Minulost je věc, která se vrací vždy, když ji nejméně očekáváš. Dej pozor, obyčejně je schopná zlámat ti vaz.

KRYŠPÍN

7. prosince 2010 v 16:14 | Rudolf z Falknova |  Povídky

Další kapitola z knihy, kterou připravuji.


Veselý Kryšpín putoval podél proudu bublajícího potoka. Plahočil se divočinou lesů dlouho. Když měl hlad lovil v potoce barevné, rychlé a tlusté pstruhy. Když měl žízeň zchladil žáhu jeho vodou. Ti dva se stali téměř nerozlučnými druhy na své pouti do neznáma.

Během své cesty na jih do Rolandova království si Kryšpín ani nevšiml změny prostředí. Les zhoustl a smrky vystřídaly vzrostlé, majestátní a vonící borovice. Sosny, které se tyčily k nebi, své koruny obracely k jihu, podle větrů, jenž tu nejčastěji panují a jakoby mu naznačovaly směr kterým se má ubírat. Vzduch voněl pryskyřicí a jehličím. Byl tak nějak sladký a zvláštně zvlhlý. Byl zdravý a léčivý. Sluníčko ohřívalo celý tento kraj a dodávalo teplo všemu živému v okolí. Všemu živému včetně našeho statečného kováře.

Kryšpínovy rány se hojily. Hluboké škrábance na zádech pokryl sice nevzhledný, přesto léčivý strup. Strup, který pomalu sceloval ta zranění. Už ho to skoro ani nebolelo, jen nesnesitelně svědilo. Právě to svědění bylo dobré znamení.

"Když to svědí tak se to hojí," vzpomněl si kovář na slova svého dědečka a i tato myšlenka ho v jeho cestě povzbudila.

Kovář zas v plné síle se svým kladivem teď vesele kráčel dál svému osudu.

Mezi mohutnými, až monumentálními, sosnovými panovníky se tu a tam objevila nízká, přesto masivní skaliska. Skaliska, jejichž úpatí vždy přecházela v jakási někdy až velmi hluboká propadání v terénu. Byli to ohromné díry v povrchu zemském, či ohromné krátery, které naznačovaly přítomnost podzemních prostor. Skaliska byla plná prasklin a puklin. Jen oku znalce mohly tyto jevy prozradit dlouhověkou, krasovou činnost kraje.

Veselý Kryšpín nevěděl jakou vzdálenost již urazil. Šel prostě podél potoka a šlo se mu lehce. Putoval jakoby z kopce. Jen na některých místech proud potůčku obtékal skaliska a padal z nich v nízkých vodopádech. Tehdy kovář přelézal opatrně kluzké skály a přeskakoval neméně kluzké balvany. Nejednou musel kamenné stěny obejít a opustit tak tok potoka, jen aby se s ním zase na druhé straně přírodou tesané mohyly mohl setkat. Nepočítaně krát zůstával náš poutník udiveně stát nad tou nádhernou divokostí a rozmanitostí bystřin. Nad pohádkovým kouzlem vodního proudu, který si mnohdy doslova a do písmene prohryzával cestu tvrdým, kamenitým terénem. Kryšpín si zamiloval ten potok i jeho sílu, se kterou vytrvale hloubil a tvořil své koryto ve zdánlivě nepropustné skále. Kovář se zasněně zastavoval u každého vodopádu a s němým, pokorným úžasem pozoroval tu bublající krásu. Sledoval jak voda padá z výšky. Jak se dole rozbíjí a tříští o kamenné podloží. Jak se rozbíjí do četných, barevných kapek, které rozstříknuty do dálky i výšky tvoří chvějící se, duhovou, vlhkou mlhu. Kapky jenž se pak vlivem přitažlivosti opět spojily se spěchajícím proudem a vesele bublaly dál v rychlé, až zběsilé jízdě zákrutami koryta k dalšímu čarovnému vodě padání. Ano byla to prostě úchvatná nádhera.

Kryšpín okouzlen pokračoval v cestě. Potok se v jednom místě rozdvojil do dvou na sebe nezávislých ramen. Kovář pokračoval podél pravého toku. Ten se kroutil ve skále a dravě skákal z kamene na kámen. Skaliska se okolo něj uzavřela. Veselý Kryšpín balancoval krkolomně na kluzkých balvanech v úzké soutěsce snažíc se neztratit rovnováhu a nespadnout do sice ne moc studené, ale jistě studené vody.

Prudký tok potoka se konečně trochu zklidnil. Tekl si teď tiše v úzkém kaňonu a dokonce umožňoval podél svého břehu jíti suchou nahou na kamenném, skoro až pohodlném chodníčku. Kryšpín, teď už hnán spíš zvědavostí, nežli chutí jít souběžně s touto větví potoka se udiven, ubíral dál touto cestou. Jaké bylo jeho překvapení, když za posledním zákrutem tiše, bublavě zpívající vody, za vlhkou skalou pokračoval potůček dál do tmavé, temné jeskyně. Kamenná "pěšinka" krotící se vedle břehu rovněž mizela v té černočerné tmě, v té bráně do podzemí.

"Tak konečná Kryšpíne."

Otočil se. Kovář se vracel k místu rozdělení potoka. Tudy cesta nevedla a rozhodně ne pro něj. Kryšpín prostě nechtěl vstoupit do neznámého a hlavně temného podzemí. Nebál se to ne, spíš se rozhodl pro "světlejší" cestu. Podstoupil namáhavý výstup proti proudu vody v úzké soutěsce, kterou nakonec poměrně snadno překonal. Konečně vystoupal až k rozdělení ramen. Chvilku si oddechl a pak beze spěchu následoval proud levého ramene potoka.

Tato cesta nebyla tak prudká a potok se zde jen líně kroutil a neochotně pokračoval svou cestou. Chvílemi se dokonce zdálo, že hladina vody se nehýbe, že stojí. Na některých místech se zákruty toku téměř navzájem dotýkaly a jinde se dokonce protrhli tak, že voda v těch místech utvořila nehluboká, přesto dobrých pět, šest metrů široká jezírka. Nakonec potůček, doprovázený našim kovářem opustil skalnatý úsek a klidně si plynul dál lesem. Kryšpín pohodlně kráčel a rozhlížel se. Břehy potoka zpevněné propletenými kořeny borovic padaly do ospalé, téměř stojící vody, která sváděla našeho hrdinu v tomto horkém, dusném dni k vykoupání. Kryšpín ale putoval dál.

Najednou se zem před jeho nohama jakoby otevřela. Jakoby půda před ním rozevřela svojí tlamu a chystala se ho bez varování spolknout. Kryšpín se v poslední chvilce zastavil. Nedokázal si vysvětlit, jak takovou hrozbu mohl přehlédnout. Stál teď na úpatí rozsáhlé díry. Vpravo ani vlevo nedokázal kovář zahlédnout její konec a druhá strana rokle byla asi padesát metrů daleko.

"Propast."

Veselý Kryšpín si lehl na břicho, přisunul se k okraji propasti a opatrně vykoukl přes ostrou hranu dolů. Zatočila se mu hlava závratí. Spatřil jak voda potoka padá ze skály a mizí v hloubce, Vyděl ostré výčnělky skal, které trčely z příkrých stěn. Zahlédl tam v dálce pod sebou modravě se lesknoucí jezero, které zrcadlilo nebe nad sebou.

"Co teď?" řekl si kovář a dumavě se posadil.

"Přece se nevrátím k té jeskyni? Zkusím to obejít."

Vstal. Náhlý poryv větru se Kryšpínovy bez sebemenšího varování opřel do zad. Kovář zavrávoral a jen tak, tak, že se nepřekulil přes okraj propasti a neukončil svůj život rozlámán a potlučen na jejím hlubokém, tvrdém dně. Přitisknut tělem ke skále odkulil se od té hloubky a pohlédl rychle s obavou k nebi.

"Proklatě, bude bouřka," zapomněl při pohledu na hory temných mračen jenž se řítila oblohou na svojí menší "nehodu" spůsobenou větrem, která jej málem stála život.

"Měl bych se rychle někde schovat."

Veselému Kryšpínovi na mysl téměř okamžitě přišla jeskyně, kterou objevil v pravém rameni potoka. Spěšně vstal. Začal pátrat kolem sebe po spadaných, smolných větvích borovic. Kryšpín věděl, že borová pryskyřice ze suchého dřeva snadno, přesto dlouho hoří. Sundal si košili a zabalil do ní asi dvanáct nalezených větví, nyní provizorních loučí. Při této činnosti mu sice trochu zavazela palice, kterou nesl u sebe, ale kovář si na svojí zbraň už tak zvykl, že to ani nevnímal. Když udělal na rukávech košile poslední uzel rychle se rozběhl k jeskyni. Však už bylo také na čase. Jen tak tak, že to stihl.

Sotva vstoupil do tmavé sluje spustil se venku hrozitánský liják. Na nebi se rozpoutalo hotové peklo. Zdálo se že se svět proměnil v jeden nekonečný, klikatý záblesk bouřkového výboje. Že se svět stal jediným, nejhlasitějším hromem. Byla to boře kterou člověk zažije snad jen jednou za život a nebo nezažije vůbec. Můžeš mi můj milý čtenáři věřit, že by ses raději zařadil do té druhé řádky lidí.

Ve vchodu se hluk hromu ještě násobil odrazem od stěn, ale čím byl kovář hlouběji v útrobách skály tím se hrom zdál tlumenějším. Veselý Kryšpín si dodal odvahy a kráčel dál do jeskyně. Za chvilku jej pohltila naprostá tma. Poslepu vytáhl křesadlo a po menším zápolení se mu podařilo zapálit jednu z loučí. Zprvu nesměle tančící plamínek se prskavě zahryzl do pryskyřičného dřeva, vyrostl a stal se plamenem. Načervenalá, neposedně poskakující záře se plazila po stěnách i stropu kamenné sluje. Pár okamžiků trvalo než kovářovi oči přivykly plamennému hemžení, ale pak spatřil kamennou plošinku, kterou obtékala voda potoka mizejícího kdesi v hloubi jeskyně. Člověk by si myslel, že v jeskyni bude chladno, ale opak byl pravdou. Z jejího nitra jakoby dýchalo teplo. Tmavá nicota lákala Kryšpína k sobě jako magnet. Odtrhl od temnoty oči a vychutnával si teplo jeskyně.

"To není tak špatný," pomyslel si, ale jeho oči se zase stočily k chodbě. Zvědavost v něm právě sváděla boj se strachem z neznáma.

Venku zatím řádila bouře v plné síle. Stromy se lámaly a ohýbaly v prudkém, silném větru a z nebe se valily proudy a proudy chladné vody. Tady v jeskyni však bylo dobře. Ticho a teplo. Kryšpín ukolébán pocitem bezpečí uposlechl svojí dobrodružnější povahu, potlačil strach z neznáma a vykročil dál a hlouběji do jeskyní chodby. Kráčel po plošině podél vody. Strop jeskyně se nenápadně snižoval. V záři ohnivého paprsku louče připomínala chodba jícen bájné velryby připravené spolknout vše včetně Kryšpína. Kovář se při té myšlence trochu zachvěl.

"No tak. Nebuď baba!" oklepal se a pokračoval teď již předkoněný dál podél bublající vody.

Za chvilku lezl už po čtyřech. Vláčel za sebou košili s loučemi. Nechtostrch měl pověšený přes záda na provizorním řemeni. Zase mu jeho kladivo tolik zavazelo. Měl sto chutí ho nechat tady na tom místě a vyzvednout si ho při zpáteční cestě, ale nakonec tuto možnost zavrhl. Po chvíli (delší) se snížená klenba stropu zvedla. Veselý Kryšpín se s ulehčením narovnal a v údivu vydechl. Doslova se rozplíval nad krásou, kterou v záři louče spatřil.

Stál v ohromném podzemním dómu. V tak obrovském, že by se do něj vešly čtyři, možná pět jeho vesnic i s tržištěm. Ze země i ze stropu vysely a vyrůstaly malé, střední i ohromné barevně zářící krápníky. Stěny sluje byly jakoby řemeslně opracované. Byly plné důlků a tahů snad od rubajících nástrojů. Bohužel náš kovář nemohl vědět, že tyto "řemeslné" stopy ve stěnách byla práce vody. On sám ty důlky přičítal skřítkům, vílám nebo jiným bytostem. Nějak mu to přišlo jako nejpravděpodobnější. Ale ona to byla opravdu práce vody. V období dešťů dokázala voda vystoupat až ke stropu tohoto dómu a zaplavit vše v této jeskyni. Veselý Kryšpín nic zlého netuše, okouzlen třpytivou nádherou procházel jeskyní a v němém úžasu neschopen jakéhokoliv slova zíral na krápníkovou výzdobu. Jsa takto zaměstnán nevšiml si, že voda z potoka zaplnila téměř celou chodbu, kterou vstoupil do tohoto dómu a její hladina stoupá pořád výš a výš k němu. Kovář si zrovna prohlížel ke stropu jeskyně trčící, ohromně veliký krápník. Byl tak mohutný, že by jej neobjali ani čtyři chlapy od nich z vesnice. Krémový, smetaně podobný kalcit stékal po těle toho velikána v malých "přívalových" vlnách, které byly nepravidelně seřazeny v řadách nad sebou. Kryšpín skoro nedýchal, když obcházel gigantický, krápníkový skvost. Skvost která mu kdoví proč připomínal velikou cukrovou homoli. Když to jej najednou studená, chladná hladina vody jemně až laškovně pohladila na kotníku. Kovář shlédl dolů a pochopil. Pozdě pochopil.

"A kruci," ulevil si s úlekem.

Nezpanikařil. Zapálil si další, v pořadí již druhou z loučí a tu první, dohasínající odhodil obloukem do vody. Syklo to, když louč dopadla na hladinu rychle rostoucího jezera. Kovář se rozběhl tak rychle, jak mu to jen záře nově zapálené louče dovolila podél břehu vody. Hledal chodbu kterou sem vstoupil. Marně. Po chvíli doběhl k příkré stěně.

"Tak tudy to nepůjde."

Začal teď ustupovat dál do svahu, stále výš ke krápníkům rostoucím ze stropu, které již nechtěně lámal svým tělem. Teď už se vzrůstajícími obavami se rozhlédl. Konečně spatřil asi metr nad hladinou jezera nevelkou puklinu. Veselý Kryšpín vstoupil opatrně do vody. Byla velmi chladná. Zatím mu sahala jen k pasu, ale jak se blížil ke snad spásnému, únikovému komínu stoupala mu hladina až k prsům. Držel košili s větvemi i hořící louč co možná nejvýš. Konečně se dobrodil až pod puklinu. Zarazil louč do malé skulinky ve skále a pokusil se vylést k otvoru. Šlo to těžce, ale vytrval ve svém snažení. Stach z utonutí mu dodal sílu. Kryšpín s úsilím odsouzence na smrt nahmátl přece jen ve stěně úchop o který se mohl zapřít. Napnul všechny svaly a přitáhnul se. Podařilo se. Konečně přehodil košili s loučema do úzkého prostoru trhliny a následně vytáhl dovnitř i své tělo. Chvíli vyčerpaně na zádech oddechoval. Pak se nahnul přes okraj a pokusil se k sobě vytáhnout ve skále zaraženou, hořící louč. Povedlo se mu to až na potřetí. Trochu si při tom popálil ruku, ale měl svojí louč. Svůj zdroj světla i tepla.

Rozhlédl se. Zjistil, že se ocitl v jakési úzké chodbičce, která pokračovala dál a hlouběji do nitra skály. Prodíral se úzkým prostorem a chvílemi se musel i plazit. Nebylo to dvakrát pohodlné. Musel strkat před sebou v košili zabalené louče a kladivo pověšené na zádech se mu nejednou vzpříčilo mezi úzkými stěnami komína. Nebylo však zbytí. Kryšpín musel dál. Studená voda mu už zase hladově olizovala kotníky. Přidal ve svém snažení. Těsná chodba se začala svažovat a voda mu proudila už pod celým tělem.

"Proboha, já se tady utopím," uvědomil si a jestli do této doby nepanikařil, tak teď panikařit začal.

Voda nabírala na rychlosti i síle. Už ho tlačila před sebou. Kryšpín se stal jakousi zátkou ve stísněném prostoru a tlak vody se ho snažil vytlačit pryč. Louče už dávno zahodil a košili si zastrčil zmuchlanou za kalhoty. Skomírající pochodeň v jeho ruce hrozila každou chvíli zhasnutím. Pak ho to napadlo.

"Ta voda přece někam teče. Přece někudy musí vytéct ven," chvilku se rozhodoval a pak se uvolnil. Prostě se "dal" vodě.

Proud se opřel silně do jeho těla. Tlačil ho rychle před sebou. Kryšpín pustil již uhašenou louč a rukama si chránil hlavu. Smýkalo to s ním a mlátilo to jeho tělem o tvrdé stěny. Naštěstí byla skála hladká, kluzká a omletá od vody. Byl jak na obřím tobogánu. Svištěl si to potmě někam dolů, do nebezpečných a neznámých hlubin. Doufal, že se chodba nikde nezúží natolik, že by jeho tělo neprošlo dál. Voda kolem něj výhružně řvala a Kryšpín řval společně s ní.

Pak cítil, jak letí vzduchem. Padal někam do hlubyny. Jeho pád zastavila hladina vody. Potopil se. Zběsile kopal nohama a hrabal rukama. Veliké kladivo na zádech ho táhlo dolů. Kovář otevřel oči. Už, už chtěl Nechtostrh zahodit, když tu zahlédl nad sebou slabé, vlnící se, nazelenalé světlo. Zabral a začal se zuřivě hrabat k němu. Za okamžik doslova vylétl nad hladinu a lačně se nadechl. Okamžitě zamířil do míst, kde tušil ve slabém světle břeh. Konečně nahmátl tvrdou skálu. Vydrápal se na ní. Byl z vody venku. Jeho oči již přivykly slabému světlu. Rozhlédl se. Zjistil, že se ocitl u východu z jeskyně. Někde snad na opačné straně skály. Ocitl se v neznámé jeskyní bráně z které se vylévalo hluboké jezero. Jezero ze kterého kovář právě vyplaval. Uvědomil si, že venku pořád řádí bouře.

Před tou jeskyní bránou se na prudkém dešti válela padlá borovice. Veselý Kryšpín se k ní rozběhl a začal lámat její větve. Pak se vrátil zpátky a vykřesal oheň. Až teprve v záři hřejících plamenů si uvědomil co a jak se mu až na pár oděrek podařilo téměř bez úhony přežít.

Kovář přiložil další větev na oheň. Schoulil se a vyčerpaně usnul.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Amia Amia | Web | 21. prosince 2010 v 22:57 | Reagovat

Páni... Tahle je taky z kytice? Přiznám se že si všechny básně nepamatuju, ale Kryšpína si nevybavuju vůbec. Největší problém mi dělala Lilie :D

Strašně se mi líbí věta ,, ..potůček doprovázený naším kovářem"  XD
Nějak se necítím způsobilá hodnotit, byť subjektivně, a to mám tolik otázek a výkřiků ;)
Třeba proč zrovna veselý kovář? Copak že měl zraněná záda? Proč na tu cestu vlastně šel? A co bylo dál?  :D
Známý motiv jeskyně, tak hezky zpracovaný. Myslela jsem že vyletí někde v polovině srázu u kterého byl před tím, jsem ráda že to poslední co bychom slyšeli není křik.
To kladivo je hrozně zajímavý motiv. Co to, kde to, proč to?
Sakra, stejně jsem se neumlčela. Tak já radši končím ať nejsem MOC dlouhá a dumat dál sama   :)

2 Rudolf z Falknova Rudolf z Falknova | Web | 21. prosince 2010 v 23:28 | Reagovat

[1]: Eeee kdepak tohle není z "Kytice aneb..." tohle je z knihy, ktera ještě nevysla ;-) Kytice je na svete už rok :-) (teda ta moje)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama