Minulost je věc, která se vrací vždy, když ji nejméně očekáváš. Dej pozor, obyčejně je schopná zlámat ti vaz.

Leden 2011

ROHAN

31. ledna 2011 v 22:09 | Rudolf z Falknova |  Videa


Kůň nervozní je, meč nějak v dlani pálí,

 král před námi odvahu snad dá.

 Náš domov, za horama, někde v dáli,

 a nepřítel se jen těžko vzdá.


 "Hle pozdvihněte zbraně moji věrní."

 V uších pána výzva zní.

 Už zasvrběly dlaně, tam dole to jsou šelmy,

 o bitvě bitev mladé srdce sní.


 Svět války, svět nářku, svět strachu,

 temný nepřítel nabízí.

 Kůň kopytem hrábl, teď oblak prachu,

 povel "VPŘED" tím král tě vybízí. 


 Neměj strach, uklidni teď srdce,

 nasaď ostruhy svému oři.

 Pozdvihni meč, jenž dřímeš v ruce,

 tvá odvaha tu jejich zboří.


 Tak vyrazila jízda, země temně duní,

 zbroje se o polednách blyští.

 Kůň pod nohama tvýma, nedočkavě funí,

 nad skřety zvítězí válečníci lidští.


 Paže tvá již umdlévá, však dál pářeš kůži,

 dokud žije král, ty budeš bojovat.

 Za domov, za možnost přičichnout k růži,

 svůj meč dal sis vykovat.


 Sluneční zář přikryl oblak prachu,

 tolik nepřátel jsi zašlapal.

 Je konec, již nechceš se bát strachu,

 cestu ke svobodě sis tím vyšlapal. 



VRBA

27. ledna 2011 v 20:49 | Rudolf z Falknova |  Povídky

Mladá, pořád usměvavá, přesto ne moc přitažlivá dívka kráčela ztichlou, šeravou ulicí. Bylo k večeru. Město ovládla bílá, vlezlá zima. Sněhová nadílka poletovala vzduchem. Třpytivé, pomalu a ladně tančící vločky sněhu líně, ale vytrvale zasypávaly chodníky i silnice.

"Brrrr to je zima," utáhla si dívka pruhovanou, dlouhou šálu, kterou si sama pletla.

Zima byla pořádná, jen co je pravda. Teploměry ukazovaly mínus dva­cet dva stupňů. Dívčiny tváře byly rudé od štiplavého mrazu. Cítila, jak se jí při každém nádechu slepují nosní dírky. Dívka spěchala domů. Domů do tepla.

"Lenko, Lenko počkej," ozvalo se za ní.

Dívka zastavila a otočila se. Běžel k ní mladík oblečený v černé péřové bundě. Sníh mu křupal pod nohama. Lenka sledovala, jak mu na jednom místě trochu podklouzla noha. Mladík však svůj pád vyrovnal. Dívka si všimla, jak se při tom usmál. Krásně a kouzelně usmál.

"Čau Leni, už jdeš domů?" zeptal se jí, když ji doběhl.

"Jdu, nebaví mě to tam," usmála se na něj nuceně.

"Teprve se to rozjede, pojď uvidíš,"chytl ji mladík za ruku a pokusil se ji přimět ho následovat na diskotéku, ze které před chvílí odešla.

"Ne Luboši, fakt nejdu, mám toho dost," odpověděla nekompromisně.

"Dobře, dobře, nutit tě nebudu. Můžu tě alespoň doprovodit, víš po­třebuju si promluvit," pustil její ruku a vážně se na ni zadíval.

"Jak chceš," pokrčila Lenka smutně rameny, otočila se a pomalou chůzí zamířila k domovu.

Mladík ji následoval. Muž, kterého milovala. Luboš, který se jí právě chystal svěřit, že miluje jinou.


                                               * * *

"Každej se mi jenom svěřuje, každej si u mě vylévá bolavé sdíčko, každej se mi chce jen vyzpovídat...," povzdechla si nešťastně Lenka, když lezla do horkou vodou napuštěné vany.

"Znám snad všechna tajemství," blesklo jí hlavou.

Lenka byla zamilovaná. Lenka toužila po Lubošovi.

"Dík seš fakt dobrá kamarádka," řekl jí po té, co jí svěřil své tajemství, tajemství, které ho tížilo a teď tížilo i ji.

"Kamarádka," kolikrát už tohle slyšela? Stokrát? Ne. Tisíckrát. Tolik kamarádů a kamarádek za ní chodí, tolik lidí jí vypráví svá tajemství. Proč? Proč to dělají?

"Něco na tobě je zvláštního, máš dar naslouchat," řekl jí asi před rokem Luboš.

Před rokem. To se do něho zamilovala. Před rokem, to poprvé pocítila touhu svěřit se někomu sama. Jenže ouha. Tolik měla kamarádů, tolik měla přátel. Žádný z nich jí nechtěl poslouchat, nikdo si na ni nenašel čas, každému bylo jedno, že snad prožívá i ona nějaké trápení.

Lenka si zacpala nos a potopila se ve vaně pod vodu. Dlouhé vlasy se rozběhly hladinou. Pokusila se pod vodou vydržet co nejdéle. Dokonce se snad nechtěla vynořit už nikdy. Stejně se opět vynořila.

"Všichni na mě serou...," skoro vykřikla a rozplakala se.

Měla trápení. Byla ošklivá. Byla tlustá a ošklivá. To jí však tolik netrá­pilo. Byla beznadějně zamilovaná. Ani to však nebyl problém. Nebyl nikdo, nikdo komu by to mohla říct a to ji ničilo.

Lenka si umyla vlasy šampónem. Spláchla si pěnu z hlavy a vylezla z vany. Vyčistila si zuby, vysušila vlasy a oblékla se do noční košile.

"Je čas to někomu říct...," zašeptala a odešla do svého obývacího pokoje.

Ležel tam na konferenčním stolku. Ležel tam a lákal Lenku k sobě.

"Tak jo, jde se na to," zvedla dívka červený sešit, který si dopoledne koupila v jednom papírnictví za dvanáct korun, ze stolku.

"Čím bych tak začala," zamyslela se a ocucávala přitom vypínátko propisky.

Po chvíli se sklonila nad sešit a na jeho obal úhledným písmem napsa­la:

"VRBA"

Byla s pojmenování sešitu, teď jejího deníku spokojená. Pak deník otevřela a začala psát:

...Miluji ho, miluji ho moc. A on má oči jen pro tu vychrtlou bloncku, pro tu krávu. Kašle na něho, ale to mu nevadí. Pořád za ní pálí. Pořád se pokouší. Vím, že z něj má jenom srandu, řekla mi to. Řekla mi spoustu věcí o něm. Směje se mu za zády. Kráva. Využívá ho. A on ji miluje. Ach jak bych chtěla, aby miloval mě. Ta blonďatá čubka za to může, kvůli ní ztratil hlavu, přeju si aby chcípla, přeju si aby i ona ztratila hlavu, aby byla mrtvá, přeju si aby byli mrtví oba...

Lenka dopsala do "Vrby" první zápis. Ulevilo se jí, vážně se jí ulevilo. Sice ji trochu zamrazilo z toho co napsala, ale za tu úlevu to stálo. Zved­la se od stolku. Odložila tužku a zavřela stránky "Vrby".

"Tak to by bylo," usmála se a odešla spát.

                                        
                                              * * *

"Včera se Lída zabila," neslo se místností.

Luboš tam stál a plakal. Lenka na něj vyděšeně zírala. Nikdy ho takhle neviděla. Stál tam, jednou rukou se opíral o zeď, třásl se a plakal.

"Sama sebe podřízla Lenko, chápeš to, skoro si uřízla hlavu, sama sobě."

Lenka se pokusila přistoupit k Lubošovi a obejmout ho.

"Nech mě," skoro vykřikl a v jeho hlase byla znát veliká bolest.

Lenka od něj ustoupila. Bolelo ji vidět ho takhle. Bolelo ji spatřit jeho slabost. Nebylo jí ale líto té děvky.

"Patří jí to," pomyslela si

"To bude zase dobrý Luboši," pokusila se mladíka opět utěšit.

"Hovno bude dobrý, je mrtvá, chápeš to?" vykřikl.

"Chápu, moc dobře to chápu," pomyslela si a v duchu si zamnula spokojeně ruce.

Cesta k její lásce je volná. Stalo se, co si včera přála, stalo se, co napsala "Vrbě".

"Musím ven...," zašeptal sám k sobě Luboš, ale Lenka ho slyšela.

Mladík se otočil a vyběhl ven z místnosti. Lenka se rozběhla za ním. V jeho pohledu se jí něco nelíbilo.

"Luboši, počkej," volala za ním.

Mladík na její volání nereagoval. Utíkal po chodbě ze schodů dolů. Bral schody snad po třech. Lenka slyšela na chodbě jak dupe, vysíleně funí a vzlyká. Snažila se ho dohnat. Marně.

"Luboši...," volala přes schodišťové zábradlí dolů.

Neslyšel.

"...přeju si aby byla mrtvá, přeju si aby byli mrtví oba..." vzpomněla si na poslední větu ve "Vrbě"

"To ne, takhle to nechci," blesklo jí hlavou v kruté předtuše.

Vrhla se schodištěm dolů. Běžela co jí síly stačily. Musela Luboše do­hnat. Slyšela, jak práskly vchodové dveře . Luboš už byl na ulici. Lenka téměř letěla chodbou. Konečně doslova vypadla na chodník před domem. Chvíli jí trvalo než se rozkoukala. Pohledem pátrala po Lu­bošovi.

"Luboši pozor...!" vykřikla, když ho spatřila.

Stál uprostřed ulice. Stál tam, koukal k nebi. Ruce měl rozpažené a snad se i usmíval. Stál tam a čekal. Silnicí se přímo k němu řítil veliký nákladní vůz. Řidič už Luboše spatřil. Kola řvala jak se zablokovala, ale třítunový vůz se hnal pořád kupředu.

"Lubo....!" nestihla ani vykřiknout jeho jméno.

Mladíkovo tělo se po nárazu nadzvedlo. Ozvala se tupá rána. Luboš jen krátce vykřikl. Jen hekl. Někde během svého letu ztichl. Dopadl zpět na vozovku. Pláclo to. Ten zvuk byl hodně nekompromisní. Dopadl pří­mo před kola, stále kupředu deroucího se náklaďáku.

Auto najelo na tělo. Byl konec.                                           


                                             * * *

Lenka byla uplakaná. Vrátila se z pohřbu domů. Bylo strašné co se stalo. Lenka cítila vinu. Velikou vinu. Nevěděla jak, ale věděla, že celé to neštěstí způsobila ona, ona a její deník. Její "Vrba".

Lenka si sedla ke stolu. Otevřela svoji "Vrbu". Nalistovala prázdnou stránku. Vzala propisku, sklonila se a začala psát.:

je mrtvý, skočil pod auto, zabil se. Umřel kvůli mně. Nechci už žít. Chci odejít za ním, chci umřít...


Jak jsem začal kouřit...

24. ledna 2011 v 22:44 | Rudolf z Falknova |  Povídky
(dopředu se velice moc omlouvám za pravopisné chyby, tohle sem delal na koleni a zatím to manželka nestihla opravit,  vazne promiňte) ((jo a taky se omlouvám že to není krvák, jak by se odemne asi čekalo :-) ))


Bylo parné, letní odpoledne. Středa. Asi středa, je to tak dlouho, že si to prostě už nepamatuji. No a na datum si už teprve nevzpomenu. (Jo Rudo,  kdybys nebyl línej a podíval se pořádně do starejch cancáků tak bys to utčitě dřív a nebo později našel.) Zkrátka a dobře. Bylo parné, letní odpoledne. Občanský průkaz říkal, že je mi šestnáct a já se toho dne strašlivě moc nudil.

  "Jdeme na ryby," rozhodl jsem a obrátil se na o rok mladšího kamaráda Vaška, který rovněž, stejně znuděný, stál vedle mě.

  "No jasně, aspoň něco. Vezmem sebou bráchu, má špinky." Vašek se toho nápadu rychle chytil. (Pro ty z vás, co nevíte co špinky jsou tak malé vysvětlení: Špinka- krátký váleček jemného papíru naplněný tabákem. Strká se jedním koncem do úst a druhý se obyčejně zapaluje. Následně se tahá a vdechuje do plic dým, cílový produkt tohoto výrobku)

  "Já nevím co na tom furt vidíte kluci," zakroutil jsem hlavou, ale nechal jsem to být. Přece jen to nebyla moje věc a chce-li si Vašek se svým bratrem Víťou kazit zdraví cigaretou ať si klidně poslouží.

  Vyrazili jsme. Cíl naší cesty byl jasný. Vždy byl jasný. Každá naše "lovecká" výprava končila v nedaleké dědině Dvořiště, kam jsme chodili za dalším kamarádem Tondou. Ano Tondou, nejstarším z nás. Tondou, který už mohl jezdit na "pinckovi" a pokud ho člověk hezky poprosil a třeba i špinku přidal, byla tu možnost, že se nějakej ten metr na té "silné mašině" sám sveze.

  Jak říkám vyrazili jsme. Než jsme došli k řece (říkám řeka, myslím potok u nás zvaný Bystřičkou) kluci stihli vytahat do svých útrob každý nejméně dvě špinky. (No hrůza. Co z nich může vyrůst? A mě je to jedno, já se toho jedu rozhodně nedotknu.) Cesta ubíhala rychle a pohodově (až na ten smrad, kuřáci zas....) Konečně nás přivítal svojí náručí chladivý les a bublající, kamsi do neznáma spěchající řeka.

  Ovládla nás lovecká vášeň. Kluci dokonce přestali i kouřit. Všichni tři jsme vstoupili do vln. Bylo to v tomto horkém počasí tak moc úlevné a osvěžující. Každý z nás se cítil jako neohrožený zálesák, který přesně zná a umí předpovědět, kde se jaká ryba ukrývá a jak jí ulovit. (S odstupem času si začínám myslet, že jako ten zálesák a ostřílený lovec jsem se cítil jen já, kluci byli prostě jen rádi, že děláme něco co není zrovna moc řekněme povoleného.) Naše chlapecké výskání se neslo nad hladinou běžícího toku a jestli v naší Bystřičce vůbec kdy nějaké ryby byli tak mi jsme je rozhodně toho dne neviděli. 

  "Ty vole, tady to je už pěkně hluboký," začal si stěžovat Víťa.

  "A samý bahno," přidal se Vašek.

  "Aby jste se nepo....." počastoval jsem je tvrďáckou nadávkou, ale už sem lezl z vody a byl jsem docela rád, neboť jsem si chtěl začít "stěžovat" na neschůdnost dna říčky už mnohem dřív než moji kamarádi, ale jistá chlapecká hrdost (a samozřejmě i ten ostřílený zálesák jenž ve mě jistojistě dřímal) mi to nedovolila.

  Vylezli jsme pracně na bahnitý břeh, kde nás svojí milující náručí přivítaly velice přítulné kopřivy.

  "Sakra, kde je ta stezka?" ulevil jsem si a zálesák ve mě někam zdrhl.

   Prorazili jsme si cestu hradbou kopřiv a velice rád bych vám popsal rozhovor, který probíhal během tohoto našeho boje z žahavými rostlinami. Bohužel to opravdu nejde. Můj milý čtenáři, tolik sprostých slov jsi jisto jistě neslyšel, a pokud bych je zde všechny měl vypsat měl bych vážné obavy, abych nezkazil tvé morální smýšlení. 

  "Tady je ta cesta, kluci za mnou," zařval jsem když se pře demnou konečně objevila pěšinka kroutící se nedaleko toku.

  A tak jsme pokračovali dál. Náš cíl, Dvořiště, se blížil. Věděli jsme, že se pěšina, po které jsme kráčeli, za chvíli opět stočí k řece a rozhodli jsme se, že jakmile vyzvedneme Tondu budeme pokračovat v "lovu". A ano, skutečně. Za pár chvil jsem před sebou spatřil kamenný most přez řeku a na něm né moc používanou silnici na Dvořiště. Přidal jsem do kroku. Ne tak moji spolulovčíci. Opět popustili uzdu své vášní a tak nějak za mnou zaostávali. Už jsem skoro stál na mostě, když tu jsem zaslechl za sebou hlas jednoho z nich.

  "Hej Rudo, tady někdo je. Tady ve vodě."

  Vyděšeně jsem se začal rozhlížet. Co by tady kdo dělal? A proč? Tudy se přece nechodí. Leda, že by někdo šel po nás, po pytlácích. Ano představte si,že jsou takový rybáři na světě, kterým se příliš nelíbí banda výrostků, kteří se snaží vychytat jim potok plnej ryb. Zvlášť když ten potok je chovnej a zvlášť, když v tom chovným potoce není ani šupina. (jinak si totiž náš lovecký "veleúspěch" nedovedu vysvětlit)

  "Rudo, slyšíš. Kam čumíš, tady ve vodě," Vašek ke mě doběhl a táhl mě ke břehu Bystřičky.

  "Ty vole..." ulevil jsem si.

  Ve vodě, v tůňce, se na vlnách houpala postava. V první chvilce jsem si myslel, že to je jen panák, kterého na nás někdo nastražil abychom se lekli ale... Ale pak jsem si všiml kůže, onoho panáka, mezi bavlněnou ponožkou a modrými riflemi. Kůže a světlého ochlupení.

  "Ty vole..." zase jsem si ulevil.

  Obrátil jsem se ke klukům. No, jestli jsem se tvářil tak vyděšeně jako ti dva, tak sem musel vypadat fakt blbě. V hlavě mi cvakalo jak jsem se snažil překotně přemýšlet. Přecejen jsem byl z nás tří nejstarší a asi bych měl vědět co dělat. Nejdřív mě napadlo, že zdrhnem, ale hned jsem to zavrhl. Ještě jednou jsem mrkl na mrtvolu ve vodě a rozhodl jsem.

  "Víťo, Vašku, běžte rychle k Tondovi a zavolejte policajty." (v této době ještě a světe div se mobilní telefony nebyli)

  Kluci nic neřekli. Oba se jako na povel rozběhli a skoro mi mizeli v dálce. Ještě jednou jsem pohlédl na mrtvolu, pak na mizející záda kamarádů a zakřičel jsem.

  "Víťo, počkej, já tady sám nebudu."

  Víťa se naštěstí  vrátil. Vašek dál běžel co mu síly stačily na Dvořiště. Víťa ke mě přistoupil, krátce na mě pohlédl a strčil mi do ruky zapálenou špinku. Třesoucí rukou jsem jeho dar přijal a vděčně si z cigarety potáhl...

  Tady asi můj milý čtenáři čekáš další pokračování toho, jak že to bylo dál. Kdo byl ten mrtvý ve vodě? Přijeli ti policajti? Chytli jsme pak nějaké ryby?... :-)  Jediné co ti prozradím je- Ano toho dne jsem začal kouřit.  


LOVKYNĚ

19. ledna 2011 v 16:14 | Rudolf z Falknova |  Povídky

          

lovkyně

Tratón byl šermíř. Tratón byl velice dobrý šermíř a válečník. Alespoň se to o něm v celé Zubří zemi říkalo.

Tratón byl opravdu dobrý šermíř a věděl to. Od mládí ho zajímal boj. Od mládí trénoval a cvičil své tělo. A trénoval velice tvrdě. Šerm a boj. mu přinášely uspokojení jako nic jiného na světě. Bojoval za svého krále s urputností, kterou nikdy nikdo neměl. Bojoval za svého pána v turnajích i bitvách, proléval krev a vítězil. Byla to jeho přirozenost, jeho život.

Nikdo koho znal, nikdo se nedokázal doslova mazlit s chladivým me­čem i během souboje, tak jako on. Ano během souboje. Snad jen jeho starý učitel šermu, ale ten už dlouho nebyl na světě. A právě souboje bylo to, co Tratóna bavilo nejvíc. Ne souboje nacvičené, ty které předvá­děli jiní šermíři u dvora pro potěchu vladaře i dam, ale souboje volné, souboje, kde mohl uplatnit svoji pohyblivost i um, souboje, kde šlo opravdu o zdraví i život.

Nikdy ho nezajímaly styly šermu. Uměl téměř všechny, ale nikdy se jich moc nedržel. Vždy je během boje prostřídával a každou chvíli pou­žíval jiný, čímž své soupeře dokázal dokonale zmást a rozhodit. Tratón bojoval srdcem, bojoval tak, jak to prostě cítil. Nalezl si v podstatě svůj vlastní osobitý styl.

"Tratónův styl"

Soupeři, se kterými šermoval, se kterými, když bojoval, se ho báli a zároveň jej obdivovali. Obdivovali ho, pokud je tedy nezabil. Král si ho vážil. Cenil si jeho umění a posílal ho na všemožné šermířské turnaje, aby tam pod královským praporem vítězil a přinášel tak slávu a úctu své zemi.

Každý chtěl s Tratónem šermovat a každý se chtěl od Tratóna učit. A Tratón učil. Učil jak nejlépe dovedl, učil vše co uměl, vše co bylo v něm. Ale nešlo mu to. Žádný z jeho žáků, a že to většinou nebyli ořezávátka, nikdy nedocílili Tratónovy úrovně. Tratón, ať dělal co dělal, nedokázal předat ten svůj dar. Jeho žáci, přestože ve výborné kondici a velice snaživí bojovníci prostě nepochopili smysl šermu. Nepochopili smysl boje. Boje jak ho chápal právě Tratón. O to víc svého učitele obdivovali. Obdivovali ho a snad ho měli i rádi. Protože Tratón byl nejen skvělý bojovník, ale i vynikající přítel, na kterého bylo prostě spolehnutí.

Tratón měl ale jednu slabost. Slabost pro bojovníka velice závažnou. Tratón byl nenapravitelný snílek a beznadějný romantik. Fantasta, řekli bychom my. Moc věřil lidem. Lidem a jejich slovům. Pod slupkou drsného a ostříleného válečníka, pod tvrdou jakoby dračí kůží se skrýval mladý, nerozumný a věčně zasněný chlapec. Chlapec, který sice zabíjel a proléval krev svých soupeřů ve jménu krále, ale chlapec, který vždy vítězil jen v čestném boji. Nikdy nebyl záludný, vždy se snažil jednat rovně a čestně. Tratón byl rytíř každým coulem svého těla. Celou svojí duší.

Nikdo tuhle jeho stánku osobnosti neznal a bylo tomu dobře. Každý v něm viděl jen bitkami ostříleného a mnohdy i bezcitného muže. On sám si vždy dával pozor, aby jeho slabost zůstala skryta. Aby nikdo na něm nemohl pozorovat jeho city. Věděl, že by to byl konec jeho pověsti a možná i konec jeho síly a neporazitelnosti. Tušil že by to byl konec Tratóna. Skrýval to, protože si uvědomoval, že by to mohla být jeho zkáza. Skrýval to, tedy až donedávna.

Tenkrát v ten čas jeho pán, král a vladař uspořádal v milované Zubří zemi veliký a slavný turnaj. Mělo to všem okolním královstvím, všem nepřátelům ukázat sílu a neporazitelnost země.

"Musíme zvítězit Tratóne," nabádal král svého nejlepšího válečníka.

"Musíme zvítězit za každou cenu."

Tratón byl rozhodnutý přání svého krále splnit.

Nastal den zahájení turnaje. Nastal ten v celém království dlouho očekávaný den, den "D". Sjelo se mnoho válečníků z okolních zemí. Sjelo se mnoho statečných rytířů. Stáli seřazeni na šermířském kolbišti a herold představoval jejich jména. Každý z nich vystoupil vždy, když na něj herold ukázal, poklonil se divákům a ti mu vzdávali hold svým potleskem. Jako poslední byl představen sám Tratón.

"A zde je mi ctí, můj nejmilovanější králi,..." začal vykřikovat a klanět se směrem ke královské tribuně herold.

"... představit, toho nejudatnějšího, nejobávanějšího a nikdy neporaženého. Samotného vládce všech možných zbraní. Mistra meče. Přítele štěstěny. Velkého válečníka, který snad odkojen zubřím mlékem již mnohokrát prokázal své schopnosti. Ten, který vzešel z nejhlubších Zubřích hvozdů. Našeho oblíbeného, nejsilnějšího Tratóna. Hle tady je."

Po heroldových slovech z řady vystoupil Tratón v zářivé zbroji. Dav diváků začal jásat se silou, kterou by mu mohli ostatní představení bojovníci jen závidět. Válečník hrdě pozvedl nahý meč ostrou špičkou k nebi, otevřel hledí své přilbice a vykřikl mocným hlasem.

"Za čest a slávu," což bylo heslo, kterým se Tratón celý život řídil.

Silný válečníkův hlas překřičel i jásající dav. Jeho budoucí soupeři se uvnitř svých zbrojí zachvěli. Tratón si užíval podporu davu. Do srdce mu vstoupila hrdost. Očima přejížděl po tvářích jeho jméno skandují­cích diváků. Pak ji zahlédl. Poprvé zahlédl svoji zkázu. Zahlédl ji a téměř okamžitě se zamiloval.

Stála opodál. Neskandovala a neveselila se s ostatními. Byla lehce opřená o svůj luk a tak nějak se zájmem si ho prohlížela. Nebyla bůhví jak krásná, to ne. Byla prostě zajímavá. Byla svůdná. Tratón si ji za tu chvíli prohlédl úplně celou.

Byla vysoká, skoro jako on. Vlasy krásné, blonďaté měla rozpuštěné a vítr si s těmi pramínky pohrával a kolíbal je ze strany na stranu. Její po­hled byl modrý. Očima v barvě právě rozkvetlých pomněnek na něj hle­děla přímě a možná i trochu tvrdě, přesto se zájmem. Tvář měla kula­tější, jako ranní zářící slunko. Její rty se trochu pousmály, když si dívka všimla, že na ni Tratón hledí. Pousmály se a odhalily drobné zářivě bílé zoubky. Tratón si všiml, že zlatovlasá dívka s lukem má na levé straně horního rtu větší pihu. Pihu, která však její tvář nehyzdila, spíš naopak. Takové znamínko krásy. Kněží by řekli, že je to znamení ďábla a nebyli by daleko od pravdy, ale Tratón o tom v té chvíli nepřemýšlel. Tratón z dívky nemohl odtrhnout pohled. Nešlo to. Dívka ho pozdravila zvednu­tím ruky.

"Vlasy ti tančí s vánkem

má touho, ty a ne jiná.

Jsi mou múzou, jsi mým spánkem,

jsi krásná, jsi mým hříchem vinna."

Prolétly Tratónovou myslí najednou verše. Nevěděl, kde se vzaly. Prostě tam najednou byly a Tratón si uvědomil, že je lapen. Lapen touhou a snad i láskou. Do té chvíle ten pocit nikdy nepoznal, ale teď to najednou bylo tady a udeřilo to válečníka mocnou ranou i přes tvrdou zbroj do hrudi.

Turnaj však už započal. Tratóna ale přestalo vše zajímat. Přestal sle­dovat dění kolem sebe. Pátral v davu jen po té jediné, která v něm pro­budila onoho básníka. Tratón přestal sledovat celý turnaj. Nezajímalo ho, kdo nebo s kým bude bojovat, měl oči jen pro to dívku. Pro dívku, která se mezitím někam ztratila, jakoby se vypařila.

Herold přistoupil k Tratónovi a ceremoniální zbraní se dotkl jeho ko­rouhve. Korouhve s vyobrazením zubří hlavy. Dav začal opět bouřlivě jásat. Tratón se probudil ze svého opojení a vstoupil do kolbiště, kde už na něho čekal jeho první soupeř.

Tratón nasál vzduch. Bylo horko a válečník cítil, jak se jeho tělo pod zbrojí potilo. Udělal asi pět kroků po písčitém terénu kolbiště směrem ke královské tribuně. Uklonil se svému pánu a teprve, když mu ten po­kynul, obrátil se k soupeři, který jak se zdálo začínal být z Tratónova se­bejistého vystupování poněkud nervózní. Tratón rychle přestal myslet na dívku s lukem, teď se musel soustředit jen na svého soka a na boj s ním.

"Zdravím tě pane," pokynul mu Tratón srdečně.

"I já tebe," usmál se zarostlý válečník nejistě, sklopil hledí, pozvedl svůj veliký meč, který držel oběma rukama a připravil se k boji.

Tratón si bojovníka před sebou prohlédl. Opravdu se mu podařilo potlačit myšlenky na tu dívku, alespoň na chvíli.

Mladý válečník a mladý být musel, Tratón to poznal podle jeho po­stoje, byl neobyčejně veliký a jistě byl i mnohem silnější než on sám.

"Bude mě chtít povalit," usoudil a sám se připravil do střehu.

Tratón držel v pravé ruce jednoruční, velice lehký meč. Zbraň vypada­la spíš jako dětská hračka, zvláště vedle meče toho velikého bojovníka před ním. Tratón pokrčil nohy v kolenou, odpružil své tělo a aniž by sklopil hledí svojí helmice, vyzval mladíka k útoku.

"Áááá...," ozval se výkřik z pod zavřeného hledí mladíka, který si tím dodal odvahy a vzápětí zaútočil.

Boj započal.

Mladík vedl vší silou svým ohromným mečem sek shora, s úmyslem srazit svého soka jedinou dobře mířenou ranou do hlavy. Tratón poznal mladíkův úmysl dřív, než jej mladík sám vymyslel. Počkal, až se soupeř celkem neohrabaně přiblíží, zdánlivě ležérním pohybem zápěstí odvrátil letící těžkou zbraň od své hlavy a ukročil do strany. Vypadalo to tak lehce, že se zdálo jakoby Tratón tančil. Hned po úkroku Zubří válečník opět jen protočil zápěstí a čepel jeho meče břinkla do helmy pře­kvapeného mladíka.

"Bod pro mě," usmál se Tratón na soupeře.

Mladík něco vztekle zavrčel a opět máchl zbraní. Tratón v poslední chvíli uskočil a čepel velkého meče prosvištěla sotva dva centimetry od jeho břicha. Mladík mávl zbraní zpátky. Tratón tentokrát mocnou ránu kryl. Zapřel se proti seku celým tělem a jeho meč zastavil vražednou čepel v posledním okamžiku. Pak Tratón udělal další, podivný pohyb zápěstím. Mladík jen vykulil oči a sledoval, jak těžká zbraň opouští jeho ruce. Chtěl se za ní vrhnout, ale to už mu lehký Tratónův meč mířil na krk.

"Dost pane, uznejte svoji porážku," vyzval mladíka Tratón.

Mladík chvíli váhal. Pak přesto poklekl na levé koleno, sklopil hlavu a pozvednutím otevřených dlaní odevzdal svůj život Tratónovi.

Dav jásal. Tratón se otočil, oblékl čepel svého meče do pouzdra u pasu a zařadil se mezi ostatní válečníky, kteří k němu uctivě vzhlíželi. Tratón opět zamyšleně pátral v davu. Zase ho přestal turnaj zajímat. Hledal jen ji, tu dívku z lukem, která mu tolik učarovala. Nebylo však po ní ani památky. Ani vidu ani slechu.

Den pokročil. Pálící slunce se již klonilo k západu a turnaj skončil. Tratón vybojoval mnoho soubojů, v každém snadno zvítězil a stal se ví­tězem celého klání. Dav lidí ho opěvoval a jeho král ho chválil. Tratón však měl špatnou náladu. Dívka s lukem, ta úchvatná nádherná tvář, kte­rá ho tolik očarovala, zmizela. Tratón měl najednou těžkou duši.

Na počest vítěze byla u dvora uspořádaná velkolepá oslava, kde se společně sešli všichni bojující i se samotným králem. Sešli se proto, aby oslavili toho nejzdatnějšího válečníka v zemi. Tratón se však omluvil. Neměl náladu. Vymluvil se na to, že musí nechat zahojit svá zranění z bojů, přestože každý věděl, že žádná zranění neměl. Snad jen pár odě­rek. Přesto se nikdo moc nevyptával a oslava probíhala dál i bez jeho přítomnosti.

Tratón se nyní doslova šoural ulicemi města, v noční tmě, se svěšenou hlavou k domovu. V myšlenkách viděl pořád obraz té dívky.

"Byl to dobrej boj," promluvil ženský hlas v černém zákoutí ulice.

Tratón se prvně lekl. Viděl temnou postavu opřenou ve stínech noci o zeď domu. Jeho ruka se jen tak mimoděk dotkla jílce meče.

"Povídám, byl to dobrej boj Tratóne," odlepila se postava od zdi.

Do chabého svitu olejových pochodní, které byly rozestavěné po uli­cích města vystoupila ona. Tratón ji poznal a srdce mu poskočilo. Poku­sil se na dívku usmát.

"Asi jsi pro samé bojování zapomněl mluvit, no nebudu tě zdržovat," pokračovala dívka a otočila se.

"Počkej, kdo jsi?" vysoukal ze sebe konečně Tratón v obavě z toho, že dívka vážně odejde.

"Jmenuji se Lancia," usmála se mile.

Pokračovali spolu. Rozmlouvali a Tratón se choval v její společnosti opravdu jako chlapec. Tratón tu dívku vážně miloval takzvaně na první pohled. Nebyl nejmladší, s ženami valné zkušenosti neměl a přítomnost téhle krásky ho skoro zbavovala rozumu.

Lancia přijala jeho pozvání k němu domů. Vykládala mu cestou o svém bratrovi, o tom jak zahynul na ošklivou nemoc. Vyprávěla mu svůj příběh lovkyně. Lancia lovila šelmy, velké líté šelmy, ty které se stávaly pro lidi škodnou, i ty jejichž kůži pak mohla prodat na trhu jako trofej. Dokonce si ji i vyhlášení lovci najímali, aby jim ona ulovila kořist, lva, medvěda, nebo jinou šelmu, kterou pak vydávali za svou. Tratón jí se zájmem poslouchal, ale příliš ji nevnímal. Příliš mu z ní bušilo srdce a pálila hlava. Jen se na ni díval a vstřebával její úchvatnou vůni.

Tak společně došli k jeho domu. Dveře za nimi klaply. Stalo se, co se muselo stát. Milovali se se zuřivostí a touhou milencům vlastní. Lancia Tratóna vynesla do nebe a on zase ji. Jejich milostné půtky skončily až s raním kuropěním. Tehdy Tratón vyčerpaně padl do přikrývek, láskyplně pohladil dívku po tváři a řekl.

"Miluji tě Lancie."

"A já tebe," odpověděla mu s nádherným, svůdným úsměvem.

Toho dne napsal Tratón svoji první báseň.

Tak šel čas. Minuty po minutě, hodiny po hodině, den za dnem. Tratón napsal Lancii mnoho básní. Psal jí je, předčítal a daroval. Jako by jí tím daroval kus sebe. Byla to slova plná citu. Citu, který ten drsný muž tak dlouho hromadil uvnitř sebe, citu, který najednou vytryskl jako čarovná fontána v plné síle na povrch. Citu, který vyvěral z veliké a závratné hloubky jeho osobnosti. Celé hodiny, kdy nemohl z nějakého důvodu býti s Lancii, ať už se věnoval svým žákům, nebo plnil povinnosti ve stráži, jen tak bezcílně bloudil a občas si i něco tiše šeptal. Jeho známí i přátelé si na něm ničeho nevšimli. Nebo spíš si ani všimnout nechtěli. Tratón sám o Lancii nikomu neřekl. Nechtěl ukázat světu svoji slabost. Nechtěl, aby všichni poznali, že on drsný a obávaný bojovník je lapen v síti lásky. Celý den se jen těšil na chvilky, kdy mohl brát Lanciinu lásku. A Tratón bral. Byly to nejkrásnější chvíle, které v životě zažil. Chvíle nekonečného milování a bezmezné touhy. A ta slůvka "Miluji tě" ,ta jistota, ta víra.

Óóó jak moc se Tratón spletl.

"Pojeď se mnou dnes večer na lov," požádala ho jednoho dne Lancia.

Tratón nezaváhal ani chvíli.

"Budu lovit tu nejhorší šelmu jakou znám," pohladila ho mile po tváři.

"Medvěd?" zeptal se se zájmem.

Nedostal odpověď. Vlastně by ji zase asi ani nevnímal, protože se opět utopil v těch jejích pomněnkových, krásných očích.

Tak nastal večer. Lancia si přichystala luk a otrávené šípy a Tratón si připjal k pasu meč. Nevěděl, jak se takový medvěd loví, neměl s tím zkušenosti, ale důvěřoval svojí lásce a doufal, že jí bude nějak užitečný.

Opustili brány města. Přešli pole a vstoupili na lesní cestu. Ještě pořád bylo světlo, přesto je hvozd pohltil.

"Na něj," ozvalo se náhle ze strany, odkudsi ze křoví.

Tratón byl okamžitě v pohotovosti. Meč opustil svoji koženou košili v jednom okamžiku. Válečník se postavil lumpům, kteří si je dovolili pře­padnout. Ti parchanti byli čtyři. Čtyři po zuby ozbrojení lapkové. Tratón pocítil hrozný strach o Lancii.

"Uteč lásko," vybízel ji.

Dívka jen trochu popoběhla a sundala klidně luk z ramene.

První lapka mezitím zaútočil. Sekl svojí zrezivělou sekerou po Trató­nově hlavě. Byla to těžká rána, a odklonit již letící sekeru lehkým me­čem vyžaduje opravdové mistrovství. Naštěstí Tratón mistr byl. Čepele zbraní o sebe zazvonily a rezavá sekera neškodně odskočila od meče. To však už útočil další z neřádů. Rozpřáhl se dlouhým kopím a bodl vší si­lou proti Tratónovu břichu. Chrabrý válečník se ráně vyhnul otočením trupu. Jeho nohy provedly nepředstavitelnou rychlostí pár jakoby tanečních kroků a mizera s kopím se zhroutil k zemi s rozpolcenou lebkou. Pravděpodobně ani ránu, která ho zabila neviděl.

Tratón odskočil od tří zbývajících lapků a znalecky hodnotil situaci. Všiml si, že Lancia si již chystá luk ke střelbě a usmál se na ni povzbu­divě. Ona mu úsměv opětovala, i když úsměv trochu nervózní.

Tři chlapiska opět zaútočila. Tratón se však nedal zastrašit. Zatančil před nimi svůj osobitý tanec smrti. Jednou, možná dvakrát mávl svojí zbraní a další s těch zmetků šel k zemi s proříznutým hrdlem.

Lancia již stála s nataženou tětivou a založeným šípem. Mířila.

"Střílej, proboha střílej," zařval jeden z lapků, když Tratón opět vyrazil k útoku.

Válečník se zarazil.

"Co to...?"

Lancia vypustila otrávenou šipku.

Tratón se otočil čelem ke své lásce.

Ostrý šíp se válečníkovi zabořil přímo doprostřed hrudi.

Tratón klesl k zemi.

Byla to dobrá rána, to musel zasažený válečník uznat. Cítil jak mu ost­rý hrot přerazil žebro, jak mu rve plíce na kusy a jak se dřevěné tělo šípu opírá o stále pulzující, adrenalinem napumpované srdce. Válečník, který teď už klečel sražen šípem v lesním porostu pohlédl Lancii překvapeně s výčitkou do očí. Dívka s lukem k němu přistoupila. Vše přestalo existovat. Turnaje, láska, i zbylí lapkové za zády. Jen otázka.

Prostá otázka.

"Proč???" vypravil Tratón těžce z hrdla.

Válečník cítil, jak mu do krku stoupá sladká krev. Jeho krev. Srdce pořád tlouklo a šíp který mu trčel z hrudi tančil v jeho rytmu.

"Víš trochu mě to štve," naklonila se Lancia k němu se spokojeným úsměvem a on ucítil zase tu její opojnou vůni. Vůni smrti.

"Proč???" zeptal se znovu.

"Spi medvídku," pohladila ho něžně po vlasech.

Popadla tělo vražedného, otráveného šípu do dlaně a zatočila. Ostrý hrot protrhl konečně srdeční sval válečníka a krev zalila jeho hrudní dutinu. Byl konec. Lancia pořád držela ten vražedný nástroj v ruce. Opřela o mrtvého Tratóna chodidlo a trhla. Gejzír válečníkovi krve jí potřísnil ruce. Její oči, ty pomněnkové oči posměšně zamrkaly.

Válečník se zvrátil tiše dozadu. Ještě třikrát se v posmrtné křeči nadechl, ale vzduch už do plic neproudil a pak byl opravdu konec. Jen jeho pohled, ač mrtvý a bez života, pořád jakoby se marně tázal. Dílo zkázy bylo dokonáno. Ani odpověď na tu prostou otázku nedostal.

"Proč?"

* * *

Za hradbami města se přesně za rok pořádal další turnaj. Jako úvodem turnaje předstoupil před krále starý, slepý bard a začal zpívat píseň.:

"Sražen pěstí, k zemi obrací své staré údy,

mocná vlna nepřátel jej obstoupila.

Utekl by, však bez šance, není už kudy,

jen odvaha snad by ho vykoupila.

"Střes se pozvednout nahý meč"

varuje ho vůdce běsů.

"Já nebojím se chystej seč"

on válečník byl ze Zubřích lesů.

Tak začal tanec,

pěji mu chválu,

nepřátel ranec.

"Za čest a slávu."

Svistotem mečů prodíral se jako křovím

nejedna zbraň našla svůj cíl.

Nad jeho odvahou i silou hlavu teď kloním,

žádný z nás nevydržel by tu rvačku dýl.

Sám rány rozdával, ve vzteku je na kusy rval,

padlo mnoho záludných běsů.

Výhružný tón ten rek na ně řval,

vždyť povídám, válečník ze Zubřích lesů.

Byl by i zvítězil, snad kdopak to ví,

dívka však s lukem opodál stála,

nádherná, krásná co o ní muž ten jen sní,

jen v očích jí tichá hrozba plála.

Rdousil je, zabíjel, neměli šanci,

ta dívenka napnula svůj luk,

nemohli obstát v jeho vražedném tanci

a už šíp vylétl, nevydal ani muk.

Do srdce zásah, dobrá to rána,

válečník klesá tou dívkou sražen,

na šípu jed byl, rána nebyla sána,

jak mohl jí věřit ten starý blázen.

Teď tancují v radosti na jeho hrobu,

pod zemí spočinul válečník, je mu tam tíseň,

již neslyší řinčení zbrojného kovu,

tak končí tahle ta přesmutná píseň."

Píseň dozněla. Mlčícím davem, davem, který si snad vzpomněl na svého padlého hrdinu, se prošla dívka s lukem. Na rtu měla ďáblovo znamení. Se zájmem si prohlížela předstoupené válečníky a tiše odhadovala, který to bude tentokrát. Který bude další.

Byla lovkyně.

Byla na lovu.


Pro lásku - rytířská balada

11. ledna 2011 v 19:00 | Rudolf z Falknova |  Básně

 Třicet roků, vrásky v čele,
 nyní sám kráčí k hradu.
 Zrazen trpí to je celé,
 krvavou má celou bradu.
 Souboj cti o krásnou paní,
 jeho meč tam chutnal krev,
 však platí nyní krutou daní,
 když odcházel od ní zaslechl řev.
 "Bijte ho parchanta, bijte ho nešetřte."
 Vlastní přítel postavil se mu v cestu.
 "Jeho tělo na kusy rozřešte,
 tys zneuctil mojí dceru."
 Šest chlapů, zbroj se jim leskla,
 v očích jim vyčetl nenávist, smrt.
 Šest zbraní, vydina nehezká,
 osud se nyní zdál toliko krut.
 "Nedám se pánové, nedám se lehce."
 Pozvedl odvážně, pozvedl meč.
 "Mě zmírat se příteli opravdu nechce." 
 Obrátil směle se připraven na lítou seč.
 Čepele zvonily, praskaly kosti,
 rudou krev přijala úrodná zem.
 On snadno zvítězil, k přítele zlosti.
 "Za dceru mizero, pojď tady jsem."
 "Já nechci se s tebou, nechci se bít,
 tvá dcera snad za mě se vdá,
 pojď raději budeme na svatbě pít,
 vždyť se mi o ní každou noc zdá."
 Přítel neslyšel, neviděl. Pohyb a útok.
 Jen obtížně tu ránu kryl,
 nestihl udělat do strany úkrok,
 přítelův meč, jizvu do brady vryl.
 Tak sekl ze shora, mocná to rána,
 přítel prohnul se v pase jak luk.
 Osudem veden, síla mu dána,
 prořízl příteli, čepelí prořízl krk.
 Teď k hradu spěchá za svojí láskou.
 Jak zjevit má, že zabil jí tátu?
 Zaslepen touhletou mladičkou kráskou,
 ten rytíř jenž přežil tu krutou mlatu.
 Ej ouha, nechce ho proradná paní,
 poklekl v kolenou, dýku pozvedl v ruce,
 s rozbřeskem a hustou mlhou ranní,
 našli ho, sám sobě probodl srdce. 

Nekonečný příběh

10. ledna 2011 v 10:25 | Rudolf z Falknova |  Básně

Za tmavé noci vytí vlčí,

zrak k plamenům upíráš.

Od země chlad, tělo tvé se krčí,

však srdce bardovi otvíráš.


Mluví tiše, mluví z rozvahou,

příběh dávný vynáší teď z prachu.

Legenda o muži. o muži s odvahou.

"Teď pozorně slyš, ctěný brachu."


Bývala zem, království to meče,

je dávno tomu, snad jen zapomenutá pohádka.

Tam zle se žilo, tam jen krev teče,

tam nerozkvetla srdce lásky zahrádka.


Těžce se žilo, jen strach, pláč, bída,

pán té země hrůzný vládce.

I v pekle je blaze, tam kde oheň je, síra,

zde žilo se špatně a krátce.


Služebníci jeho temní, krutí,

zbraní ostrou pokoře učí.

Kdo nesklonil se pil napoj s rtutí,

za okamžik, tělo jeho mučí.


Tak to šlo roky, uběhla léta,

v tichých nářcích plakal lid.

Však pánovi bohatství vzkvétá,

po tváři jeho blaženost, klid.


Pak přišel "On", úsměv měl dětský,

u pasu houpal se meč.

Pohled jeho, tak klidný, vražedně lesklý.

Zbraň jeho byla i jeho řeč.


Marně mu vladař posílal naproti strážce,

"On" s ladností poslal je k pánu.

Vždy došlo ke krvavé srážce,

už čepelí tluče na hradní bránu.


Za jeho zády srotil se lid,

ti lidé jenž nechtěli se už dál krčit.

Náhle opustil tvář pána klid,

náhle nechtěl nikdo za něj již ručit.


Val padl, padl i pán,

teď nového krále tam mají.

Krále jemuž ten dar byl dán,

-dar, před kterým se lid zas ve strachu sklání.-


Snad žije se teď blaze, je to dost dávno,

od těch dob uteklo mnoho vody.

Však po tvojí duši něco děsivě sáhlo,

dobře víš, že ze škody vzniknou zas škody.


Bard zmlkl, ztichla i píseň,

ty mlčíš, co říct, sám utíkáš.

Oheň zhasl jde k tobě tíseň,

kdy zas do té země zavítáš?


Sýček se snaží uspat tě svým nočním zpěvem,

ty však máš teď v srdci vztek, vzdor.

Hněv s tebou cloume, cloume s tvým tělem,

dlaň svírá meč, -ČLOVĚK JE ZVLÁŠTNÍ TVOR-.


Pohádka na dobrou noc

5. ledna 2011 v 20:27 | Rudolf z Falknova |  Povídky

Nasládlá vůně zhasnutých svíček se mazlivě nesla potemnělým pokojíčkem. Červené závěsy zdobené bílými puntíkami propouštělysice dovnitř trochu světla z pouličních lamp, ale příjemné přítmí místnosti to příliš nenarušovalo. V dětském pokoji vládl klid a mír. Jen z pod naducaných peřin se nesl tichý šepot.

"Hajni si zlatíčko, podívej se kolik je už hodin a všechna miminka jako jsi ty už dávno spinkají," tichým, příjemným a velice trpělivým hlasem konejšila černovlasá, velice krásná žena své sotva rok a půl staré dítě.

"Povím ti pohádku chceš?"

Malý a velice neposedný chlapeček, který do té doby odolával všem možným i nemožným technikám uspávání se konečně uklidnil. Položil se na záda hned vedle těla své maminky a toužebně se na ní zahleděl.

"A o čem by si chtěl slyšet pohádku broučku?" pohladila žena své dítko po jemných vláscích a usmála se láskyplně, když se k ní drobný chlapeček mazlivě přitulil.

"Brm, brm," odpověděl jí hoch a zatahal svojí maminku za vlasy. To dělal vždycky, když ho uspávala.

"Tak o autíčku? Dobrá," políbila krásná černovláska chlapečka na čelo a přemýšlela jak začít. Vždycky si pohádky pro svého synka vymýšlela takzvaně "za pochodu".

"Bylo jednou jedno krásné autíčko. Autíčko Brm se jmenovalo."

"Brm, brm," malýchlapec zopakoval po své mamince jméno svého nového hrdiny a s velice vážnou tváří zakýval hlavou, že poslouchá

"A tohle autíčko Brm bylo celičké červené. Tak červené jako jsou naše závěsy. Jezdilo si po cestách sem a tam a vesele troubilo na všechny lidi."

"Tů, tů..." zase znalecky pokýval chlapeček.

"Jednou ráno, když se autíčko Brm probudilo ze svého spánku a otevřelo oči zahlédlo, jak na modré obloze nádherně svítí roztomilé a hřejivé sluníčko.

-Tů, tů. To sluníčko ale krásně hřeje.- řeklo si autíčko Brma vesele se rozjelo.

Vyrazilo radostně kupředu a ovládla ho veliká touha jet na výlet. Ale na takový výlet si musí přece vzít nějaké papání."

"Ham, ham," chlapeček pozorně poslouchal matčin hlas a bylo znát, že se celýuž do příběhu ponořil.

"Autíčko Brm se vydalo k benzínové pumpě. Zastavilo vedle stojanu a natankovalo si do nádrže spoustu benzínu, aby na své cestě nemělo hlad," vymýšlela žena dál děj příběhu.

"Ššš, ššš..." ozval se chlapeček tenkým, jemnýmhláskem.

"Tak vláček tam má být? Hm sakra jak já ho tam jen dám," uvažovala maminka, ale hned se usmála, protože múza na sebe nenechala dlouho čekat. Pokračovala tiše ve vyprávění.

"Vedle benzínové pumpy stálo náhodou jedno malé nádraží. Červené autíčko Brm se k nádraží po očku podívalo a zahlédlo jak zrovna po kolejích přijíždí vláček Ššš."

"Ššš, ššš..." chlapeček radostně zatleskal.

"Ten vláček Ššš zastavil na nádraží a začali z něj vystupovat zvířátka. Medvídek Brum, slepička Koko, ptáček Pípí a..."

"Či, čí..."

"A kočička Čiči," maminka se usmála a nepřestala chlapečka láskyplně hladit ve vlasech.

"Medvídek Brum se otočil k ostatním zvířátkům a řekl jim:

-Podívejte jak krásně svítí sluníčko, co kdybychom jeli s autíčkem Brm taky na výlet?-

Zvířátka se zaradovala a začala nastupovat do autíčka Brm jen kočička Čičísi bručela pod vousky:

-To by mě zajímalo jak se do autíčka Brm všichni vejdeme?-

Ale i přes její obavy se všechna zvířátka do autíčka Brm vešla. Medvídek Brum si sedl za volat, slepička Koko vedle něj a ptáček Pípís kočičkou Čičísi sedli dozadu."

"Plích, plích..." ozval se hošík až po krk zamuchlaný v peřince a maminka pochopila, že tím myslí vodu a koupání (šplích, šplích)

"-Kam teda pojedeme zvířátka? No vy, co jste si ke mně nastoupili aniž by jste se mě zeptali.- zažertovalo autíčko Brm a všichni měli veselou náladu," maminka si uvědomila skutečnost, že se zvířátka opravdu autíčka nezeptali jestli můžou jet s ním, ale bylo nutné ve vyprávění pokračovat, protože jinak by její chlapeček neusnul.

"-No mohli bychom se jet někam vykoupat, jestli tedy můžeme jet s tebou?- navrhl ptáček Pípí.

-Samozřejmě že můžete.- zatroubilo vesele autíčko Brm."

"Tů, tů..." droboučký hošík v peřinkách radostně zatroubil za autíčko.

"A tak autíčko Brm společně se zvířátky vyrazilo hledat rybníček Plích. Jeli dlouho, předlouho, ale nakonec rybníček Plích nalezli. Všichni vystoupili z autíčka Brm.

-Tak konečně jsme tady, těším se až se opláchnu a umyjusi podvozek- zatroubilo autíčko Brm, protože cítilo že je trošíčkušpinavé z dlouhé cesty.

-Já se taky moc těším.- řekl medvídek Brum protože medvídci se tuze rádi koupou.

-Já taky.- zapípal ptáček Pípí, protože mu bylo horko a vždycky se chtěl naučit plavat a lítat ho už tolik nebavilo.

-Já se teda moc netěším.- zamňoukala kočička Čiči protože kočičky nemají vodičku moc rády."

"Či, či..." hlásek malého chlapečka už zněl velice ospale a maminka cítila že její pohádka bude slavit úspěch. Pokračovala nadšeně ve vyprávění.

" -Ko, ko.- řekla slepička Koko protože byla slepice.

Zvířátka se společně s červeným autíčkem Brm vykoupala v rybníčku Plích a bylo jim krásně.

-To nám je tak krásně.- říkaly si všichni když vylezli z vody. Jen slepička Koko trochu kroutila hlavou a řekla:

-Ko, ko- (Čekali by jste od slepice něco jiného?)"

"Ko, ko..." malýchlapeček už velice slabým hláskem zopakoval slepiččin duchaplný proslov. Maminka se málem rozesmála, ale nenechala se vyvést z míry.

"Teď už všichni vykoupaní, čisťouncía voňavouncípocítily nesmírnou únavu z celého náročného dne.

-Mňau mě se chce táák moc spinkat.- řekla kočička Čičí

-Jé a mě se chce taky tolik spinkat.- přidal se ptáček Pípí.

-No co blázníte? Přece ještě není zima.- rozčiloval se medvídek Brum, ale jelikož začal padat sníh stočil se do klubíčka a usnul dlouhým, zimním spánkem ozývalo se jen táhlé "chrrr, chrrr..."

-No tak, když teda všichni už spinkáte tak já jdu také do hajan.- usmálo se autíčko Brm a vypnulo motor.

Slepička Koko se zmateně rozhlížela po svých spících kamarádech. Chaoticky nakrucovala hlavičku ze strany na stranu, mávala křídlya pak rezignovaně z plných plic všem ospalcům vyhubovala:

Ko, ko...dáák.- (No nedivte se vždyť to byla slepice.)

Nakonec přece jen usnula a ty můj miláčku spinkej taky." maminka se vítězoslavně sklonila ke spícímu dítku a láskyplně ho políbila na tvář.

"Dobrou noc..."


POLEDNICE

5. ledna 2011 v 13:45 | Rudolf z Falknova |  Povídky
polednice

Trhavé pohyby ze spaní. Oční bulvy za víčky spícího mladíka tančily tancem rozrušení. Celé jeho tělo se polilo studeným potem, přestože v pokoji bylo relativní teplo. Zrychlený dech se nesl zlověstně místností a z úst zmítajícího se chlapce stoupala bledá, hustá pára. Zdál se mu opravdu ošklivý sen.

"Áááá...," probudil se výkřikem plným hrůzy.

Posadil se na posteli a tupě zíral do tmy. Celé jeho tělo se třáslo z prožitého strachu, na který si však nemohl vzpomenout. Přikrývka, jenž vypila většinu jeho potu se svezla s žuchnutím na podlahu. V černém rohu místnosti, tam kde stál starý, dřevěný stůl s počítačem se něco drobného a temného pohnulo.

"Je tu někdo?" zeptal se tiše pokoje.

Žádná odpověď.

"Je tu někdo?" promluvil mladík hlasitěji.

Tichem pokoje se ozvalo šramocení. Chlapec se vylekal. Pomalu, veli­ce pomalu a nenápadně sáhl na podlahu pro svoji přikrývku. Pořád se snažil prohlédnout tmu a spatřit zdroj toho zvláštního šramocení. Jeho dlaň se dotkla podlahy kryté chlupatým kobercem.

"Měl bych občas vysát," blesklo mu hlavou, když jeho prsty nahmátly drobné neidentifikovatelné drobky, asi zbytky rohlíku, který spořádal v posteli před spaním.

"Je tu někdo?" zeptal se znovu, tentokrát již odvážněji, když jeho ruka konečně našla roh spadlé přikrývky.

Podivné šramocení nebo teď to znělo spíš jako škrábání drobných ost­rých drápků o koberec, se ozvalo znovu a tentokrát blíž.

Chlapec rychle sevřel deku a trhl s ní s úmyslem honem rychle zakrýt své tělo a tím, jak si bláhově myslel, se zachránit před strachem, který se ho zmocnil. Přikrývka se napnula. Ozval se zvuk trhané deky a něco ve­lice silného mu ji vytrhlo z rukou,

"Áááá..." vykřikl mladík tentokrát v opravdové hrůze a schoulil se v rohu postele.

"E...ká e ...ol," ozval se skřípavý hlas od podlahy a znovu zaslechl ten zlověstný škrábavý zvuk, opět o něco blíž než předtím.

"Pomoc, prosím," zašeptal mladík a s hrůzou zjistil, že ho strach ochromil tak moc, že se nedokázal ani pohnout. Celý se roztřásl a po tváři se mu začaly koulet slzy.

Stvoření, jenž dělalo chlapci nechtěnou společnost se opět pohnulo. Mladík je neviděl, ale jeho instinkt i fantazie mu našeptávaly, jak asi vy­padá. Bylo drobné, velké asi jako kočka. Chlupy, které pokrývaly jeho tělo mu vyrůstaly pouze z hlavy a padaly až na koberec. Část těch chlu­pů ten skřet nebo co to bylo, táhl za sebou jako vlečku. Rozšklebená morda toho stvoření, jakýsi věčný, krutý a škodolibý úsměv, byla plná ohyzdných, ostrých a ke svému tělu až nepřirozeně dlouhých zubů. Bestie neměla žádný nos, jen drobné dírky ve tváři, nad kterýma se kru­tě leskly tmavé oči bez bělma. Rarach měl svalnaté, silné tělo. Dlouhé, ostré drápy, které při každém jeho kroku trhaly chlupatý koberec na kousky.

"Andělíčku můj strážníčku,

opatruj mi mou dušičku..." začal se chlapec modlit první modlitbič­kou, na kterou si vzpomněl. Modlitbičkou, kterou ho učila jeho máma.

"Če..ká e ú..ol," ozvalo se u postele.

Rarach se odrazil a mladík cítil, že něco dopadlo na matraci.

"...jak tak ve dne,

tak i v noci,

buď mi vždycky

ku pomoci," dokončil modlitbu chlapec.

Démon již stál na posteli, již vztahoval vražednou tlapu. Rarachovi se sbíhaly sliny na mladíkovo maso. Chlapec cítil, že se blíží konec. Ještě půl metru a zemře strašlivou a krutou smrtí, rozsápán tím, tím, tím,... čím vlastně? Mladík si dodal odvahy.

"Kdo jsi? Co chceš?" zeptal se potichu raracha.

Stvoření se zastavilo. Tlapa vyzbrojená drápy se zarazila sotva tři centimetry od chlapcova oka.

"Čeká tě úkol," odpovědělo to zvláštní stvoření a stáhlo tlapu zpět.

"Jaký úkol?" odpověděl udiveně chlapec.

Temnotou přelétl záblesk statického výboje. Modravé světlo prořízlo tmu jak ostrá břitva. Nad mladíkem se nakláněl odporný obličej nočního běsa.

"Půjdeš se mnou Adame, máš úkol."

Adam nevěděl, co si má myslet. Ano, slýchal již zkazky o zmizelých dětech z jejich města, nepřikládal tomu však žádnou váhu. Jenže teď to vše nějak začínalo dávat smysl.

"Nikam nepůjdu," rozhodl se odvážně.

"Ale půjdeš. Dobrovolně nebo násilím, musíš," zaskřípalo temně stvo­ření a statický, modravý záblesk opět ozářil tu odpornou tvář.

"Proč?" začal už nabírat chvějící se mladík.

"Vše se včas dozvíš," odpovědělo stvoření.

Adam se rozhodl nikam nejít. Rozhodl se zůstat tady doma. Nemohl přece opustit svoji maminku. Nemohl se stát dalším v řadě nezvěstných dětí. Nechtěl být jen smutný titulek v novinách. Jeho matka by to nepře­žila.

"Ne!" skoro již zakřičel.

Drobná, přesto neobyčejně silná dlaň raracha mu dopadla na rameno. Chlapec cítil, jak se mu ostré drápky zarývají přes pyžamo s obrázkem usměvavého medvěda do kůže. Cítil, jak pokožka na rameni puká a jeho vlastní krev mu smáčí hruď. Adam se strašně bál.

"Tak jdeme, paní je netrpělivá a čeká tě úkol."

"Néééééé..." pokusil se chlapec hlasitě vykřiknout, ale modravá záře mu vklouzla ústy do plic a vyplnila mu celé tělo. Mezi rty mu vyšlo jen ztlumené:

"...ééé..."

Záře jej obklopila a společně se zvláštním únoscem nadzvedla. Chlapec, neschopen dechu cítil, jak jsou vtaženi do neznámé, smradlavé nicoty. Jeho uši slyšely zvláštní svistot, oči zahlédly tu a tam světelné pruhy, které se závratnou rychlostí zjevovaly a mizely. Adam pochopil, že jeho tělo letí někam pryč. Pryč ze svého domova, pryč ze svého svě­ta, pryč z času jaký znal.

Konečně se jejich let zastavil. Stalo se to naráz a bez varování. Mladík sebou krutě plácl na tvrdou hliněnou zem. Cítil z ní vlhkost a závan plísně. Pořád byla tma. Odporná pracka raracha povolila své sevření a pustila jej. Adam slyšel ve tmě cupitání. Pak zaslechl skřípavý hlas plný bázně i úcty zároveň.

"Má paní, jsem zpátky. Splnil jsem úkol. Mám dalšího, jistě budeš spokojená."

V první chvíli se nic nedělo, ale pak v dálce chlapcovy zraky zahlédly nažloutlou záři svíčky a slyšel pomalé šouravé kroky. Chlapec nevěděl proč, ale najednou byl vyděšený ještě víc než před tím. Rychle se pokusil zvednout a utéct. Jenže ono nebylo kam. Sotva se pohnul, vždy jej něco nepřirozeného a silného popadlo a drželo na místě. Adam po chvíli vysílen, rezignoval. Sledoval už jen vystrašeně, jak se k němu pomalu blíží postava v záři svíčky.

"Ano je krásný, silný a mladý. Považuji tvůj úkol za splněný Františ­ku," ozval se ženský hlas.

Adam již spatřil, kdo se to k němu blížil. V záři svíčky stála stará shr­bená žena. Mladík nikdy neviděl nikoho s tak hlubokými vráskami. Nikdy neviděl někoho tak moc starého. Žena byla téměř nahá. Byla tak vychrtlá, že připomínala spíš oživlý skelet, nežli lidskou bytost. Ostatně Adam pochyboval, že lidskou bytostí vůbec kdy byla.

"Hledal jsem ho dlouho paní," pochlubil se rarach František.

Adam se zamyslel. František se jmenoval poslední zmizelý chlapec. Něco špatného se tady dělo.

"A našels jej dobře," pochvalně usoudila stará žena.

Přistoupila k chlapci a pokusila se ho pohladit po tváři. Adam s odpo­rem ucukl.

"Ale podívejme, má odvahu," zasmála se stařena.

Adam se konečně rozplakal. Celé jeho tělo se roztřáslo v záškubech hysterických vzlyků.

Nenašel však pochopení, jen výsměch a pobavení odporné stařeny. Po chvíli se uklidnil.

"Jistě se ptáš, proč jsi tady?" zeptala se žena a pohladila ho opět po tváři.

Tentokrát již neucukl, neměl sílu. Cítil její prsty, ostré jak struhadlo a smrduté jakoby rozkládajícím se masem. Pokýval na souhlas a potichu opět vzlykl.

"Víš kdo jsem?" zeptala se.

"Nevím paní."

"Podívej se na mě maličký," vyzvala ho.

Adam se na ni podíval. Byla snad ještě odpornější nežli před tím.

"Vidíš, umírám. Proto jsi tady. Potřebuji tvoji sílu i tvé mládí," pohla­dila jej znovu.

"Víš kdo jsem?" zeptala se opět.

Jen zavrtěl hlavou.

"Kdysi se mi říkalo Ká, bohyně smrti, jiní mi říkali Medúza, jinde zas udělali ze mě tři bytosti, tři sestry nebo tři sudičky, chceš-li, ale ty mě budeš znát jako Polednici Adame. Polednici, která si odnáší děti. A ano, jsem to já, Polednice a mám tady tebe, abych žila," její skřípavý hlas se mu zarýval přímo do mozku.

"Podívej se mi do očí!" přikázala.

Adamovi se nechtělo, ale musel. Co zahlédl, bylo strašné. Její studené, černé oči bez bělma najednou zablýskly v modravém výboji. Jeho pohled byl připoután s jejím. Její tlama se rozevřela a začal z ní vytékat proud šedavého hnisu, který pleskal na hliněnou podlahu. Její vlasy jako by ožily. Kroutily se jak hadi na její hlavě a syčely. Adam najednou po­chopil, že konec nadchází.

Stařena po něm sáhla. Přitáhla si jej k sobě. Hnis, který jí tekl z mordy, mu pleskal na záda a vpíjel se do pyžama. Cítil hrozný smrad, který stoupal stařeně z lůna. Byl to smrad výkalů, rozkladu a smrti.

"Co mrtvé jest, staň se živým, co živé jest zemři," pronesla Polednice a odstrčila hrubě chlapce od sebe.

Modravá záře v jejích očích se rozžehla s ještě větší silou. Adam spat­řil, jak se pokožka stařeny vyhlazuje a vypíná. Viděl, jak se babizna na­rovnává a mládne. Všiml si, že se z ohyzdné stařeny stává nádherná, svůdná žena. Pak si to uvědomil.

"Proboha, prosím, néé...," bylo pozdě.

Zatím co Polednice mládla a rozkvétala, on sám celý trouchnivěl a scvrkával se. Stalo se, co mu říkala. Brala si jeho sílu i mládí.

Konečně bylo hotovo. Ve svitu svíčky stála nádherná žena atletické postavy. Žena, pro kterou se vedou války. Žena, kvůli které muži dobrovolně umírají.

"Tak Adame a teď tě čeká úkol," promluvila kráska zvučným sexy nakřáplým hlasem.

"Ano paní," přicupital chlapec, nyní v podobě seschlého démona, k jejím nohám.

"Přesně za měsíc mi přineseš oběť, mladého člověka, spíš dítě, rozu­míš? Musí být ale silný, hodně silný. Pokud splníš mé přání, bohatě se ti odměním," slíbila.

"Jak si přeješ, paní," odpověděl Adam a odběhl hledat dalšího chlapce nebo dívku, jenž poslouží jako nový zdroj života pro jeho paní a vládky­ni.

"Paní a má odměna?" zeptal se rarach František.

"Ach tak, málem bych zapomněla, pojď blíž Františku," jemně ho vy­zvala Polednice.

Rarach se přikolébal k nohám své paní. Ta jednu z nich zvedla a než si František uvědomil co se děje, zaslechl jen zlověstné křupnutí vlastního krku.

"Ach ty děti," usmála se sladce krásná dívka a laškovně odkopla nožkou mrtvolku nebohého raracha kamsi do tmy.


Rolandův zpěv

3. ledna 2011 v 20:10 | Rudolf z Falknova |  Básně
jhhfhgjh

V těle strach, cítíš napětí,

do pláně krvavé s obavou hledíš,

však meč pozvedneš vzápětí,

jak dopadne tvá bitva nevíš.

Již hrnou se, již vstříc ti běží,

máš chvilku jen pouhou,

na pláni bitevní, jenž v tvé zemi leží,

srdce plní se ti odvahou, touhou.

Jen pár kroků, jak čas letí,

obrať na chvilku oči k bohu,

vyžeň z hlavy strachu smetí,

zaduj směle do bájného rohu.

Teď vidíš jim už do tváří,

ještě větší strach tam čteš,

teď odvaha tvá zazáří,

teď nastane lítá řež.

hggjfkljkggh

"AD HONOREM ET GLORIAM"

2. ledna 2011 v 23:57 | Rudolf z Falknova |  Básně

 Má zatnutá, tvrdá pěst,

 srdce z ocele snad mám.

 Jak vybrat z množství cest?

 Jak zvítězit? "To dám!"



 Můj meč již dlouho leží v prachu,

 tak pozvednu ho, nemám strach.

 Zas válečníkem budu, ctěný brachu,

 zkusím to, vždyť ode mne  je sotva sáh.


 Mé kosti již věkem bolí,

 dlouhý vlas má už barvu stříbra.

 Má síla však nepřítele jistě skolí,

 hle již hrůza na něj kývla.


 "AD HONOREM ET GLORIAM."

 Pro čest a slávu vždy jsem dýchal.

 Tak proč oči zavírám?

 O své odvaze jsem kdysi slýchal.


 Tak pozvednu zas zbraň,

 nastala tedy má slavná chvíle,

 teď odvaze mé se braň,

 teď vzdoruj mé nové síle.



NA MORAVSKÉM POLI...

2. ledna 2011 v 23:38 | Rudolf z Falknova |  Básně
mmmmmmm


Stál hrdě, slunce v zádech,

 meč zatím v kožené košili.

 Bylo ticho, snad ani nádech,

 marně vyhlížel posily.

*

Svých bojovníků hrstku přepočítal zrakem

 a nepřátel je věru tolik,

 nedal znát strach, jen tvář zahalil mrakem,

 byl Otakar a stál na Moravském poli.

*

Na pravém břehu Moravy,

 rytířská cnost se pyšně dme,

 dne toho jasné nebe modravý

 "Hle Uhrové tady jsme"

 *

Tak začala bitva, nerovný to střet,

 padlo mnoho pánů slavných,

 tam otřásl se Přemyslovy svět,

 vzhlédl se ve slovech klamných.

 *

Tam padl král, král železný a zlatý,

 krví skropilo se bitevní pole,

 tam náš národ klesl, Rudolfem jatý.

 náš národ najednou byl dole.

*

Snad přijde čas, 

 on zvedne hlavu,

 uslyší svobody hlas.

 "Za čest a slávu" 


jgjghghgdfsehhjb

Mumuland :-D

2. ledna 2011 v 0:27 | Rudolf z Falknova |  Videa

Rád bych vám představil svého dobrého kamaráda a neskutečného šermíře Vojtu, kterej se očividně velice, ale velice nudí. :-D