíš mi skoro-udušení ;) ).

Myslím, že k tomu se nedá víc říct. Snad jen, doufám že jednou se dostanu podobně daleko.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama