Minulost je věc, která se vrací vždy, když ji nejméně očekáváš. Dej pozor, obyčejně je schopná zlámat ti vaz.

Listopad 2010

MILOVÁNÍ DRAČÍ

28. listopadu 2010 v 11:17 | Rudolf z Falknova |  Básně
drak

Nad vrcholky osamělého sosnového háje,

temnotou noci, jen slabý odlesk hvězd,

kruté ticho, jen cvrček na housle si hraje,

něco tmavého se vznáší, co snad démon jest.


Lačně krouží vzduchem, k zemi kloní zrak,

zrak jenž tmavou hnědí vládne,

ač černá noc, zem přikryl stínu mrak,

ta slepá noc, kdy odvaha všech slábne.


Křídla mocná, krutě hladí vzduch,

je slyšet proudu větru hlas,

toť bytost ta jenž v duši zanechává ruch,

toť bytost jenž byla tu a je tu zas.


Poslední je paní svého druhu,

ač silou a mocností vždy vládne,

je dobrá, má ve své duši duhu,

však bytí její chřadne, slábne.


Velké oči, ač dračí, lásky něhu dávaj,

něhu, pro kterou stojí za to žít,

zraky hnědé jenž plamenem žití sálaj,

však ona je poslední, není už kam jít.


Zas osaměl les, zas cvrček hudbu fidlá,

odlétl v dálku smutný, silný drak,

zas hladina nebes nevlní se, je klidná,

už v dálavě hledí posledního draka zrak.



* * *


Stál rozkročen, pevně, snad do země chtěl vrůst,

jen on sám, on a jeho ostrý meč,

zbraň ta jenž prožívala předlouhý toť půst,

pohled modrý, jasný však došla by všem řeč.


Zbroj leskla se jak padl na ní slunka svit,

pot horka řinul se mu v proudech z čela,

on ztratil cestu, byl poslední, neměl už kam jít,

přec každá žena by zrovna toho muže chtěla.


On válečník byl v zemi kde dlouho vládl mír,

je krutý osud, vždyť nic než boj neuměl,

v srdci vládl mu temný, boje vír,

on touhou svou po lásce však dávno oněměl.


Na rukou krev, krev a hnusný smrti pach,

snad každý by ho obloukem obešel,

z postavy té šel zkrátka a dobře strach,

v očích prázdno, snad jeho čas již nadešel.


Teď mlčky kráčí, již předlouhá toť pouť,

kde nalezne klidu rozervaná duše?

A srdce prázdné, jen vynést nad ním soud,

těžko věřit, že trefila ho Amorova kuše.


Hle již mizí v širých dálavách,

snad jeho divoký duch nalezne svůj cíl,

za ním zůstala vždy spoušť, jen mrtví na marách,

odešel pryč, od válek chtěl jen nabrat sil.


* * *


A dračice hledá, jen on je její dar,

a rytíř statečný ji v oblacích snad vidí,

však osud přeje těm dvěma jen zmar,

že on člověk, ona drak, a oba se za druh stydí.


I přešly dny, měsíce, ba i roky,

jen smutně po sobě ti dva vzdychaj,

kam zanesou je křídla, kroky?

Proč spolu nejdou? Proč oba nelítaj?


* * *


"Ach lásko já měl v noci sen.

Teď v probuzení tupě zírám.

Draku můj, pojď sestup spěšně v zem.

Na lásku s tebou poslední síly sbírám."


"Rytíři smělí i já lačně toužím,

však dech můj tvé tělo spálí,

i já se pro tebe dlouho soužím,

chci vynést tě do oblak, kde andělé si hrájí."


"Já dračice své tělo v sázku dávám,

tak sestup sic vyskočí srdce z mojí hrudě,

vždyť touhou k tobě stejně sálám,

a oči vidí chvíli jasně, chvíli rudě."


"Nehleď pane dlouho drakovy do očí,

není radno pro člověka s drakem jít,

stane se to, že svět se zatočí

a drak i člověk na věky přestanou už žít."


"Nebojím se smrti má ohně paní,

nemá cenu bez tebe dál žít,

vždyť jen ty jsi mé žití, mé umírání,

na nic nečekej, sestup, chci si tě teď vzít."


* * *


I sestoupil drak,

teď v obětí dvou chtivých těl.

Milování přikryl ohně mrak,

 a osud mocný to tak chtěl.


Pak oheň zhasl, dýmem prostoupil už zrak.

Zadul vichr, z té bouře šel hrozný strach.

I zmizel člověk náhle i poslední toť drak.

Na okolní půdu sedl jen horký, šedý prach.


Za mlhou...

28. listopadu 2010 v 10:58 | Rudolf z Falknova |  Vydané knihy

ZA MLHOU


Autor o knize:

Snad strašidelný příběh, ve kterém nechybí odvěký boj dobra se zlem.
Hrdina knihy postupem času zjišťuje kdo doopravdy je a nebo lépe řečeno, kým by doopravdy měl být. Každopádně by si měl vzpomenout velice rychle, neboť démoni vypuštění snad z pekel již přichází a jejich hněvu neuteče nikdo,... ani on sám.


Ukázka z knihy:

... "Proč jen jsem ti to tenkrát nedovolil skončit?"
V době, kdy ji, ten hrozný, neskutečný a odporný pří­zrak porazil malý Vojtík poprvé, ještě netušili, co vše se tím spustí. Ano Hedvika, jak Honza sám Diriel nazýval, byla tenkrát poražena a otřesena čtyřletým hochem, ale zá­roveň byla osvobozena a vypuštěna na svět. Dlouho pak, jak nabrala síly, tvořila své služebníky, své démony, kteří jí s oddaností sloužili. Dlouho se snažila mladého Vojtu porazit a snad i přetáhnout na svoji stranu. Na stranu tem­na a zla. Nenáviděla Vojtu a zároveň ho chtěla. Chtěla jeho vrozenou sílu a moc. Chtěla ten jeho prokletý dar. Dar hněvu. Dar Lovce.
"Proč jsem ti to jen nedovolil...?" ta provinilá myšlenka Honzu pronásledovala. ...

počet stran: 200

ZA MLHOU


Kytice aneb pan Erben jistě promine.

28. listopadu 2010 v 10:49 | Rudolf z Falknova |  Vydané knihy

Kytice aneb pan Erben jistě promine

Autor o knize:

Tato sbírka čtrnácti snad strašidelných povídek ti má můj milý čtenáři poodhalit a ukázat samotný práh tajemna. Po jejím přečtení se ti možná stane, že uvidíš zvláštní stíny na stěnách a tu a tam se i s obavou ohlídneš. Jestli se tedy chceš trošičku bát, rozhodl ses pro tuto knihu správně. Nezbývá než popřát ti dobrou zábavu.

Ukázka z knihy:

... Posadil se na posteli a tupě zíral do tmy. Celé jeho tělo se třáslo z prožitého strachu, na který si však nemohl vzpomenout. Přikrývka, jenž vypila většinu jeho potu se svezla s žuchnutím na podlahu. V černém rohu místnosti, tam kde stál starý, dřevěný stůl s počítačem se něco drobného a temného pohnulo.
"Je tu někdo?" zeptal se tiše pokoje.
Žádná odpověď.
"Je tu někdo?" promluvil mladík hlasitěji.
Tichem pokoje se ozvalo šramocení. Chlapec se vylekal. Pomalu, veli­ce pomalu a nenápadně sáhl na podlahu pro svoji přikrývku. Pořád se snažil prohlédnout tmu a spatřit zdroj toho zvláštního šramocení. Jeho dlaň se dotkla podlahy kryté chlupatým kobercem.
"Měl bych občas vysát," blesklo mu hlavou, když jeho prsty nahmátly drobné neidentifikovatelné drobky, asi zbytky rohlíku, který spořádal v posteli před spaním.
"Je tu někdo?" zeptal se znovu, tentokrát již odvážněji, když jeho ruka konečně našla roh spadlé přikrývky.
Podivné šramocení nebo teď to znělo spíš jako škrábání drobných ost­rých drápků o koberec, se ozvalo znovu a tentokrát blíž...

počet stran: 105

Kniha je již vyprodaná, ale v případě zájmu ji lze objednat přímo u autora.


SVATEBNÍ KOŠILE

28. listopadu 2010 v 10:44 | Rudolf z Falknova |  Povídky

zrcadlo


SVATEBNÍ KOŠILE

" ... Začalo to tou košilí, tou proklatou, bílou svatební košilí …"


Vojtěch byl vdovec. Před dvěma lety ho opustila jeho manželka, se kterou strávil téměř polovinu svého života. Dvacet pět let spolu žili. Čtvrt století se s Andulkou milovali. Dvacet pět let si lezli na nervy. Pak zemřela. Opustila Vojtěcha náhle a bez varování. Prostě jednoho dne usnula a už nikdy se neprobudila.

"Vaše žena měla mozkovou příhodu, je mi líto," oznámil mu mladý doktor a tvářil se velice zúčastněně, ale zdrceného Vojtěcha neobelhal. Rozpoznal v doktorově tváři masku přetvářky. Neměl mu to ale za zlé. Vždyť ten mladík se tak snažil ulehčit mu tu těžkou zprávu jak nejvíce mohl. Byla to prostě pro něho jen každodenní rutina.

S Andulkou neměli děti. Ne, že by se o ně nikdy nepokoušeli, ale ně­jak jim to nevyšlo. Nebylo jim prostě přáno. Vojtěch tu zůstal sám. Sám ve velikém, prostorném, starém domě. V domě, který si pořídili, spravili a vybudovali podle svých představ.

"Ach, Andulko, co jen budu bez tebe dělat?" ptal se každého rána po její smrti.

Ze začátku to bylo opravdu těžké obejít se a udržet domácnost bez ní. Vojtěch pomalu zjišťoval, co všechno musela Andulka v domě stíhat. Obdivoval za to svoji zemřelou ženu a stýskalo se mu po ní čím dál tím víc. Vojtěch se ale všechnu domácí práci naučil a dokázal ji zvládat, i když tak nějak po svém, tak nějak chlapsky. Cítil, že Andulka ho do­opravdy nikdy neopustila. Cítil to a asi před půl rokem to i viděl na vlastní oči.

Tenkrát se po svém chlapském způsobu rozhodl vyházet všechny košile, které měl. Jeho Andulka by s tím samozřejmě nesouhlasila, vždy trvala na tom, aby chodil dobře oblékaný. Aby za každé situace měl na sobě čistou, dokonale vyžehlenou košili a upravený límec. Zakládala si prostě na tom, aby její mužíček vypadal a byl něco extra, přestože se živil jako obyčejný zámečník. Vojtěch to pro Aničku dělal rád. Nikdy jí neodporoval. Nikdy na sobě neměl obyčejné tričko s krátkým rukávem a to ani v těch největších vedrech. Prostě se potil v až ke krku zapnuté košili, většinou s kravatou a tvářil se jako ten největší intelektuál, hlavně aby měl od Andulky klid. Vyházet všechny košile byla pro něj i jistá for­ma vzdoru.

"Vyhážu je všechny, Andulko" říkal prázdným stěnám.

"Vyhážu je, protože je nedokážu pořádně vyžehlit. Nakoupím si trička, ty se žehlit nemusí, jen je ještě mokré protřepnu a pověsím. Už se nebu­du pořád pařit v těch upnutých košilích," jak se rozhodl, tak udělal.

Prohledal i ty nejzadnější kouty polic ve své skříni a všechny košile, které našel, včetně košile památeční, té ve které si Andulku vzal, vy­házel.


"...A tou košilí, tou proklatou, bílou, svatební košilí to začalo ..."



* * *


Ráno po té, co se zbavil zbytečného šatstva se probudil ve skvělé ná­ladě. Ležel v posteli na zádech a koukal do stropu. Dlouho se tak dobře nevyspal. Pravda, cítil se pořád maličko nesvůj z prázdné půle postele, ale už si pomalu zvykal. Oknem do ložnice i přes zatažené závěsy ho na nose polechtal hřejivý paprsek slunce.

"Dneska bude krásně" pochvalně si zabručel a protáhl se.

Dřevěná postel, kterou sám vyráběl trochu zavrzala.

"Mohl bych jít na houby," přemýšlel.

Na houbách nebyl ani nepamatoval. Od Andulčiny smrti. Rozhodl se, že do lesa vyrazí hned po snídani. Odhodil ze sebe peřinu a posadil se na kraj postele. Zpozorněl. Otevřenými dveřmi do obývacího pokoje zahlé­dl koutkem oka pohyb. Podíval se tím směrem.

"Andulko?" vyděsil se v první chvíli, když spatřil jako v mlžném, rozechvělém oparu tvář své ženy mezi hnědými futry. Obraz tváře však okamžitě zmizel.

"Stárneš Vojto," řekl si.

Svoji vidinu přičetl příliš rychlému posazení se na postel. Už nebyl nejmladší a stávalo se mu, že míval po ránu bílé mžitky před očima a pobolívala ho hlava.

"Nic, kafe tě postaví na nohy," usoudil, natáhl si na chodidla kost­kované bačkory a v pyžamu vykročil do kuchyně.

Ke snídani si namazal taveným sýrem včerejší nebo spíš předvčerejší chleba. Co byl sám, pečivo mu vydrželo dlouho. Posadil se se snídaní do obýváku na gauč, kde na konferenčním stolku již stál veliký, černý hrnek, takzvaná "Dalaska" s lahodně vonícím, stále ještě horkým nápo­jem.

"Promiň Andulko...," omluvil se pokoji.

Jeho nebožka by ho hnala, kdyby viděla, jak drobí na ten drahý kobe­rec nebo jak horký hrnek vytlačuje kroužek do vzácného starožitného stolku. Andulka vždy lpěla na dokonalém pořádku, vždy lpěla na těch starých rozvrzaných krámech, které sháněla po různých vetešnictvích a bazarech. Nikdy jí nebylo líto peněz, které dávala za jakýkoliv sta­rožitný, mnohdy červem prolezlý nábytek. Je pravda, že Vojtěchova žena i z dezolátní, polorozpadlé poličky dokázala pomocí smirkového papíru, opalovací pistole, mořidla a včelího vosku vyrobit téměř skvost. Ale skvost, na který se už nesmělo ani sáhnout, natož na něj položit horký hrnek.

"No jo, copak Andulka, dušička moje šikovná," povzdechl si Vojtěch.

Naklonil se, ovladačem si zapnul televizor a napil se kávy. Káva chutnala přímo božsky. Miloval kávu plnou kofeinu, té drogy, kterou mu doktoři kvůli jeho srdíčku nedoporučovali a Andulka zakazovala. Od její smrti si kávu dopřával každý den. Nepřeháněl to s ní. Dělal si ji jen ráno k snídani a ještě slabou. O to víc si ji vychutnával.

Nikdy neměli kabelovku. S Andulkou ji nikdy nepotřebovali. Popřepí­nal čtyři programy. Až ten čtvrtý byl ten pravý. Dávali tam zrovna zprávy z regionu. Krásná hnědovláska předčítala usazená za stolkem informace z papíru před sebou. Moc z nich nezachytil, protože než se pohodlně usadil a začal se soustředit, skočily tam reklamy. Znechuceně televizi vypnul.

Konečně posnídal a vypil si kávu.

"Tak a jde se na houby," usmál se.

Byl pořád v pyžamu. Vstal, otevřel svoji skřínku a oblékl se. Nové modré tričko s krátkým rukávem od "ťamanů" bylo měkké, voňavé a pohodlné. Zavřel skříňku a odešel do koupelny "spáchat hygienu". Za­tímco si čistil zuby, měl pořád zvláštní pocit. Pocit, že není vše tak, jak má být. Pak mu to došlo.

"Musel jsem se přehlídnout," říkal si, ale odběhl i s kartáčkem na zuby v puse ke svojí skřínce se přesvědčit. Otevřel ji a nestačil se divit.

"Včera jsem všechny košile přece vyhodil, i tuhle," ze skříně na něj koukala čistá, dokonale vyžehlená, svatební košile, kterou včerejšího dne společně s ostatními hodil do plechové popelnice.

"Asi jsem na tuhle zapomněl," pomyslel si a uklidnil se.

Dočistil si zuby. Nachystal si proutěný košík na houby a nůž. Sebral ze skříně "zapomenutou" košili a odešel ven. Tam nadzvedl víko popelnice a mrskl se sněhově bílou košilí na její dno.

"Tak a je pokoj," usmál se a pomalou chůzí zamířil k lesu za městem.



* * *


Druhého rána se Vojtěch probudil poměrně brzy. Venku vládla ještě noc. Byl upocený a třásl se. Třásl se zimou, která v domě i přes teplé po­časí panovala.

"Ježiši, to byl hroznej sen," pomyslel si.

Ve snu slyšel kroky. Jako by někdo chodil po domě. Pod něčíma noha­ma vrzala jejich dřevěná podlaha. Slyšel nadávky, sprosté nadávky a i když byl hlas trochu zkreslený, takový skřípavý, poznal v něm hlas An­dulky. Pak slyšel něčí hluboký dech. Připadalo mu, že se nad něj někdo, či něco naklání. Raděj se tedy rychle probudil.

Jeho oči zíraly do tmy, brzy si však na černé šero přivykly. Rozpo­znával obrysy nábytku. V podbřišku ho nesnesitelně, šimravě tlačilo. Potřeboval se nutně vyčůrat. Natáhl ruku a nahmátl vypínač lampičky. Přimhouřil oči jak ho záře sto vatové žárovky div že neoslepila. Vstal. Zase měl pocit, že vedle v obývacím pokoji někdo je, ale byl příliš roze­spalý na to, aby to šel zkoumat. Odešel do koupelny.

"To je paráda," ulevil si, když vypustil obsah svého močového měchý­ře do záchodové mísy.

Spláchl. Chvíli sledoval, jak se voda v záchodě točí. Pak se postavil před zrcadlo. Prohlížel si svoji rozespalou tvář.

"No ty vypadáš," usmál se sám na sebe.

Zívl. Otevřel doširoka pusu a přivřel na chvíli oči. Křeč ve tvářích po chvíli odezněla. Opět oči otevřel a pohlédl na zrcadlo. Tvář, která na něj hleděla nebyla jeho. Byla to tvář Andulky.

Vojtěch se vyděsil. Ze zrcadla se na něj dívala jeho mrtvá žena. Dí­vala se a mlčela. V očích jí přečetl výčitku. Pak sklopila mírně hlavu dolů. Ve Vojtěchovi by se krve nedořezal. Její zrak ho pořád sledoval. Oči jí zelenkavě zaplály. Stíny pod těmi zelenými blesky zčernaly a ztmavly. Lícní kosti v obličeji zostřily a jakoby vystouply. Andulka, nebo spíš její duch, otevřela ústa. Otevřela je, ale až nepřirozeně moc. Brada jí téměř padla na hruď. Za jejími rty se rozevřela tmavá, černá díra. Pokožka jí zesinala a zbledla.

Vojtěch v hrůze ustoupil o krok od zrcadla. Duch vydal ze svého chř­tánu výkřik plný zlosti.

"Hajzléééééééééé!"

Ten výkřik, to oslovení pulzovalo Vojtěchovi v mozku. Celé jeho tělo chtělo utéct a schovat se před tou hrůzou, ale on dál stál a vyděšeně zíral do zrcadla. Nemohl od ducha odtrhnout oči. Cítil se provinile. Zíral do zrcadla, dokud to podélně neprasklo. Tehdy strašlivý výjev zmizel.

Teď zase koukal na svoji prasklinou rozdělenou tvář. Otočil se a od­běhl zpátky do postele. Už neusnul. Za rozbřesku vstal a podíval se do skříně. Jeho svatební košile tam byla, opět vzorně poskládaná, čistá a vyžehlená.


* * *




Vojtěch vyházel všechna trička. Nakoupil nové košile. Už nikdy nepil kávu a nejedl v obývacím pokoji. Už nikdy si to netroufl. Vojtěch měl strach, že by podruhé nepřežil setkání s duchem své mrtvé manželky.

Začalo to tou košilí, tou proklatou, bílou svatební košilí. Vojtěch se rozhodl, že to tou košilí také skončí.