Minulost je věc, která se vrací vždy, když ji nejméně očekáváš. Dej pozor, obyčejně je schopná zlámat ti vaz.

Jak jsem začal kouřit...

24. ledna 2011 v 22:44 | Rudolf z Falknova |  Povídky
(dopředu se velice moc omlouvám za pravopisné chyby, tohle sem delal na koleni a zatím to manželka nestihla opravit,  vazne promiňte) ((jo a taky se omlouvám že to není krvák, jak by se odemne asi čekalo :-) ))


Bylo parné, letní odpoledne. Středa. Asi středa, je to tak dlouho, že si to prostě už nepamatuji. No a na datum si už teprve nevzpomenu. (Jo Rudo,  kdybys nebyl línej a podíval se pořádně do starejch cancáků tak bys to utčitě dřív a nebo později našel.) Zkrátka a dobře. Bylo parné, letní odpoledne. Občanský průkaz říkal, že je mi šestnáct a já se toho dne strašlivě moc nudil.

  "Jdeme na ryby," rozhodl jsem a obrátil se na o rok mladšího kamaráda Vaška, který rovněž, stejně znuděný, stál vedle mě.

  "No jasně, aspoň něco. Vezmem sebou bráchu, má špinky." Vašek se toho nápadu rychle chytil. (Pro ty z vás, co nevíte co špinky jsou tak malé vysvětlení: Špinka- krátký váleček jemného papíru naplněný tabákem. Strká se jedním koncem do úst a druhý se obyčejně zapaluje. Následně se tahá a vdechuje do plic dým, cílový produkt tohoto výrobku)

  "Já nevím co na tom furt vidíte kluci," zakroutil jsem hlavou, ale nechal jsem to být. Přece jen to nebyla moje věc a chce-li si Vašek se svým bratrem Víťou kazit zdraví cigaretou ať si klidně poslouží.

  Vyrazili jsme. Cíl naší cesty byl jasný. Vždy byl jasný. Každá naše "lovecká" výprava končila v nedaleké dědině Dvořiště, kam jsme chodili za dalším kamarádem Tondou. Ano Tondou, nejstarším z nás. Tondou, který už mohl jezdit na "pinckovi" a pokud ho člověk hezky poprosil a třeba i špinku přidal, byla tu možnost, že se nějakej ten metr na té "silné mašině" sám sveze.

  Jak říkám vyrazili jsme. Než jsme došli k řece (říkám řeka, myslím potok u nás zvaný Bystřičkou) kluci stihli vytahat do svých útrob každý nejméně dvě špinky. (No hrůza. Co z nich může vyrůst? A mě je to jedno, já se toho jedu rozhodně nedotknu.) Cesta ubíhala rychle a pohodově (až na ten smrad, kuřáci zas....) Konečně nás přivítal svojí náručí chladivý les a bublající, kamsi do neznáma spěchající řeka.

  Ovládla nás lovecká vášeň. Kluci dokonce přestali i kouřit. Všichni tři jsme vstoupili do vln. Bylo to v tomto horkém počasí tak moc úlevné a osvěžující. Každý z nás se cítil jako neohrožený zálesák, který přesně zná a umí předpovědět, kde se jaká ryba ukrývá a jak jí ulovit. (S odstupem času si začínám myslet, že jako ten zálesák a ostřílený lovec jsem se cítil jen já, kluci byli prostě jen rádi, že děláme něco co není zrovna moc řekněme povoleného.) Naše chlapecké výskání se neslo nad hladinou běžícího toku a jestli v naší Bystřičce vůbec kdy nějaké ryby byli tak mi jsme je rozhodně toho dne neviděli. 

  "Ty vole, tady to je už pěkně hluboký," začal si stěžovat Víťa.

  "A samý bahno," přidal se Vašek.

  "Aby jste se nepo....." počastoval jsem je tvrďáckou nadávkou, ale už sem lezl z vody a byl jsem docela rád, neboť jsem si chtěl začít "stěžovat" na neschůdnost dna říčky už mnohem dřív než moji kamarádi, ale jistá chlapecká hrdost (a samozřejmě i ten ostřílený zálesák jenž ve mě jistojistě dřímal) mi to nedovolila.

  Vylezli jsme pracně na bahnitý břeh, kde nás svojí milující náručí přivítaly velice přítulné kopřivy.

  "Sakra, kde je ta stezka?" ulevil jsem si a zálesák ve mě někam zdrhl.

   Prorazili jsme si cestu hradbou kopřiv a velice rád bych vám popsal rozhovor, který probíhal během tohoto našeho boje z žahavými rostlinami. Bohužel to opravdu nejde. Můj milý čtenáři, tolik sprostých slov jsi jisto jistě neslyšel, a pokud bych je zde všechny měl vypsat měl bych vážné obavy, abych nezkazil tvé morální smýšlení. 

  "Tady je ta cesta, kluci za mnou," zařval jsem když se pře demnou konečně objevila pěšinka kroutící se nedaleko toku.

  A tak jsme pokračovali dál. Náš cíl, Dvořiště, se blížil. Věděli jsme, že se pěšina, po které jsme kráčeli, za chvíli opět stočí k řece a rozhodli jsme se, že jakmile vyzvedneme Tondu budeme pokračovat v "lovu". A ano, skutečně. Za pár chvil jsem před sebou spatřil kamenný most přez řeku a na něm né moc používanou silnici na Dvořiště. Přidal jsem do kroku. Ne tak moji spolulovčíci. Opět popustili uzdu své vášní a tak nějak za mnou zaostávali. Už jsem skoro stál na mostě, když tu jsem zaslechl za sebou hlas jednoho z nich.

  "Hej Rudo, tady někdo je. Tady ve vodě."

  Vyděšeně jsem se začal rozhlížet. Co by tady kdo dělal? A proč? Tudy se přece nechodí. Leda, že by někdo šel po nás, po pytlácích. Ano představte si,že jsou takový rybáři na světě, kterým se příliš nelíbí banda výrostků, kteří se snaží vychytat jim potok plnej ryb. Zvlášť když ten potok je chovnej a zvlášť, když v tom chovným potoce není ani šupina. (jinak si totiž náš lovecký "veleúspěch" nedovedu vysvětlit)

  "Rudo, slyšíš. Kam čumíš, tady ve vodě," Vašek ke mě doběhl a táhl mě ke břehu Bystřičky.

  "Ty vole..." ulevil jsem si.

  Ve vodě, v tůňce, se na vlnách houpala postava. V první chvilce jsem si myslel, že to je jen panák, kterého na nás někdo nastražil abychom se lekli ale... Ale pak jsem si všiml kůže, onoho panáka, mezi bavlněnou ponožkou a modrými riflemi. Kůže a světlého ochlupení.

  "Ty vole..." zase jsem si ulevil.

  Obrátil jsem se ke klukům. No, jestli jsem se tvářil tak vyděšeně jako ti dva, tak sem musel vypadat fakt blbě. V hlavě mi cvakalo jak jsem se snažil překotně přemýšlet. Přecejen jsem byl z nás tří nejstarší a asi bych měl vědět co dělat. Nejdřív mě napadlo, že zdrhnem, ale hned jsem to zavrhl. Ještě jednou jsem mrkl na mrtvolu ve vodě a rozhodl jsem.

  "Víťo, Vašku, běžte rychle k Tondovi a zavolejte policajty." (v této době ještě a světe div se mobilní telefony nebyli)

  Kluci nic neřekli. Oba se jako na povel rozběhli a skoro mi mizeli v dálce. Ještě jednou jsem pohlédl na mrtvolu, pak na mizející záda kamarádů a zakřičel jsem.

  "Víťo, počkej, já tady sám nebudu."

  Víťa se naštěstí  vrátil. Vašek dál běžel co mu síly stačily na Dvořiště. Víťa ke mě přistoupil, krátce na mě pohlédl a strčil mi do ruky zapálenou špinku. Třesoucí rukou jsem jeho dar přijal a vděčně si z cigarety potáhl...

  Tady asi můj milý čtenáři čekáš další pokračování toho, jak že to bylo dál. Kdo byl ten mrtvý ve vodě? Přijeli ti policajti? Chytli jsme pak nějaké ryby?... :-)  Jediné co ti prozradím je- Ano toho dne jsem začal kouřit.  

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amia Amia | Web | 25. ledna 2011 v 17:17 | Reagovat

XD XD
Tak to je pěkné. Sice nevím, jestli je to pravda nebo ne, ale napsané je to vážně moc hezky. Ten konec je nejlepší - však o to se celou dobu jedná, ne? Jak jsi začal kouřit  :D

A proč ne ne-krvák? Pár už jich tu je a čtou se taky krásně :)
Mně se to líbí

2 Rudolf z Falknova Rudolf z Falknova | Web | 25. ledna 2011 v 18:36 | Reagovat

[1]: no sem rád že se líbí proto to písu a věz že tento příběh se opravdu stal a to téměř doslova :-)

3 Filip Filip | E-mail | 13. února 2011 v 12:06 | Reagovat

Pokračování prosíím. A pak ještě třeba další díl: Jak jsem přestal kouřit :D

4 Rudolf z Falknova Rudolf z Falknova | Web | 13. února 2011 v 12:50 | Reagovat

[3]: jejda pokračování? tohle je jedna povídka z hecu je inspirovaná skutečnou událostí a pokračování nemá omlouvám se.  No a tak se jednou třeba zase hecnu ale psat příběhy ze života není muj šálek. Každopádně jsem rád ze se líbí no :-)

5 Siwa Siwa | Web | 13. února 2011 v 19:56 | Reagovat

vážně jsem se pobavila. Konec je nejlepší, super. :D Myslím, že ti sedí i ne-krváky. Občas je potřeba napsat něco z jiného šálku

6 Rudolf z Falknova Rudolf z Falknova | Web | 13. února 2011 v 20:21 | Reagovat

[5]: a tak ja mrknu do "cancaku" tam mam takovejch "povídek" nepočítaně ;-)

7 Linus Linus | E-mail | 15. května 2013 v 9:51 | Reagovat

Něco tak blbýho jsem dlouho nečet. Proč se to jmenuje jak jsem začal kouřit?? A ne spíš Jak jsme našli mrtvolu ve vodé. Fakt demence.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama