Minulost je věc, která se vrací vždy, když ji nejméně očekáváš. Dej pozor, obyčejně je schopná zlámat ti vaz.

SVATEBNÍ KOŠILE

28. listopadu 2010 v 10:44 | Rudolf z Falknova |  Povídky

zrcadlo


SVATEBNÍ KOŠILE

" ... Začalo to tou košilí, tou proklatou, bílou svatební košilí …"


Vojtěch byl vdovec. Před dvěma lety ho opustila jeho manželka, se kterou strávil téměř polovinu svého života. Dvacet pět let spolu žili. Čtvrt století se s Andulkou milovali. Dvacet pět let si lezli na nervy. Pak zemřela. Opustila Vojtěcha náhle a bez varování. Prostě jednoho dne usnula a už nikdy se neprobudila.

"Vaše žena měla mozkovou příhodu, je mi líto," oznámil mu mladý doktor a tvářil se velice zúčastněně, ale zdrceného Vojtěcha neobelhal. Rozpoznal v doktorově tváři masku přetvářky. Neměl mu to ale za zlé. Vždyť ten mladík se tak snažil ulehčit mu tu těžkou zprávu jak nejvíce mohl. Byla to prostě pro něho jen každodenní rutina.

S Andulkou neměli děti. Ne, že by se o ně nikdy nepokoušeli, ale ně­jak jim to nevyšlo. Nebylo jim prostě přáno. Vojtěch tu zůstal sám. Sám ve velikém, prostorném, starém domě. V domě, který si pořídili, spravili a vybudovali podle svých představ.

"Ach, Andulko, co jen budu bez tebe dělat?" ptal se každého rána po její smrti.

Ze začátku to bylo opravdu těžké obejít se a udržet domácnost bez ní. Vojtěch pomalu zjišťoval, co všechno musela Andulka v domě stíhat. Obdivoval za to svoji zemřelou ženu a stýskalo se mu po ní čím dál tím víc. Vojtěch se ale všechnu domácí práci naučil a dokázal ji zvládat, i když tak nějak po svém, tak nějak chlapsky. Cítil, že Andulka ho do­opravdy nikdy neopustila. Cítil to a asi před půl rokem to i viděl na vlastní oči.

Tenkrát se po svém chlapském způsobu rozhodl vyházet všechny košile, které měl. Jeho Andulka by s tím samozřejmě nesouhlasila, vždy trvala na tom, aby chodil dobře oblékaný. Aby za každé situace měl na sobě čistou, dokonale vyžehlenou košili a upravený límec. Zakládala si prostě na tom, aby její mužíček vypadal a byl něco extra, přestože se živil jako obyčejný zámečník. Vojtěch to pro Aničku dělal rád. Nikdy jí neodporoval. Nikdy na sobě neměl obyčejné tričko s krátkým rukávem a to ani v těch největších vedrech. Prostě se potil v až ke krku zapnuté košili, většinou s kravatou a tvářil se jako ten největší intelektuál, hlavně aby měl od Andulky klid. Vyházet všechny košile byla pro něj i jistá for­ma vzdoru.

"Vyhážu je všechny, Andulko" říkal prázdným stěnám.

"Vyhážu je, protože je nedokážu pořádně vyžehlit. Nakoupím si trička, ty se žehlit nemusí, jen je ještě mokré protřepnu a pověsím. Už se nebu­du pořád pařit v těch upnutých košilích," jak se rozhodl, tak udělal.

Prohledal i ty nejzadnější kouty polic ve své skříni a všechny košile, které našel, včetně košile památeční, té ve které si Andulku vzal, vy­házel.


"...A tou košilí, tou proklatou, bílou, svatební košilí to začalo ..."



* * *


Ráno po té, co se zbavil zbytečného šatstva se probudil ve skvělé ná­ladě. Ležel v posteli na zádech a koukal do stropu. Dlouho se tak dobře nevyspal. Pravda, cítil se pořád maličko nesvůj z prázdné půle postele, ale už si pomalu zvykal. Oknem do ložnice i přes zatažené závěsy ho na nose polechtal hřejivý paprsek slunce.

"Dneska bude krásně" pochvalně si zabručel a protáhl se.

Dřevěná postel, kterou sám vyráběl trochu zavrzala.

"Mohl bych jít na houby," přemýšlel.

Na houbách nebyl ani nepamatoval. Od Andulčiny smrti. Rozhodl se, že do lesa vyrazí hned po snídani. Odhodil ze sebe peřinu a posadil se na kraj postele. Zpozorněl. Otevřenými dveřmi do obývacího pokoje zahlé­dl koutkem oka pohyb. Podíval se tím směrem.

"Andulko?" vyděsil se v první chvíli, když spatřil jako v mlžném, rozechvělém oparu tvář své ženy mezi hnědými futry. Obraz tváře však okamžitě zmizel.

"Stárneš Vojto," řekl si.

Svoji vidinu přičetl příliš rychlému posazení se na postel. Už nebyl nejmladší a stávalo se mu, že míval po ránu bílé mžitky před očima a pobolívala ho hlava.

"Nic, kafe tě postaví na nohy," usoudil, natáhl si na chodidla kost­kované bačkory a v pyžamu vykročil do kuchyně.

Ke snídani si namazal taveným sýrem včerejší nebo spíš předvčerejší chleba. Co byl sám, pečivo mu vydrželo dlouho. Posadil se se snídaní do obýváku na gauč, kde na konferenčním stolku již stál veliký, černý hrnek, takzvaná "Dalaska" s lahodně vonícím, stále ještě horkým nápo­jem.

"Promiň Andulko...," omluvil se pokoji.

Jeho nebožka by ho hnala, kdyby viděla, jak drobí na ten drahý kobe­rec nebo jak horký hrnek vytlačuje kroužek do vzácného starožitného stolku. Andulka vždy lpěla na dokonalém pořádku, vždy lpěla na těch starých rozvrzaných krámech, které sháněla po různých vetešnictvích a bazarech. Nikdy jí nebylo líto peněz, které dávala za jakýkoliv sta­rožitný, mnohdy červem prolezlý nábytek. Je pravda, že Vojtěchova žena i z dezolátní, polorozpadlé poličky dokázala pomocí smirkového papíru, opalovací pistole, mořidla a včelího vosku vyrobit téměř skvost. Ale skvost, na který se už nesmělo ani sáhnout, natož na něj položit horký hrnek.

"No jo, copak Andulka, dušička moje šikovná," povzdechl si Vojtěch.

Naklonil se, ovladačem si zapnul televizor a napil se kávy. Káva chutnala přímo božsky. Miloval kávu plnou kofeinu, té drogy, kterou mu doktoři kvůli jeho srdíčku nedoporučovali a Andulka zakazovala. Od její smrti si kávu dopřával každý den. Nepřeháněl to s ní. Dělal si ji jen ráno k snídani a ještě slabou. O to víc si ji vychutnával.

Nikdy neměli kabelovku. S Andulkou ji nikdy nepotřebovali. Popřepí­nal čtyři programy. Až ten čtvrtý byl ten pravý. Dávali tam zrovna zprávy z regionu. Krásná hnědovláska předčítala usazená za stolkem informace z papíru před sebou. Moc z nich nezachytil, protože než se pohodlně usadil a začal se soustředit, skočily tam reklamy. Znechuceně televizi vypnul.

Konečně posnídal a vypil si kávu.

"Tak a jde se na houby," usmál se.

Byl pořád v pyžamu. Vstal, otevřel svoji skřínku a oblékl se. Nové modré tričko s krátkým rukávem od "ťamanů" bylo měkké, voňavé a pohodlné. Zavřel skříňku a odešel do koupelny "spáchat hygienu". Za­tímco si čistil zuby, měl pořád zvláštní pocit. Pocit, že není vše tak, jak má být. Pak mu to došlo.

"Musel jsem se přehlídnout," říkal si, ale odběhl i s kartáčkem na zuby v puse ke svojí skřínce se přesvědčit. Otevřel ji a nestačil se divit.

"Včera jsem všechny košile přece vyhodil, i tuhle," ze skříně na něj koukala čistá, dokonale vyžehlená, svatební košile, kterou včerejšího dne společně s ostatními hodil do plechové popelnice.

"Asi jsem na tuhle zapomněl," pomyslel si a uklidnil se.

Dočistil si zuby. Nachystal si proutěný košík na houby a nůž. Sebral ze skříně "zapomenutou" košili a odešel ven. Tam nadzvedl víko popelnice a mrskl se sněhově bílou košilí na její dno.

"Tak a je pokoj," usmál se a pomalou chůzí zamířil k lesu za městem.



* * *


Druhého rána se Vojtěch probudil poměrně brzy. Venku vládla ještě noc. Byl upocený a třásl se. Třásl se zimou, která v domě i přes teplé po­časí panovala.

"Ježiši, to byl hroznej sen," pomyslel si.

Ve snu slyšel kroky. Jako by někdo chodil po domě. Pod něčíma noha­ma vrzala jejich dřevěná podlaha. Slyšel nadávky, sprosté nadávky a i když byl hlas trochu zkreslený, takový skřípavý, poznal v něm hlas An­dulky. Pak slyšel něčí hluboký dech. Připadalo mu, že se nad něj někdo, či něco naklání. Raděj se tedy rychle probudil.

Jeho oči zíraly do tmy, brzy si však na černé šero přivykly. Rozpo­znával obrysy nábytku. V podbřišku ho nesnesitelně, šimravě tlačilo. Potřeboval se nutně vyčůrat. Natáhl ruku a nahmátl vypínač lampičky. Přimhouřil oči jak ho záře sto vatové žárovky div že neoslepila. Vstal. Zase měl pocit, že vedle v obývacím pokoji někdo je, ale byl příliš roze­spalý na to, aby to šel zkoumat. Odešel do koupelny.

"To je paráda," ulevil si, když vypustil obsah svého močového měchý­ře do záchodové mísy.

Spláchl. Chvíli sledoval, jak se voda v záchodě točí. Pak se postavil před zrcadlo. Prohlížel si svoji rozespalou tvář.

"No ty vypadáš," usmál se sám na sebe.

Zívl. Otevřel doširoka pusu a přivřel na chvíli oči. Křeč ve tvářích po chvíli odezněla. Opět oči otevřel a pohlédl na zrcadlo. Tvář, která na něj hleděla nebyla jeho. Byla to tvář Andulky.

Vojtěch se vyděsil. Ze zrcadla se na něj dívala jeho mrtvá žena. Dí­vala se a mlčela. V očích jí přečetl výčitku. Pak sklopila mírně hlavu dolů. Ve Vojtěchovi by se krve nedořezal. Její zrak ho pořád sledoval. Oči jí zelenkavě zaplály. Stíny pod těmi zelenými blesky zčernaly a ztmavly. Lícní kosti v obličeji zostřily a jakoby vystouply. Andulka, nebo spíš její duch, otevřela ústa. Otevřela je, ale až nepřirozeně moc. Brada jí téměř padla na hruď. Za jejími rty se rozevřela tmavá, černá díra. Pokožka jí zesinala a zbledla.

Vojtěch v hrůze ustoupil o krok od zrcadla. Duch vydal ze svého chř­tánu výkřik plný zlosti.

"Hajzléééééééééé!"

Ten výkřik, to oslovení pulzovalo Vojtěchovi v mozku. Celé jeho tělo chtělo utéct a schovat se před tou hrůzou, ale on dál stál a vyděšeně zíral do zrcadla. Nemohl od ducha odtrhnout oči. Cítil se provinile. Zíral do zrcadla, dokud to podélně neprasklo. Tehdy strašlivý výjev zmizel.

Teď zase koukal na svoji prasklinou rozdělenou tvář. Otočil se a od­běhl zpátky do postele. Už neusnul. Za rozbřesku vstal a podíval se do skříně. Jeho svatební košile tam byla, opět vzorně poskládaná, čistá a vyžehlená.


* * *




Vojtěch vyházel všechna trička. Nakoupil nové košile. Už nikdy nepil kávu a nejedl v obývacím pokoji. Už nikdy si to netroufl. Vojtěch měl strach, že by podruhé nepřežil setkání s duchem své mrtvé manželky.

Začalo to tou košilí, tou proklatou, bílou svatební košilí. Vojtěch se rozhodl, že to tou košilí také skončí.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amia Amia | Web | 5. prosince 2010 v 15:35 | Reagovat

Wau.. super super super! Skoro škoda že píšeš víc básně než povídky, těm totiž rozumím  ;D

2 Rudolf z Falknova Rudolf z Falknova | Web | 5. prosince 2010 v 19:50 | Reagovat

[1]: je no jsem rád že se líbi, no ono to je semnou trochu složitějsí, písu basne spís jako relax povídky a příbehy jsou to co me tahne nejvíc jen si na nich snazím dat víc práce nez na versíkách proto je basnicek víc

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama