Minulost je věc, která se vrací vždy, když ji nejméně očekáváš. Dej pozor, obyčejně je schopná zlámat ti vaz.

Prosinec 2010

Zrazený

30. prosince 2010 v 20:03 | Rudolf z Falknova |  Básně
válečník

Stál, v tváři mrtvý klid.

Ramena široká kryjí lesklé pláty.

"Do pěkné kaše jsi to vlít"

Říká mu osud, osud kterým je jatý.


Helmici blýskavou zatím v podpaží dříme,

u pasu jeho meč však se již těší,

zrakem nepřátelům jen mlčky kyne,

nepřátelům, které ten pohled děsí.


Štít zatím neškodně leží mu u nohou,

štít jenž nese jeho znak.

Jen andělé snad v tom boji mu pomohou,

nad hlavou však vznáší se temný mrak.


Je mnoho hrdinů, je mnoho pánu,

však jen jeden zůstal na valu stát.

Ti ostatní utekli, ti jsou již v pánu,

jen on nepřátelům chce smrt dát.


Hradby kamenné nemohou zastavit ten mocný nápor.

Nezůstal nikdo kdo by je bránil.

Tak pozdvihl rytíř ten do větru svůj zlatavý prapor.

Zůstal jen jeden aby nápor ten zranil.


Hle již se hrnou, nastala tmavá noc.

Ku nebi pozdvihl odhodlaný pohled.

"Dej bože mi sílu, dej bože mi moc"

On jediný odvahu měl držet tu dohled.


Již slyší je za zdí, ten hluk, ten řev.

Pomalu helmu obléká.

Je chladno, zima, však horkou má krev.

Již štít na paži navléká.


Skáčou teď z hradby, tak snadno zdolali val.

"Hle jeden troufalec nechce se vzdát"

Ani se nehnul, jen meč tasil. vánek noční vál.

"Proč by ses proboha těch zmetků měl bát"


Průzorem v hledí si vybral prvního z nich,

ach jak snadno meč prošel hrudí,

vždyť bůh je s ním, požehnání dal mu mnich,

zbraň jeho ho v ruce hřeje i studí.


Pozvedl štít, cítil ránu v paži,

svou čepel nechal podruhé dopadnout.

Hle další se už v pekle smaží,

marně se snažili rytíře smělého dopadnout.


Odvaha vlila mu do krve strašlivou sílu,

snad pomohl mu i z nebes spasitel.

Ten rytíř je pobíjel, měl jen meč a víru,

stal se z něj v tiché noci útočníků trapitel.


Jen funění, dech těžký, pod helmou žár.

Odhodil tedy ten kus kovu.

Spatřili jak na tváři úsměv klidný mu hrál,

on pobíjel je zas a znovu.


Krev kluzká, horká jejich do ruda barvila z kamene dlažbu,

za noci temné on statečně se bil.

Již nechtěli bojovat, vykročit k němu, vyhrát krvavou dražbu,

jen pro tuto chvíli svůj život žil.


Přec vrhli se zas k němu, bylo jich jako much,

sekera těžká dopadla, štít rozlétl se jen paže holá,

cítili útočníci šanci svou, v srdcích naděje ruch,

slyšeli jak na ně jejich pán z bezpečí, skryt volá.


"Zabijte, mrzačte, nešetřte, toho kdo postavil se s odvahou"

Však válečník odvážně bez štítu bojoval dál.

On jediný zůstal, on byl jejich můra, stal se jejich popravou,

a nocí tmavou, nad valem teplý vánek smrti vál.


Z těl padlích se staly kupy,

však rytíř již pozbývá sil.

A před ním se další soupeři kupí,

nastává čas posledních života chvil.


Čelo zbrotilo se chladným potem,

potem jenž v očích slaně pálí.

Jeho meč stal se neprůchodným plotem,

však zrak se již únavou kalí.


Pak vykročil kupředu, poslední toď krok,

kopí ostré odněkud z vrchu prošlo.

"Je vyhráno" raduje se z druhé lajny sok,

však meči pomsty neuhl, pozdě mu to došlo.


Přesto to kopí našlo svůj cíl,

hrdina do kolen slabostí padá,

již nevydržel vzdorovat dýl,

on zůstal tam sám, zabila ho vlastních pánů zrada. 




KYTICE

29. prosince 2010 v 0:22 | Rudolf z Falknova |  Povídky


kytice

"Když kytici na místě smrti drahé duše vložíš,
kytici lučních květů,
pak přísahu na tom místě v noci složíš
navrátí se duše ze vzdálených světů.
Mrtvý bude opět živý,
zas po boku tobě bude stát.
Uspokojí tvý srdce tesklivý,
však dej pozor, ať nezačne tvoji duši žrát."

David dočetl řádky z tajemné knihy, která se mu dostala do rukou. Tu knihu mu daroval ten zvláštní, temný muž.
"SMRTÍ TO NEKONČÍ" tak se kniha jmenovala.
David byl zoufalý. Nikdy nebyl pověrčivý. Pokaždé se vysmíval ustrašencům, kteří si třikrát odplivli, když jim přes cestu přeběhla černá kočka. Těm, co se s hrůzou křižovali, když se jim rozbilo zrcadlo. A ti, kteří se všemožně bránili podběhnout pod žebříkem, ti "zoufalci" mu byli k smíchu úplně nejvíc.
David byl zapřísáhlý ateista. Nikdy se nebál děsu plných pověstí a legend. Považoval je za pohádky pro děti. Dokonce zavrhoval i jakoukoliv církev. Jakoukoliv víru.
David byl realista. Tedy, alespoň donedávna.
David teď potřeboval nějakou víru. Zůstal sám. Nikoho neměl. Jeho láska ho opustila. Jeho dívka zemřela. Jeho krásná Petra tragicky zahynula.
Muž se slzami v očích vzpomínal na svou milou. Vzpomínal na ženu, kterou si chtěl vzít, s kterou chtěl strávit zbytek života. V myšlenkách si připomněl její tvář. Tvář ostrých rysů, kterou zdobilo pár nenápadných pih kolem pravidelného, drobného nosíku, jenž občas kouzelně trčel maličko nahoru.
David plakal. V paměti spatřil její neposedné, mnohdy trochu přísné, ale přesto usměvavé hnědé oči. Vždy, když se mu zahleděla Petra do očí, ty její jakoby kmitaly ze strany na stranu v touze spatřit celou jeho tvář. Byly jak dvě jezírka, do kterých svítily zlatavé paprsky slunce. Byly jako vlnky, které se rozběhly v tanci po hladině, pořád ve zvědavém pohybu.
Muž byl přímo zoufalý. Uvědomil si, že již nikdy nebude smět líbat její ústa. Ty plné rudé polštářky, tu rozkrojenou, kouzelnou štěrbinku v její tváři. Ty rtíky, které chutnaly tak sladce. Medově sladce. Již nikdy nepohladí Petřiny dlouhé, jak havraní křídla tmavé vlasy. Ty pevné, občas v hřejivém slunci až modravě se lesknoucí tenké nitky, které jí padaly přes ramena až k útlému pasu.
Se smutným úsměvem si připomněl její postavu. On sám měřil dobrých sto osmdesát centimetrů. Přestože byla nejméně o dva centimetry nižší, vždy se před něj se smíchem stavěla na špičky a snažila se ho přesvědčit o tom, že ona je z nich dvou ta delší. Ta vyšší. Vždy se usmál a nechal ji při tom. Petra byla krásná vysoká dívka. Kdejaká modelka by jí mohla její téměř dokonalou postavu závidět.
"Petro, Petruško..." tekly Davidovy slzy zoufalství po tváři.
Ona byla pro něj vším. Měla ho ráda snad ještě víc, nežli on ji.
David již od mládí miloval přírodu, přírodu a toulky po ní, mnohdy nebezpečné. Když poznal Petru, začala na jeho toulky jezdit s ním. Od­vážně ho následovala při těch dobrodružných výpravách. Společně vandrovali po hustých lesích. Spávali pod širým nebem, pod hvězdami. Tiskli se k sobě a třásli, když je přepadla, daleko od civilizace, bouře. Lezli spolu po skalách, sjížděli divokou vodu a objevovali nové podzemní prostory. A právě jeskyně, hluboká díra v kopci, kterou ob­jevili a rozhodli se prozkoumat, ten chřtán nicotné tmy, ji zabil.
Spadla do hluboké, tmavé rozsedliny mezi ostré výčnělky kamení, když se již z nehluboké, prázdné jeskyně vraceli. David si předtím té praskliny ve skále nevšiml a bohužel ani Petra ne. Asi si vůbec neuvědo­mila, co se děje, protože nestihla ani vykřiknout. David slyšel jen dopad těla na něco tvrdého a na krátkou chvíli slabý, bolestný povzdech. Pak jen ticho. Děsivé ticho.
"Petróóó!" volal do trhliny a posvítil baterkou, kterou měl připevně­nou na čele dolů.
Její tělo leželo dobré tři metry pod ním, na chladných ostrých výčněl­cích. Petra ležela na zádech. Vypadala jako by odpočívala. Jednu nohu měla napnutou, druhou pokrčenou a ohnutou mírně do strany. Ruce dívky byli rozpaženy, jako ruce dětí, když ve sněhu tvoří andělíčky. Pod hlavou měla oblý kámen. Vypadal jako pohodlný polštář. Petra zírala na­horu k němu. Její oči ale již nebyly neposedné. Již netěkaly zvědavě ze strany na stranu. Naopak, ani se nehnuly, jen se leskly, slepé a prázdné hleděly na svého milého.
"Petro?..." zašeptal a nechtěl si připustit tu strašnou věc. Pak zahlédl, jak dívce z nosu pomalu, děsivě pomalu vytéká pramínek rudé krve. Tehdy pochopil. Pochopil a bezmocně se rozplakal.
Co se dělo dál si již moc nepamatoval. Nějak se mu to slilo v jednu tmavou šmouhu. Jo, byli tam hasiči, byli tam záchranáři. Nějací lidé se ho na něco pořád vyptávali. Nebyl schopen jim odpovědět. Viděl před sebou jen ty Petřiny prázdné, mrtvolně vytřeštěné oči a temný, ne­kompromisní pramínek krve vytékající z jejího nosu.
Pak jen pohřeb. Mnoho lidí. Dlouhý pochod upraveným parkem, pláč a zoufalství. Petřini nešťastní rodiče ho přijali mezi sebe. Nějaká ženská, dost nevkusně oblečená, u rakve říkala slova. Slova, kterým nerozuměl. Slova, která ho měla snad utěšit. Neutěšila. Pak hudba a zase slova. David se nemohl zbavit pocitu smutku a zoufalství, ani nechtěl.
Pak se k rakvi postavil ten muž. Drobný, zarostlý pán s temným zra­kem. Muž, kterému se ve tváři nezrcadlila sebemenší emoce. Ani radost, ani žal. Muž, který hleděl z pódia Davidovi přímo do očí. Muž, který tam snad ani nebyl. Vše přestalo existovat. Mužův zrak se po chvíli od­vrátil od Davida, zahleděl se do davu, uklonil se, otevřel tu knihu a řekl krátký, ale krásný verš:

"Unáší Tě na křídlech anděl,
chybíš našim srdcím.
Jak zlý to pro nás úděl,
teď v pláči hlavu ztrácím.
Opustilas nečekaně náš svět,
ach těžká je to rána.
Co říct, snad "Do nebe si leť,
ať křídla jsou ti dána."

Zarostlý, zvláštní muž ztichl. Nechal verše chvíli působit. Pak se opět uklonil. Na okamžik pohlédl na Davida. Jejich oči se opět setkaly. Davi­dovi přeběhl mráz po zádech. Pak ten muž zmizel někde vzadu za rakví. David na něho zapomněl.
Pohřeb skončil. David se rozloučil s plačícími Petřinými rodiči a po­malu, tiše, smutně odešel ztichlým městem do svého bytu. Teprve když za ním klaply dveře jeho domova, složil se ve štkavém pláči, opřen zády o stěnu, k zemi. Jak dlouho plakal nevěděl. Usnul.
Když se vzbudil, byl již druhý den. David vstal a postavil vodu na kávu. Zatímco se voda ohřívala, vysvlékl si černý "pohřební" oblek, kte­rý, přestože byl ještě včera nádherně čistý a dokonale vyžehlený, se zdál dnes nějak ošoupaný a zašlý. Osprchoval se.
"Vhýýýýýýýý!" zavřeštěla konvice.
David jen v ručníku si zalil kávu a otočil vypínačem sporáku, čímž zhasil plamínek modravě hořícího plynu. Oblékl se. Usadil se do křesla, pil horký nápoj a snažil se moc nemyslet. Nešlo to. Bez Petry byl celý jeho byt tak prázdný. On sám byl prázdný. Rozplakal se a zase usnul.
Probudilo ho slabé klepání na dveře. Otevřel oči. Rozhlédl se. Zjistil, že je již večer.
"Kdo to může být?" přemýšlel. Nechtělo se mu nikoho vidět, nechtělo se mu jít ke dveřím.
Další zaklepání. David to ignoroval.
"Ať jdou pryč," pokoušel se znovu usnout. Ve spaní, ve snu byl opět šťastný, byl zas s Petrou.
Třetí zaklepání znělo naléhavěji.
"Do prčic..." David vstal a odešel ke dveřím.
"Dobrý večer," pozdravil ho neznámý, vousem zarostlý muž, který na Petřině pohřbu předčítal verše z knihy.
"Dobrý večer. Co potřebujete?" zeptal se překvapeně David.
Drobný muž se nesměle krčil v přítmí chodby. David si všiml že v podpaždí svírá pořád tu knihu.
"Jmenuji se Damien. Nezlobte se mladý muži, že vás vyrušuji ve vašem žalu, ale všiml jsem si vašeho zoufalství a stesku po nebohé ne­božce. Možná bych vám s tím uměl pomoci!" natáhl ruku k Davidovi.
"Děláte si legraci?" nepřijal David ruku a měl ohromnou chuť srazit večerního návštěvníka ze schodů.
"Ne, nedělám. Pane Davide, nedělám. Počkejte chvíli..." skoro vy­křikl Damien, když mu David téměř přibouchl dveře před nosem. Naléhavý tón v jeho hlase přiměl Davida dveře opět otevřít.
"Jak mi chcete pomoct?" zeptal se David, teď už trochu bojácně.
"Půjčím vám tuhle knihu," pozvedl muž na chodbě tlustou bichli.
"Je starší, než cokoliv co znáte, je plná kouzel a myslím, že by se vám mohla hodit," podával Davidovi knihu.
"Opravdu si ze mě děláte legraci," usoudil David, ale sám nevěděl proč a knihu od Damiena převzal.
"Možná, ale přečtěte si to a posoudíte sám. Dobrou noc pane Davide," rozloučil se kvapně muž a odešel.
David stál v otevřených dveřích na chodbu, třímal v rukách tu zvláštní knihu a nechápavě zíral na záda odcházejícího. Kdyby mu v tu chvíli viděl do tváře, zahodil by knihu, zabouchl dveře a třásl se strachem. Da­mienova tvář se v šeru chodby začala měnit. Protáhla se ve vítězo­slavném úšklebku a pak jakoby se propadla v nicotě. Byla to temná tvář ďábla. Naštěstí nebo spíš naneštěstí si toho David nevšiml.
"To je nějakej blázen," zabrblal jen a zavřel. Knihu odhodil na stůl v kuchyni a šel si lehnout.
Tak šly dny, plynuly týdny, utekly měsíce. Davidovo srdce se dál zmítalo žalem. Z mladého, docela pohledného muže se stal půl roku po Petřině pohřbu zarostlý, špinavý vagabund. Začal utápět svůj bol v alko­holu. Do práce nechodil a předpokládal, že už ani žádnou neměl. Přišlo mu pár dopisů, některé s modrým pruhem. Vždy obálky jen vzal a neo­tevřené hodil na kuchyňský stůl, kde ležela i ta zvláštní kniha. Jediné, co David otvíral, byla zátka od lihoviny. Dokonce začal i kouřit.
Jeho byt připomínal smetiště, všude poházené, nevyprané věci. Ráno vždy vstal a z hromady hader vybral ty nejčistší, pokud se tedy neprobu­dil již oblečený, což se stávalo často. Do koupelny dávno nechodil, div že vůbec navštěvoval záchod. Kuchyně vypadala jako po výbuchu. Ra­ději špinavé hrnky a talíře rovnal do nekonečného sloupu trčícího ze dřezu, než aby je opláchl. I kávové lžičky se mu někam ztratily. Kávu si míchal propiskou, nebo nemíchal vůbec.
Touha po Petře ho zabíjela. Jednoho odpoledne, možná že to byla ne­děle, si v jasnější chvilce vzpomněl na Damiena a jeho knihu.
"Kam sem jen tu zasr... knihu dal?" přemítal.
Prohledal celý byt. Nikde ji však nenašel. Odešel si do kuchyně zapá­lit. Hromada papírů z neotevřených dopisů se tyčila ze stolu jak ohrom­ná cukrová homole. David se při pohledu na stůl plácl do čela.
"Sem debil, tady je...!" vytáhl tlustou knížku z pod dopisů, které se sesunuly k zemi.
David odešel s knihou do vedlejší místnosti. Usadil se na gauči, ze kterého nejdříve odhodil špinavé rifle a začal si prohlížet obal knížky. Kniha byla v černých kožených deskách. Hřbet knihy byl však zlatý a i název knihy byl v deskách vyrytý zlatem.
"SMRTÍ TO NEKONČÍ" stálo tam.
Ještě než David knihu otevřel, všiml si zažloutlých hran listů, které byly v knize dost nepravidelně uspořádány. Svědčilo to o jejím stáří. Konečně v knize zalistoval. Ale co to? Stránky se před ním jakoby sami otáčely. Pokoušel se je zastavit, ale ony mu vždy utekly. Vždy se otevře­ly na stránce 333 s velikým nadpisem:
"KTERAK MRTVÉ NAVRÁTITI"
David se pokoušel podívat se i na jiné strany knihy, ale ta mu to prostě nedovolila. Začetl se tedy do těch řádků. Četl je pořád dokola, četl je tam a zpátky, četl od shora dolů i odspodu nahoru. Nemohl od nich prostě odtrhnout oči.
Byl to podrobný návod jistého pradávného rituálu. Rituálu, který mu měl umožnit navrátit život své lásce. David vstal, někde vyhrabal pro­pisku a čistý papír, pak opět usedl ke knize a začal si dělat poznámky.
Dočetl se, že pokud při úplňku v pravou půlnoc natrhá na opuštěné louce kvítí, sváže z kvítí kytici, tu pak ponoří na tři dny do vázy naplně­né vlastní krví a následně položí na místo Petřiny smrti, navrátí se jeho láska z bran nebytí, navrátí se a již nikdy ho neopustí. David věřil všem slovům, která se dočetl. Věřil jim a byl rozhodnut celý rituál vykonat.
V knize bylo i varování. Varování psané drobným písmem. Varování, kterého žalem zdrcený muž nedbal.

"Nech mrtvé mrtvým člověče,
život dál svůj žij, nech v klidu ducha.
Na co smrt sáhla tam krev neteče,
až mrtvý přijde, vražedná je jeho ruka.
Sápat bude tvoje svaly,
hlad ovládá jeho mysl.
Neštěstí se na tě valí,
budit mrtvé nemá smysl."


                                              * * *


Tři dny po úplňku. David se škrábal v chladné noci do prudkého kopce hlubokým lesem. Bylo pod mrakem. Vůkol vládla hustá tma. Neviděl ani na krok. Šel po paměti. Nikdy by nezapomněl na to místo, kde ze­mřela jeho láska.
"Už to nemůže být daleko," pomyslel si a přestože mu jeho plíce skoro vypovídaly službu a David supěl jak lokomotiva, nepolevil ve svém zdolávání srázu a naopak ještě přidal.
V levé ruce nesl kytici. Kytici lučního kvítí, které bylo zbarveno do ruda. Bylo zbarveno jeho vlastní krví. Ze stonků té kytice tu a tam odkapávala jeho krev a barvila na rudo zem pod jeho nohama. David si toho nevšímal a dál se drápal do kopce. Jen občas sykl bolestí, když se ramenem, kam se před třemi dny řízl, aby získal svoji krev, nechtěně otřel o hustě u sebe rostoucí, drsnou kůrou chráněné kmeny stromů. Ve tmě se jim prostě nedokázal vyhnout. Nemohly ho ale zastavit.
"Už jdu Petruško, už jdu," tiše si šeptal.
Noční cesta byla namáhavá a vyčerpávající, přesto jí David zvládl. Konečně byl na místě. Před ním v kopci zela hluboká, černá díra. David se na chvíli posadil. Zhluboka oddechoval. Chtěl si připnout na čelo ba­terku, ale jen na ni pomyslel, krvavá kytice v jeho rukách zazářila jasným rudým světlem. V první chvíli se David polekal, ale pak jen pokrčil rameny a pustil se opatrně do kyticí osvětleného vchodu jeskyně.
Krvavé luční kvítí cítilo přítomnost Petřiny duše a tak zaplálo. Volalo tím Petru.
David se dosoukal až k vražedné trhlině. Nakoukl dolů. Opět ve vzpomínkách spatřil mrtvé tělo své lásky. Zatřásl hlavou, aby smutná myšlenka zmizela.
"Za chvilku lásko, za chvilku budeme opět spolu," usmál se téměř ší­leně a začal se spouštět do trhliny. Nebylo to nic jednoduchého. Dno té rozsedliny bylo dobré tři metry pod ním a skála byla téměř hladká. David v jedné ruce svíral rudě svítící kytici a tak mohl použít jen jednu ruku. Naštěstí trhlina nebyla příliš široká a on se zapřel zády o protější studenou stěnu. Pomalu se sunul dolů ke dnu. Bylo to namáhavé a David cítil, jak si záda rozdírá až do krve. Přesto pokračoval dál v sestu­pu.
Konečně se jeho nohy, obuté v pevné turistické kožené botě dotkly dna. Konečně David stál na místě tragédie, konečně byl tam, kde napo­sledy vydechla jeho milá.
Otočil se a prohlédl si to místo. Srdce mu rychle tlouklo vzrušením. Už za chvíli sevře znovu ve svém náručí svoji milovanou Petru. Pak se uctivě poklonil. Udělal kyticí ve vzduchu tři velké kruhy. Pak zářící kvě­ty obřadně položil na ono místo. Kytice se ve své záři rozžehla ještě víc. Téměř to Davida oslnilo. Poodstoupil a opět se uklonil.

"Duchu, zde je cesta, přijď sem ke mně,
povstaň z hrobu, tu máš kvítí jemné.
Svou věrnost tobě přísahám,
lásko prosím, vrať se,
rány z tvého těla vysávám,
smrti, v nicotě ztrať se."

David zopakoval ta slova třikrát po sobě. Pak poklekl a sledoval co se bude dít.
Kytice ležící na skále v první chvíli pohasla. Pak se opět rozzářila. David viděl, že luční kvítí krvácí jeho vlastní krev. Krev, která přestože se to zdálo býti nemožné, se vpíjela do hladkého povrchu skály. Pak se kytice otřásla. Zprvu slabě, následně víc a nakonec poskakovala nad tím místem do téměř metrové výšky a otáčela se kolem svojí osy. Pak po­skakovat přestala. Zůstala viset ve vzduchu a otáčela se stále rychleji a rychleji. Vytvořila kolem sebe malý vír. Vír rudého světla. Ozvala se děsná rána a kytice se rozprskla na svítící kousky, které se pomalu, veli­ce pomalu jako jiskry z ohně snášely zpět k zemi. Tam ty kousky zhasly.
David se bál, že je po všem, bál se, že něco v obřadu zkazil. Už už se chtěl zvednout, když tu si povšiml, jak se skála na které Petra zemřela, rozsvěcuje.
Opravdu, skála za okamžik zářila a žhnula. Byla tak rozpálená, že se zdálo, že začne bublat. Pak se ozval z jejího nitra srdcervoucí výkřik. David se lekl, poznal v hlase Petru. Výkřik se ozval znovu a tentokrát blíž, mnohem blíž.
"Ááááááá..." znělo jeskyní a ozvěna to jen násobila.
Žhnoucí skála pukla. David neváhal a přiskočil k puklině, ze které vy­koukla drobná, bledá dlaň.
"Petro, jsem tady!" volal svoji milou a uchopil dlaň do své. Ta stiskla. David se zapřel nohama a vší silou zatáhl.
"Áááááá..." ozvalo se znovu přímo pod ním.
Opět zatáhl. Puklina se rozšířila a objevila se celá paže. David tahal ze všech sil.
"Áááááá..." tentokrát nejhlasitější výkřik.
Puklinou prolétlo celé tělo. V tu ránu se trhlina zavřela a skála zhasla. David ve tmě držel za ruku svoji milou, držel za ruku Petru.
"Petro, Petruško!" padl k ní na zem a přitiskl se k ní.
Zjistil, že její tělo je zcela nahé, nahé a ledové. Začal ji třít aby ji za­hřál. Petra se k němu otočila.
Políbil ji. Objala ho a polibek opětovala.
"Petruško..." šeptal jí do ucha šťastně. Slzy mu tekly po tváři.
David nepřestal být šťastný, ani když si z něj Petra ukousla první kus masa.


Vánoční pitumůstka

28. prosince 2010 v 14:41 | Rudolf z Falknova |  Básně


smajlík

A sedím a píšu,
slunko odráží se sněhem,
hladím plyšového míšu,
a mířím na něj kvérem.

V komíně to hučí,
stromeček nám bliká,
ve střevech to skučí,
a tatínek blinká.

Maminečka krásná,
dítko uspat zkouší,
hudba hraje slastná,
do plenek zas trousí.

Vánoce jsou šťastné,
všechno hezky voní,
a tak píšu básně,
"jéé hoříme. Jak vloni"

ŠTĚDRÝ DEN

25. prosince 2010 v 20:11 | Rudolf z Falknova |  Povídky
jkhhgfh


ŠTĚDRÝ DEN

"Mlha. Sníh a mlha," kroutil hlavou Kamil a pustil stěrače.
Byl Štědrý den, vlastně už skoro večer. Kamil spěchal domů. Musel být i na Štědrý den v práci a to i přes nelibost své manželky. Museli ve firmě něco neodkladného dodělat. Teď už jel Kamil po dlouhém dni ko­nečně ve svém autě domů.
"Zatracená mlha," ulevil si.
Kamil sotva viděl na silnici. Hustá, smetanově bílá mlha se držela níz­ko nad vozovkou. Naštěstí byla silnice prohrnutá a sníh rozsolený. Jen místy se válela na asfaltovém koberci špinavá, černohnědá, kluzká, sně­hová břečka, na které Kamilovo auto tu a tam poskočilo. Kamil byl na­štěstí dobrý řidič a vůz značky Renault se v jeho rukách, i přes mléčnou mlhu a špatný výhled pomalu, přesto bezpečně a téměř ladně dostával z každé situace, která by jinak zaváněla tak říkajíc "průserem".
Kamil sice spěchal domů, "ale spěchal pomalu". Byl přece Štědrý den a on se už nemohl dočkat, až bude se svojí rodinou. Se svojí nádhernou manželkou Veronikou i malým, čtyřměsíčním synkem Matějem. Těšil se na společnou štědrovečerní večeři. Pravda, Matěj s nimi asi ke společné­mu stolu neusedne, ale i tak se Kamil nemohl synka dočkat. Těšil se, jak si společně rozdají u rozsvícené, voňavé a zelené borovičky dárky.
Kamil koupil malému Matějovi nádherný, veliký, červený traktor a i když čtyřměsíční miminko z toho asi nebude mít ještě rozum, doufal, že později, až Matěj vyroste, z dárku bude mít velikou radost.
Veronice koupil drobný, zlatý přívěšek na krk, zpodobnění kočičí hlavy se zářivýma, smaragdovýma očima i s řetízkem. Přívěšek měl schovaný v náprsní kapse své bundy. Koupil ho poměrně levně v jedné zapadlé zastavárně na kraji města.
Prodavačka, která mu jej prodala, byla taková zvláštní, taková ušmud­laná, drobná a nelibě vonící. Tvrdila mu, že přívěšek má kouzelnou moc, tvrdila, že určitě neprohloupí, prý mu přinese štěstí. Kamil ji moc neposlouchal. Zíral na přívěšek a nemohl z něho odtrhnout pohled. Ten kus zlatého kovu ho nějak přitahoval.
"Snad se bude Verči líbit," povzdechl si, přestože věděl, že bude.
Kamil mimoděk a bezmyšlenkovitě sáhl do náprsní kapsy. Ozdobná, modrým sametem potažená krabička, kterou dostal k přívěšku v ob­chůdku, kde ho koupil, tam byla. Krabička jako by ho hřála do dlaně. Zdálo se mu, že přívěšek se ve zdobené krabičce pohnul.
Kamil se usmál. Představil si, jakou bude mít Veronika radost, i když mu jistě hned vzápětí vynadá, proč že to kvůli ní tolik utrácí.
Spokojeně a pořád se zasněným úsměvem vyndal ruku z kapsy. Cesta ubíhala pomalu a poklidně. Nikde žádné auto. Vůbec žádný provoz. Bylo něco kolem páté, byla tma a Štědrý večer nastával.
"Kdo by taky někam jezdil na vánoce?" usoudil Kamil.
"To jen já jsem takovej magor."
Mlha zhoustla a Kamilovi se zdálo, že jede téměř krokem. Přidat však nemohl. Přestože si pustil přídavná, mlhová světla, viděl sotva na dva metry před auto. Nechtěl riskovat, zvláště ne teď, když už to měl domů jen tak pět, šest kilometrů. Kamilovy oči pozorně propátrávaly vozovku. Kamil cítil, jak mu padají od namáhavého zkoumání cesty víčka.
"Hlavně neusnout," říkal si a pustil si raději nahlas cd přehrávač.
Z reproduktorů auta se ozvaly tóny jeho oblíbené kapely Manowar. Písnička "Defender", která zrovna hrála, Kamila dokonale probrala. Při­dal na zvuku a aniž by přestal sledovat cestu, začal si broukat společně se zpěvákem této metalové skupiny slova písně.
"Ježiši co to je...?" vykřikl v úleku, když se podíval do zpětného zr­cátka a dupl dost nešetrně na brzdy.
Pneumatiky auta zakvílely. Kamil si málem rozbil hlavu o palubní desku, naštěstí ho zastavily včas pásy. Kamil se narovnal a otočil se k zadní sedačce.
"Co tady děláš?"
Na zadním okně vozu seděla kočka. Zrzavá kočka. Ne zrzavá, zlatá. Koukala klidně na Kamila svýma jasně zářícíma, smaragdově zelenýma očima. Prudké zastavení auta s ní ani nehnulo.
"Kde ty ses tady vzala?" zeptal se opět překvapeně Kamil.
"Mňau...rrrrrrr..." odpověděla mu dozlatova zbarvená kočka a začala spokojeně příst.
Kamil vystoupil z vozu. Otevřel zadní dveře. Nemohl pochopit, jak se to zvíře dostalo dovnitř, ale rozhodl se po tom nepátrat, asi by na to stejně nepřišel. Třeba to byl jen nějaký žertík jeho kolegů z práce. Na­klonil se ke kočce a natáhl k ní ruku.
"...rrrrrrrrr.....," zapředla opět kočka a mazlivě se otřela o Kamilovu dlaň.
Kamil ji vzal do náruče. Prohlédl si ji a usoudil, že krásnější zvíře ne­viděl.
"Škoda, že je Verča alergická, hned bych si tě vzal," pohladil ji po hlavě a kočka zase spokojeně zapředla.
"Tak běž a najdi si jiného páníčka," postavil kočku na vozovku a po­pohnal ji rukou.
Kočka jakoby pochopila. Prohlédla si ho ještě svým zeleným pohle­dem, otočila se a zmizela v mlze někde před autem.
"Byla bys pěknej vánoční dárek," řekl si v duchu Kamil, když nasedal do auta.
Písnička "Defender" skončila. Kamil vypnul cd přehrávač a rozjel se. Domů to už bylo jenom kousek.
"Ta kočka vypadala jako ten přívěšek co jsem koupil," pomyslel si a opět sáhl bezmyšlenkovitě na krabičku ze zastavárny.
Kamil trochu šlápl na plyn, fakt už se těšil domů, na štědrovečerní vánoční pohodu. Auto poslechlo a zrychlilo. Kamil začal poznávat stro­mořadí u silnice.
"Už za támhletou zatáčkou, za tím kopcem, jen přejedu koleje a už budu konečně doma," pomyslel si vesele a zase nepatrně víc sešlápl plyn.
V mlze zatáčku málem přehlédl, ale na poslední chvíli ji zkušeně vy­bral. Znal to tady. Kamil si dovolil přidat ještě víc. Čím dřív bude doma u rodiny, tím líp, vždyť je Štědrý den a oni na něj už určitě netrpělivě čekají. Tachometr na palubovce se vyšplhal ke stovce. Auto stoupalo do kopce. Kamil podřadil a ještě víc sešlápl plynový pedál. Renault se řítil do kopce teď už dobrých sto dvacet kilometrů v hodině. Kamil neviděl moc daleko před "čumák" vozu, ale spoléhal se na svoji znalost této cesty i na své řidičské schopnosti.
"Tady někde je ten železniční přejezd," zkoumal pohledem silnici před sebou.
Přejezd neviděl, ale věděl, že u něj musí každou chvíli být. Byl to přejezd, přes který již dobrých pět let nejel žádný vlak, ani nákladní. Dráhy zrušily tuto trasu "pro příliš malý zájem cestujících", snad ani vý­stražná světla na něm už nefungovala. Kamil zíral před sebe, připraven zpomalit jízdu, aby na koleje nevjel v plné rychlosti. To by bylo "o tlu­miče". Už se viděl doma. Kamil se usmál.
"Proboha...!" vykřikl a šlápl na brzdy.
Přímo v dráze jeho vozu seděla ta krásná zlatá kočka. Střetu se už ne­dalo zabránit. Auto se dostalo do smyku a hnalo se na to hloupé zvíře.
"Uhni...!" řval Kamil a pral se s jakoby oživlým volantem.
Kočičí i Kamilovy oči se na okamžik střetly. Muž spatřil v těch záři­vých smaragdech odhodlání neustoupit z cesty. Kočka dál seděla v prostředku silnice a jen se trochu přikrčila. Kamilovi se i přes kapotu, řev motoru a pištění zablokovaných kol zdálo, že spokojeně přede. Pak mu rychle blížící se zvířátko zmizelo z výhledu někde pod vozem.
"Tak to jsem nechtěl," smutně blesklo Kamilovi hlavou.
Nikdy v životě nepřejel žádné zvíře, snad ani myš. Nikdy by ho nena­padlo, že by mohlo auto pocítit střet s tak malým stvořením. Pocítilo. Auto se trefilo do kočky, přesně na levé kolo. Kamil zřetelně cítil, jak to ve volantu škublo. Vůz maličko nadskočil. Jednou, dvakrát. Kamil si představil jak praskají kočičí kosti. Představil si, jak pod tlakem pneu­matik praská její zlatavou srstí porostlá kůže. Jak se tlačí všechna střeva ven na rozsolený, špinavý asfalt.
"To je mi líto," pomyslel si smutně.
Konečně auto zastavilo. Zastavilo asi půl metru od kolejí. Od přejez­du, přes který v ten okamžik prosvištěl veliký, nákladní vlak. Přímo před čumákem auta se míhaly vagóny jeden za druhým. Kamil tupě zíral na projíždějící ocelové monstrum, jakoby počítal vagóny. Pomalu mu to docházelo.
"Ty vole, já mohl bejt mrtvej," šeptal si potichu.
Vlak přejel a zmizel někde v mlze. Výstražná světla se teprve teď čer­veně rozblikala a ozval se zvuk zvonu.
"Přece fungujou...," pomyslel si ironicky.
"Ta kočka mě zachránila," vystoupil Kamil z auta.
Našel ji až po chvíli. Ležela na chladné silnici. Byla živá, jen se trochu třásla. Pořád předla.
"Odpust...," poklekl ke zvířátku.
Kočka zvedla hlavu. Život jí z očí nevyprchal. Naopak postavila se na všechny čtyři a mazlivě se otřela o Kamilovu ruku.
"Mńauuu...rrrrrrr..."
Překvapeného Kamila něco napadlo. Sáhl do náprsní kapsy a vyndal modrou, sametovou krabičku. Otevřel ji. Přívěšek zmizel. Kamil se po­díval na kočku.
"Ty si to štěstí, viď?" vzpomněl si, co mu říkala ta prodavačka v za­stavárně a pohladil kočku po hlavě.
Ten Štědrý večer nedostala jeho manželka jako vánoční dárek zlatý přívěšek, ale dostala i přes svoji alergii opravdovou, živou kočku se zla­tavou srstí. Ten večer dostala celá Kamilova rodina od "ježíška" štěstí.

Bolest na duši ?

23. prosince 2010 v 10:39 | Rudolf z Falknova |  Básně

Tahle basnička by mohla mít s bolestí na duši něco společnýho, myslím.


Sedím, koukám, noc si plyne.

Stojíš, tančíš, tvůj smích bolí.

Z dálky ke mě se hudba line.

Raduješ se, tvé štěstí mou duši solí.


Sedím, koukám snad oči tiše slzí.

Radost dáváš kdesi v dáli.

Promarněná slůvka mé srdce mrzí.

Miluješ tam, kde i my dva se smáli.


Sedím, koukám samota má tíží.

Snad zas tvé city marně hledám.

Smutně k tobě mé zraky vzhlíží.

Marně doufám, že s tebou se opět shledám. 



Stvůra (ještě jednou)

21. prosince 2010 v 15:56 | Rudolf z Falknova |  Povídky

Ještě jedna ukázka z připravované knihy, ted už poslední, tak si to užijte ;-)

ruze



A land stál v koupelně svého bytu a prohlížel si v zrcadle obličej. Rudý, krvavý šrám na tváři, kde ho svou zbraní poranil ten "ZASRANEJ PARCHANT" nebyl tak hluboký jak se mu z počátku zdálo.

"Ale tvrdit že jsem se pořezal při holení by mi asi neprošlo."

Celá tvář ho silně pálila a v ráně mu bolestně tepalo. Přesto to byl jen povrchový škrábanec. Aland si otřel ránu vlhkým kapesníkem a otevřel lahvičku s kysličníkem. Trochu sykl a ucukl, když se dezinfekce dostala do kontaktu s ránou, ale vtíravá, štiplavá bolest za chvilku odezněla.

"Hajzl. Hajzl zasranej!" ulevil si.

Aland opět pohlédl do zrcadla. Přejel si rukou po tváři. Třídenní strniště vousů ho škrábalo v dlani. Sáhl po holícím strojku, ale hned přístroj zase položil zpět na okraj sněhově bílého, keramického umyvadla.

"Ta děvka dá policajtům určitě můj popis," uvědomil si a opět jím zalomcoval vztek. Nedokončil to a teď ho čekají potíže.

"Bude lepší když si nechám vousy. A zejtra radši na čásek zmizím."

Aland si jen opláchl obličej a dával pozor, aby se zbytečně nedotýkal poraněného místa. Pak si vyčistil zuby. Otočil se, zhasl světlo a odešel z koupelny. Vešel do kuchyně. Otevřel ledničku. Ze dveří lednice, z přihrádky vzal čtyři vejce a ze spodního šuplíku vyndal cibuli. Pak zavřel lednici a přistoupil ke kuchyňské lince. Měl hlad. Vytáhl pánev a pustil plynový sporák. Za chvilku už kuchyní zavoněla smažící se nakrájená cibulka a vejce.

Aland si sedl na gauč v obývacím pokoji. Pustil dálkovým ovladačem televizi a jedl jídlo lžící rovnou z černé, teflonové pánve. K míchaným vejcím přikusoval včerejší chleba. Když dojedl odložil prázdnou pánev na stolek před sebou. Rukou setřepal drobky, které mu zůstaly na černé, bavlněné košili. Droboučké kousíčky chleba padaly na chlupatý, hnědý a neudržovaný koberec. Aland se spokojeně protáhl. Kosti mu trochu zapraštěly jak se položil na gauč. Zahleděl se na obrazovku televizoru. Zvedl ruku a ovladačem přidal na zvuku. Krásná, až příliš krásná, Alandovi se při pohledu na ní zbíhaly sliny, blondýnka v růžových šatečkách, ty šaty víc ukazovaly než-li skrývaly, hlásila předpověď počasí.

"Miluji žabí stehýnka... Hlavně z Rosniček."

Aland se zaposlouchal do předpovědi.

"Můžeme se těšit na nadílku sněhu a příchod studené fronty ze západu, která konečně vystřídá nezvykle teplé počasí..."

Blondýnka se usmívala, jakoby někdo o přicházející zimu stál. Jakoby všem předávala tu nejúžasnější zprávu. Alan chtěl ochutnat teď už i žabí prsíčka. "Rosnička" se svůdným úsměvem, jistě patřil Alandovi, pokračovala.

"Však už je také na čase, aby v polovině prosince zima konečně převzala svojí vládu. Doporučuji vám, vážení diváci, abyste se od zítřejšího rána teple oblékli. Mrazivé počasí udeří již této noci. Je čas nasadit kulichy a vytáhnout teplé zimní bundy."

Roztomilá, jistě velice chutná, "Rosnička" pak s tím svým úsměvem, je opravdu tak hloupá a nebo to jen hraje?, vztyčila ukazováček a pohrozila. Aland měl pocit, že by snědl zástup takových Rosniček.

"Páni řidiči, doufám, že jste připraveni na zimu. Vozovky budou namrzat, budou zasypané sněhem a proto je nezbytné mít nasazené zimní pneumatiky. Prosím jezděte opatrně. S přáním krásných, bílých vánoc se s vámi loučím a přeji hezounký večer, samozřejmě, že s naší televizí."

Blondýnka se usmála a vyzývavě zamávala do kamery. Nebylo by špatné se s tou žabičkou seznámit. Pak začaly reklamy.

Aland televizor opět ztlumil. Zkřížil ruce za hlavou a zahleděl se do stropu místnosti. Přemýšlel.

"Jak to udělal? Jak jen to ten zmetek udělal?" nešlo mu to pořád do hlavy.

Aland měl zvláštní "spojení" s jistým místem a díky tomu už od malička věděl, že je vyjímečný. Občas vídal věci, které nedokázal vysvětlit. Občas se ocital na místech, která v jeho "KDY" a jeho "KDE" nevyskytovala. Ten druhý, ten Roland, ho občas také "navštěvoval" a Alanda nesmírně bavilo děsit ho svými činy. Byl doslova u vytržený, když tomu druhému mohl ukázat svojí moc. Svojí sílu. Dělal to o to víc rád, o co víc cítil a uvědomoval si, že Roland pro něj znamená jistou hrozbu.

Poslední dobou bývalo to jejich "spojení" opravdu silnější než-li jindy. Oba dva dokázali ze světa toho druhého jaksi "cítit" víc. A tomu parchantovi se podařilo dokonce "projít". Ano, dokázal nějak projít k němu, zastavit ho a zranit. Aland věděl, že to tak nesmí nechat. Nechtěl to tak nechat. Chtěl mstu.

"PARCHANT!"

Aland se pokusil o spojení. Chtěl zjistit, jestli on sám dokáže rovněž "projít". Chtěl "projít". Vyřídit si to s tím zmetkem jednou pro vždy. Vrátit mu ránu stonásobně a ještě něco přidat. Zavřel oči a soustředil se. Kolem něj se zvedl snad jakýsi stříbřitý prach a hustá, navlhlá mlha. Aland cítil, že prochází.

Otevřel oči. Instinktivně natáhl ruce před sebe. Jeho "průnik" zastavila vysoká, rudá a nějak zvláštně horká stěna. Dál nemohl.

"To udělal ON," uvědomil si.

Nějakým způsobem se Rolandovi, tomu zmetkovi, podařilo vystavět "hráz". Hradbu, která Alandovi znemožnila navázat spojení. Alando stál před temnou, rudou stěnou a dlaněmi jí ohlatával. Zdála se nepropustná a pevná, přesto byla nějak poddajná. Nějak živá. Opřel se o ní ramenem a zatlačil. Nic. Trochu couvl a rozběhl se proti té "zdi". Čekal tvrdý náraz, ale materiál, ze kterého byla stěna postavená, se po dopadu jeho těla trochu zvlnil, nejdříve ho "pojmul" a hned pak odmrštil zpátky. Aland dostal vztek.

"Pusť mě HAJZLE!"

Zuřil. Mlátil do stěny pěstmi, jen to dunělo. Výsměšně to dunělo. Pořád nic. Po chvíli marného "dobývání" hradby zavřel oči. Uklidnil se a opět se navrátil do svého "KDE". Ležel zas na gauči a tělo se mu chvělo vztekem.

"Já tě dostanu ty Hajzle," opakoval si dokola tu myšlenku než usnul.


* * * *

Aland se probudil pozdě. Bylo téměř poledne. Pocítil na těle nezvyklé chladno. Vstal, zapálil si cigaretu a vykoukl z okna. Venku bylo bílo. Lesklé, mrazivé květy na skleněné tabuli, jindy čirého okna, dávaly znát, že je i mrazivo. Chvíli o tom přemýšlel. Přišlo mu divný, že ještě včera bylo téměř pětadvacetistupňové vedro a teď, jak mu říkal teploměr zavěšený na venkovním rámu okna, je třináct stupňů pod nulou. Potáhl s neskrývanou chutí z cigarety a pokrčil rameny.

"Zima v prosinci. No kdo by to byl čekal," zavtipkoval a sám se svému sarkasmu zasmál. Měl velmi vyvinutý smysl pro humor.

Otevřel okno a vyhodil ještě hořící nedopalek dolů na zasněžený chodník. Ulice města byli opravdu zahaleny bělostnou peřinou sněhu a Aland si všiml, že jindy neustálí hluk metropole ustoupil ospalému zimnímu tichu. Jen z dálky zaslechl zvonivý cinkot tramvají. Nadechl se. Do plic mu vnikl mrazivý vzduch, tak studený, až mu to skoro vyrazilo dech. Zavřel rychle okno a šel se najíst. Po jídle si uvařil kávu a po jejím vypití se konečně cítil celý. Celý a dokonale probuzen. Opět se pokusil "projít". Zas narazil na tu "hradbu" a zas mohl vztekem puknout.

Celý den strávil v bytě. Naházel nějaké věci do velkého vojenského báglu a chystal se na svůj útěk z města. Ještě třikrát se pokoušel rozbít tu stěnu, ale jen ho to vyčerpalo. Pak zase usnul. Vzbudil se až později večer. Pořádně se oblékl, nahodil si bágl na záda, pozhasínal světla a odešel z bytu. Venku, na ulici, nastoupil do svého auta. Hodil vojenský vak se "zásobami" na zadní sedadlo a otočil klíčkem. Renault-Nevada jen stěží a nedobrovolně naskočil. Aland pustil topení. Opět vystoupil z vozu a smetáčkem ometl vrstvu sněhu z čelního skla a pak důkladně škrabkou odstranil pod sněhem, ke sklu přimrzlý led. Když si znova sedl za volant, bylo již v kabině vozu relativní teplo. Pustil si v autopřehrávači cédéčko metalové skupiny Iron Maiden, zařaril rychlost a opatrně se rozjel. Mířil ven z města. Musel na pár dnů zmizet.

"Než se přežene to s tou blonckou."

Rozhodl se, že pojede na svou utajenou chatu, dokonale ukrytou ve stínu lesa asi šedesát kilometrů od města. Věděl, že tam ho nikdo nenajde. Tam se schová před těmi šťouravými policajty.

Sněhové vločky narážely do čelního skla a stěrače puštěné na nejvyšší rychlost dokonale čistily Alandovy výhled ven. Z repro beden umístěných kdesi pod palubovkou vozu a ve dveřích se nesly tvrdé tóny písně Flight of Icarus a hlas zpěváka Bruce Dickinsona melodicky střídal výšky i hloubky. Aland miloval tuhle metalovou kapelu. Broukal si slova písně společně se zpěvákem a jeho vůz pomalu opouštěl město.

Silnice za městem nebyli prohrnuté. Bez pouličních světel se notně setmělo a v záři reflektorů tančila jen bílá stěna vloček. Nebýt oranžových odrazek na patnících u krajnice vozovky a zimního obutí auta Aland by jen s těží udržel vůz na silnici. Naštěstí byl skvělí řidič. Krvavě červený Renault si to dál šinul po neprohrnuté silnici a Aland docela v pohodě zvládal časté smyky Nevady. Cesta byla už však dlouhá a on cítil, že se blíží ke svému cíli. Vlastně by mel být už u své chaty každým okamžikem. Te už v noční, zimní vánici se nenechal "nachytat" nástrahami počasí a mistrně projížděl nebezpečné zatáčky. Vozovka, nebo co z ní pod hromadou sněhu zbylo, byla "autoprázdná" a po silničářích nebylo ani památky.

"Zase jsou zaskočeni," uchechtl se Aland, ale nedalo by se říct, že by mu to kdovíjak vadilo. Vlastně mu tato kalamita "hrála do noty".

-Jen blázen by vyrazil v takovéto slotě mimo město. Jen blázen a Aland.-

Vypnul cédéčko a hlas Bruce Dickinsona a tvrdé, přesto melodické, metalové tóny kytar ztichly. Monotonní, pravidelné hučení motorů přehlušoval teď jen pištivý zvuk neúnavně pracujících stěračů. Nevada projížděla levotočivou zatáčkou, když tu si Aland všiml, v protilehlém příkopu, odrazu světla ve vypnutých parabolách reflektorů jiného auta. Opatrně zastavil, pustil předpisově výstražné blinkry, zapnul si bundu až ke krku a vystoupil. Do zad se mu opřel silný, studený vichr a Aland se na poslední chvíli chytil otevřených dveří svého vozu, aby neuklouzl. Srovnal se a rozvážně vykročil k zapadlému autu. Byl to Ford. Motor zeleného Fordu běžel naprázdno. Dveře auta se s tichým cvaknutím otevřely. Aland k nim přistoupil.

"Dobrý večer. Myslela jsem si, že už tudy nikdo nepojede. Víte, zapadla jsem tady a telefon nefunguje. Můžete mi prosím pomoct?" ozvalo se ze zeleného, jízdy neschopného auta a na Alanda vykouka nádherné černovláska a prosebně se usmála.

-Ale tak to víš že ti pomůžu.-

"Ale jistě slečno. Jenže v tomhle počasí už nikam daleko nedojedeme. Mám kousek odsud chatu a zrovna tam jedu. Tak jestli se nebojíte pojeďte se mnou a zítra snad seženeme společně pomoc," povzbudivě na černovlásku mrkl a s patřičnou nevinností se usmál.

Dívka na chvilku zaváhala. Prohlédla si ho a pak smutně koukla na silnici. Otřásla se chladem, opět na něj pohlédla a rezignovaně vypnula motor.

"No, vlastně mi ani nic jiného nezbývá. Viďte?"

Vystoupila z vozu. Aland se opět povzbudivě usmál a už otvíral dveře od své Nevady. Když po další chvilce zaváhání konečně nasedla, zařadil rychlost a auto se rozjelo. K Alandově chatě to bylo trošičku dál, než "jen kousek". Musel odbočit z hlavní cesty do lesa, kde měl nemalé problémy s autem a jen tak tak, že sám v hlubokém sněhu nezapadl. Nakonec se mu ale kdovíjak podařilo závěje projet a k chatě přece jen dorazili bez úhony. Aland zastavil automobil vedle chaty pod dřevěným "suchým stání" pro auto a vystoupil.

"Musíme si zatopit, ale zaručuji vám slečno, že za chviličku tu budeme mít teplo. A něco na zub také jistě najdu."

S těmi slovy odemkl dveře, rozsvítil světlo a pustil jí dovnitř. Promrzlá černovláska pozvání vděčně přijala. Nevšimla si jeho lačného úsměvu a nedočkavého, tak nějak hladového pohledu. A i kdyby si všimla. Bylo by pro ní pozdě.

-Až příliš pozdě-


* * * *

Začal s ní téměř okamžitě. Ještě zatopil a připravil večeři. Řekla mu, že se jmenuje Eva. Věřila mu a docela mile se na něj už usmívala. Když se na ní vrhl jen nechápavě na něj hleděla a pořád se chvilku mile usmívala. Dlouho trvalo, než začala křičet.

Aland prožil krásnou, krvavou noc plnou vášně. Na Rolandův svět si téměř ani nevzpomněl a ten parchant ho taky nevyrušil. Užíval si její tělo i její strach. K ránu už skoro přestala křičet. Už téměř neměla sílu. Jen tiše sténala bolestí a hrůzou.

Vstal. Přiložil do krbu. Uvařil si silný grog. Eva ho sledovala jedním vyděšeným okem. Druhé oko měla zarudlé, zalité krví a jaksi bez života.

"Je krásná. Úžasně krásná."

Najedl se. Eva ho opět "lákala" k sobě. Byla silná a měla výdrž.

"Ta mi vydrží dlouho."

Radoval se z její bolesti. Z její bezmoci. Aland se jí nemohl nabažit.

Někdy odpoledne ztratila vědomí.

Aland, teď už klidný a plný síly opět přiložil do krbu. Ohlédl se na její zmučené tělo. Ležela přivázaná k posteli a krvácela z různých, řezných i tržných ran. Měla hlavu trochu na stranu a její černé, havraní vlasy padaly přes pelest postele až na podlahu. Z těch vlasů stékala velice pomalu rudá krev a na dřevěné podlaze se tvořila "nasládlá" louže. Aland se pyšně usmál. Zapálil si. Dokouřil slastnou cigaretu a nedopalek hodil do plamenů hřejivého krbu.

"Zkusím to," řekl si a zavřel oči.

Zase se zvířil stříbrný prach. Zas ho zahalila bledá, hustá mlha. Ta stěna tam pořád byla.

"HAJZL!"

Opřel se ramenem do hradby, která mu nedovolovala "projít". Zatlačil. Stěna povolila.

"Nedává pozor," uvědomil si vítězoslavně Aland a "vstoupil".

Král před ním stál otočen zády.

Aland neváhal a zaútočil.

Vše bylo rychlé. Tak rychlé. Aland skoro ani nevěděl jak se to semlelo. Král ležel před ním na zemi. Alandův nůž se zaleskl a blýskla se také čepel velké, letící sekery, mířící na králův krk.

"Máš to spočítaný, HAJZLE!" bleskla Alandovi triumfální myšlenka hlavou.

Rak zaznamenal rychlý pohyb. Ještě než obě vražedné čepele dopadly na svůj cíl, přikrylo krále jiné tělo. Obě zbraně dopadly.

Krev a praskot kostí.

Aland pocítil nepříjemný tlak mezi spánky. Nějaká síla ho táhla zpět.

"... už o mě ví..."

Zlomek vteřiny se pokoušel bránit, ale "zatracenej parchant" byl silnější. Najednou se ocitl opět zpátky ve své chatě. Nohy se mu chvěli vasílením.

"Nedostal jsem ho, ale i tak dostal někdo lekci. Takhle se na tebe musí, HAJZLE!" ulevil si vztekle.

Napil se lahvového piva a pohlédl téměř zamilovaně na postel. Eva se už probrala. Vyděšeně na něj zírala. Ten pohled mu připadal tolik svůdný.

"Prosím, už ne. Už nééé..." říkaly, NE křičely její rty, ale znělo to spíš jako:

"Ošim - ž - ee - ž - ééé..."

Aland přistoupil k posteli. Spokojeně černovlásku pohladil po tváři a vlídně se na ní usmál.

"Jistě miláčku, taky mi už chybíš."

Sklonil se nad její ňadra a labužnicky se zakousl do její bradavky. Pukla a rozprskla se jak borůvka a v ústech cítil nasládlou, božskou chuť krve. Nemyslel si, že by měla ještě tolik síly aby křičela.

-Ale ona křičela-.


Dceřina kletba

20. prosince 2010 v 18:04 | Rudolf z Falknova |  Povídky


dceřina kletba


DCEŘINA KLETBA

... Měla jsem dceru. Měla jsem dceru a zbožňovala jsem ji celou svojí duší. Milovala jsem ji, jak jen matka může milovat své dítě. Ano, měla jsem dceru. Měla... .

Když se Andrejka narodila, byl to můj nejbolestnější a zároveň nej­šťastnější den v životě. Rodila jsem dvaadvacet hodin. Dvaadvacet hodin jsem trpěla porodními bolesti. Byly chvíle, kdy jsem to chtěla vzdát. Chvíle, kdy jsem porodní asistentky v nemocnici zoufale prosila o jakoukoli pomoc. Ty ženy mě vždy nějak utěšily, ty ženy mi vždy po­mohly. A nejen ony.

Byl tam se mnou i můj muž. Držel mě za ruku, když jsem se bolestí kroutila. Odváděl mě do sprch, když jsem byla bolestí tak nepříčetná, že jsem prostě potřebovala změnit polohu. Můj muž. Ten, který mi měnil krvavé vložky, který nehnul ani brvou, když jsem mu v křečích nadáva­la, přestože mu to nemohlo být příjemné. Ten, co vedle mě stál a konejšil mě, když jsem na tom byla nejhůř. Můj muž, moje zlatíčko.

Po dlouhých dvaadvaceti hodinách, po nekonečných chvílích křečí, pláče a ano, i ztráty sebeúcty, konečně zazněly nemocničním pokojem slova doktorky:

"Výborně maminko už to bude, pojedeme na sál."

Pak to šlo ráz na ráz. Bylo to tak rychlé a skoro vůbec to nebolelo. Bylo to úlevné a krásné. Můj muž mi stál u hlavy. Andrejka přišla na svět v jednu hodinu odpoledne. Byla tak krásná, když mi ji poprvé ukázali. Tak mrňavá a krásná. Vůbec nebyla pomačkaná jako jiná mi­minka když se narodí, právě naopak. Byla fialová. Hodně fialová. Dok­torka ji držela v pod paždí a ona tak křičela. Dotkla jsem se jí a ona mě chytila silně za prst. Můj muž se roztřásl a rozplakal. Najednou ze mě byla máma a z něj táta. Najednou z nás byli rodiče. Rodiče nádherné holčičky.

To se stalo před osmnácti lety. Už nikdy jsme s manželem neměli jiné dítě. Celou svoji energii i lásku jsme věnovali a dávali dcerce. A teď byla dospělá. Byla dospělá a krásná. A byla zlá. Strašně moc zlá. Nevím proč taková byla, možná jsme s manželem udělali někde v její výchově chybu. Myslím však, že se zlá prostě narodila. Prostě taková byla a mi jsme s tím nic nenadělali. Byla zlá a mi ji přesto pořád bezmezně mi­lovali.

Že je taková jsem si všimla brzo. Bylo jí šest let, k narozeninám dostala štěňátko. Nádherné zrzavé štěňátko. Křížence jezevčíka. Fenku. Tenkrát jsme si společně sedli a vymýšleli pro pejska jméno. Padlo mnoho jmen: Dora, Čárka, Pegy a další. No nakonec jsme tu rozkošnou fenku pojmenovali Sabor. Jméno vymyslel můj muž, prý to je pojmenování pro lvici z nějaké knížky.

"Jo budeme jí říkat Sabor," natahovala ke štěněti lačně ruce Andrejka a očička jí při tom zářily touhou, zvláštní hladovou touhou.

Štěňátko u nás nevydrželo snad ani čtrnáct dní. Pak se ztratilo.

"Kde máš Saborku Andrejko?" ptala jsem se dcerky.

"Já nevím mami," odsekla mi tenkrát a olízla se.

Nevěnovala jsem tomu pozornost.

"Prostě se ten pes jen zaběhl," říkala jsem si.

Andrejka po nějaké době začala prosit o jiného pejska na hraní. Pořídi­li jsme další štěňátko. Kulatý, roztomilý, chlupatý klubíčko. Čtrnáct dní a zaběhlo se taky. Nakonec jsme pořídili ještě jedno štěně. Saborka číslo tři. Tentokrát jsem si na starost hlídání pejska vzala já.

Umývala jsem tenkrát nádobí po večeři.

"Mami vezmu Sabku ven," oznámila dcerka.

"Jo vezmi, ale dej pozor, ať se zase nezaběhne," odpověděla jsem Andrejce a dál se věnovala svojí práci.

Slyšela jsem, jak za nimi klaply dveře. Domyla jsem poslední talíř. Vypnula vodu a začala čistou utěrkou to nádobí utírat.

"Tak hotovo," řekla jsem si, když jsem poslední kousek nádobí uložila do skříněk na svoje místo.

Podívala jsem se na hodinky. Bylo půl sedmé. Manžel byl v práci a měl se vrátit až po jedenácté hodině večer.

"Půjdu se podívat na zahradu za Andrejkou," rozhodla jsem se tenkrát a šla.

Na zahradě byla už tma. Tma, že by se dala krájet. Rozsvítila jsem světlo na zápraží domu. Černota večera jen nedobrovolně ustoupila žluté záři žárovky. Přesto světlo nemělo tu moc osvítit zahradu celou. Tmavé stíny se pořád krčily vzadu u plotu, tam pod tou hruškou.

"Andrejko, pojďte už domů," zavolala jsem do zahrady.

Nic, žádná odpověď.

"Andrejko...," sešla jsem ze schodů a snažila se prohlédnout tmu.

"Andrejko...,"

Tam u plotu ve tmě se něco pohnulo. Obrátila jsem se v ta místa a šla si pro dceru.

"Andrejko vážně už pojď dom...,"co jsem spatřila na to do nejdelší smrti nezapomenu.

Andrejka tam byla. Klečela na zemi, pod ní ležela mrtvá, rozsápaná a na kousky roztrhaná Saborka číslo tři. Andrejka, moje děťátko, můj an­dělíček jedla. Měla zabořené nehty v roztrhaném psím mase, které se ještě mírně chvělo a zuby je trhala na kusy. Vůbec nevnímala moji přítomnost. Vůbec nevěděla, že tam jsem. Z hrdla jí vycházel hluboký vrčivý zvuk a oči jí šíleně plály hladem. Byla jen ona a její žrádlo.

"Andrejko," zašeptala jsem.

Docházelo mi najednou vše pomalu. Nechápala jsem nic, přesto jsem vše viděla na vlastní oči. Otočila jsem se tenkrát a tiše, velice tiše, otře­sená odešla zpátky do domu.

"Je prokletá...," říkala jsem si pořád dokola

"Je prokletá... ."

Nevím jak, ale podařilo se mi na tu věc zapomenout. Prostě jsem si nemohla připustit, co jsem viděla. Nedokázala jsem si přiznat, že má dcerka, má malá holčička je zrůda.

Šel čas. Už nikdy jsem nedovolila mému muži, aby Andrejce pořídil nového pejska. Žádné zvíře. Nechtěla jsem tu šelmu v dcerce provo­kovat. Co na tom, že se sousedům z ulice začali ztrácet psi i kočky. Ona byla pořád můj andílek. Můj báječný andílek. Manžel si nikdy ničeho nevšiml, nikdy nepojal žádné podezření. Andrejce bylo sedmnáct let, když se ve městě začali ztrácet mladí muži.

Tehdy v ten čas si manžel všiml. Všiml si, že každý ze ztracených mužů byl Andrejčin chlapec, nebo jen kamarád. Všiml si tajných nočních výletů svojí dcery. Můj manžel pojal hrozné podezření.

"Nech to být," prosila jsem ho, když se mi svěřil.

"Jak můžu prosím tě, jak můžu. Dnes ji budu sledovat. Musím zjistit kam ta holka v noci chodí. Musím mít jistotu," rozhodl se.

Nenadělala jsem s tím nic. Můj muž vyčkával v noci u dveří a čekal. Čekal, až se dočkal. Andrejka zase odešla z domu a za ní jako stín ji sle­doval můj muž, její otec.

To bylo před rokem. Manžela, toho milovaného muže jsem už nikdy nespatřila. Zmizel. Nikdy se už nevrátil. Andrejka nyní už dospělá, si žila ve svém pokojíčku spokojeně. Rok jsme spolu nepromluvily ani slovo. Rok jsme se navzájem vyhýbaly. Ve městě dál mizeli muži a Andrejka dál rostla do krásy.

Já v roční samotě jsem hodně přemýšlela. Vzpomněla jsem si na naše pejsky. Na naše Saborky. Vzpomněla jsem si a konečně otevřela oči. Andrejce jsem věnovala vše, celý svůj život. Obětovala jsem jí i svého manžela.

"Měla jsem dceru, měla...," zašeptala jsem prázdnému domu.

Veliký, lesklý a ostrý řeznický nůž mě pálí v dlani. Všechna světla jsem zhasla. Teď sedím v noční tmě na zápraží domu a čekám, až se můj andílek vrátí ze svého nočního výletu. Čekám, že svoji dcerku zbavím té hrozné kletby. Čekám a pláču. Slzy kanou na schody. Vzlyky dusím v hrdle.

"Vrzzz..,." vrzla vrátka a na pěšince přes naši zahradu, pěšince k naše­mu domu se objevil stín mé dcery.

"Andílek už jde," usměji se i přes slzy a sevřu silněji nůž v ruce.

...Měla jsem dceru. Měla...



"Život tvůj" (Defender)

17. prosince 2010 v 18:48 | Rudolf z Falknova |  Videa
Není to překlad prostě mě ty slova napadly, když jsem tu písničku poslouchal.

Zpívaný recitát (hlas staršího muže):

 Když zakřičí voje dav,

 po zádech mráz.

 Je válka,

 krve splav.


 Dým stoupá,

 spáleniště smrad.

 Snad havran zželi se,

 snad nechá

 tělo spát.


 Náš čas plyne,

 nech loď plout.

 Přijde boj,

 smrt,

 k bohu proud.


 Na co myslíš?

 Válka zuří.

 Ty jsi náš.

 Tak vzplaň jak troud.


 Teď hleď,

 seber odvahu.

 Po boku věrně stát,

 chraň život tvůj,

 i můj.


 "Život tvůj"


Ref: Vstaň,

       uchop zbraň.

       Hrdě pozdvihni svůj zrak.

       Chraň život tvůj,

       Chraň i můj.


       Vstaň,

       uchop zbrań.

       Hrdě pozdvihni svůj zrak.

       Chraň život tvůj.

       Chraň i můj.



Zpívaný recitát (hlas mladšího muže): 


 Pane...

 Pane...

 Pane, padnu pro tě rád,

 jen dej mi znát.

 Vždyť víš, jsem tvůj syn.

 Já dlouho sním,

 v té válce život dát.


 Pro svatou věc.

 Hradbu tu chci stéct.

 Nastal čas,

 jít smrt jim dát.


 Teď na steč.

 Připrav se otče.

 Nastal čas meče.

 Ať tedy konečně

 rudá krev teče.


 "Život tvůj"



Ref: Vstaň....


 Ref: Vstaň....


 Ref: Vstaň...


 .....


Tak to je síla...

15. prosince 2010 v 1:19 | Rudolf z Falknova |  Povídky
"Tak to je síla." říkám si když přepisuju a upravuju tuhle připravovanou knihu. Je půl druhý ráno, já u toho budu zase beztak sedět do čtyr a zejtra zas pak zas a .... Už to předělívám skoro dva měsíce. Fakt mi z teho začíná hrabat.
Vy tu knihu ještě nemůžete znát, i když jste se už s některými jejími hrdiny na tomto blogu mohli setkat. (STVŮRA- ten vrahoun Aland.    KRYŠPÍN- ten kovář Kryšpín :-D ) Celá kniha bude snad hotová do léta příštího roku a na podzim toho samého by se snad dala i pořídit. (A jé zase si vytyčuju cíle, sakra jak já to jen stihnu?)
A proč že je to síla? Jak jsem již napsal: opravuji  ("stilizuji") celou knihu a tak nějak mě některé (většinou ty krvavé) pasáže zarážejí. Fakt jsem tohle vymyslel já? Proboha nejsem nějak ujetej? Co na to čtenář? Nebude mu zle až bude číst o stříkající krvi, kluzkých střevech opouštějící útroby a mlaskavě vyražených mozcích z lebek? Nebo to snad takto působí jen na mě (což by bylo dobře i když by to mohlo mít nepříjemný dopad na mé duševní zdraví :-D ), protože si děj tak nějak... hm... v hlavě přemítám?
Nu což posuďte sami, je to pro vás a podle vašich reakcí (a nebo nereakcí) se zařídim. ;-)


khjddfhj




...

H nalo se proti nim dvanáct krvelačných trollů. Zubří válečníci stáli, v rukou nahé meče, připraveni k boji. Připraveni střetnout se s masou těch stvůrných nepřátel, kteří se k nim nevyhnutelně blížili.

Goryn pozvedl svůj meč a mrštil jím vstříc řvoucí řadě krvelačných bestii. Zbraň vylétla do vzduchu obloukem, čepelí se obrátila proti trollům a hozena s neskutečným vztekem i nemalou silou mladého válečníka, letěla vstříc jedné z oblud. Ostrý hrot meče našel svůj cíl. Pronikl do útrob trolla a ten ztrativší půdu pod nohama odlétl se zaúpěním zpět. Dopadl zády na zem. Gorynův meč ho přišpendlil pevně k půdě. Troll si pravděpodobně neuvědomil co se s ním děje. Nestačil vydat ani hlásku a bídně odevzdal smrti své mizerné žití. Jeho tmavá a odporně smradlavá krev se tiše vpíjela do lesní půdy.

"Trefa," procedil nenávistně i s určitou dávkou škodolibosti mladý bojovník, když s uspokojením viděl jakou škodu napáchal jeho meč a strhl rychle velkou, oboustrannou sekeru ze zad.

Ostatní trollové se přiblížili a jejich dlouhá, tmavá kopí začala naše válečníky nemilosrdně ohrožovat. Goryn se napřáhl těžkou zbraní daleko za sebe. Do rány, která následovala se opřel celým svým tělem. Sekera dopadla na trollí zbraně. Černé dřevo se s praskotem lámalo a veliké,ostré třísky z násad kopí létalo vzduchem. Tři z útočících trollů zůstali stát a nevěřícně zírali na neškodné pahýly svých zbraní. Těžko říct co se jim honilo v tu chvilku hlavou, asi sami soběvyčítali, že si ke svému útoku vybrali zrovna tohoto zdánlivě na první pohled nezkušeného bojovníka.

Goryn opět pozvedl těžkou, ostrou zbraň. Dvakrát vykročil vpřed a odrazil se od země. Ve skoku spustil sekeru. Do úderu se opřel veškerou svojí silou i vahou robusního těla. Pádné ostří zbraně dopadlo na hlavu jednoho z těch tří. Rozevřela se krvavá rána a bezvládné trollovo tělo odlétlo na zad. Chvilku se sice na zemi ještě škubalo v posmrtné křeči, ale pak utichlo neschopné dalšího boje.

Mysl mladého válečníka ovládla až šílená touha zabíjet ta bezcitná, ohyzdná stvoření. Ovládl ho vražedný zápal z boje. Jakoby jeho tělo dostalo odkudsi rozkaz zabíjet. Goryn rozkazu uposlechl. S vyzývavým řevem dopadl na zem. Bleskově se otočil a již v pokleku máchl sekerou doleva. Toporo teď držel pouze jednou rukou, přesto velice pevně, což dokazovaly z pod jeho tuniky vystupující pletence svalů. Sekera uťala nohu dalšího trolla těsně nad kolenem. Bestie padla k zemi. Držela se za pahýl, z kterého krev stříkala do okolí v pravidelných pulzech. Troll vyděšeně i bolestně řval. Goryn popadl zbraň opět oběma rukama a narovnal se. Opřel čepele sekery o krk sténající, beznohé stvůry. Využil délku své zbraně, zapřel se o toporo a opět vyskočil do vzduchu. Ostří se prokouslo obludím krkem až k travnatým trsům v půdě.

Mladý válečník, letící vzduchem vymrštil nohy před sebe. Patami svých kožených bot zasáhl třetího z trollů přímo do tlamy. Nakopnutá stvůra se prohnula a v nedobrovolném přemetu na zad přistála břichem k zemi. Goryn vytrhl sekeru z krku již mrtvého trolla a opsal zbraní nad hlavou velký, vražedný oblouk. Sekera zasvištěla. Dopadla na zátylek těžce se zvedajícího, zuby plivajícího trolla. Zajela do obludího masa jako do másla. Ani pevné krční obratle nemohly tu hroznou ránu zbrzdit, natož pak zastavit. Sekera trolla téměř sťala. Ano téměř, neboť hlava obludy se od trupu neoddělila úplně. Zůstala vyset na pruhu tmavé kůže a houpala se tam jako děsivé kyvadlo. Obluda, která se po tvrdém kopanci pokoušela vstát teď opět klesla do rychle rostoucí kaluže vlastní krve. Vítězný Goryn se ohlédl. Už se nestaral o své tři soky. Nemusel. Hledal další nepřátele. Nebylo ho však již třeba. Jeho druzi rovněž nelenili.

Roja, společně s Veronou v dokonalé souhře dobíjely jednoho z velkých trollů. Ten se motal před nimi jako opilec a nebyl sto vykrýt žádnou z jejich ran. Verona vždy naznačila výpad a Roja v tom samém okamžiku, jen o zlomeček později bodla nebo tnula. Bestie se prostě těm záludům nedokázala bránit, notně zkrvavená začala ustupovat a jen nesmyslně kolem sebe máchala svým kopím. Pak Roja v pravý okamžik zaútočila a proklála obludě stehno skrz na skrz. Troll upustil své kopí a bolestně se chytil za ránu, ve snaze zastavit silné krvácení. Verona v tutéž chvíli sekla svojí zbraní shora. Vlastně její výpad ani sekem nebyl. Byl to táhlý, šikmý řez. Trollí tělo se otevřelo a mlčky jen z nechutným čvachtnutím odešlo konečně do říše mrtvých.

Roland zase svými krátkými, ale tvrdými seky rozséval zkázu mezi svými nepřáteli a jeho rukou již zhynuly čtyři z trollů. Ale už na něj útočil další. Veliká obluda, jenž zahodila před chvílí zlomené kopí a v hnusných, špinavých prackách se jí objevil rezavý, zahnutý tesák, tnula proti králově pravé noze. Roland vykryl a zároveň s tím ktytem si ukročil doleva. Levou rukou popadl rzí pokrytou čepel trollý zbraně dlaní zespodu. Pak prostě otočil zápěstí. Vytrhl zbraň z ruky soka a bleskově jí obrátil hrotem proti jejímu pánu. Trochu se při tom pořezal na prstech, ale nedbal toho. Rezavý tesák vnikl do útrob obludy společně s Rolandovým mečem vedeným válečníkem bodem za zády. Odzbrojená, dvakrát probodnutá a smrtelně raněná obluda opustila tento svět polykajíc vlastní krev.

Roland ponechal trollí tesák v ještě se cukající mrtvole a vytrhl z jejího těla pouze svůj meč. Chtěl se poohlédnout po dalším soupeři, když tu ho bez jakéhokoliv varování silně píchlo mezi spánky.

"Zmiz. Teď NE!" zavelel tiše, přesto rázně. Bolest jako by se opravdu zalekla, ustoupila.

Pak král přejel pohledem bojiště. Zjisti, že ho již není třeba neboť Toran běsnil svým mečem a útočil velkým štítem. Jeden z trollů již zhynul zmrzačen pod jeho výpady a druhý, sražen štítem se marně pokoušel vstát. Charkan, teď velký vlk na něj skočil a ostrými tesáky mu rval z krku v cárech maso. Troll se vlka sice snažil srazit, ale sily mu na to nestačily. Konečně vlk odhalil krkavici obludy. Zakousl se do ní a třepajíc hlavou, vyrval jí ze zkrvavené rány. Troll ztichl a jeho život zhasl.

Poslední z trollů se obrátil na zbabělý útěk, snad v marné snaze zachránit svůj bídný život. Toran s tichou kletbou mrštil svůj štít za unikající stvůrou. Kulatý štít letěl nízko nad zemí a rotoval jako talíř. Až těsně za patami prchajícího zbabělce se nadnesl a zasáhl trolla do týlu lebky. Trollova hlava se rozskočila a nevelký mozek visící na speteném chuchvalci nervů se s mlasknutím zhoupl ven z lebky. Troll padl a už nevstal.

"Hotovo," otřel si krev z meče Roland.

"Ne tak uplně Rolande," tiše varovala krále elfka.

Skutečně. V křoví, odkud prvně zaútočili trollové se vztyčila ohromná, temná postava. Pomalu vyskočila na palouk a jen tak lehce, téměř vyzývavě pohupovala svou zbraní. Byla to veliká oboustraná sekera, vedle které by se i ta Gorynova zdála pouhou hračkou. ...


Valhalla

12. prosince 2010 v 23:01 | Rudolf z Falknova |  Básně
valhalla

Čepel se leskne až přechází zrak,

zas havran má své hody,

k nebi stoupá hustý, mastný mrak,

již do Valhally vidíš schody.


Tvůj pán, ten ve svém sále,

tvé jméno hrdiny šeptá.

Ten hlas temný, zve tě teď dále,

co řekneš až osud se zeptá?


Tak kupředu vykroč, tam smrt je jistá.

Neupusť však svojí zbraň.

Běž tam kde nebezpečí své zuby chystá,

běž tam a svůj sen braň.


Teď kapky deště ať zchladí tvé tělo,

poslední tvá je to seč.

Vím smutno je, žít by se chtělo,

je ale před tebou hrdinská steč.


Jen na chvilku pohlédni k mrakům,

jestřáb na nebi krouží,

pak vysměj se soupeře zrakům,

teď po boji tvé srdce touží.


Ať písně se jen o tobě pějí,

teď máš tu moc, přijmi ten dar,

dej sokům svým co stejně chtějí.

Dej smrt jim, zoufalství, zmar.


odin



Řeka lásky

10. prosince 2010 v 19:58 | Rudolf z Falknova |  Básně


Nevím kam tohle dílko zaradit. Myslím že patří do basní.
zghggfdfd

 Sedím u řeky a ohlížím se. Proudy řeky si hrajou s kouskem dřívka.
 Ohlížím se za svým životem. Dělám to co dělám. Mnohdy ubližujji a to i lidem, kteří mě miluji. Hodně milují.
 Tančící vlnky právě pohladily to poskakující dřívko po těle.
 Jsem prostě takovej, tak jsem se narodil, tak žiju. Jinak to neumím.
 Zavírám oči. Nechám dřívko dřívkem, vlnky vlnkám, řeku řece. Zavírám oči, nadechnu se a začnu tiše, velmi tiše zpívat:
 "Má lásko mé dýchání,
  jsem tu jen pro tebe.
  Tvá láska mě zachrání,
  vynesu tě do nebe.
  Lásko má, můj polibku,
  už neztratím nikdy směr,
  jen tobě píšu tuhle povídku,
  jen tobě, tak ji ber."
 Melodie písně se nese nad hladinou. Odráží se od oparu mlh, které se líně kroutí nad řekou. Bzukot věčně hladových komárů té písni hraje jako orchestr. Sladce. Přesladce. Čím je písnička blýž k tobě tím má větší sílu.
 Vykoukneš z okna a slyšíš. Srdce ti poskočí radostí.
 "Je tady, vrátil se, je zpátky."
 Vstávám od řeky a rozbíhám se po břehu. Bosá chodidla pleskají o zvlhlou zem a tu a tam podklouznu na mokré trávě. To mě ale nemůže zastavit. Prostě nemůže.
 Už, už tě vidím, už jsi na dosah. Ach má lásko. Ach...
 Dva lidé si padnou do náruče, dva osudy se spojí v jeden.
 A řeka si bublavě plyne dál svým vlastním tempem. Támhle přidá, tuhle zpomalý. Je na první pohled netečná a chladná k lidskému osudu i lásce. Pokud se však člověk dobře zaposlouchá do jejího bublavého zpěvu, uslyší v jejích peřejích zvláštní, kouzelná slova.
 "Svět lásce přeje
  mne samou srdce tlukot pohání.
  I moji duši láska hřeje
  a nenávist strach mi nahání."
 Tak pravila řeka, tak pravil svět, tak pravím i já...

Ukázka

10. prosince 2010 v 17:26 | Rudolf z Falknova |  Ukázka zbrojí

Dobrý den.

Rád bych vás seznámil s prací svého dlouholetého kamaráda Dušana. Jedná se o funkční rytířské zbroje vhodné k historickému šermu. On sám šermíř je a tak do své práce vložil veškeré své zkušenosti i um. Jedná se o pouhou ukázku jeho práce bez cen. Pokud by jste měli zájem o koupi nebo o výrobu zbroje od něj můžete jej kontaktovat na telefonu: Dušan Baran 605811789

jfhtrfhjfhjgjjg

ztzjtrfjht
gfjgfgjhjghjghjg
hjfhjghghghjkjh

jhtfhjgrfhgfhjg
gfhgfjfgjgf
gfgjfgfjjghhjgghjhjgj
nbkhgkhkhjhkhjhj
hghghjgjghhjghjg

tjfgfhffjhg

jlhkjgkg
hfjfjgfhjghjhjhj
j,jgfdggfjm

gfnbnbnbnj

STÍN

9. prosince 2010 v 14:00 | Rudolf z Falknova |  Básně
Anděl

 Stín náhle zahalil slunka svit,

 co přelétlo mi nad hlavou?

 Bylo to velké, já však musím jít,

 širou pouští, dálavou.


 Když zmírám, žízní v suchu trpím,

 zas ten zvláštní stín,

 mam mít strach? Né vzteky supím.

 Musím jít dál, to dobře vím.


 To jen supy, krouží nad mým tělem.

 Ja nedám jim však ochutnat.

 Jdu dál za nosem, za svým čelem,

 jen dál osudem zamíchat.


 Zase něco, hledím vzhůru.

 Kdepak je ten podlej pták?

 Nevidím nic jen zvláštní můru.

 Od slunka záře, spálený je zrak.


 Takhle to jde celé bytí,

 vždy když zastavit chci cítím stín.

 Zastavit? Ne! To je konec žití.

Stín nutí mě jít, to není šprým.


 Je to sup a nebo anděl?

 Ta myšlenka mě nutí smát.

 Smířen jsem již je to úděl?

 Snad není proč se stínu bát.


KRYŠPÍN

7. prosince 2010 v 16:14 | Rudolf z Falknova |  Povídky

Další kapitola z knihy, kterou připravuji.


Veselý Kryšpín putoval podél proudu bublajícího potoka. Plahočil se divočinou lesů dlouho. Když měl hlad lovil v potoce barevné, rychlé a tlusté pstruhy. Když měl žízeň zchladil žáhu jeho vodou. Ti dva se stali téměř nerozlučnými druhy na své pouti do neznáma.

Během své cesty na jih do Rolandova království si Kryšpín ani nevšiml změny prostředí. Les zhoustl a smrky vystřídaly vzrostlé, majestátní a vonící borovice. Sosny, které se tyčily k nebi, své koruny obracely k jihu, podle větrů, jenž tu nejčastěji panují a jakoby mu naznačovaly směr kterým se má ubírat. Vzduch voněl pryskyřicí a jehličím. Byl tak nějak sladký a zvláštně zvlhlý. Byl zdravý a léčivý. Sluníčko ohřívalo celý tento kraj a dodávalo teplo všemu živému v okolí. Všemu živému včetně našeho statečného kováře.

Kryšpínovy rány se hojily. Hluboké škrábance na zádech pokryl sice nevzhledný, přesto léčivý strup. Strup, který pomalu sceloval ta zranění. Už ho to skoro ani nebolelo, jen nesnesitelně svědilo. Právě to svědění bylo dobré znamení.

"Když to svědí tak se to hojí," vzpomněl si kovář na slova svého dědečka a i tato myšlenka ho v jeho cestě povzbudila.

Kovář zas v plné síle se svým kladivem teď vesele kráčel dál svému osudu.

Mezi mohutnými, až monumentálními, sosnovými panovníky se tu a tam objevila nízká, přesto masivní skaliska. Skaliska, jejichž úpatí vždy přecházela v jakási někdy až velmi hluboká propadání v terénu. Byli to ohromné díry v povrchu zemském, či ohromné krátery, které naznačovaly přítomnost podzemních prostor. Skaliska byla plná prasklin a puklin. Jen oku znalce mohly tyto jevy prozradit dlouhověkou, krasovou činnost kraje.

Veselý Kryšpín nevěděl jakou vzdálenost již urazil. Šel prostě podél potoka a šlo se mu lehce. Putoval jakoby z kopce. Jen na některých místech proud potůčku obtékal skaliska a padal z nich v nízkých vodopádech. Tehdy kovář přelézal opatrně kluzké skály a přeskakoval neméně kluzké balvany. Nejednou musel kamenné stěny obejít a opustit tak tok potoka, jen aby se s ním zase na druhé straně přírodou tesané mohyly mohl setkat. Nepočítaně krát zůstával náš poutník udiveně stát nad tou nádhernou divokostí a rozmanitostí bystřin. Nad pohádkovým kouzlem vodního proudu, který si mnohdy doslova a do písmene prohryzával cestu tvrdým, kamenitým terénem. Kryšpín si zamiloval ten potok i jeho sílu, se kterou vytrvale hloubil a tvořil své koryto ve zdánlivě nepropustné skále. Kovář se zasněně zastavoval u každého vodopádu a s němým, pokorným úžasem pozoroval tu bublající krásu. Sledoval jak voda padá z výšky. Jak se dole rozbíjí a tříští o kamenné podloží. Jak se rozbíjí do četných, barevných kapek, které rozstříknuty do dálky i výšky tvoří chvějící se, duhovou, vlhkou mlhu. Kapky jenž se pak vlivem přitažlivosti opět spojily se spěchajícím proudem a vesele bublaly dál v rychlé, až zběsilé jízdě zákrutami koryta k dalšímu čarovnému vodě padání. Ano byla to prostě úchvatná nádhera.

Kryšpín okouzlen pokračoval v cestě. Potok se v jednom místě rozdvojil do dvou na sebe nezávislých ramen. Kovář pokračoval podél pravého toku. Ten se kroutil ve skále a dravě skákal z kamene na kámen. Skaliska se okolo něj uzavřela. Veselý Kryšpín balancoval krkolomně na kluzkých balvanech v úzké soutěsce snažíc se neztratit rovnováhu a nespadnout do sice ne moc studené, ale jistě studené vody.

Prudký tok potoka se konečně trochu zklidnil. Tekl si teď tiše v úzkém kaňonu a dokonce umožňoval podél svého břehu jíti suchou nahou na kamenném, skoro až pohodlném chodníčku. Kryšpín, teď už hnán spíš zvědavostí, nežli chutí jít souběžně s touto větví potoka se udiven, ubíral dál touto cestou. Jaké bylo jeho překvapení, když za posledním zákrutem tiše, bublavě zpívající vody, za vlhkou skalou pokračoval potůček dál do tmavé, temné jeskyně. Kamenná "pěšinka" krotící se vedle břehu rovněž mizela v té černočerné tmě, v té bráně do podzemí.

"Tak konečná Kryšpíne."

Otočil se. Kovář se vracel k místu rozdělení potoka. Tudy cesta nevedla a rozhodně ne pro něj. Kryšpín prostě nechtěl vstoupit do neznámého a hlavně temného podzemí. Nebál se to ne, spíš se rozhodl pro "světlejší" cestu. Podstoupil namáhavý výstup proti proudu vody v úzké soutěsce, kterou nakonec poměrně snadno překonal. Konečně vystoupal až k rozdělení ramen. Chvilku si oddechl a pak beze spěchu následoval proud levého ramene potoka.

Tato cesta nebyla tak prudká a potok se zde jen líně kroutil a neochotně pokračoval svou cestou. Chvílemi se dokonce zdálo, že hladina vody se nehýbe, že stojí. Na některých místech se zákruty toku téměř navzájem dotýkaly a jinde se dokonce protrhli tak, že voda v těch místech utvořila nehluboká, přesto dobrých pět, šest metrů široká jezírka. Nakonec potůček, doprovázený našim kovářem opustil skalnatý úsek a klidně si plynul dál lesem. Kryšpín pohodlně kráčel a rozhlížel se. Břehy potoka zpevněné propletenými kořeny borovic padaly do ospalé, téměř stojící vody, která sváděla našeho hrdinu v tomto horkém, dusném dni k vykoupání. Kryšpín ale putoval dál.

Najednou se zem před jeho nohama jakoby otevřela. Jakoby půda před ním rozevřela svojí tlamu a chystala se ho bez varování spolknout. Kryšpín se v poslední chvilce zastavil. Nedokázal si vysvětlit, jak takovou hrozbu mohl přehlédnout. Stál teď na úpatí rozsáhlé díry. Vpravo ani vlevo nedokázal kovář zahlédnout její konec a druhá strana rokle byla asi padesát metrů daleko.

"Propast."

Veselý Kryšpín si lehl na břicho, přisunul se k okraji propasti a opatrně vykoukl přes ostrou hranu dolů. Zatočila se mu hlava závratí. Spatřil jak voda potoka padá ze skály a mizí v hloubce, Vyděl ostré výčnělky skal, které trčely z příkrých stěn. Zahlédl tam v dálce pod sebou modravě se lesknoucí jezero, které zrcadlilo nebe nad sebou.

"Co teď?" řekl si kovář a dumavě se posadil.

"Přece se nevrátím k té jeskyni? Zkusím to obejít."

Vstal. Náhlý poryv větru se Kryšpínovy bez sebemenšího varování opřel do zad. Kovář zavrávoral a jen tak, tak, že se nepřekulil přes okraj propasti a neukončil svůj život rozlámán a potlučen na jejím hlubokém, tvrdém dně. Přitisknut tělem ke skále odkulil se od té hloubky a pohlédl rychle s obavou k nebi.

"Proklatě, bude bouřka," zapomněl při pohledu na hory temných mračen jenž se řítila oblohou na svojí menší "nehodu" spůsobenou větrem, která jej málem stála život.

"Měl bych se rychle někde schovat."

Veselému Kryšpínovi na mysl téměř okamžitě přišla jeskyně, kterou objevil v pravém rameni potoka. Spěšně vstal. Začal pátrat kolem sebe po spadaných, smolných větvích borovic. Kryšpín věděl, že borová pryskyřice ze suchého dřeva snadno, přesto dlouho hoří. Sundal si košili a zabalil do ní asi dvanáct nalezených větví, nyní provizorních loučí. Při této činnosti mu sice trochu zavazela palice, kterou nesl u sebe, ale kovář si na svojí zbraň už tak zvykl, že to ani nevnímal. Když udělal na rukávech košile poslední uzel rychle se rozběhl k jeskyni. Však už bylo také na čase. Jen tak tak, že to stihl.

Sotva vstoupil do tmavé sluje spustil se venku hrozitánský liják. Na nebi se rozpoutalo hotové peklo. Zdálo se že se svět proměnil v jeden nekonečný, klikatý záblesk bouřkového výboje. Že se svět stal jediným, nejhlasitějším hromem. Byla to boře kterou člověk zažije snad jen jednou za život a nebo nezažije vůbec. Můžeš mi můj milý čtenáři věřit, že by ses raději zařadil do té druhé řádky lidí.

Ve vchodu se hluk hromu ještě násobil odrazem od stěn, ale čím byl kovář hlouběji v útrobách skály tím se hrom zdál tlumenějším. Veselý Kryšpín si dodal odvahy a kráčel dál do jeskyně. Za chvilku jej pohltila naprostá tma. Poslepu vytáhl křesadlo a po menším zápolení se mu podařilo zapálit jednu z loučí. Zprvu nesměle tančící plamínek se prskavě zahryzl do pryskyřičného dřeva, vyrostl a stal se plamenem. Načervenalá, neposedně poskakující záře se plazila po stěnách i stropu kamenné sluje. Pár okamžiků trvalo než kovářovi oči přivykly plamennému hemžení, ale pak spatřil kamennou plošinku, kterou obtékala voda potoka mizejícího kdesi v hloubi jeskyně. Člověk by si myslel, že v jeskyni bude chladno, ale opak byl pravdou. Z jejího nitra jakoby dýchalo teplo. Tmavá nicota lákala Kryšpína k sobě jako magnet. Odtrhl od temnoty oči a vychutnával si teplo jeskyně.

"To není tak špatný," pomyslel si, ale jeho oči se zase stočily k chodbě. Zvědavost v něm právě sváděla boj se strachem z neznáma.

Venku zatím řádila bouře v plné síle. Stromy se lámaly a ohýbaly v prudkém, silném větru a z nebe se valily proudy a proudy chladné vody. Tady v jeskyni však bylo dobře. Ticho a teplo. Kryšpín ukolébán pocitem bezpečí uposlechl svojí dobrodružnější povahu, potlačil strach z neznáma a vykročil dál a hlouběji do jeskyní chodby. Kráčel po plošině podél vody. Strop jeskyně se nenápadně snižoval. V záři ohnivého paprsku louče připomínala chodba jícen bájné velryby připravené spolknout vše včetně Kryšpína. Kovář se při té myšlence trochu zachvěl.

"No tak. Nebuď baba!" oklepal se a pokračoval teď již předkoněný dál podél bublající vody.

Za chvilku lezl už po čtyřech. Vláčel za sebou košili s loučemi. Nechtostrch měl pověšený přes záda na provizorním řemeni. Zase mu jeho kladivo tolik zavazelo. Měl sto chutí ho nechat tady na tom místě a vyzvednout si ho při zpáteční cestě, ale nakonec tuto možnost zavrhl. Po chvíli (delší) se snížená klenba stropu zvedla. Veselý Kryšpín se s ulehčením narovnal a v údivu vydechl. Doslova se rozplíval nad krásou, kterou v záři louče spatřil.

Stál v ohromném podzemním dómu. V tak obrovském, že by se do něj vešly čtyři, možná pět jeho vesnic i s tržištěm. Ze země i ze stropu vysely a vyrůstaly malé, střední i ohromné barevně zářící krápníky. Stěny sluje byly jakoby řemeslně opracované. Byly plné důlků a tahů snad od rubajících nástrojů. Bohužel náš kovář nemohl vědět, že tyto "řemeslné" stopy ve stěnách byla práce vody. On sám ty důlky přičítal skřítkům, vílám nebo jiným bytostem. Nějak mu to přišlo jako nejpravděpodobnější. Ale ona to byla opravdu práce vody. V období dešťů dokázala voda vystoupat až ke stropu tohoto dómu a zaplavit vše v této jeskyni. Veselý Kryšpín nic zlého netuše, okouzlen třpytivou nádherou procházel jeskyní a v němém úžasu neschopen jakéhokoliv slova zíral na krápníkovou výzdobu. Jsa takto zaměstnán nevšiml si, že voda z potoka zaplnila téměř celou chodbu, kterou vstoupil do tohoto dómu a její hladina stoupá pořád výš a výš k němu. Kovář si zrovna prohlížel ke stropu jeskyně trčící, ohromně veliký krápník. Byl tak mohutný, že by jej neobjali ani čtyři chlapy od nich z vesnice. Krémový, smetaně podobný kalcit stékal po těle toho velikána v malých "přívalových" vlnách, které byly nepravidelně seřazeny v řadách nad sebou. Kryšpín skoro nedýchal, když obcházel gigantický, krápníkový skvost. Skvost která mu kdoví proč připomínal velikou cukrovou homoli. Když to jej najednou studená, chladná hladina vody jemně až laškovně pohladila na kotníku. Kovář shlédl dolů a pochopil. Pozdě pochopil.

"A kruci," ulevil si s úlekem.

Nezpanikařil. Zapálil si další, v pořadí již druhou z loučí a tu první, dohasínající odhodil obloukem do vody. Syklo to, když louč dopadla na hladinu rychle rostoucího jezera. Kovář se rozběhl tak rychle, jak mu to jen záře nově zapálené louče dovolila podél břehu vody. Hledal chodbu kterou sem vstoupil. Marně. Po chvíli doběhl k příkré stěně.

"Tak tudy to nepůjde."

Začal teď ustupovat dál do svahu, stále výš ke krápníkům rostoucím ze stropu, které již nechtěně lámal svým tělem. Teď už se vzrůstajícími obavami se rozhlédl. Konečně spatřil asi metr nad hladinou jezera nevelkou puklinu. Veselý Kryšpín vstoupil opatrně do vody. Byla velmi chladná. Zatím mu sahala jen k pasu, ale jak se blížil ke snad spásnému, únikovému komínu stoupala mu hladina až k prsům. Držel košili s větvemi i hořící louč co možná nejvýš. Konečně se dobrodil až pod puklinu. Zarazil louč do malé skulinky ve skále a pokusil se vylést k otvoru. Šlo to těžce, ale vytrval ve svém snažení. Stach z utonutí mu dodal sílu. Kryšpín s úsilím odsouzence na smrt nahmátl přece jen ve stěně úchop o který se mohl zapřít. Napnul všechny svaly a přitáhnul se. Podařilo se. Konečně přehodil košili s loučema do úzkého prostoru trhliny a následně vytáhl dovnitř i své tělo. Chvíli vyčerpaně na zádech oddechoval. Pak se nahnul přes okraj a pokusil se k sobě vytáhnout ve skále zaraženou, hořící louč. Povedlo se mu to až na potřetí. Trochu si při tom popálil ruku, ale měl svojí louč. Svůj zdroj světla i tepla.

Rozhlédl se. Zjistil, že se ocitl v jakési úzké chodbičce, která pokračovala dál a hlouběji do nitra skály. Prodíral se úzkým prostorem a chvílemi se musel i plazit. Nebylo to dvakrát pohodlné. Musel strkat před sebou v košili zabalené louče a kladivo pověšené na zádech se mu nejednou vzpříčilo mezi úzkými stěnami komína. Nebylo však zbytí. Kryšpín musel dál. Studená voda mu už zase hladově olizovala kotníky. Přidal ve svém snažení. Těsná chodba se začala svažovat a voda mu proudila už pod celým tělem.

"Proboha, já se tady utopím," uvědomil si a jestli do této doby nepanikařil, tak teď panikařit začal.

Voda nabírala na rychlosti i síle. Už ho tlačila před sebou. Kryšpín se stal jakousi zátkou ve stísněném prostoru a tlak vody se ho snažil vytlačit pryč. Louče už dávno zahodil a košili si zastrčil zmuchlanou za kalhoty. Skomírající pochodeň v jeho ruce hrozila každou chvíli zhasnutím. Pak ho to napadlo.

"Ta voda přece někam teče. Přece někudy musí vytéct ven," chvilku se rozhodoval a pak se uvolnil. Prostě se "dal" vodě.

Proud se opřel silně do jeho těla. Tlačil ho rychle před sebou. Kryšpín pustil již uhašenou louč a rukama si chránil hlavu. Smýkalo to s ním a mlátilo to jeho tělem o tvrdé stěny. Naštěstí byla skála hladká, kluzká a omletá od vody. Byl jak na obřím tobogánu. Svištěl si to potmě někam dolů, do nebezpečných a neznámých hlubin. Doufal, že se chodba nikde nezúží natolik, že by jeho tělo neprošlo dál. Voda kolem něj výhružně řvala a Kryšpín řval společně s ní.

Pak cítil, jak letí vzduchem. Padal někam do hlubyny. Jeho pád zastavila hladina vody. Potopil se. Zběsile kopal nohama a hrabal rukama. Veliké kladivo na zádech ho táhlo dolů. Kovář otevřel oči. Už, už chtěl Nechtostrh zahodit, když tu zahlédl nad sebou slabé, vlnící se, nazelenalé světlo. Zabral a začal se zuřivě hrabat k němu. Za okamžik doslova vylétl nad hladinu a lačně se nadechl. Okamžitě zamířil do míst, kde tušil ve slabém světle břeh. Konečně nahmátl tvrdou skálu. Vydrápal se na ní. Byl z vody venku. Jeho oči již přivykly slabému světlu. Rozhlédl se. Zjistil, že se ocitl u východu z jeskyně. Někde snad na opačné straně skály. Ocitl se v neznámé jeskyní bráně z které se vylévalo hluboké jezero. Jezero ze kterého kovář právě vyplaval. Uvědomil si, že venku pořád řádí bouře.

Před tou jeskyní bránou se na prudkém dešti válela padlá borovice. Veselý Kryšpín se k ní rozběhl a začal lámat její větve. Pak se vrátil zpátky a vykřesal oheň. Až teprve v záři hřejících plamenů si uvědomil co a jak se mu až na pár oděrek podařilo téměř bez úhony přežít.

Kovář přiložil další větev na oheň. Schoulil se a vyčerpaně usnul.


"300"

7. prosince 2010 v 1:54 | Rudolf z Falknova |  Videa


"300"


Z plamenů bitvy krutý žár,
oni hrdě stojí a čekají,
hledí k nebesům, zas války var,
svorně svobodu hledají.
*
Masa těl žene se jim vstříc,
ni strach, ni kroku zpátky,
odhodlání ovládlo jejich líc,
teď nastanou se smrtí hrádky.
*
"Jen v řadě stůj, nepronikne ani myš,
ostrá čepel teď tady vládne,
jen my jsme nadějí, to dobře víš,
odvaha naše to zvládne."
*
Již na střet došlo, 
kosti praskaj.
Kolik jich pošlo?
Vrány mlaskaj.
*
"Odvaha na místo masy,
to odhodlání vede,
je konec radosti, konec krásy,
teď tě meč tvůj svede."
*
Krev teče proudem, půda jí pije,
tolik životů tam padlo,
pro svobodu tvou, pro zem kde se žije,
Peršanům snažení tam zvadlo.




Lilie

5. prosince 2010 v 21:34 | Rudolf z Falknova |  Povídky


succubus
Tato povídka je stejně jako "Svatební košile" součástí kompletní sbírky hororových příběhů s názvem KYTICE ANEB PAN ERBEN JISTĚ PROMINE. Zároveň je jakýmsi úvodem do příběhu další mé knihy "ZA MLHOU".  Můžu vám popřát jen trochu toho děsu v žilách a sladké, trochu neklidné spaní... ;-)

LILIE


( Staré, vybledlé obrazy od ještě starších zapomenutých autorů, o které čas od času zakopáváme na půdách, či které bývají schované a zaprá­šené za babiččinou skříní. Někdy se dají levně pořídit ve vetešnictví a jiných zapadlých krámcích.
Zub času si pohrává se sytostí jejich barev. Pavouci a jiná drobná havěť si v jejich rámu hledají domov. A že ne jenom odporný hmyz se může zabydlet ve starodávné, odložené malbě vypráví tato povídka. Tak až jednou budete kupovat starý obraz prosím, dávejte velký, velký pozor. Ne každý může mít takové štěstí jako níže zmiňovaný hrdina.)

Den první: Středa

"Kolik ten obraz stál prosím tě?" zeptala se Maruška Honzy.
Honza zrovna věšel veliký, ve starém oprýskaném, jakoby pozlaceném, mistrně vyřezávaném rámu zarámovaný obraz.
"Necelé dva tisíce," odpověděl muž.
"To tě okradli," konstatovala znalecky Maruška.
Koukala na stěnu, kam Honza pověsil obraz a přivírala při tom levé oko.
"Ty tomu tak rozumíš," pomyslel si Honza.
Ošklivě blýskl pohledem po své sestřenici Marušce. Chtěl i něco poznamenat o Maruščině "uměleckém cítění", ale raději to spolkl. Nechtěl Marušku urazit, zvláště když ona jediná mu pomáhala se stěhováním a úklidem nového bytu poté, co se rozvedl a nezbyl mu už vlastně nikdo jiný. Ostatní nad ním zlomili hůl. Dali od něj ruce pryč. Jen Maruška se na něj nevykašlala. Jen Maruška se mu snažila pomoct.
"Mně se docela líbí," oznámil sestřence a usmál se na ni.
"Tys měl vždycky divnej vkus," nesouhlasila Maruška.
"Jdu uvařit čaj, dáš si?" zeptal se, aby odvedl hovor od obrazu.
"Jo dám, ale zelenej," odpověděla.
Honza odešel do kuchyně. Vlastně do místnosti, která teprve měla ku­chyní být. Napustil vodu do rychlovarné konvice z kohoutku, který trčel z oprýskané zdi. Zapojil konvici do zásuvky a postavil ji na židli u stěny.
"Už aby to tu bylo spravený," povzdechl si.
Honza netušil, jak mu budou chybět takové samozřejmé věci jako je kuchyňská linka, pořádná lednička nebo jen stůl, kterému nevypadává v jednom kuse noha. Momentálně měl v kuchyni jen na podlaze vysklá­dané snad stoleté nádobí, které mu jeho ženuška milostivě přenechala. Jeho ženuška, která ho bez pardónu vyprovodila z jeho domu po té, co nejlepší Honzův kamarád nahradil jeho místo v manželském loži. Nebýt sestřenky, která mu sehnala tento byt ve sklepení staré bytovky, asi by se mu teď jen těžko vedlo. Těžko vedlo někde na ulici.
"Bez cukru Honzo, víš že držím dietu," křikla na něj z vedlejší místnosti Maruška.
Vypili si čaj. Bylo pozdě. Malými okny u stropu, kterými byl vidět chodník ulice i nohy kolemjdoucích, spěchajících lidí, začala prosvět­lovat záře z pouličních lamp. Nastávající šero přinutilo Honzu rozsvítit žárovku visící samostatně na svazku drátů ze stropu.
"Je pozdě bratránku," políbila Maruška Honzu na tvář.
"Půjdu už domů, Vojtíšek se už po mě jistě shání."
Honza doprovodil sestřenku ke dveřím. Usmál se, když si vzpomněl na svého synovce. Na chlapečka, kterého miloval a zároveň obdivoval. Na malého klučinu, kterého se Honza i trošičku bál. Bál se Vojtíkovy zvláštní schopnosti vidět a chápat. Schopnosti číst myšlenky. Bál se a zároveň miloval toho čtyřletého chlapce, který za každé situace i přes svoje mládí vždy věděl co a jak udělat.
"A neboj se Honzo, všechno bude zase v pořádku," políbila ho sestřenka starostlivě znovu na tvář a už za ní klaply dveře.
"Ahoj a pozdravuj kluka," zakřičel ještě Honza, ale Maruška už ho asi neslyšela..
Myšlenky na synovce ho opustily. Odešel do budoucího obývacího pokoje. Teď místnost připomínala spíš menší staveniště. Na parketové podlaze byly rozložené noviny a rozstříhané igelitové tašky. S Maruškou dnes malovali stěny na bílo a místnost voněla vlhkem i barvou. Obývací pokoj byl jinak prázdný. Jen na vylíčené zdi visel ten zvláštní obraz.
Honza si rozhodil na podlahu deku a spacák. Zhasl světlo a lehl si. Byl hrozně unavený, přesto nemohl nějak usnout. V místnosti nebyla tma. Na oknech neměl závěsy a lampy z ulice svítily se stále větší intenzitou. Jedno z pouličních světel ozařovalo i obraz na zdi.
"Lilie," pomyslel si Honza.
Lilie se jmenoval ten obraz. Bylo to na jeho druhé straně, na plátně napsáno drobným písmem. Obraz byl tmavý. Zpodobňoval pohled do nějakého pokoje ponořeného do šera, podobně jako místnost ve, které teď Honza byl. Neznámý umělec, Honza nedokázal rozluštit při koupi obrazu v jednom vetešnictví podpis naškrábaný v rohu plátna, zachytil pokojík se starožitným nábytkem. Dominantou malby byla starožitná, z leštěného dřeva vyrobená komoda se třemi šuplíky a zlatými úchytkami. Komoda stála pod malým dřevěným oknem s červenými závěsy, zdo­benými bílými puntíky. Na komodě pod oknem stál hnědý hliněný květi­náč. Květináč zdobený plastikou démonického obličeje. Květináč plný tmavé hlíny.
Honza nemohl pochopit, proč je obraz pojmenovaný Lilie. Kromě prázdného květináče nenašel na obrazu ani stopu něčeho, co by alespoň vzdáleně připomínalo květinu.
V rohu místnosti v obraze stálo na masivních dřevěných nohách ve­liké, dřevěné zrcadlo. Na lesklou plochu zrcadla dopadaly poslední zbytky denního světla. V zrcadle se odrážela dívčí tvář. Právě kvůli té dokonalé tváři Honza tenkrát ten obraz koupil. Ta krásná ženská tvář ho fascinovala.
"Krásnější dívku jsem nikdy neviděl," pomyslel si Honza a už po tisící si odraz dívky prohlížel.
Honza dal té úchvatné tváři i jméno. Hedvika. Ano, Hedvika se ta krásná žena z obrazu jistě jmenovala.
Její odraz v tom namalovaném zrcadle ho neustále přitahoval. Honza si prohlížel tu krásnou tvář. Tvář téměř dokonalou. Dívka z obrazu měla hlavu nakloněnou mírně na stranu. Asi si zrovna česala vlasy, to Honza nevěděl, na ruce jí neviděl. Netušil, jestli držela hřeben, jen to předpokládal. Měla však krásné, rozpuštěné, blonďaté vlasy. Ty její neposedné pramínky, snad mokré, které jí tančily kolem tváře.
Hedvika měla zavřené oči. Smyslně zavřená víčka, jakoby právě snila o něčem krásném. Její úsměv tomu nasvědčoval. Úsměv trochu povrch­ní, přesto okouzlující. Autorovi té tváře se ten úsměv podařilo opravdu dokonale zachytit. Ta drobná, téměř neviditelná vráska kolem žensky smyslných rtíků. Ta vráska dávala tomu úsměvu moc a sílu.
Nosík v dívčině tváři byl dokonale perfektní, jakoby vytesaný z ka­mene. Rovný a drobný. Jen jeho špička byla mírně nahoru. Malá nedokonalost, která jen umocňovala tu nádheru. Chřípí Hedviky bylo mírně rozšířené, což prozrazovalo, že dívku umělec zachytil zrovna ve výdechu. Honza zjišťoval, že začíná milovat ten namalovaný odraz v zrcadle .
Miloval dívčin útlý, bílý krček, zdobený svůdnou jamkou, jamkou ju­gulární, která musela být na dotek tak jemná. Byl uchvácen jamkou umístěnou přímo nad a mezi vystouplými, křehounkými klíčními kost­mi. Dívčina ramena přikrývala lehká, bílá, rozepnutá košilka. Ten prů­svitný oděv nic z jejího těla nezakrýval, naopak. Rozhalená košilka pro­zradila úplně vše.
Hedvičina ňadra. Pevná, oblá a rozhodně ne malá, přesto ani nijak vý­razně veliká, prostě tak akorát. Ta ňadra, která jej tolik přitahovala a lákala. Ty malé okrouhlé prsní dvorce, kterých by se tak rád dotýkal. Ano dotýkal. Honza to již párkrát zkusil, když byl sám. Kolikrát měl opravdový pocit, že ho dívka přímo k doteku vybízí. Měl pocit, že obraz ožívá. Jeho prsty ale vždy zastavilo jen pružné a záhadně trochu horké plátno. Honza Hedviku miloval, tajně, zoufale a bezmocně.
"Dobrou noc lásko," pošeptal do prázdna k obrazu.
Pak Honza usnul. Usnul, aby se mohl setkat ve snění se svojí Hed­vikou.


Den druhý: Čtvrtek

"Kam s tím křeslem?" zeptala se Maruška Honzy a pokoušela se těžký kus čalouněného nábytku, který společně sehnali i z jinými skvosty do domácnosti v jednom bazaru, váhou vlastního těla posunout po podlaze.
"Snad támhle do rohu, co myslíš?" nejistě rozhodl Honza a pomohl sestřence rozměrné křeslo přistrčit ke stěně, přímo proti obrazu s tou tváří záhadné ženy.
"Vojtíku, nemotej se tady prosím, mi to tady se strejdou trošičku ukli­díme a pak si budeme hrát, jo?" pokárala láskyplně Maruška drobného, čtyřletého chlapce, svého synka.
"A vezme mě štlejda na koňa?" zeptal se klouček nedočkavě.
"Jasně že vezme a třeba hned," odpověděl Honza, popadl Vojtíka a posadil si ho obkročmo za krk.
"Hyjé štlejdo! " volal vesele chlapec.
"Hyjé."
Honza poskakoval po obývacím pokoji a Vojtík za jeho hlavou se ve­sele, zvonivě smál. Rukama se přitom držel za Honzovu hlavu. Rukama, z kterých cítil Honza zvláštní energii. Sílu, která ho uklidňovala a zá­roveň děsila. Honza nechápal, kde chlapec bere tu zvláštní moc, jenž z něj doslova vyzařovala. Nechápal tu moc a vlastně ani nechtěl chápat. Vojtík byl prostě zvláštní dítě. Dítě nadané "čímsi".
Maruška je sledovala se založenýma rukama zprvu s maličkou bázní, ale když viděla synkovo veselí, začala se také usmívat.
"Jé štlejdo a teď kolotoš," požádal Vojtík.
"A jak se říká...?" pokáral ho dobrácky Honza.
"Ploším," usmál se chlapec.
Honza chytil kloučka za ruku i nohu a roztočil se. Vojtík začal vesele pištět a výskat. Sklepní byt ovládl čistý, nefalešný, dětský smích. Honzovi se ale už pořádně točila hlava a cítil, jak mu po čele stékají kapičky potu. Zastavil a položil chlapce na zem. Potřeboval se vydýchat.
"Eště ploším, štlejdo," škemral neúnavný Vojtík.
"Tak a dost Vojto. Běž si na chvíli hrát s omalovánkama. Nechej strejdu vydechnout," zakročila včas Maruška.
"Děkuju sestřenko," zafuněl Honza.
"Ty seš taky jak malej," vyhubovala mu.
Pustili se do úklidu obýváku. Malý Vojtík si zatím uveleben na novém křesle, barevnými pastelkami vykresloval různé pohádkové postavičky. Honza za pomoci své sestřenky přinesl nízký konferenční stolek a společně mu našli místo vedle velkého křesla. Honza ještě odběhl, aby se za okamžik vrátil s čirým sklem, které přiklopil na onen stolek.
Vojtík si přestal malovat a nějak pozorněji se zadíval na svého strejdu. Zahleděl se na něj nějak starostlivě.
"Tak už je tady útulněji," pohladil Honza se zalíbením hranu stolku přikrytého sklem.
"Jauvajs...," Honza vykřikl v úleku.
Sklo bylo v jednom místě vyštípnuté. O ostrou hranu si Honza rozřízl ošklivě palec. Malému Vojtíkovi přelétl přes tvář vědoucí, bolestný vý­raz a chlapec si tiše povzdechl. Z rány se vyvalila krev. Honza cukl ru­kou. Rudé kapky se rozlétly pokojem a skropily čerstvě vylíčenou stěnu. Jeden krvavý projektil přistál i na plátně visícího obrazu. Temně čer­vená kapka stékala vlivem přitažlivosti po malbě. Nikdo z přítomných, až na Vojtíka si nevšiml, jak se Honzova krev doslova vpila do obrazu a zmizela. Jakoby ji obraz hladově strávil.
"Ukaž to?" vyzvala Honzu sestřenice.
"Nic to není," přesto Marušce Honza palec ukázal.
"Zalepím ti to, a to sklo vyhodíš, jasný?" odběhla Maruška do vedlejší místnosti pro dezinfekci a náplast.
"Bolí to štlejdo, že jo?" pofoukal mu starostlivě palec Vojtík.
Honza se usmál a pohladil chlapce zdravou rukou po hlavě. Vojtík pak začal se zvláštním zájmem zkoumat červené kapky krve na stěně.
"Tolik to dalo pláce," kroutil přitom znalecky hlavou a dal ruce v bok.
Maruška mezitím přiběhla s lékárničkou. Nalila na rozříznutý palec dezinfekci.
"Hrdino," poznamenala ironicky, když Honza trochu sykl a zalepila mu palec náplastí.
"Štlejdo? Čo to tady loste za kytišku?" zeptal se Vojtík, který přestal studovat krvavé cákance na stěně a jeho zájem upoutal obraz na zdi.
Maruška zatím odběhla do kuchyně uklidit lékárničku a připravit svačinku.
"Jakou kytičku myslíš Vojtíku?" zeptal se Honza a šel se podívat.
"Támhle pod tím okýnkem," ukazoval chlapec prstem nahoru k malbě.
Honza se pozorně zahleděl na plátno obrazu. Zpočátku nic zvláštního neviděl, ale po chvíli spatřil, jak z květináče s démonickou tváří vyrůstá v malbě zelený klíček. Nikdy před tím si toho nevšiml. Bylo mu to divný. Bylo to zvláštní.
"Dej požol štlejdo, to bude škaledá kytiška," vážně se k němu otočil chlapec.
Honza spatřil v chlapcově tváři opravdovou a nepředstíranou starost. Připadalo mu, že Vojtík ví něco, čeho by se měl bát. Honza potřásl hlavou, jako by se chtěl těch myšlenek na zelený klíček zbavit a raději se tím přestal zabývat. Malý chlapec ho začal opět trochu děsit.
"Ale nepovídej ty mudrci," rozcuchal Vojtíkovi něžně prsty vlasy.
Přesto mu klubající se rostlina v malbě dál ležela v hlavě.
"Pojďte na jídlo," ozval se z vedlejší místnosti Maruščin hlas.
Honza zapomněl na květináč i zelenou rostlinku. Zapomněl i na Vojtí­kovo jakési varování. Zakručelo mu v břiše a uvědomil si, že má velký hlad. Nadzvedl Vojtíka a s chlapcem v náručí odešel za sestřenkou do kuchyně.
Najedli se. Venku se začalo šeřit.
"Jé to už je hodin," podívala se Honzova sestřenice na mobilní telefon.
"Musíme už jít bratránku. Vojtíku oblíkni se, tatínek se brzo vrátí z práce, musíme mu doma udělat večeři."
"My už mušíme jít štlejdo," rozumě začal vysvětlovat chlapec Honzovi.
"Ale neboj, žítra s maminkou žaše pšídeme a pomůšeme ti jó."
"Dobrá mladý pane, beru tě za slovo," vyzdvihl Honza Vojtíka k sobě.
"A požádně še vyšpinkej štrejdo, ať máš žítla šílu a požor na kytišku," rozumoval dál chlapec, ale to už za ním i jeho maminkou klaply dveře.
Honza zůstal v bytě sám. Zas chvíli přemýšlel nad Vojtíkovým va­rováním. Pak to hodil za hlavu. Odešel do kuchyně a uklidil umyté nádobí. Zítra měl po práci v plánu zabudovat starší kuchyňskou linku, kterou koupil od jednoho mladého, zamilovaného páru na inzerát. Teď se mu ale už zavíraly oči.
"Sakra, musím sehnat nějakou pohovku, nemůžu pořád spát na zemi," zívl Honza a odešel si ustlat na zem do obýváku.
V místnosti opět vládlo šero. Honza si rozhodil na parkety deku a na­chystal spacák. Pak odběhl do těsné koupelny, kde se vysprchoval a vy­čistil si zuby. Oblékl se do pyžama, nasadil na bosé nohy pantofle a šel si lehnout. Zalezl do spacího pytle. Pantofle si uložil vedle sebe tak, aby je měl po ruce, kdyby ho v noci probudila touha močit a pokoušel se usnout. Záře lampy z ulice opět dopadla na obraz. Muž ve spacáku, ač unaven si ho začal prohlížet.
"Kde se tam vzala ta rostlinka?" nemohl pochopit, že klubající se klí­ček v namalovaném květináči přehlédl.
"Přece nejsem blbej."
Honzův zrak se od zelené rostlinky odvrátil a začal si se zájmem pro­hlížet milovanou tvář Hedviky.
"To je kvůli tobě," usoudil po chvíli.
"Kvůli tobě jsem si toho před tím nevšiml, mám oči jen pro tvoji krá­su," řekl do šera.
Na ulici, přímo před jeho oknem zaparkoval větší terénní vůz, který zastínil záři pouličního světla. Pokoj se utopil ve tmě. Honza něco ospale zabrblal, otočil se na bok a zavřel oči. Po chvíli spokojeně usnul.
Hedvika v obraze, ten úchvatný odraz ve starožitném zrcadle, otevřela pomalu oči. Její zrak lačně pátral Honzovým obývákem. Hladový, bez­citný, svůdný výraz chladných očí se zastavil na ležící postavě na zemi. V jejích očích se chlípně zalesklo.

Den třetí: Pátek

Hlasitý vyzváněcí tón telefonu prorazil ranní ticho pokoje. Honza jen nedobrovolně vystrčil ruku ze spacáku a vymáčkl tlačítkem na telefonu budík.
"Zas do práce," pomyslel si.
Přestože spal poměrně dlouhou dobu, téměř osm hodin, cítil se rozlá­maný a nevyspalý. Svaly ho doslova bolely a záda téměř necítil.
"Fakt potřebuju postel," povzdechl si.
Rukou zašátral v místech, kde tušil pantofle. Nebyly tam. Honza se rozespale posadil na svém provizorním loži a protřel si ospalé oči. Cítil se po ránu jako vyoraná myš. Chvíli trvalo, než jeho mozek naskočil. Připadal si jako by měl kocovinu.
"To chce kafe," podrbal se na rozcuchané hlavě.
Pomalu vstal a ještě pomaleji kráčel ke kuchyni. Jeho bosé nohy pleskaly o dřevěné parkety. Honza cítil mírný chlad, který vanul od země. Vstoupil do kuchyně. Udělal si silnou kávu. Posadil se na židli a s chutí povzbuzující nápoj vypil. Jeho mozek pomalu začal pracovat. Ta ozubená kola v jeho hlavě se začala otáčet, i když z počátku trochu po­maleji. Podíval se na hodiny. Bylo půl páté. Honzovi zakručelo v břiše, jak se pohnuly střeva.
"Nojó," zavrčel a urychleně odběhl do koupelny, kde se v první řadě usadil na toaletní mísu.
Po chvíli vyšel z koupelny. Byl učesaný a oblečený. Posadil se zpátky na židli a začal si natahovat na studená chodidla černé ponožky.
"Kam jsem jen ty pantofle dal," pomyslel si.
Vstal. Zhasl světlo v kuchyni a odešel z bytu. Honza spěchal na auto­bus, který ho doveze do práce. ...

* * *
...
"Sehnala jsem ti rozkládací pohovku," oznámila mu vesele odpoledne po telefonu Maruška.
"Stála jen tisícovku, je docela zachovalá Honzo, pak mi to někdy vrá­tíš. Jo dokonce ti ji kolem šesté přivezou, tak buď doma. Já dneska ne­přijdu, Vojtíkovi není dobře. Nezlob se."
"Proč bych se měl zlobit Maruško? V šest říkáš, to stihnu. Pozdravuj Vojtíka, ať se brzo uzdraví," odpověděl Honza.
Chvíli si ještě se sestřenkou povídali, pak se rozloučili a Honza ukon­čil hovor červeným tlačítkem s obrázkem telefonního sluchátka. Zkont­roloval kolik je hodin. Bylo půl čtvrté.
"Tak to abych s sebou mrskl,"pomyslel si Honza a přišrouboval další skříňku na zeď.
Kuchyně se zdála téměř hotová. ...

* * *
...
Pohovka nebyla opravdu z nejnovějších. Byla šedivá, ošoupaná a strašně vrzala. Tisíc korun, které za ni Maruška zaplatila byla spíš pře­hnaná suma. Přesto se zdála pohodlná, určitě pohodlnější než spát na tvrdé podlaze. Za pomoci staršího muže, který sedačku přivezl ji Honza snesl do svého sklepního bytu. Muž mu ji pomohl i umístit do obýváku. Postavili ji ke stěně hned vedle křesla. Honza se s mužem rozloučil, po­děkoval mu a vtiskl do dlaně stovku od cesty. Pak zůstal sám.
"No to je děs, hned jak bude možnost, pořídím si jinou postel," řekl si Honza při pohledu na nevzhlednou pohovku.
Bylo něco kolem sedmé. Honza odešel do kuchyně, kde si na ply­novém vařiči uvařil ve vodě párky. Snědl je s rohlíkem a labužnicky je namáčel v hořčici.
"Tak a na kutě," usmál se.
Bylo strašné zůstat sám v prázdném bytě a Honzovi se začalo stýskat po své sestřenici, kterou vždy už od dětství rád vídal i po jejím chlapci Vojtíkovi. Honza sám se svojí vypečenou ženuškou neměl děti a teď tomu byl i rád, snad proto si Vojtíka zamiloval jako vlastního synka. I přes to, že ten chlapec byl tak zvláštní. A nebo právě pro to?
Honza se vysprchoval a převlékl do pyžama.
"Sakra kde jsou ty pantofle...," kroutil hlavou a začal je hledat.
Prohledal celý byt. Dokonce se podíval i pod "novou" pohovku, přestože dobře věděl, že tam být určitě nemůžou. Pantofle však nikde nebyly. Prostě se po nich slehla zem.
"Seru na ně," ulevil si a ulehl na pohovku.
Ta sténavě zavrzala.
Do obývacího pokoje se opět vetřelo večerní šero. Lucerna z ulice osvítila obraz na zdi.
"Dobrou noc Hedviko," poslal Honza vzdušný polibek k malbě.
Pak ale ztuhl. V obraze vyjeveném pokoji, na prkenné, dřevěné pod­laze ležely uspořádaně vedle sebe jeho postrádané pantofle.
"To není možný," vyskočil Honza z postele, která znovu vrzavě zasté­nala.
"Ty vole to si ze mě snad někdo dělá prdel!"
Honza nevěřícně přistoupil k malbě. Opravdu tam byly jeho pantofle, dokonale namalované. Bylo to děsivé. Honza nic nechápal. Pro jistotu zavřel na chvíli oči. Když je otevřel, pořád tam byly. Třikrát se štípl do zápěstí v místě, kde má každý člověk tepny. Pantofle z malby nezmizely. Honza odběhl, vyveden z míry, do kuchyně. Otevřel flašku slivovice, kterou dostal od strýčka z Moravy. Dopřál si pořádný hlt.
"To sem blázen," vrátil se zpátky k obrazu.
Pantofle tam pořád byly. Bylo to opravdu zvláštní. A nejen to.
Kromě pantoflí v malbě, které tam neměly co dělat si Honza všiml nádherného bílo-červeného květu lilie, který rostl z květináče na komodě pod namalovaným oknem.
"Tohle není fakt už normální," kroutil Honza hlavou a zjistil, že se mu chvějí ruce z rozčílení.
Pak v rohu malby tam, kde stálo zrcadlo s nádherným odrazem Hed­viky zahlédl pohyb. Honzovy oči se automaticky otočily tím směrem. Hedvika na něj hleděla a svůdně, přesto ďábelsky se usmívala.
"Sem cvok? Zejtra zajdu za doktorem," protřel si opět oči.
Pak se ale něco stalo. Pak se Honza jako v mrákotách otočil zády k obrazu. Otočil se a mlčky odešel ke staré posteli. Ta opět zavrzala, když na ni muž uléhal. Honza kupodivu klidně usnul. Nevěděl, že příčinou jeho zvláštní netečnosti byla silná vůně, která vycházela z lilie v malbě. Ta vůně ho doslova omámila. Přímo jím prostoupila. Najednou zapo­mněl na pantofle a zapomněl na obraz. Najednou musel jenom spát. Ne­viděl, že Hedvika, ta krásná dívka z obrazu dvěma rychlými kroky opustila malbu a blížila se jeho obývacím pokojem. K němu.

Den čtvrtý: Sobota

Honza spal dlouho. Když konečně otevřel oči a procitl, bylo něco ko­lem poledního. Musel spát víc jak čtrnáct hodin, přesto se cítil podivně vyčerpaný. Připadal si jako vycucaná houba, bez energie, bez vůle, bez síly. Ve všech svalech co jich na těle měl mu pulzovala pichlavá bolest a zvláštní nesnesitelné horko se mu rozlévalo z rozkroku do celého těla. Z čela mu stékaly čůrky studeného potu. Slané kapky smáčely Honzův polštář tak, že ten ho nepříjemně studil do zátylku.
"Aůů to je zase ráno," pokoušel se Honza vstát z pohovky.
Pokud jej doteď bolelo tělo hodně, tak při jeho pokusu postavit se jej svaly začaly píchat přímo nesnesitelně. V nohách cítil hrozitánské křeče a rozkrok měl v jednom ohni.
"No tak co je?" zeptal se sám sebe.
Opět se pokusil vstát. Tentokrát se mu to už povedlo. Pohovka, na které ležel, hlasitě zavrzala. Honza si sedl na její pelest.
"Sakra, kde mám pyžamo?" podivil se, když si všiml, že je do půli těla vysvlečený.
Vrchní díl jeho modře pruhovaného pyžama zmizel. Jen na holé pokož­ce, na černými chlupy porostlé hrudi se červenaly rudé, čerstvé škrában­ce.
Honza překvapeně vyskočil a začal se prohlížet.
"Ježiši co jsem dělal?" kroutil hlavou.
Najednou ztráta vrchního dílu pyžama nebyla důležitá. Bolest svalů pomalu ustoupila, ale vystřídalo ji řežavé pálení škrábanců na prsou a ta nesnesitelná horkost v rozkroku. Honza natáhl gumu od kalhot pyžama. S obavou se podíval. V podbřišku, jen malý kousek od jeho mužské pý­chy, spatřil otisky zubů ve své kůži. Otisky snad lidské.
"Jau," sykl, když se rukou dotkl poranění, které se vzalo kdoví kde.
Honza se odbelhal do koupelny. Zranění, která si po probuzení našel na těle byla bolestivá, přesto ne vážná. Umyl se a převlékl. Uvařil si kávu. Vyčerpaně se usadil v kuchyni ke stolu a pokoušel se vzpomenout, co se v noci asi dělo. Měl v hlavě jak vygumováno, nedokázal na nic přijít. Vzpomínal si jen na zvláštní, erotický sen.
Honza zavřel oči. Vzpomínal na ten sen, který mu pomalu vyplouval v mysli na povrch. Vzpomínal, jak ležel v klidu na nové pohovce, jak si prohlížel Hedviččinu namalovanou tvář. Vzpomínal, jak se pokoušel usnout. Pak cítil ty doteky. Něžné, jemné ruce ho hladily po celém těle. Vzpomínal, jak ve snu vášnivě líbal ta chtivá ústa.
Ano, zdálo se mu o Hedvice. Zdálo se mu, že vystoupila z rámu obra­zu. Ve sladkém snění se s tou krásnou dívkou miloval. Líbal a hladil pro něj jindy nedostupná a vzdálená ňadra. Sál ty rozkošné polokoule lásky. Laskal ty chtivě vztyčené bradavky. Bylo to něco úžasného, něco nesku­tečného.
"Hedviko, ach Hedviko," šeptal tiše dívčino jméno.
Hladil její ramena, líbal její bříško i lůno a ona slastně sténala. Honza se nemohl zbavit myšlenek na ten sen, který se mu zdál nyní čím dál tím víc reálnější.
Vzpomínal, jak ona laskala jeho. Jak cítil její neposedný jazyk ve svých ústech. Bože chutnala tak sladce, jako med. Honza se usmál, když do Hedviky vstoupil. Otevřela se mu celá. Jednou, dvakrát... šestkrát. Honzovi se přímo točila hlava rozkoší. Třásl se v křečích orgazmů, které byly silnější a silnější. Honza viděl před sebou ty Hedviččiny oči, tak lačné a chtivé. A ta krásná vůně rozkvetlé lilie, ta vůně, která celé jejich láskyplné milování umocňovala. Ta vůně tak nektarově sladká, tak opojná.
Jenže jak už to ve snění bývá, krásný sen se stal hrůznou můrou.
Honza se zachvěl, když si připomněl tu chvíli svého snění. Tu chvilku, kdy už nemohl, kdy chtěl jen láskyplně obejmout svou milou. Hedvika však neměla dost. Honza se stal jejím nástrojem ukojení. Jeho tělo ho přestalo poslouchat. Za lásku a něhu sklízel bolest. Místo pohlazení ost­ré škrábance. Místo polibků bolestné kousnutí. Na místo láskyplného slova jen hrůzostrašné vysoké kvílení snad z jiného světa.
A nejhorší byla ta bezmoc. Bezmoc zastavit Hedviččino řádění. Bez­moc, bolest a únava. Hedvika, ta krásná a svůdná dívka se změnila v dé­mona. Změnila se v jakousi "Sucubu", což bylo stvoření, jak kdysi Honza někde četl, které žilo z vášně a touhy mužů. Stvoření, které zná­silňovalo muže. Bralo jim jejich lásku, jejich semeno. Hodně semena, k jistým nepoznaným a nekalým, zvráceným účelům. Ti napadení muži byli po návštěvě Sucuby vždy vyčerpaní až k smrti a někteří z nich i ze­mřeli. Ano Hedvika se stala Sucubou. Stala se chtivým démonem sexu.
"Jen sen," oklepal se Honza a usrkl z kávy.
Ale byl to jen sen? Honza si znovu prohlédl škrábance na hrudi i bo­lestivé kousnutí v rozkroku. A ta únava? Kde ta se vzala?
"To není normální,"povzdechl.
Honza už slyšel o lidech, jejichž sny jsou tak živé, že si po probuzení ze sna něco přinesou. Nějakou drobnost, třeba lístek z růže, hračku, ně­kteří i zranění. Slyšel o lidech, jenž během spánku překonávají dlouhé vzdálenosti jako takzvaní náměsíční. Ale že se něco podobného může stát i jemu, tomu by nikdy neuvěřil.
Dopil kávu, vstal a odešel do obývacího pokoje. Postavil se před ob­raz. Konečně si vzpomněl a jeho mozek navázal až do chvíle, kdy ho omámila vůně lilie. Lilie, která na obraze pořád byla. Stejně tak jako Honzovy pantofle. Honza začal žasnout tak jako předešlé noci.
Pozorně studoval plátno a téměř při tom nedýchal. Byl rozčílený na nejvyšší možnou míru. Jeho rozčílení i vzrůstající počáteční strach ještě zesílily, když si všiml namalované komody pod oknem. Nezměnila se, to ne. Stála pořád na svém místě, jen jeden z jejích tří šuplíků byl pootevřený a visel z něj modře pruhovaný cíp rukávu jeho pyžama.
"No to snad není ani možný," teď už opravdu vyděšeně odskočil od obrazu.
Najednou se bytem přehnal zvuk zvonku. Honza se snažil uklidnit. Vzpomněl si, že každou sobotu k němu chodí na návštěvu sestřenka s Vojtíkem. Honza byl rozčílen. Něco se tady dělo, něco čemu nerozuměl. Něco s tím obrazem. Začínal z malby mít strach. Začínal mít strach z Hedviky. Honza potřeboval být sám a přemýšlet. Nechtěl být už v blíz­kosti té malby, která mu "krade" jeho věci i jeho sílu. Nechtěl vystavit ani svoji rodinu tomu nebezpečí, které bezesporu z obrazu hrozilo.
Další, tentokrát naléhavější zvonění prořízlo ticho.
"Už jdu...," vykročil Honza ke dveřím, rozhodnutý se pro dnešek pod nějakou záminkou Marušky i Vojtíka co nejdříve zbavit.
"Ahoj štlejdo," skočil mu malý chlapec do náruče, když otevřel dveře.
"Nazdar bratránku," pozdravila ho sestřenka.
Honza je pustil dovnitř. Byl rád, že je vidí.
"Nazdárek rodinko, udělám kakao Vojtíšku ano? A mamince kafíčko," usmál se, ale přemýšlel při tom, jak jejich návštěvu zkrátit co nejvíc a přitom je nevyhodit.
"Jů štlejdo, víš, že dneška u tebe špím?" oznámil mu Vojtík a nějak spiklenecky na něho mrkl.
"Cože? No to nevím," obrátil se Honza tázavě na Marušku.
"Promiň, konečně mi odpověděli z té firmy, kde žádám o práci. Večer mám s nima schůzku v Praze a Milan má noční, tak jsem si myslela...," odpověděla Maruška.
"Teď v sobotu?" podivil se Honza
"No oni mají naběhnutej nějakej Americkej systém pracovní doby víš," zaškemrala prosebně Honzova sestřenka.
"Ale já... "
"Prosím..." Maruščiny oči blýskly prosbou.
"Štlejdo neboj, vžali jšme Člověče nezlob še," pošeptal mu Vojtík do ucha. Proti tomu se nedalo už nic namítat.
* * *

Honza seděl v obývacím pokoji ve svém křesle. Obávaný sobotní ve­čer nastal. Proti němu na zemi klečel malý Vojtík. Na konferenčním stolku mezi nimi byla rozložená hra Člověče nezlob se. Honza zrovna házel kostkou. Měl červené figurky, jednou už dávno obešel hrací plo­chu a uklidil ji do cílového stanoviště, ale další tři mu pořád stály v do­mečku a Honza ne a ne hodit šestku. Naproti tomu Vojtík před ním se co chvíli radoval. Šestky na hrací kostce si chlapce doslova zamilovaly. Pa­daly z jeho dlaní, jakoby na dřevěné kostce nebyla ani jiná čísla. Vojtík porážel svého strejdu na celé čáře a už nejméně počtvrté.
Honzu však hra příliš nebavila. Ano jistě, byl fascinovaný čtyřletým chlapcem, který již mistrně ovládal počty. Ale na Vojtíkovu zvláštní vý­jimečnost si již zvykl. Malý chlapec již od narození vykazoval zvýšenou inteligenci a nejen tu. Honza si již několikrát všiml, že malý hoch doká­že podivným způsobem vycítit jeho náladu a dokáže mu ji pouhým po­hlazením spravit. Jakoby z dětské ruky tryskalo uklidňující dobro. Přesto Honza, ač jindy fascinovaný Vojtíkovým zvláštním nadáním, ne­dokázal se dnes nějak na chlapce soustředit. Honzovy oči se co chvíli s obavou stáčely k obrazu na zdi.
"To je ošklivej oblážek štlejdo," prohodil najednou Vojtík vědoucně, aniž by se na malbu za svými zády podíval a hodil hrací kostkou.
Padla jak jinak šestka.
"Vím čo to je štlejdo, vím to a pomužu ti, jo."
"Cos povídal Vojtíšku?" zeptal se zaskočeně Honza a sledoval jak, chlapec odpočítává modrou figurkou šest políček.
"Žíkám, že by šeš neměl tolik dívat na tu paní, je žlá," odpověděl Voj­tík.
Honza pozvedl opět zrak k malbě. Ztuhl a chlapci neodpověděl. Vojtík hodil opět šestku. Ten chlapec byl tak podivně klidný. Hedvika otevřela pomalu oči. Honza se zachvěl. Začal slabě kroutit hlavou za strany na stranu. Chtěl popadnout hocha a utéct daleko od té malby. Nemohl se ale pohnout. Pokojem se nesla opojná vůně lilie.
"Ta kytiška šmrdí štlejdo, nečuchej to," téměř mu chlapec přikázal a hodil klidně další šestku.
Honza slyšel, co Vojtík říká. Opojná vůně lilie, která ho tak lákala se opravdu teď zdála jiná. Páchla jako zdechlina v rozkladu. Hedvika se však přiblížila už k rámu, hodlala vylézt z obrazu. Nenávistný, hrů­zostrašný pohled obrátila k malému chlapci. Chtěla ho zabít, Honza to věděl, přesto se stále nedokázal pohnout. Zkoušel alespoň křičet, ani to nešlo.
"Ty ji máš lád viď štlejdo, ale ona tebe ne," nepřestal házet kostkou Vojtík.
Pořád mu padaly šestky. Jakoby ten chlapec svým počínáním nějak čaroval.
"Ji mají ládi jen dvě bytosti na švětě. Ty a pak ona šama," pokračoval klidně chlapec.
Zase hodil šestku.
Hedvika prostrčila hlavu rámem. Pak protáhla ramena a nakonec spo­činula nohama na hladkých parketách Honzova obývacího pokoje. Honzovo srdce se téměř zastavilo. Jen vyděšeně zíral do démonického, vztekem pokřiveného obličeje milované dívky. Lilie teď přímo odporně čpěla mrtvolným pachem.
"Neboj še jí štlejdo, kdyš še jí nebudeš bát, tak odejde víš," zase padla šestka.
Hedvika vyrazila k Vojtíkovi. Od chlapce ji dělil sotva metr. Natáhla vražednou ruku před sebe a roztáhla prsty. Měla dlouhé ostré drápy. Honza nechápal, že si toho nikdy před tím nevšiml. Hedvika rozevřela tlamu. Objevily se zažloutlé ostré tesáky. Z krásky se stala bestie. Vražedná bestie. Bestie, která přišla zabít malého chlapce, který se jí ne­bál. Chlapce, který jí stál v cestě. Hocha, který jí nějak ohrožoval. Cítila z něj nějakou moc a té moci se Hedvika strašně bála. Honza viděl, k čemu se Hedvika chystá, ale nemohl s tím nic udělat.
"Odejdi plyč," otočil se náhle malý chlapec a hodil proti démonovi z obrazu hrací kostku.
Součástka dětské, společenské hry se během svého letu jakoby rozžala modravým plamenem.
"Vhrááá...." zařvala bolestně kostkou do čela zasažená Hedvika.
Modře hořící kostka ji trefila mezi oči, zanechala hlubokou, krvavou ránu, odrazila se od démonovy lebky a dopadla nepoškozená na parkety, kde modrý plamen uhasl. Honza si všiml, že navrchu červené, ze dřeva vyřezané kostky zasvítila šestka.
"My tě tady nechceme, ty ši žlá paní," vykřikl pevně dětským hláskem Vojtík a rozpřáhl se tentokrát prázdnou rukou, jakoby chtěl opět něčím hodit.
Hedvika naštěstí nevěděla, že chlapec v ruce nic nedrží. Vystrašeně za­mrkala, otočila se a utekla jedním skokem zpátky do malby. Zápach z odporné lilie zmizel.
"Už je plyč štlejdo," otočil se povzbudivě Vojtík k Honzovi.
Honza byl najednou v pohybu. Popadl chlapce, vyzdvihl ho k sobě a utekl z pokoje.
"Žítla dáme ten oblážek ohýnkovi štlejdo jo, ať še ohýnek napapá, bude mu chutnat uvidíš," objal Honzu Vojtík kolem krku, když se ocitli na ulici.

Den pátý: Neděle

"To je dost, že ses toho obrazu zbavil, vůbec se mi nelíbil," řekla Ma­ruška, když si odpoledne přišla vyzvednout Vojtíka.
"Taky se mi přestal líbit," mrkl vesele Honza na chlapce.
"Copak jste dneska dělali miláčku?" zeptala se Maruška Vojtíka a zvedla ho do náručí.
Chlapec otočil hlavu ke svému strejdovi a také vesele mrkl.
"Byli šme venku mami víš, dělali šme ši še štlejdou ohýnek, viď št­lejdo."

Stvůra

4. prosince 2010 v 21:57 | Rudolf z Falknova |  Povídky
stvůra
  Rad bych vás seznámil s hrdinou (myslím že velmi neoblíbeným) mé nově připravované knihy. Dofám. že vás tahle ukazka jedné z kapitol moc nevystraší. (Jo a prosím omluvte pravopis korektura ještě neproběhla a ja jako dislektik chyby bohužel nevidím)



Blonďatá dívka seděla tři řady před ním. Měla krásné, zvlněné vlasy, jenž jí elegantně padaly přes útlý, bílý krk i úzká ramena. Ty pramínky pohádkově stékaly až skoro k dívčině pasu. Aland jí sledoval už asi hodinu a půl. Poprvé jí spatřil v obchodním domě, kde si vybírala nové, vysoké, červené kozačky. Byla opravdu krásná. Měla modré, pronikavé oči a zářící, jakoby dětsky nevinný úsměv. Na těle se jí modralo velice přiléhavé tričko s větším přesto decentním šněrovaným a perfektně vyplněným výstřihem. To tričko dokonale obepínalo její štíhlou, svůdně tvarovanou postavu. Od pasu né až dolů byla oblečená v tmavé minisukni, která odhalovala její dlouhé,v punčoškách tělové barvy oblečené, smyslně kráčející nohy.

Aland z ní nemohl spustit oči. Byla nádherná. Byla nádherná a on ji chtěl mít. Musel jí mít. Nic a nikdo mu v tom nemohly zabránit. Musel jí "ochutnat". Sledoval jí a čekal na příležitost. Stal se jejím stínem. Nemohl se nabažit pohledu na tu krásu. Byl sice vyrušený ze svého pronásledování dívky nějakým... "týpkem"... ale dokázal tuto... "hrozbu" ...zahnat. Nic mu již nestálo v cestě.

Nevšimla si ho. Nevšimla si ho a to bylo dobře. Koupila si kozačky a odešla prosklenými dveřmi z obchodu. Spěchal za ní. Skrýval se a užíval si pohledu na její vlnící se boky. Užíval si mlsným pohledem ty kmitající dlouhé nožky. Cítil napětí ve svých kalhotách při pohledu na pod upnutým tričkem poskakující neveliké, přesto ani nemalé polokoule. Aland už jí bytostně potřeboval. Vzal by sí jí nejraději hned. Hned a tady na tomto místě. Už nechtěl čekat. Tlak v jeho kalhotách sílil a ústa se mu plnila nasládlou chutí touhy. Srdce mu rozčílením tlouklo až kdesi v krku. Tak moc jí potřeboval.

"Je tady moc lidí," projel mu hlavou zklamaný povzdech a dál nenápadně sledoval dívku.

Došla i se svým "stínem" až k zastávce autobusu. Stálo a na svůj odvoz tam čekalo asi sedm lidí. Aland se nenápadně postavil mezi ně. Zapálil si labužnicky cigaretu.

"Když kouříš nejseš tolik nápadnej," prolétla mu myslí věta, kterou někde četl v nějaké špionážní povídce.

Musel uznat, že na té větě něco bylo. Opravdu měl pocit, že vždy když si zapálí cigaretu stává se pro své okolí méně nápadnější. Stává se skoro neviditelným. Jakoby ho přikryl namodralý kouř cigarety. Nedokázal si tuhle skutečnost vysvětlit. Prostě tomu tak bylo.

Kouřil. S neskrývanou chutí do plic vtahoval trochu štiplavý, přesto uklidňující dým a po očku, spíš periférně sledoval dívku. Ta si ho pořád nevšimla. Usmál se.

"To ta cigareta."

Na zastávku přijel hranatý autobus. Řidič zastavil vůz s jistotou přesně mezi žlutými pruhy namalovanými na asvaltu. Vzduchové brzdy si s hlasitým "Psssum" oddechli. Aland zahodil zpola vykouřenou cigaretu aniž by jí uhasil a nastoupil. S lístkem si nedělal starosti. Nepředpokládal že by se s touto trasou v této večerní hodině zabýval nějaký revizor. Žádný dopravní pracovník opravdu nenastoupil.

"A i kdyby..." nahmátl rukojeť nože skrytého pod bundou.

Autobus projel s pár zastávkami městem. Ulice se pomalu vylidnily a pouliční lampy se s nastávajícím večerem rozsvítili. Aland si zase zasněně prohlížel nádheru mladé dívky a její krása společně s vibracemi autobusu které přijímal od tvrdého sedadla mu vytvořili opět tvrdnoucí bouli na rozkroku kalhot.

"Musím jí mít."

Autobus dojel až na konečnou. Dívka vystoupila. Aland jí s odstupem chtivě následoval. Na chodníku před hranatým dopravním strojem se otočil opačným směrem než dívka a předstíral, že odchází. Byl napnutý jak struna nedočkavostí. Přestože na dívku neviděl nějak vycítil chvilku kdy zahnula za roh jedné budovy a rozběhl se za ní. Běžel rychle, přesto tiše. Připomínal útočící kočkovitou šelmu. V této části města nebylo tolik lamp a ulice téměř ovládlo večerní přítmí. Muž měl strach, že dívku ztratí.

Doběhl k rohu budovy. Opatrně vykoukl. Spatřil jak si ta krásná blondýnka odemyká dveře od vchodu jednoho z činžovních domů. Aland počkal až dívka vejde. Sledoval okna. Měl již na půl vyhráno a tak se zase chtivě usmíval. Ve třetím patře činžáku se rozzářilo okno s červenými závěsy. Dívka přistoupila k oknu a stáhla dolů žaluzie. Aland teď už věděl který jí patří byt. Zapálil si další cigaretu. Už nebylo kam spěchat. Měl tolik času. Tolik času.

Sklonil se k zámku vchodových dveří. Vytáhl z kapsy kožené bundy svazek klíčů. Postupně je zkoušel. Šestý paklíč vklouzl snadno do zámku. Aland otočil klíčem a ve dveřích tiše cvaklo. Otevřel a ocitl se v temné chodbě budovy. Moc se nerozmýšlel. Nepotřeboval aby si ho všiml nějaký náhodně se vracející nájemník domu. Poslepu ale opatrně se rozběhl schodištěm chodby. Vystoupal takto do třetího patra, Byly tam dvoje dveře. Aland zvolil ty vpravo. Jemně, ale naléhavě zaklepal. Ozvaly se tiché kroky. Boule pod riflemi opět ztvrdla.

"Kdo to je?" zaslechl tázavý, trochu bázlivý dívčin hlas.

"Tady domovník. Hezký večer přeji. Nezlobte se přinesl jsem vám k nahlédnutí novou nájemní smlouvu," odpověděl klidným hlasem.

Aland nevěděl jak ho tahle odpověď napadla, ale tušil, že jeho lest díky ní zabere. Vlastně to netušil, byl si stoprocentně jistý.

Zarachotil klíč a dívka otevřela dveře.

"Já jsem ale už novou smlouvu podepsala. To bude asi nějaký..." nedopověděla.

Aland se vrhl dovnitř proti ní, srazil jí k zemi a vlastním tělem jí přimáčkl k parketové podlaze. Dívka se lekla tak moc, že ani nestihla vykřiknout. Muž nohou kopl za sebe kde tušil dveře a ty se s hlasitým prásknutím zabouchli. Byl to jediný zvuk toho zákeřného přepadení. Pak zase jen ticho. Dívčiny oči se do široka rozšířily. Snad chtěla vykřiknout. Aland jí jedinou ranou široké pěsti poslal do říše snů.

"To by jsme měli. Puso," pochvalně prohodil, když na ní zhlédl z vrchu a pomalu jí začal vslékat. ...


NEZKROTNÁ ZVĚDAVOST

3. prosince 2010 v 21:32 | Rudolf z Falknova |  Básně
truhla


Proč zvedáš víko truhly tajně?

Nevíš snad co vnitřek skrývá?

Snad tam se chtíč tvůj najde.

Jsi zvědavá, co ti zbývá.


To tajemno jenž spí tam na dně.

Ta touha tvé srdce trápí.

Však z chřtánu truhly dýchne chladně.

TEMNO jenž duši tvou v pouta lapí.


UPÍRKA

2. prosince 2010 v 20:14 | Rudolf z Falknova |  Básně
upírka

Ach tak sladká, horká, tak rudá,

když proudí z tepny v chřtán.

Je jedno, zda padne lichá nebo sudá,

teď tvůj život je brán.


Když popadla tě ta chladná její dlaň,

z té huby ucítíš jen hnilobný puch.

Je pozdě, teď už staň se co staň,

snad démon je, snad je zlý duch.


Po zádech přeběhne ti zvláštní mráz,

síla odchází ti, žití zhasne jako svíčka.

Před očima temno rozlévá svou hráz,

už nebraň se, nebraň se a zavři víčka.


Ty tesáky ostré jsou jak břitva,

jazyk dlouhý, drsný jak černý ohořelý trám.

Již nedohlédneš zítřejšího jitra,

do smrti vykroč, zůstal jsi s ní navěky již sám.