Minulost je věc, která se vrací vždy, když ji nejméně očekáváš. Dej pozor, obyčejně je schopná zlámat ti vaz.

Dceřina kletba

20. prosince 2010 v 18:04 | Rudolf z Falknova |  Povídky


dceřina kletba


DCEŘINA KLETBA

... Měla jsem dceru. Měla jsem dceru a zbožňovala jsem ji celou svojí duší. Milovala jsem ji, jak jen matka může milovat své dítě. Ano, měla jsem dceru. Měla... .

Když se Andrejka narodila, byl to můj nejbolestnější a zároveň nej­šťastnější den v životě. Rodila jsem dvaadvacet hodin. Dvaadvacet hodin jsem trpěla porodními bolesti. Byly chvíle, kdy jsem to chtěla vzdát. Chvíle, kdy jsem porodní asistentky v nemocnici zoufale prosila o jakoukoli pomoc. Ty ženy mě vždy nějak utěšily, ty ženy mi vždy po­mohly. A nejen ony.

Byl tam se mnou i můj muž. Držel mě za ruku, když jsem se bolestí kroutila. Odváděl mě do sprch, když jsem byla bolestí tak nepříčetná, že jsem prostě potřebovala změnit polohu. Můj muž. Ten, který mi měnil krvavé vložky, který nehnul ani brvou, když jsem mu v křečích nadáva­la, přestože mu to nemohlo být příjemné. Ten, co vedle mě stál a konejšil mě, když jsem na tom byla nejhůř. Můj muž, moje zlatíčko.

Po dlouhých dvaadvaceti hodinách, po nekonečných chvílích křečí, pláče a ano, i ztráty sebeúcty, konečně zazněly nemocničním pokojem slova doktorky:

"Výborně maminko už to bude, pojedeme na sál."

Pak to šlo ráz na ráz. Bylo to tak rychlé a skoro vůbec to nebolelo. Bylo to úlevné a krásné. Můj muž mi stál u hlavy. Andrejka přišla na svět v jednu hodinu odpoledne. Byla tak krásná, když mi ji poprvé ukázali. Tak mrňavá a krásná. Vůbec nebyla pomačkaná jako jiná mi­minka když se narodí, právě naopak. Byla fialová. Hodně fialová. Dok­torka ji držela v pod paždí a ona tak křičela. Dotkla jsem se jí a ona mě chytila silně za prst. Můj muž se roztřásl a rozplakal. Najednou ze mě byla máma a z něj táta. Najednou z nás byli rodiče. Rodiče nádherné holčičky.

To se stalo před osmnácti lety. Už nikdy jsme s manželem neměli jiné dítě. Celou svoji energii i lásku jsme věnovali a dávali dcerce. A teď byla dospělá. Byla dospělá a krásná. A byla zlá. Strašně moc zlá. Nevím proč taková byla, možná jsme s manželem udělali někde v její výchově chybu. Myslím však, že se zlá prostě narodila. Prostě taková byla a mi jsme s tím nic nenadělali. Byla zlá a mi ji přesto pořád bezmezně mi­lovali.

Že je taková jsem si všimla brzo. Bylo jí šest let, k narozeninám dostala štěňátko. Nádherné zrzavé štěňátko. Křížence jezevčíka. Fenku. Tenkrát jsme si společně sedli a vymýšleli pro pejska jméno. Padlo mnoho jmen: Dora, Čárka, Pegy a další. No nakonec jsme tu rozkošnou fenku pojmenovali Sabor. Jméno vymyslel můj muž, prý to je pojmenování pro lvici z nějaké knížky.

"Jo budeme jí říkat Sabor," natahovala ke štěněti lačně ruce Andrejka a očička jí při tom zářily touhou, zvláštní hladovou touhou.

Štěňátko u nás nevydrželo snad ani čtrnáct dní. Pak se ztratilo.

"Kde máš Saborku Andrejko?" ptala jsem se dcerky.

"Já nevím mami," odsekla mi tenkrát a olízla se.

Nevěnovala jsem tomu pozornost.

"Prostě se ten pes jen zaběhl," říkala jsem si.

Andrejka po nějaké době začala prosit o jiného pejska na hraní. Pořídi­li jsme další štěňátko. Kulatý, roztomilý, chlupatý klubíčko. Čtrnáct dní a zaběhlo se taky. Nakonec jsme pořídili ještě jedno štěně. Saborka číslo tři. Tentokrát jsem si na starost hlídání pejska vzala já.

Umývala jsem tenkrát nádobí po večeři.

"Mami vezmu Sabku ven," oznámila dcerka.

"Jo vezmi, ale dej pozor, ať se zase nezaběhne," odpověděla jsem Andrejce a dál se věnovala svojí práci.

Slyšela jsem, jak za nimi klaply dveře. Domyla jsem poslední talíř. Vypnula vodu a začala čistou utěrkou to nádobí utírat.

"Tak hotovo," řekla jsem si, když jsem poslední kousek nádobí uložila do skříněk na svoje místo.

Podívala jsem se na hodinky. Bylo půl sedmé. Manžel byl v práci a měl se vrátit až po jedenácté hodině večer.

"Půjdu se podívat na zahradu za Andrejkou," rozhodla jsem se tenkrát a šla.

Na zahradě byla už tma. Tma, že by se dala krájet. Rozsvítila jsem světlo na zápraží domu. Černota večera jen nedobrovolně ustoupila žluté záři žárovky. Přesto světlo nemělo tu moc osvítit zahradu celou. Tmavé stíny se pořád krčily vzadu u plotu, tam pod tou hruškou.

"Andrejko, pojďte už domů," zavolala jsem do zahrady.

Nic, žádná odpověď.

"Andrejko...," sešla jsem ze schodů a snažila se prohlédnout tmu.

"Andrejko...,"

Tam u plotu ve tmě se něco pohnulo. Obrátila jsem se v ta místa a šla si pro dceru.

"Andrejko vážně už pojď dom...,"co jsem spatřila na to do nejdelší smrti nezapomenu.

Andrejka tam byla. Klečela na zemi, pod ní ležela mrtvá, rozsápaná a na kousky roztrhaná Saborka číslo tři. Andrejka, moje děťátko, můj an­dělíček jedla. Měla zabořené nehty v roztrhaném psím mase, které se ještě mírně chvělo a zuby je trhala na kusy. Vůbec nevnímala moji přítomnost. Vůbec nevěděla, že tam jsem. Z hrdla jí vycházel hluboký vrčivý zvuk a oči jí šíleně plály hladem. Byla jen ona a její žrádlo.

"Andrejko," zašeptala jsem.

Docházelo mi najednou vše pomalu. Nechápala jsem nic, přesto jsem vše viděla na vlastní oči. Otočila jsem se tenkrát a tiše, velice tiše, otře­sená odešla zpátky do domu.

"Je prokletá...," říkala jsem si pořád dokola

"Je prokletá... ."

Nevím jak, ale podařilo se mi na tu věc zapomenout. Prostě jsem si nemohla připustit, co jsem viděla. Nedokázala jsem si přiznat, že má dcerka, má malá holčička je zrůda.

Šel čas. Už nikdy jsem nedovolila mému muži, aby Andrejce pořídil nového pejska. Žádné zvíře. Nechtěla jsem tu šelmu v dcerce provo­kovat. Co na tom, že se sousedům z ulice začali ztrácet psi i kočky. Ona byla pořád můj andílek. Můj báječný andílek. Manžel si nikdy ničeho nevšiml, nikdy nepojal žádné podezření. Andrejce bylo sedmnáct let, když se ve městě začali ztrácet mladí muži.

Tehdy v ten čas si manžel všiml. Všiml si, že každý ze ztracených mužů byl Andrejčin chlapec, nebo jen kamarád. Všiml si tajných nočních výletů svojí dcery. Můj manžel pojal hrozné podezření.

"Nech to být," prosila jsem ho, když se mi svěřil.

"Jak můžu prosím tě, jak můžu. Dnes ji budu sledovat. Musím zjistit kam ta holka v noci chodí. Musím mít jistotu," rozhodl se.

Nenadělala jsem s tím nic. Můj muž vyčkával v noci u dveří a čekal. Čekal, až se dočkal. Andrejka zase odešla z domu a za ní jako stín ji sle­doval můj muž, její otec.

To bylo před rokem. Manžela, toho milovaného muže jsem už nikdy nespatřila. Zmizel. Nikdy se už nevrátil. Andrejka nyní už dospělá, si žila ve svém pokojíčku spokojeně. Rok jsme spolu nepromluvily ani slovo. Rok jsme se navzájem vyhýbaly. Ve městě dál mizeli muži a Andrejka dál rostla do krásy.

Já v roční samotě jsem hodně přemýšlela. Vzpomněla jsem si na naše pejsky. Na naše Saborky. Vzpomněla jsem si a konečně otevřela oči. Andrejce jsem věnovala vše, celý svůj život. Obětovala jsem jí i svého manžela.

"Měla jsem dceru, měla...," zašeptala jsem prázdnému domu.

Veliký, lesklý a ostrý řeznický nůž mě pálí v dlani. Všechna světla jsem zhasla. Teď sedím v noční tmě na zápraží domu a čekám, až se můj andílek vrátí ze svého nočního výletu. Čekám, že svoji dcerku zbavím té hrozné kletby. Čekám a pláču. Slzy kanou na schody. Vzlyky dusím v hrdle.

"Vrzzz..,." vrzla vrátka a na pěšince přes naši zahradu, pěšince k naše­mu domu se objevil stín mé dcery.

"Andílek už jde," usměji se i přes slzy a sevřu silněji nůž v ruce.

...Měla jsem dceru. Měla...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Siwa Siwa | Web | 20. prosince 2010 v 18:50 | Reagovat

Náááhodou... mě se to líbí. Podle mě zas tak moc velký problém s psaním "Já" formy nemáš. Popravdě jsem byla dost napnutá, jak to dopadne. Úplně mi přejel mráz po zádech.
K tomu psaní druhého pohlaví... mě psaní z pohledu chlapce těžké nepřipadá, protože můj hlavní hrdina v plánované knize je taky kluk a jsem spokojená. Nevím ale, jestli to není těžší pro kluka (muže), když musí psát z pohledu dívky (ženy). Možná ano, ale ani já, ani ty, ani nikdo jiný (pokud není jak muž tak žena) to nemůže vědět. Knihu píšu v "on" formě :D. Na "Já" bych si netroufla.
Koukám, že asi nemáš v oblibě "hezké, roztomilé" příběhy, co? Hihi, já taky ne. Můj hrdina to ví nejlíp. *zlomyslně se ušklíbla a promnula si ruce při pomyšlení, že dnes v noci hodlá ve psaní pokračovat*

Ono napsat strašidelný, děsuplný příběh je taky umění. A já se u tohohle bála. Když se táta vydal svou dcerku hledat, úplně jsem si představila, jak se v noci plíží za tou hladovou postavou, když vtom ho načape a vrhne se na něj... brrr. Budu mít špatné sny...
Konečně se ti podařilo mi nahnat strach. :D Kulturně mi to ale večer znovu zpříjemnilo :D

2 Rudolf z Falknova Rudolf z Falknova | Web | 20. prosince 2010 v 18:56 | Reagovat

[1]: ooo to jsem rád nu což přitvrdíme ;-) (jo jo nemám rád ty roztomilé příběhy plné naplněných snů, lásek a... at zíje nenápadne se přiblžující strach)

3 Amia Amia | Web | 20. prosince 2010 v 20:51 | Reagovat

[2]: Díky díky díky bože, konečně někdo. Proto se mi u tebe taky tak líbí a trpím že buď nestíhám číst nebo to nemá cenu protože nevnímám :´(
Je trochu smutné že jedině na internetu se dají přečíst příběhy které nejsou plné slabých slečinech zamilovaných támhle a zaschraňovaných milým (myslím že moji temní elfové vypovídají dost jasně co hledám ;D )

Mimochodem, nevyšla ti už nedávno kniha? Viděla jsem jednu s podobným názvem a přibližným tématem jako tvá povídka Stvůra...

4 Rudolf z Falknova Rudolf z Falknova | Web | 20. prosince 2010 v 21:04 | Reagovat

[3]: knihy mi vyšly dvě poslední "Za mlhou..." jsou tady odkazy (mimochodem ty knihy nejsou pro "slečinky" :-) ) chystám další kde bude "stvura" vlastně jedním z hlavních hrdinu o knize o které mluvís nic nevím (asi) snad jedna z povídek  v Kytici aneb... by se tomu mohla podobat nevím...   Jo tví temní elfove jsou bomba (alespon to co jsem zatím četl) přectu si to celý jen musím hospodarit s casem mam toho nějak moc. Jsem rád že se ti moje příběhy líbí :-)

5 Siwa Siwa | Web | 21. prosince 2010 v 15:10 | Reagovat

Rudolfe, četla jsem si znova jeden tvůj komentář a dovol mi zvolat:
Ty jsi cimrmanolog?
Já nejsem teda úplná, takže mi označení "ich forma" nevadí, ale Cimrmana zbožňuju. Viděla jsem snad všechna představení (na dvd, na divadelním jsem nebyla, ale chtěla bych). Páni, už jsem si myslela, že v téhle době nikdo Cimrmana rád nemá. Když ve škole řeknu slovo Cimrman, tak na mě všichni koukají jako na nějakého mimozemšťana, který jim nadává ve své rodné řeči.

[4]: A mimochodem, kdy by ta kniha asi měla vyjít? :D Máš už nějaký termín, který chceš dodržet? Klidně se v ní hrab, já se teď taky nemůžu od téhle "fáze", od tohohle strašného období, odtrhnout. A neskutečně mě to štve. Prohrabávat - to ano, ale jakmile si řeknu, že budu pokračovat v přepisu, neudělám nic smysluplného!!! Chjo. Doufám, že to brzy přejdeš a napíšeš tu knihu, abych si ji mohla co nejdříve přečíst.

6 Rudolf z Falknova Rudolf z Falknova | Web | 21. prosince 2010 v 15:23 | Reagovat

[5]: těší mě ten zájem (snad proto sem vložím brzo ještě jednu kapitolu co mi zatím davá zabrat nejvíc) ta kniha (poříd nevím jak se bude jmenovat přemýslím o ní jako o "Rolandovi" tak asi Roland) pokud vse pujde jak má vyjde na podzim přístího roku (tak bych to chtěl, ale jestli to tak bude nevím vse zalezí na vydavatelství) mělo by se jednat o fantazy příběh s prvky hororu (nebo o horor s prvky fantazy, ted nevím) a bude to první díl příbehu, celý ten příbeh bude mít dva díly a ten druhej by měl vyjít zase dalsí rok (ovsem muze se stát ze vyjdou oba naráz v jedné knize, ale pak to bude trochu dražší bo jeden díl ma neco okolo tříset stránek a oba budou mít tak osumset což se prostě projeví) no uvidí se

7 Rudolf z Falknova Rudolf z Falknova | Web | 21. prosince 2010 v 15:25 | Reagovat

[5]: no a k Cimrmanovi :-) ve zkradce "Jsou nejlepší a nic mě nedokáze rozesmát víc nez právě divadlo Járy Cimrmana"

8 Amia Amia | Web | 6. ledna 2011 v 16:10 | Reagovat

Dovol mi ještě jednou okomentovat tuhle povídku, protože je prostě báječná a já si ji musela přečíst podruhý. A pomalu, pořádně, vychutnávajícně, s nezveřejnitelným úsměvem a tak. :)
Tahle se mi zatím asi líbila nejvíc hned po Lilii, nejen pro styl vyprávění navozujíc opravdovost (i když po větě - je zlá - jsem si škodolibě vzpomněla na Scary movie 3: ,,Topila štěňata, koťata, schovávala ovladač. Hrozná holka" ;D ) ale pro celkovou atmosféru a obrázek v záhlaví... Áách-
:D
No nic, koment sice za moc nestojí, ale momentálně se na nic jiného asi nezmohu :)

[4]: Jedině dobře že nejsou pro slečinky. Proč si většina lidí stále myslí, že holky zajímá jen červená? Totiž ta knihovna ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama