Minulost je věc, která se vrací vždy, když ji nejméně očekáváš. Dej pozor, obyčejně je schopná zlámat ti vaz.

ŠTĚDRÝ DEN

25. prosince 2010 v 20:11 | Rudolf z Falknova |  Povídky
jkhhgfh


ŠTĚDRÝ DEN

"Mlha. Sníh a mlha," kroutil hlavou Kamil a pustil stěrače.
Byl Štědrý den, vlastně už skoro večer. Kamil spěchal domů. Musel být i na Štědrý den v práci a to i přes nelibost své manželky. Museli ve firmě něco neodkladného dodělat. Teď už jel Kamil po dlouhém dni ko­nečně ve svém autě domů.
"Zatracená mlha," ulevil si.
Kamil sotva viděl na silnici. Hustá, smetanově bílá mlha se držela níz­ko nad vozovkou. Naštěstí byla silnice prohrnutá a sníh rozsolený. Jen místy se válela na asfaltovém koberci špinavá, černohnědá, kluzká, sně­hová břečka, na které Kamilovo auto tu a tam poskočilo. Kamil byl na­štěstí dobrý řidič a vůz značky Renault se v jeho rukách, i přes mléčnou mlhu a špatný výhled pomalu, přesto bezpečně a téměř ladně dostával z každé situace, která by jinak zaváněla tak říkajíc "průserem".
Kamil sice spěchal domů, "ale spěchal pomalu". Byl přece Štědrý den a on se už nemohl dočkat, až bude se svojí rodinou. Se svojí nádhernou manželkou Veronikou i malým, čtyřměsíčním synkem Matějem. Těšil se na společnou štědrovečerní večeři. Pravda, Matěj s nimi asi ke společné­mu stolu neusedne, ale i tak se Kamil nemohl synka dočkat. Těšil se, jak si společně rozdají u rozsvícené, voňavé a zelené borovičky dárky.
Kamil koupil malému Matějovi nádherný, veliký, červený traktor a i když čtyřměsíční miminko z toho asi nebude mít ještě rozum, doufal, že později, až Matěj vyroste, z dárku bude mít velikou radost.
Veronice koupil drobný, zlatý přívěšek na krk, zpodobnění kočičí hlavy se zářivýma, smaragdovýma očima i s řetízkem. Přívěšek měl schovaný v náprsní kapse své bundy. Koupil ho poměrně levně v jedné zapadlé zastavárně na kraji města.
Prodavačka, která mu jej prodala, byla taková zvláštní, taková ušmud­laná, drobná a nelibě vonící. Tvrdila mu, že přívěšek má kouzelnou moc, tvrdila, že určitě neprohloupí, prý mu přinese štěstí. Kamil ji moc neposlouchal. Zíral na přívěšek a nemohl z něho odtrhnout pohled. Ten kus zlatého kovu ho nějak přitahoval.
"Snad se bude Verči líbit," povzdechl si, přestože věděl, že bude.
Kamil mimoděk a bezmyšlenkovitě sáhl do náprsní kapsy. Ozdobná, modrým sametem potažená krabička, kterou dostal k přívěšku v ob­chůdku, kde ho koupil, tam byla. Krabička jako by ho hřála do dlaně. Zdálo se mu, že přívěšek se ve zdobené krabičce pohnul.
Kamil se usmál. Představil si, jakou bude mít Veronika radost, i když mu jistě hned vzápětí vynadá, proč že to kvůli ní tolik utrácí.
Spokojeně a pořád se zasněným úsměvem vyndal ruku z kapsy. Cesta ubíhala pomalu a poklidně. Nikde žádné auto. Vůbec žádný provoz. Bylo něco kolem páté, byla tma a Štědrý večer nastával.
"Kdo by taky někam jezdil na vánoce?" usoudil Kamil.
"To jen já jsem takovej magor."
Mlha zhoustla a Kamilovi se zdálo, že jede téměř krokem. Přidat však nemohl. Přestože si pustil přídavná, mlhová světla, viděl sotva na dva metry před auto. Nechtěl riskovat, zvláště ne teď, když už to měl domů jen tak pět, šest kilometrů. Kamilovy oči pozorně propátrávaly vozovku. Kamil cítil, jak mu padají od namáhavého zkoumání cesty víčka.
"Hlavně neusnout," říkal si a pustil si raději nahlas cd přehrávač.
Z reproduktorů auta se ozvaly tóny jeho oblíbené kapely Manowar. Písnička "Defender", která zrovna hrála, Kamila dokonale probrala. Při­dal na zvuku a aniž by přestal sledovat cestu, začal si broukat společně se zpěvákem této metalové skupiny slova písně.
"Ježiši co to je...?" vykřikl v úleku, když se podíval do zpětného zr­cátka a dupl dost nešetrně na brzdy.
Pneumatiky auta zakvílely. Kamil si málem rozbil hlavu o palubní desku, naštěstí ho zastavily včas pásy. Kamil se narovnal a otočil se k zadní sedačce.
"Co tady děláš?"
Na zadním okně vozu seděla kočka. Zrzavá kočka. Ne zrzavá, zlatá. Koukala klidně na Kamila svýma jasně zářícíma, smaragdově zelenýma očima. Prudké zastavení auta s ní ani nehnulo.
"Kde ty ses tady vzala?" zeptal se opět překvapeně Kamil.
"Mňau...rrrrrrr..." odpověděla mu dozlatova zbarvená kočka a začala spokojeně příst.
Kamil vystoupil z vozu. Otevřel zadní dveře. Nemohl pochopit, jak se to zvíře dostalo dovnitř, ale rozhodl se po tom nepátrat, asi by na to stejně nepřišel. Třeba to byl jen nějaký žertík jeho kolegů z práce. Na­klonil se ke kočce a natáhl k ní ruku.
"...rrrrrrrrr.....," zapředla opět kočka a mazlivě se otřela o Kamilovu dlaň.
Kamil ji vzal do náruče. Prohlédl si ji a usoudil, že krásnější zvíře ne­viděl.
"Škoda, že je Verča alergická, hned bych si tě vzal," pohladil ji po hlavě a kočka zase spokojeně zapředla.
"Tak běž a najdi si jiného páníčka," postavil kočku na vozovku a po­pohnal ji rukou.
Kočka jakoby pochopila. Prohlédla si ho ještě svým zeleným pohle­dem, otočila se a zmizela v mlze někde před autem.
"Byla bys pěknej vánoční dárek," řekl si v duchu Kamil, když nasedal do auta.
Písnička "Defender" skončila. Kamil vypnul cd přehrávač a rozjel se. Domů to už bylo jenom kousek.
"Ta kočka vypadala jako ten přívěšek co jsem koupil," pomyslel si a opět sáhl bezmyšlenkovitě na krabičku ze zastavárny.
Kamil trochu šlápl na plyn, fakt už se těšil domů, na štědrovečerní vánoční pohodu. Auto poslechlo a zrychlilo. Kamil začal poznávat stro­mořadí u silnice.
"Už za támhletou zatáčkou, za tím kopcem, jen přejedu koleje a už budu konečně doma," pomyslel si vesele a zase nepatrně víc sešlápl plyn.
V mlze zatáčku málem přehlédl, ale na poslední chvíli ji zkušeně vy­bral. Znal to tady. Kamil si dovolil přidat ještě víc. Čím dřív bude doma u rodiny, tím líp, vždyť je Štědrý den a oni na něj už určitě netrpělivě čekají. Tachometr na palubovce se vyšplhal ke stovce. Auto stoupalo do kopce. Kamil podřadil a ještě víc sešlápl plynový pedál. Renault se řítil do kopce teď už dobrých sto dvacet kilometrů v hodině. Kamil neviděl moc daleko před "čumák" vozu, ale spoléhal se na svoji znalost této cesty i na své řidičské schopnosti.
"Tady někde je ten železniční přejezd," zkoumal pohledem silnici před sebou.
Přejezd neviděl, ale věděl, že u něj musí každou chvíli být. Byl to přejezd, přes který již dobrých pět let nejel žádný vlak, ani nákladní. Dráhy zrušily tuto trasu "pro příliš malý zájem cestujících", snad ani vý­stražná světla na něm už nefungovala. Kamil zíral před sebe, připraven zpomalit jízdu, aby na koleje nevjel v plné rychlosti. To by bylo "o tlu­miče". Už se viděl doma. Kamil se usmál.
"Proboha...!" vykřikl a šlápl na brzdy.
Přímo v dráze jeho vozu seděla ta krásná zlatá kočka. Střetu se už ne­dalo zabránit. Auto se dostalo do smyku a hnalo se na to hloupé zvíře.
"Uhni...!" řval Kamil a pral se s jakoby oživlým volantem.
Kočičí i Kamilovy oči se na okamžik střetly. Muž spatřil v těch záři­vých smaragdech odhodlání neustoupit z cesty. Kočka dál seděla v prostředku silnice a jen se trochu přikrčila. Kamilovi se i přes kapotu, řev motoru a pištění zablokovaných kol zdálo, že spokojeně přede. Pak mu rychle blížící se zvířátko zmizelo z výhledu někde pod vozem.
"Tak to jsem nechtěl," smutně blesklo Kamilovi hlavou.
Nikdy v životě nepřejel žádné zvíře, snad ani myš. Nikdy by ho nena­padlo, že by mohlo auto pocítit střet s tak malým stvořením. Pocítilo. Auto se trefilo do kočky, přesně na levé kolo. Kamil zřetelně cítil, jak to ve volantu škublo. Vůz maličko nadskočil. Jednou, dvakrát. Kamil si představil jak praskají kočičí kosti. Představil si, jak pod tlakem pneu­matik praská její zlatavou srstí porostlá kůže. Jak se tlačí všechna střeva ven na rozsolený, špinavý asfalt.
"To je mi líto," pomyslel si smutně.
Konečně auto zastavilo. Zastavilo asi půl metru od kolejí. Od přejez­du, přes který v ten okamžik prosvištěl veliký, nákladní vlak. Přímo před čumákem auta se míhaly vagóny jeden za druhým. Kamil tupě zíral na projíždějící ocelové monstrum, jakoby počítal vagóny. Pomalu mu to docházelo.
"Ty vole, já mohl bejt mrtvej," šeptal si potichu.
Vlak přejel a zmizel někde v mlze. Výstražná světla se teprve teď čer­veně rozblikala a ozval se zvuk zvonu.
"Přece fungujou...," pomyslel si ironicky.
"Ta kočka mě zachránila," vystoupil Kamil z auta.
Našel ji až po chvíli. Ležela na chladné silnici. Byla živá, jen se trochu třásla. Pořád předla.
"Odpust...," poklekl ke zvířátku.
Kočka zvedla hlavu. Život jí z očí nevyprchal. Naopak postavila se na všechny čtyři a mazlivě se otřela o Kamilovu ruku.
"Mńauuu...rrrrrrr..."
Překvapeného Kamila něco napadlo. Sáhl do náprsní kapsy a vyndal modrou, sametovou krabičku. Otevřel ji. Přívěšek zmizel. Kamil se po­díval na kočku.
"Ty si to štěstí, viď?" vzpomněl si, co mu říkala ta prodavačka v za­stavárně a pohladil kočku po hlavě.
Ten Štědrý večer nedostala jeho manželka jako vánoční dárek zlatý přívěšek, ale dostala i přes svoji alergii opravdovou, živou kočku se zla­tavou srstí. Ten večer dostala celá Kamilova rodina od "ježíška" štěstí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Siwa Siwa | Web | 25. prosince 2010 v 20:48 | Reagovat

Moc povedené, moc, moc, moc. Jen mi občas vadilo opakování jména, ale bylo to strašně pěkné. Vánoční... dokázal jsi, že umíš psát i příběhy s dobrým koncem :D.
Já ale doufám, že tu brzy bude něco děsuplného, abych se mohla takhle po nocích hrozně bát... :D

2 Amia Amia | Web | 7. ledna 2011 v 20:31 | Reagovat

To je krásné. Už jsem se bála co všechno se mu stane a ono nic, šťastně dojel, ke štěstí přišel. Moc příjemná změna, vzhledem k typu tvého povídání o to větší překvapení.
Ale rozhodně se nenech odradit od svých ,,normálních" povídek :D

3 Rudolf z Falknova Rudolf z Falknova | Web | 7. ledna 2011 v 20:33 | Reagovat

[2]: a tak nemůže všechno dopadnout špatně, no uznej

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama