Minulost je věc, která se vrací vždy, když ji nejméně očekáváš. Dej pozor, obyčejně je schopná zlámat ti vaz.

Lilie

5. prosince 2010 v 21:34 | Rudolf z Falknova |  Povídky


succubus
Tato povídka je stejně jako "Svatební košile" součástí kompletní sbírky hororových příběhů s názvem KYTICE ANEB PAN ERBEN JISTĚ PROMINE. Zároveň je jakýmsi úvodem do příběhu další mé knihy "ZA MLHOU".  Můžu vám popřát jen trochu toho děsu v žilách a sladké, trochu neklidné spaní... ;-)

LILIE


( Staré, vybledlé obrazy od ještě starších zapomenutých autorů, o které čas od času zakopáváme na půdách, či které bývají schované a zaprá­šené za babiččinou skříní. Někdy se dají levně pořídit ve vetešnictví a jiných zapadlých krámcích.
Zub času si pohrává se sytostí jejich barev. Pavouci a jiná drobná havěť si v jejich rámu hledají domov. A že ne jenom odporný hmyz se může zabydlet ve starodávné, odložené malbě vypráví tato povídka. Tak až jednou budete kupovat starý obraz prosím, dávejte velký, velký pozor. Ne každý může mít takové štěstí jako níže zmiňovaný hrdina.)

Den první: Středa

"Kolik ten obraz stál prosím tě?" zeptala se Maruška Honzy.
Honza zrovna věšel veliký, ve starém oprýskaném, jakoby pozlaceném, mistrně vyřezávaném rámu zarámovaný obraz.
"Necelé dva tisíce," odpověděl muž.
"To tě okradli," konstatovala znalecky Maruška.
Koukala na stěnu, kam Honza pověsil obraz a přivírala při tom levé oko.
"Ty tomu tak rozumíš," pomyslel si Honza.
Ošklivě blýskl pohledem po své sestřenici Marušce. Chtěl i něco poznamenat o Maruščině "uměleckém cítění", ale raději to spolkl. Nechtěl Marušku urazit, zvláště když ona jediná mu pomáhala se stěhováním a úklidem nového bytu poté, co se rozvedl a nezbyl mu už vlastně nikdo jiný. Ostatní nad ním zlomili hůl. Dali od něj ruce pryč. Jen Maruška se na něj nevykašlala. Jen Maruška se mu snažila pomoct.
"Mně se docela líbí," oznámil sestřence a usmál se na ni.
"Tys měl vždycky divnej vkus," nesouhlasila Maruška.
"Jdu uvařit čaj, dáš si?" zeptal se, aby odvedl hovor od obrazu.
"Jo dám, ale zelenej," odpověděla.
Honza odešel do kuchyně. Vlastně do místnosti, která teprve měla ku­chyní být. Napustil vodu do rychlovarné konvice z kohoutku, který trčel z oprýskané zdi. Zapojil konvici do zásuvky a postavil ji na židli u stěny.
"Už aby to tu bylo spravený," povzdechl si.
Honza netušil, jak mu budou chybět takové samozřejmé věci jako je kuchyňská linka, pořádná lednička nebo jen stůl, kterému nevypadává v jednom kuse noha. Momentálně měl v kuchyni jen na podlaze vysklá­dané snad stoleté nádobí, které mu jeho ženuška milostivě přenechala. Jeho ženuška, která ho bez pardónu vyprovodila z jeho domu po té, co nejlepší Honzův kamarád nahradil jeho místo v manželském loži. Nebýt sestřenky, která mu sehnala tento byt ve sklepení staré bytovky, asi by se mu teď jen těžko vedlo. Těžko vedlo někde na ulici.
"Bez cukru Honzo, víš že držím dietu," křikla na něj z vedlejší místnosti Maruška.
Vypili si čaj. Bylo pozdě. Malými okny u stropu, kterými byl vidět chodník ulice i nohy kolemjdoucích, spěchajících lidí, začala prosvět­lovat záře z pouličních lamp. Nastávající šero přinutilo Honzu rozsvítit žárovku visící samostatně na svazku drátů ze stropu.
"Je pozdě bratránku," políbila Maruška Honzu na tvář.
"Půjdu už domů, Vojtíšek se už po mě jistě shání."
Honza doprovodil sestřenku ke dveřím. Usmál se, když si vzpomněl na svého synovce. Na chlapečka, kterého miloval a zároveň obdivoval. Na malého klučinu, kterého se Honza i trošičku bál. Bál se Vojtíkovy zvláštní schopnosti vidět a chápat. Schopnosti číst myšlenky. Bál se a zároveň miloval toho čtyřletého chlapce, který za každé situace i přes svoje mládí vždy věděl co a jak udělat.
"A neboj se Honzo, všechno bude zase v pořádku," políbila ho sestřenka starostlivě znovu na tvář a už za ní klaply dveře.
"Ahoj a pozdravuj kluka," zakřičel ještě Honza, ale Maruška už ho asi neslyšela..
Myšlenky na synovce ho opustily. Odešel do budoucího obývacího pokoje. Teď místnost připomínala spíš menší staveniště. Na parketové podlaze byly rozložené noviny a rozstříhané igelitové tašky. S Maruškou dnes malovali stěny na bílo a místnost voněla vlhkem i barvou. Obývací pokoj byl jinak prázdný. Jen na vylíčené zdi visel ten zvláštní obraz.
Honza si rozhodil na podlahu deku a spacák. Zhasl světlo a lehl si. Byl hrozně unavený, přesto nemohl nějak usnout. V místnosti nebyla tma. Na oknech neměl závěsy a lampy z ulice svítily se stále větší intenzitou. Jedno z pouličních světel ozařovalo i obraz na zdi.
"Lilie," pomyslel si Honza.
Lilie se jmenoval ten obraz. Bylo to na jeho druhé straně, na plátně napsáno drobným písmem. Obraz byl tmavý. Zpodobňoval pohled do nějakého pokoje ponořeného do šera, podobně jako místnost ve, které teď Honza byl. Neznámý umělec, Honza nedokázal rozluštit při koupi obrazu v jednom vetešnictví podpis naškrábaný v rohu plátna, zachytil pokojík se starožitným nábytkem. Dominantou malby byla starožitná, z leštěného dřeva vyrobená komoda se třemi šuplíky a zlatými úchytkami. Komoda stála pod malým dřevěným oknem s červenými závěsy, zdo­benými bílými puntíky. Na komodě pod oknem stál hnědý hliněný květi­náč. Květináč zdobený plastikou démonického obličeje. Květináč plný tmavé hlíny.
Honza nemohl pochopit, proč je obraz pojmenovaný Lilie. Kromě prázdného květináče nenašel na obrazu ani stopu něčeho, co by alespoň vzdáleně připomínalo květinu.
V rohu místnosti v obraze stálo na masivních dřevěných nohách ve­liké, dřevěné zrcadlo. Na lesklou plochu zrcadla dopadaly poslední zbytky denního světla. V zrcadle se odrážela dívčí tvář. Právě kvůli té dokonalé tváři Honza tenkrát ten obraz koupil. Ta krásná ženská tvář ho fascinovala.
"Krásnější dívku jsem nikdy neviděl," pomyslel si Honza a už po tisící si odraz dívky prohlížel.
Honza dal té úchvatné tváři i jméno. Hedvika. Ano, Hedvika se ta krásná žena z obrazu jistě jmenovala.
Její odraz v tom namalovaném zrcadle ho neustále přitahoval. Honza si prohlížel tu krásnou tvář. Tvář téměř dokonalou. Dívka z obrazu měla hlavu nakloněnou mírně na stranu. Asi si zrovna česala vlasy, to Honza nevěděl, na ruce jí neviděl. Netušil, jestli držela hřeben, jen to předpokládal. Měla však krásné, rozpuštěné, blonďaté vlasy. Ty její neposedné pramínky, snad mokré, které jí tančily kolem tváře.
Hedvika měla zavřené oči. Smyslně zavřená víčka, jakoby právě snila o něčem krásném. Její úsměv tomu nasvědčoval. Úsměv trochu povrch­ní, přesto okouzlující. Autorovi té tváře se ten úsměv podařilo opravdu dokonale zachytit. Ta drobná, téměř neviditelná vráska kolem žensky smyslných rtíků. Ta vráska dávala tomu úsměvu moc a sílu.
Nosík v dívčině tváři byl dokonale perfektní, jakoby vytesaný z ka­mene. Rovný a drobný. Jen jeho špička byla mírně nahoru. Malá nedokonalost, která jen umocňovala tu nádheru. Chřípí Hedviky bylo mírně rozšířené, což prozrazovalo, že dívku umělec zachytil zrovna ve výdechu. Honza zjišťoval, že začíná milovat ten namalovaný odraz v zrcadle .
Miloval dívčin útlý, bílý krček, zdobený svůdnou jamkou, jamkou ju­gulární, která musela být na dotek tak jemná. Byl uchvácen jamkou umístěnou přímo nad a mezi vystouplými, křehounkými klíčními kost­mi. Dívčina ramena přikrývala lehká, bílá, rozepnutá košilka. Ten prů­svitný oděv nic z jejího těla nezakrýval, naopak. Rozhalená košilka pro­zradila úplně vše.
Hedvičina ňadra. Pevná, oblá a rozhodně ne malá, přesto ani nijak vý­razně veliká, prostě tak akorát. Ta ňadra, která jej tolik přitahovala a lákala. Ty malé okrouhlé prsní dvorce, kterých by se tak rád dotýkal. Ano dotýkal. Honza to již párkrát zkusil, když byl sám. Kolikrát měl opravdový pocit, že ho dívka přímo k doteku vybízí. Měl pocit, že obraz ožívá. Jeho prsty ale vždy zastavilo jen pružné a záhadně trochu horké plátno. Honza Hedviku miloval, tajně, zoufale a bezmocně.
"Dobrou noc lásko," pošeptal do prázdna k obrazu.
Pak Honza usnul. Usnul, aby se mohl setkat ve snění se svojí Hed­vikou.


Den druhý: Čtvrtek

"Kam s tím křeslem?" zeptala se Maruška Honzy a pokoušela se těžký kus čalouněného nábytku, který společně sehnali i z jinými skvosty do domácnosti v jednom bazaru, váhou vlastního těla posunout po podlaze.
"Snad támhle do rohu, co myslíš?" nejistě rozhodl Honza a pomohl sestřence rozměrné křeslo přistrčit ke stěně, přímo proti obrazu s tou tváří záhadné ženy.
"Vojtíku, nemotej se tady prosím, mi to tady se strejdou trošičku ukli­díme a pak si budeme hrát, jo?" pokárala láskyplně Maruška drobného, čtyřletého chlapce, svého synka.
"A vezme mě štlejda na koňa?" zeptal se klouček nedočkavě.
"Jasně že vezme a třeba hned," odpověděl Honza, popadl Vojtíka a posadil si ho obkročmo za krk.
"Hyjé štlejdo! " volal vesele chlapec.
"Hyjé."
Honza poskakoval po obývacím pokoji a Vojtík za jeho hlavou se ve­sele, zvonivě smál. Rukama se přitom držel za Honzovu hlavu. Rukama, z kterých cítil Honza zvláštní energii. Sílu, která ho uklidňovala a zá­roveň děsila. Honza nechápal, kde chlapec bere tu zvláštní moc, jenž z něj doslova vyzařovala. Nechápal tu moc a vlastně ani nechtěl chápat. Vojtík byl prostě zvláštní dítě. Dítě nadané "čímsi".
Maruška je sledovala se založenýma rukama zprvu s maličkou bázní, ale když viděla synkovo veselí, začala se také usmívat.
"Jé štlejdo a teď kolotoš," požádal Vojtík.
"A jak se říká...?" pokáral ho dobrácky Honza.
"Ploším," usmál se chlapec.
Honza chytil kloučka za ruku i nohu a roztočil se. Vojtík začal vesele pištět a výskat. Sklepní byt ovládl čistý, nefalešný, dětský smích. Honzovi se ale už pořádně točila hlava a cítil, jak mu po čele stékají kapičky potu. Zastavil a položil chlapce na zem. Potřeboval se vydýchat.
"Eště ploším, štlejdo," škemral neúnavný Vojtík.
"Tak a dost Vojto. Běž si na chvíli hrát s omalovánkama. Nechej strejdu vydechnout," zakročila včas Maruška.
"Děkuju sestřenko," zafuněl Honza.
"Ty seš taky jak malej," vyhubovala mu.
Pustili se do úklidu obýváku. Malý Vojtík si zatím uveleben na novém křesle, barevnými pastelkami vykresloval různé pohádkové postavičky. Honza za pomoci své sestřenky přinesl nízký konferenční stolek a společně mu našli místo vedle velkého křesla. Honza ještě odběhl, aby se za okamžik vrátil s čirým sklem, které přiklopil na onen stolek.
Vojtík si přestal malovat a nějak pozorněji se zadíval na svého strejdu. Zahleděl se na něj nějak starostlivě.
"Tak už je tady útulněji," pohladil Honza se zalíbením hranu stolku přikrytého sklem.
"Jauvajs...," Honza vykřikl v úleku.
Sklo bylo v jednom místě vyštípnuté. O ostrou hranu si Honza rozřízl ošklivě palec. Malému Vojtíkovi přelétl přes tvář vědoucí, bolestný vý­raz a chlapec si tiše povzdechl. Z rány se vyvalila krev. Honza cukl ru­kou. Rudé kapky se rozlétly pokojem a skropily čerstvě vylíčenou stěnu. Jeden krvavý projektil přistál i na plátně visícího obrazu. Temně čer­vená kapka stékala vlivem přitažlivosti po malbě. Nikdo z přítomných, až na Vojtíka si nevšiml, jak se Honzova krev doslova vpila do obrazu a zmizela. Jakoby ji obraz hladově strávil.
"Ukaž to?" vyzvala Honzu sestřenice.
"Nic to není," přesto Marušce Honza palec ukázal.
"Zalepím ti to, a to sklo vyhodíš, jasný?" odběhla Maruška do vedlejší místnosti pro dezinfekci a náplast.
"Bolí to štlejdo, že jo?" pofoukal mu starostlivě palec Vojtík.
Honza se usmál a pohladil chlapce zdravou rukou po hlavě. Vojtík pak začal se zvláštním zájmem zkoumat červené kapky krve na stěně.
"Tolik to dalo pláce," kroutil přitom znalecky hlavou a dal ruce v bok.
Maruška mezitím přiběhla s lékárničkou. Nalila na rozříznutý palec dezinfekci.
"Hrdino," poznamenala ironicky, když Honza trochu sykl a zalepila mu palec náplastí.
"Štlejdo? Čo to tady loste za kytišku?" zeptal se Vojtík, který přestal studovat krvavé cákance na stěně a jeho zájem upoutal obraz na zdi.
Maruška zatím odběhla do kuchyně uklidit lékárničku a připravit svačinku.
"Jakou kytičku myslíš Vojtíku?" zeptal se Honza a šel se podívat.
"Támhle pod tím okýnkem," ukazoval chlapec prstem nahoru k malbě.
Honza se pozorně zahleděl na plátno obrazu. Zpočátku nic zvláštního neviděl, ale po chvíli spatřil, jak z květináče s démonickou tváří vyrůstá v malbě zelený klíček. Nikdy před tím si toho nevšiml. Bylo mu to divný. Bylo to zvláštní.
"Dej požol štlejdo, to bude škaledá kytiška," vážně se k němu otočil chlapec.
Honza spatřil v chlapcově tváři opravdovou a nepředstíranou starost. Připadalo mu, že Vojtík ví něco, čeho by se měl bát. Honza potřásl hlavou, jako by se chtěl těch myšlenek na zelený klíček zbavit a raději se tím přestal zabývat. Malý chlapec ho začal opět trochu děsit.
"Ale nepovídej ty mudrci," rozcuchal Vojtíkovi něžně prsty vlasy.
Přesto mu klubající se rostlina v malbě dál ležela v hlavě.
"Pojďte na jídlo," ozval se z vedlejší místnosti Maruščin hlas.
Honza zapomněl na květináč i zelenou rostlinku. Zapomněl i na Vojtí­kovo jakési varování. Zakručelo mu v břiše a uvědomil si, že má velký hlad. Nadzvedl Vojtíka a s chlapcem v náručí odešel za sestřenkou do kuchyně.
Najedli se. Venku se začalo šeřit.
"Jé to už je hodin," podívala se Honzova sestřenice na mobilní telefon.
"Musíme už jít bratránku. Vojtíku oblíkni se, tatínek se brzo vrátí z práce, musíme mu doma udělat večeři."
"My už mušíme jít štlejdo," rozumě začal vysvětlovat chlapec Honzovi.
"Ale neboj, žítra s maminkou žaše pšídeme a pomůšeme ti jó."
"Dobrá mladý pane, beru tě za slovo," vyzdvihl Honza Vojtíka k sobě.
"A požádně še vyšpinkej štrejdo, ať máš žítla šílu a požor na kytišku," rozumoval dál chlapec, ale to už za ním i jeho maminkou klaply dveře.
Honza zůstal v bytě sám. Zas chvíli přemýšlel nad Vojtíkovým va­rováním. Pak to hodil za hlavu. Odešel do kuchyně a uklidil umyté nádobí. Zítra měl po práci v plánu zabudovat starší kuchyňskou linku, kterou koupil od jednoho mladého, zamilovaného páru na inzerát. Teď se mu ale už zavíraly oči.
"Sakra, musím sehnat nějakou pohovku, nemůžu pořád spát na zemi," zívl Honza a odešel si ustlat na zem do obýváku.
V místnosti opět vládlo šero. Honza si rozhodil na parkety deku a na­chystal spacák. Pak odběhl do těsné koupelny, kde se vysprchoval a vy­čistil si zuby. Oblékl se do pyžama, nasadil na bosé nohy pantofle a šel si lehnout. Zalezl do spacího pytle. Pantofle si uložil vedle sebe tak, aby je měl po ruce, kdyby ho v noci probudila touha močit a pokoušel se usnout. Záře lampy z ulice opět dopadla na obraz. Muž ve spacáku, ač unaven si ho začal prohlížet.
"Kde se tam vzala ta rostlinka?" nemohl pochopit, že klubající se klí­ček v namalovaném květináči přehlédl.
"Přece nejsem blbej."
Honzův zrak se od zelené rostlinky odvrátil a začal si se zájmem pro­hlížet milovanou tvář Hedviky.
"To je kvůli tobě," usoudil po chvíli.
"Kvůli tobě jsem si toho před tím nevšiml, mám oči jen pro tvoji krá­su," řekl do šera.
Na ulici, přímo před jeho oknem zaparkoval větší terénní vůz, který zastínil záři pouličního světla. Pokoj se utopil ve tmě. Honza něco ospale zabrblal, otočil se na bok a zavřel oči. Po chvíli spokojeně usnul.
Hedvika v obraze, ten úchvatný odraz ve starožitném zrcadle, otevřela pomalu oči. Její zrak lačně pátral Honzovým obývákem. Hladový, bez­citný, svůdný výraz chladných očí se zastavil na ležící postavě na zemi. V jejích očích se chlípně zalesklo.

Den třetí: Pátek

Hlasitý vyzváněcí tón telefonu prorazil ranní ticho pokoje. Honza jen nedobrovolně vystrčil ruku ze spacáku a vymáčkl tlačítkem na telefonu budík.
"Zas do práce," pomyslel si.
Přestože spal poměrně dlouhou dobu, téměř osm hodin, cítil se rozlá­maný a nevyspalý. Svaly ho doslova bolely a záda téměř necítil.
"Fakt potřebuju postel," povzdechl si.
Rukou zašátral v místech, kde tušil pantofle. Nebyly tam. Honza se rozespale posadil na svém provizorním loži a protřel si ospalé oči. Cítil se po ránu jako vyoraná myš. Chvíli trvalo, než jeho mozek naskočil. Připadal si jako by měl kocovinu.
"To chce kafe," podrbal se na rozcuchané hlavě.
Pomalu vstal a ještě pomaleji kráčel ke kuchyni. Jeho bosé nohy pleskaly o dřevěné parkety. Honza cítil mírný chlad, který vanul od země. Vstoupil do kuchyně. Udělal si silnou kávu. Posadil se na židli a s chutí povzbuzující nápoj vypil. Jeho mozek pomalu začal pracovat. Ta ozubená kola v jeho hlavě se začala otáčet, i když z počátku trochu po­maleji. Podíval se na hodiny. Bylo půl páté. Honzovi zakručelo v břiše, jak se pohnuly střeva.
"Nojó," zavrčel a urychleně odběhl do koupelny, kde se v první řadě usadil na toaletní mísu.
Po chvíli vyšel z koupelny. Byl učesaný a oblečený. Posadil se zpátky na židli a začal si natahovat na studená chodidla černé ponožky.
"Kam jsem jen ty pantofle dal," pomyslel si.
Vstal. Zhasl světlo v kuchyni a odešel z bytu. Honza spěchal na auto­bus, který ho doveze do práce. ...

* * *
...
"Sehnala jsem ti rozkládací pohovku," oznámila mu vesele odpoledne po telefonu Maruška.
"Stála jen tisícovku, je docela zachovalá Honzo, pak mi to někdy vrá­tíš. Jo dokonce ti ji kolem šesté přivezou, tak buď doma. Já dneska ne­přijdu, Vojtíkovi není dobře. Nezlob se."
"Proč bych se měl zlobit Maruško? V šest říkáš, to stihnu. Pozdravuj Vojtíka, ať se brzo uzdraví," odpověděl Honza.
Chvíli si ještě se sestřenkou povídali, pak se rozloučili a Honza ukon­čil hovor červeným tlačítkem s obrázkem telefonního sluchátka. Zkont­roloval kolik je hodin. Bylo půl čtvrté.
"Tak to abych s sebou mrskl,"pomyslel si Honza a přišrouboval další skříňku na zeď.
Kuchyně se zdála téměř hotová. ...

* * *
...
Pohovka nebyla opravdu z nejnovějších. Byla šedivá, ošoupaná a strašně vrzala. Tisíc korun, které za ni Maruška zaplatila byla spíš pře­hnaná suma. Přesto se zdála pohodlná, určitě pohodlnější než spát na tvrdé podlaze. Za pomoci staršího muže, který sedačku přivezl ji Honza snesl do svého sklepního bytu. Muž mu ji pomohl i umístit do obýváku. Postavili ji ke stěně hned vedle křesla. Honza se s mužem rozloučil, po­děkoval mu a vtiskl do dlaně stovku od cesty. Pak zůstal sám.
"No to je děs, hned jak bude možnost, pořídím si jinou postel," řekl si Honza při pohledu na nevzhlednou pohovku.
Bylo něco kolem sedmé. Honza odešel do kuchyně, kde si na ply­novém vařiči uvařil ve vodě párky. Snědl je s rohlíkem a labužnicky je namáčel v hořčici.
"Tak a na kutě," usmál se.
Bylo strašné zůstat sám v prázdném bytě a Honzovi se začalo stýskat po své sestřenici, kterou vždy už od dětství rád vídal i po jejím chlapci Vojtíkovi. Honza sám se svojí vypečenou ženuškou neměl děti a teď tomu byl i rád, snad proto si Vojtíka zamiloval jako vlastního synka. I přes to, že ten chlapec byl tak zvláštní. A nebo právě pro to?
Honza se vysprchoval a převlékl do pyžama.
"Sakra kde jsou ty pantofle...," kroutil hlavou a začal je hledat.
Prohledal celý byt. Dokonce se podíval i pod "novou" pohovku, přestože dobře věděl, že tam být určitě nemůžou. Pantofle však nikde nebyly. Prostě se po nich slehla zem.
"Seru na ně," ulevil si a ulehl na pohovku.
Ta sténavě zavrzala.
Do obývacího pokoje se opět vetřelo večerní šero. Lucerna z ulice osvítila obraz na zdi.
"Dobrou noc Hedviko," poslal Honza vzdušný polibek k malbě.
Pak ale ztuhl. V obraze vyjeveném pokoji, na prkenné, dřevěné pod­laze ležely uspořádaně vedle sebe jeho postrádané pantofle.
"To není možný," vyskočil Honza z postele, která znovu vrzavě zasté­nala.
"Ty vole to si ze mě snad někdo dělá prdel!"
Honza nevěřícně přistoupil k malbě. Opravdu tam byly jeho pantofle, dokonale namalované. Bylo to děsivé. Honza nic nechápal. Pro jistotu zavřel na chvíli oči. Když je otevřel, pořád tam byly. Třikrát se štípl do zápěstí v místě, kde má každý člověk tepny. Pantofle z malby nezmizely. Honza odběhl, vyveden z míry, do kuchyně. Otevřel flašku slivovice, kterou dostal od strýčka z Moravy. Dopřál si pořádný hlt.
"To sem blázen," vrátil se zpátky k obrazu.
Pantofle tam pořád byly. Bylo to opravdu zvláštní. A nejen to.
Kromě pantoflí v malbě, které tam neměly co dělat si Honza všiml nádherného bílo-červeného květu lilie, který rostl z květináče na komodě pod namalovaným oknem.
"Tohle není fakt už normální," kroutil Honza hlavou a zjistil, že se mu chvějí ruce z rozčílení.
Pak v rohu malby tam, kde stálo zrcadlo s nádherným odrazem Hed­viky zahlédl pohyb. Honzovy oči se automaticky otočily tím směrem. Hedvika na něj hleděla a svůdně, přesto ďábelsky se usmívala.
"Sem cvok? Zejtra zajdu za doktorem," protřel si opět oči.
Pak se ale něco stalo. Pak se Honza jako v mrákotách otočil zády k obrazu. Otočil se a mlčky odešel ke staré posteli. Ta opět zavrzala, když na ni muž uléhal. Honza kupodivu klidně usnul. Nevěděl, že příčinou jeho zvláštní netečnosti byla silná vůně, která vycházela z lilie v malbě. Ta vůně ho doslova omámila. Přímo jím prostoupila. Najednou zapo­mněl na pantofle a zapomněl na obraz. Najednou musel jenom spát. Ne­viděl, že Hedvika, ta krásná dívka z obrazu dvěma rychlými kroky opustila malbu a blížila se jeho obývacím pokojem. K němu.

Den čtvrtý: Sobota

Honza spal dlouho. Když konečně otevřel oči a procitl, bylo něco ko­lem poledního. Musel spát víc jak čtrnáct hodin, přesto se cítil podivně vyčerpaný. Připadal si jako vycucaná houba, bez energie, bez vůle, bez síly. Ve všech svalech co jich na těle měl mu pulzovala pichlavá bolest a zvláštní nesnesitelné horko se mu rozlévalo z rozkroku do celého těla. Z čela mu stékaly čůrky studeného potu. Slané kapky smáčely Honzův polštář tak, že ten ho nepříjemně studil do zátylku.
"Aůů to je zase ráno," pokoušel se Honza vstát z pohovky.
Pokud jej doteď bolelo tělo hodně, tak při jeho pokusu postavit se jej svaly začaly píchat přímo nesnesitelně. V nohách cítil hrozitánské křeče a rozkrok měl v jednom ohni.
"No tak co je?" zeptal se sám sebe.
Opět se pokusil vstát. Tentokrát se mu to už povedlo. Pohovka, na které ležel, hlasitě zavrzala. Honza si sedl na její pelest.
"Sakra, kde mám pyžamo?" podivil se, když si všiml, že je do půli těla vysvlečený.
Vrchní díl jeho modře pruhovaného pyžama zmizel. Jen na holé pokož­ce, na černými chlupy porostlé hrudi se červenaly rudé, čerstvé škrában­ce.
Honza překvapeně vyskočil a začal se prohlížet.
"Ježiši co jsem dělal?" kroutil hlavou.
Najednou ztráta vrchního dílu pyžama nebyla důležitá. Bolest svalů pomalu ustoupila, ale vystřídalo ji řežavé pálení škrábanců na prsou a ta nesnesitelná horkost v rozkroku. Honza natáhl gumu od kalhot pyžama. S obavou se podíval. V podbřišku, jen malý kousek od jeho mužské pý­chy, spatřil otisky zubů ve své kůži. Otisky snad lidské.
"Jau," sykl, když se rukou dotkl poranění, které se vzalo kdoví kde.
Honza se odbelhal do koupelny. Zranění, která si po probuzení našel na těle byla bolestivá, přesto ne vážná. Umyl se a převlékl. Uvařil si kávu. Vyčerpaně se usadil v kuchyni ke stolu a pokoušel se vzpomenout, co se v noci asi dělo. Měl v hlavě jak vygumováno, nedokázal na nic přijít. Vzpomínal si jen na zvláštní, erotický sen.
Honza zavřel oči. Vzpomínal na ten sen, který mu pomalu vyplouval v mysli na povrch. Vzpomínal, jak ležel v klidu na nové pohovce, jak si prohlížel Hedviččinu namalovanou tvář. Vzpomínal, jak se pokoušel usnout. Pak cítil ty doteky. Něžné, jemné ruce ho hladily po celém těle. Vzpomínal, jak ve snu vášnivě líbal ta chtivá ústa.
Ano, zdálo se mu o Hedvice. Zdálo se mu, že vystoupila z rámu obra­zu. Ve sladkém snění se s tou krásnou dívkou miloval. Líbal a hladil pro něj jindy nedostupná a vzdálená ňadra. Sál ty rozkošné polokoule lásky. Laskal ty chtivě vztyčené bradavky. Bylo to něco úžasného, něco nesku­tečného.
"Hedviko, ach Hedviko," šeptal tiše dívčino jméno.
Hladil její ramena, líbal její bříško i lůno a ona slastně sténala. Honza se nemohl zbavit myšlenek na ten sen, který se mu zdál nyní čím dál tím víc reálnější.
Vzpomínal, jak ona laskala jeho. Jak cítil její neposedný jazyk ve svých ústech. Bože chutnala tak sladce, jako med. Honza se usmál, když do Hedviky vstoupil. Otevřela se mu celá. Jednou, dvakrát... šestkrát. Honzovi se přímo točila hlava rozkoší. Třásl se v křečích orgazmů, které byly silnější a silnější. Honza viděl před sebou ty Hedviččiny oči, tak lačné a chtivé. A ta krásná vůně rozkvetlé lilie, ta vůně, která celé jejich láskyplné milování umocňovala. Ta vůně tak nektarově sladká, tak opojná.
Jenže jak už to ve snění bývá, krásný sen se stal hrůznou můrou.
Honza se zachvěl, když si připomněl tu chvíli svého snění. Tu chvilku, kdy už nemohl, kdy chtěl jen láskyplně obejmout svou milou. Hedvika však neměla dost. Honza se stal jejím nástrojem ukojení. Jeho tělo ho přestalo poslouchat. Za lásku a něhu sklízel bolest. Místo pohlazení ost­ré škrábance. Místo polibků bolestné kousnutí. Na místo láskyplného slova jen hrůzostrašné vysoké kvílení snad z jiného světa.
A nejhorší byla ta bezmoc. Bezmoc zastavit Hedviččino řádění. Bez­moc, bolest a únava. Hedvika, ta krásná a svůdná dívka se změnila v dé­mona. Změnila se v jakousi "Sucubu", což bylo stvoření, jak kdysi Honza někde četl, které žilo z vášně a touhy mužů. Stvoření, které zná­silňovalo muže. Bralo jim jejich lásku, jejich semeno. Hodně semena, k jistým nepoznaným a nekalým, zvráceným účelům. Ti napadení muži byli po návštěvě Sucuby vždy vyčerpaní až k smrti a někteří z nich i ze­mřeli. Ano Hedvika se stala Sucubou. Stala se chtivým démonem sexu.
"Jen sen," oklepal se Honza a usrkl z kávy.
Ale byl to jen sen? Honza si znovu prohlédl škrábance na hrudi i bo­lestivé kousnutí v rozkroku. A ta únava? Kde ta se vzala?
"To není normální,"povzdechl.
Honza už slyšel o lidech, jejichž sny jsou tak živé, že si po probuzení ze sna něco přinesou. Nějakou drobnost, třeba lístek z růže, hračku, ně­kteří i zranění. Slyšel o lidech, jenž během spánku překonávají dlouhé vzdálenosti jako takzvaní náměsíční. Ale že se něco podobného může stát i jemu, tomu by nikdy neuvěřil.
Dopil kávu, vstal a odešel do obývacího pokoje. Postavil se před ob­raz. Konečně si vzpomněl a jeho mozek navázal až do chvíle, kdy ho omámila vůně lilie. Lilie, která na obraze pořád byla. Stejně tak jako Honzovy pantofle. Honza začal žasnout tak jako předešlé noci.
Pozorně studoval plátno a téměř při tom nedýchal. Byl rozčílený na nejvyšší možnou míru. Jeho rozčílení i vzrůstající počáteční strach ještě zesílily, když si všiml namalované komody pod oknem. Nezměnila se, to ne. Stála pořád na svém místě, jen jeden z jejích tří šuplíků byl pootevřený a visel z něj modře pruhovaný cíp rukávu jeho pyžama.
"No to snad není ani možný," teď už opravdu vyděšeně odskočil od obrazu.
Najednou se bytem přehnal zvuk zvonku. Honza se snažil uklidnit. Vzpomněl si, že každou sobotu k němu chodí na návštěvu sestřenka s Vojtíkem. Honza byl rozčílen. Něco se tady dělo, něco čemu nerozuměl. Něco s tím obrazem. Začínal z malby mít strach. Začínal mít strach z Hedviky. Honza potřeboval být sám a přemýšlet. Nechtěl být už v blíz­kosti té malby, která mu "krade" jeho věci i jeho sílu. Nechtěl vystavit ani svoji rodinu tomu nebezpečí, které bezesporu z obrazu hrozilo.
Další, tentokrát naléhavější zvonění prořízlo ticho.
"Už jdu...," vykročil Honza ke dveřím, rozhodnutý se pro dnešek pod nějakou záminkou Marušky i Vojtíka co nejdříve zbavit.
"Ahoj štlejdo," skočil mu malý chlapec do náruče, když otevřel dveře.
"Nazdar bratránku," pozdravila ho sestřenka.
Honza je pustil dovnitř. Byl rád, že je vidí.
"Nazdárek rodinko, udělám kakao Vojtíšku ano? A mamince kafíčko," usmál se, ale přemýšlel při tom, jak jejich návštěvu zkrátit co nejvíc a přitom je nevyhodit.
"Jů štlejdo, víš, že dneška u tebe špím?" oznámil mu Vojtík a nějak spiklenecky na něho mrkl.
"Cože? No to nevím," obrátil se Honza tázavě na Marušku.
"Promiň, konečně mi odpověděli z té firmy, kde žádám o práci. Večer mám s nima schůzku v Praze a Milan má noční, tak jsem si myslela...," odpověděla Maruška.
"Teď v sobotu?" podivil se Honza
"No oni mají naběhnutej nějakej Americkej systém pracovní doby víš," zaškemrala prosebně Honzova sestřenka.
"Ale já... "
"Prosím..." Maruščiny oči blýskly prosbou.
"Štlejdo neboj, vžali jšme Člověče nezlob še," pošeptal mu Vojtík do ucha. Proti tomu se nedalo už nic namítat.
* * *

Honza seděl v obývacím pokoji ve svém křesle. Obávaný sobotní ve­čer nastal. Proti němu na zemi klečel malý Vojtík. Na konferenčním stolku mezi nimi byla rozložená hra Člověče nezlob se. Honza zrovna házel kostkou. Měl červené figurky, jednou už dávno obešel hrací plo­chu a uklidil ji do cílového stanoviště, ale další tři mu pořád stály v do­mečku a Honza ne a ne hodit šestku. Naproti tomu Vojtík před ním se co chvíli radoval. Šestky na hrací kostce si chlapce doslova zamilovaly. Pa­daly z jeho dlaní, jakoby na dřevěné kostce nebyla ani jiná čísla. Vojtík porážel svého strejdu na celé čáře a už nejméně počtvrté.
Honzu však hra příliš nebavila. Ano jistě, byl fascinovaný čtyřletým chlapcem, který již mistrně ovládal počty. Ale na Vojtíkovu zvláštní vý­jimečnost si již zvykl. Malý chlapec již od narození vykazoval zvýšenou inteligenci a nejen tu. Honza si již několikrát všiml, že malý hoch doká­že podivným způsobem vycítit jeho náladu a dokáže mu ji pouhým po­hlazením spravit. Jakoby z dětské ruky tryskalo uklidňující dobro. Přesto Honza, ač jindy fascinovaný Vojtíkovým zvláštním nadáním, ne­dokázal se dnes nějak na chlapce soustředit. Honzovy oči se co chvíli s obavou stáčely k obrazu na zdi.
"To je ošklivej oblážek štlejdo," prohodil najednou Vojtík vědoucně, aniž by se na malbu za svými zády podíval a hodil hrací kostkou.
Padla jak jinak šestka.
"Vím čo to je štlejdo, vím to a pomužu ti, jo."
"Cos povídal Vojtíšku?" zeptal se zaskočeně Honza a sledoval jak, chlapec odpočítává modrou figurkou šest políček.
"Žíkám, že by šeš neměl tolik dívat na tu paní, je žlá," odpověděl Voj­tík.
Honza pozvedl opět zrak k malbě. Ztuhl a chlapci neodpověděl. Vojtík hodil opět šestku. Ten chlapec byl tak podivně klidný. Hedvika otevřela pomalu oči. Honza se zachvěl. Začal slabě kroutit hlavou za strany na stranu. Chtěl popadnout hocha a utéct daleko od té malby. Nemohl se ale pohnout. Pokojem se nesla opojná vůně lilie.
"Ta kytiška šmrdí štlejdo, nečuchej to," téměř mu chlapec přikázal a hodil klidně další šestku.
Honza slyšel, co Vojtík říká. Opojná vůně lilie, která ho tak lákala se opravdu teď zdála jiná. Páchla jako zdechlina v rozkladu. Hedvika se však přiblížila už k rámu, hodlala vylézt z obrazu. Nenávistný, hrů­zostrašný pohled obrátila k malému chlapci. Chtěla ho zabít, Honza to věděl, přesto se stále nedokázal pohnout. Zkoušel alespoň křičet, ani to nešlo.
"Ty ji máš lád viď štlejdo, ale ona tebe ne," nepřestal házet kostkou Vojtík.
Pořád mu padaly šestky. Jakoby ten chlapec svým počínáním nějak čaroval.
"Ji mají ládi jen dvě bytosti na švětě. Ty a pak ona šama," pokračoval klidně chlapec.
Zase hodil šestku.
Hedvika prostrčila hlavu rámem. Pak protáhla ramena a nakonec spo­činula nohama na hladkých parketách Honzova obývacího pokoje. Honzovo srdce se téměř zastavilo. Jen vyděšeně zíral do démonického, vztekem pokřiveného obličeje milované dívky. Lilie teď přímo odporně čpěla mrtvolným pachem.
"Neboj še jí štlejdo, kdyš še jí nebudeš bát, tak odejde víš," zase padla šestka.
Hedvika vyrazila k Vojtíkovi. Od chlapce ji dělil sotva metr. Natáhla vražednou ruku před sebe a roztáhla prsty. Měla dlouhé ostré drápy. Honza nechápal, že si toho nikdy před tím nevšiml. Hedvika rozevřela tlamu. Objevily se zažloutlé ostré tesáky. Z krásky se stala bestie. Vražedná bestie. Bestie, která přišla zabít malého chlapce, který se jí ne­bál. Chlapce, který jí stál v cestě. Hocha, který jí nějak ohrožoval. Cítila z něj nějakou moc a té moci se Hedvika strašně bála. Honza viděl, k čemu se Hedvika chystá, ale nemohl s tím nic udělat.
"Odejdi plyč," otočil se náhle malý chlapec a hodil proti démonovi z obrazu hrací kostku.
Součástka dětské, společenské hry se během svého letu jakoby rozžala modravým plamenem.
"Vhrááá...." zařvala bolestně kostkou do čela zasažená Hedvika.
Modře hořící kostka ji trefila mezi oči, zanechala hlubokou, krvavou ránu, odrazila se od démonovy lebky a dopadla nepoškozená na parkety, kde modrý plamen uhasl. Honza si všiml, že navrchu červené, ze dřeva vyřezané kostky zasvítila šestka.
"My tě tady nechceme, ty ši žlá paní," vykřikl pevně dětským hláskem Vojtík a rozpřáhl se tentokrát prázdnou rukou, jakoby chtěl opět něčím hodit.
Hedvika naštěstí nevěděla, že chlapec v ruce nic nedrží. Vystrašeně za­mrkala, otočila se a utekla jedním skokem zpátky do malby. Zápach z odporné lilie zmizel.
"Už je plyč štlejdo," otočil se povzbudivě Vojtík k Honzovi.
Honza byl najednou v pohybu. Popadl chlapce, vyzdvihl ho k sobě a utekl z pokoje.
"Žítla dáme ten oblážek ohýnkovi štlejdo jo, ať še ohýnek napapá, bude mu chutnat uvidíš," objal Honzu Vojtík kolem krku, když se ocitli na ulici.

Den pátý: Neděle

"To je dost, že ses toho obrazu zbavil, vůbec se mi nelíbil," řekla Ma­ruška, když si odpoledne přišla vyzvednout Vojtíka.
"Taky se mi přestal líbit," mrkl vesele Honza na chlapce.
"Copak jste dneska dělali miláčku?" zeptala se Maruška Vojtíka a zvedla ho do náručí.
Chlapec otočil hlavu ke svému strejdovi a také vesele mrkl.
"Byli šme venku mami víš, dělali šme ši še štlejdou ohýnek, viď št­lejdo."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Amia Amia | Web | 6. prosince 2010 v 16:25 | Reagovat

Pan Erben zaručeně promine, málokdy se povede z dobrého hororového námětu udělat jiný, stejně dobrý nebo dokonce lepší horor. :)
V dnešní době bych se více bála tvojí verze, čímž si nijak nedobírám Erbenovu či cokoli

Líbila se mi Vojtíškova mluva, která hlavně na konci hodně dobře korespondovala s tím protipólem hořící kostky a faktem, že mu za zády vystoupila postava z obrazu :)

2 Yami Ronove Yami Ronove | Web | 7. prosince 2010 v 15:20 | Reagovat

Perfektní,jako vždy :)
Mám ráda horory,jako je tenhle.Tyhle měnící se obrazy jsou velmi zajímavé téma.A Lilie je dle mého skromného názoru skvěle napsaná.

Připomnělo mi to knihu Rose Madder nebo povídku Silniční virus míří na sever od Kinga,tam jsou také obrazy s určitou démonickou silou.

3 Rudolf z Falknova Rudolf z Falknova | Web | 7. prosince 2010 v 15:41 | Reagovat

[2]: no pravděpodobně ti to připomělo Kinga správně :-) myslím že jsem tím pánem hodně moc ovlivněnej(nekdy mě to sice stve ale nenadelám s tím nic, jezis jak já toho chlapa obdivuju)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama